reline_unor



Provence 2012

Kapitoly článku

Den 4 – Mougins

Jedeme do Mougins navštívit Musee de l'Automobiliste. Cesta vede po silnici první třídy (Route Napoléon), která překonává několik menších průsmyků: Col des Leques, Col de Luens, Col de Valferriere, Col de la Faye a Col du Pilon. Některé z nich točíme cestou do Mougins, většinu cestou zpět.

















Na prvním kruhovém objezdu při vjezdu do Mougins stojí policajti. Zastavíme u nedalekého Carrefouru a, zatímco Daniel jde nakoupit něco k jídlu, já se jdu zeptat policajtů na cestu. Prý je to jednoduché, stačí pokračovat do EcoParc, který je od místa, kde se nacházíme, dobře značený. Tam už to najdem. Když přijedeme do EcoParc, projedeme celou oblast křížem krážem, ale muzeum nikde značené není. Navíc tu není ani noha, abychom se doptali na cestu. Vracíme se do města, abychom se zkusili znovu zeptat na cestu, a opět nás posílají směr EcoParc. Je už po poledni, takže v EcoParc jsou již nějací lidé. Ptám se dvou důchodců, co jsou tu s vnoučaty, jak se dostaneme do  automuzea, a odpověď nás nepotěší. Muzeum se nacházelo právě zde, ale je už zrušené.


Na zpáteční cestě si ještě před Grasse všimnu, že se Danielovi nějak kouří od zadní pneumatiky. Kouř vytváří antipich, kterým si Daniel nechal pneumatiku nahustit, když dával novou. Teoreticky by měl díru v pneumatice zacelit, ale pouze zpomalil únik tlaku. I tak to pomohlo, že jsme dojeli na začátek Grasse. Daniel volá pojišťovnu, zda by mohli zařídit servis. Možné to je, ale náklady na odvoz a opravu samozřejmě budeme muset uhradit sami. Ačkoliv se pracovník pojišťovny zeptá, jakým jazykem se nejlépe domluvíme, za chvíli nám volá nějaká paní, která nemluví jinak než francouzsky. Snažíme se oba, ale když po chvíli zjistí, že se asi nedohodneme, tak mi hovor bez okolků položí.

Nakonec nám pomůže jeden z projíždějících motorkářů. Osobně mi ukáže cestu k nedalekému pneuservisu a pomůže mi dohodnout se s jeho pracovníky. Díky! Při vší smůle máme docela štěstí, že je pneuservis jen kousek cesty, takže tam můžeme kolo osobně odnést. Milé překvapení: Cena za novou pneumatiku (Bridgestone BT016) a práci je nižší než v Čechách. Nemilá skutečnost: Dva dny ve vlhkém oblečení a dva dny ve třicetistupňových vedrech se, i přes velkou spotřebu deodorantů, už začínají projevovat. A to tak výrazně, že si paní platící přede mnou ucpává nos. Večer nás čeká velké prádlo.

Kvůli zdržení s pneumatikou musíme další plánovaný program odpískat. Do Sisteronu se vracíme v podvečer a tak máme první možnost stavit se na večeři. Restauraci vybíráme dle počtu hostů, což obvykle bývá známka kvality. Jídlo docela ujde, ale crème brûlée je totální zklamání, jenž jen vzdáleně připomíná originál.


Najeto: 383 km

Den 5 – Col de la Bonette

Naším dnešním hlavním cílem je nejvyšší průjezdná silnice v Alpách – Col de la Bonette. Tedy přesněji řečeno vyhlídková silnice na Cime de la Bonette-Restefond s nadmořskou výškou 2802 m (samotný průsmyk Col de la Bonette má 2715 m). Jedeme po Route des Fruits et Vins a za Tallard silnice dostojí svému jménu. Sady a vinice se rozprostírají, kam až oko dohlédne.

