Přes Alpy do Saint Tropez

Den 4. Nekonečné pobřežní cestování

Ráno jsem se probudil do skvělého počasí, žádný pařák. Skočil jsem si do pekárny pro snídani a najedený můžu vyrazit.

Docela to fouká a na moři jsou celkem slušné vlny, od koupání to ale místní rozhodně neodrazuje. Jedu s rozepnutou bundou, všichni tu stejně na motorkách sedí skoro v plavkách.

Ploužím se místní dopravou, kde nikdo moc nespěchá, mrštné mopedy se proplétají mezi auty. I já se svým vyloženě nemrštným strojem se dvěma kufry se to pomalu učím, jinak by mi jízda přes městečka trvala věčnost. Je až s podivem, že tu nevidím žádné nehody, asi si na to všichni zvykli a naučili se to. Pobřežní městečka jsou jedno jako druhé, všude nádherné pláže - alespoň podle barvy jsem na Azurovém pobřeží už dávno. Mimochodem jsem narazil na benzínku, na kterou si vzpomenu, když budu mít pocit, že je u nás doma drahý benzín - tady v přepočtu 45Kč za litr....

Zastavuju v San Remu, které má největší marinu jakou jsem tu zatím viděl. Nechybí v ní ani opravdu velké jachty - tady hlady opravdu nikdo neumírá. V hospůdce přímo u mariny doplňuju pitný režim. Čekal jsem, že se tu bude na ulicích zpívat, ale zatím nic. Stejně bych asi neuměl slova, tak bych se nepřidal. Posilám fotku mariny v San Remu manželce, která sedí v práci u počítače. Je ráda :)...

Po 15km přijíždím shora do Monte Carla a vypadá nádherně, tak pořizuju několik fotek. Při bližším pohledu je to ale jedna velká dopravní zácpa, od spojky mám tak vypracované svaly, že bych mezi dvěma prsty mohl hravě drtit vlašské ořechy. Kdybych tu dělal řidiče MHD, asi by mě za chvíli vezli. Vlastně jsem v Monte Carlu nic moc neviděl, jen kousek místní mariny, kde kotví lodě, co se dají pronajmout. Těšil jsem se, až vyjedu z města a budu pokračovat směrem na Nice a Saint Tropez. Auta jsou tu samozřejmě luxusní a většinu z nich řídí ženy, které až na vzácné výjimky nemají pro motorkáře a mopedisty žádné pochopení. Můj stroj z toho horka skoro pořád zapíná ventilátor u chladiče a horký vzduch mi žene pod sedadlo, což si vyloženě užívám.

Pokračuju dál do Cannes. Průjezd městem byl snad vůbec nejhorší, pěšky bych ho prošel rychleji. Sunoucí