Výjezd na Col de la Bonette překonává několik nadmořských pásem (převýšení na západní straně je 1589 m, na východní dokonce 1652 m), přičemž v tom posledním už neroste prakticky nic kromě travin. Co mě jako řidiče na Bonette zaujme jsou chybějící  svodidla a značení vraceček. Prostě žádný prostor pro nějaké blbnutí.



Na Restefond je docela rušno a potkáváme zde i několik Čechů. Kromě focení si vylezeme na vrchol Cime de la Bonette (2860 m) pořídit panoramatickou fotku a dát si vrcholový oběd.


Když sjedeme do Saint-Étienne-de-Tinée na východní straně, jsou skoro dvě hodiny odpoledne, takže je jasné, že Isolu 2000 už nestihneme, aniž bychom se pak vraceli za tmy. Vracíme se tedy zpět a cestou se stavíme na prohlídku polorozpadlých budov bývalé vojenské posádky.




Celý den bylo pošmourno a poměrně chladno a když přijedeme na vrchol, je už pěkná zima a začínají se kumulovat mraky. Než sjedeme dolů, začne docela hustě pršet. I přes nepřízeň počasí odbočujeme na cestě zpět u Remollon na prohlídku pyramidových skal Demoiselles Coiffées. Zdoláváme docela velké převýšení a máme vlastně štěstí, protože se dostáváme nad mraky. Za několik minut po našem příjezdu zmizí skály v postupujících mracích. Na jednom místě je sklon silnice minimálně 30% a když se vracíme, projíždím tenhle úsek raději na jedničku. I tak se mi motorka docela rozjede, což je na mokru docela nepříjemné.


Cestou do Sisteronu zastavujeme na odpočívadle, abychom si vyfotili hory osvětlené zapadajícím sluncem. Daniel hledá tak dlouho vhodné místo na pěknou fotku, až si našlápne h..., vždyť víte co. Poté co si očistí levou botu, pokračujeme v cestě. Když po pár kilometrech zastavujeme na další focení, všimnu si, že má ušpiněné sedlo. Poté co si očistí sedlo a pravou botu, pokračujeme v cestě.


Do Sisteronu se tentokrát vracíme ještě za světla, takže využíváme příležitost pořídit pár fotek hradu a zejména pak zajímavé skály Rocher de la Baume. Zkoušíme jinou restauraci a tentokrát je to trefa do černého. Vynikající místní kuchyně a crème brûlée a crème caramel jak má být. Ovšem předtím než nám číšník donese jídlo, musí se Daniel dojít přezout, protože jinak bychom si jídlo nemohli náležitě vychutnat.


Najeto: 332 km

Den 6 – Grand Canyon du Verdon

Být v Provence a nenavštívit Grand Canyon du Verdon by bylo barbarské. Ke Grand Canyon jedeme přes Riez a máme štěstí, že i když sezóna levandulí už skončila, zde jsou stále nesklizená pole. Už jsem přestával doufat, že bychom mohli na nějaké levandulové pole narazit. Daniel každou chvíli zastavuje a fotí jak o závod, až mě to pomalu přestává bavit.


Okružní jízda kolem kaňonu sestává z několika průsmyků. My ho objíždíme od jihu, takže začínáme na Col d'Illoire, jež nás dovede až na hranice samotného kaňonu. Dohodli jsme se, že pojedeme čistě na kochačku a budeme stavět na všech vyhlídkách, takže objet ho nám trvá 4,5 hodiny. Ale stojí to za to. Je to prostě nádhera.







Na dvou zastávkách máme doprovodný program. Na jedné prolétává kaňonem stíhačka  (foto jsme bohužel ani jeden nestihl), na druhé se o zábavu starají orli skalní.


Cestou zpět zastavujeme u jednoho z kruhových objezdů. Daniel si jde udělat fotku a já si jdu vykonat malou potřebu. Objezd má ve znaku šneka a není to bezdůvodně. V trávě u silnice jsou tisíce malých šneků a to nejen přímo u objezdu, ale i o několik kilometrů dál, kde zastavujeme, abychom si vyfotili jednu místní turistickou atrakci – šlapací drezínu.


Najeto: 305 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (21x):


TOPlist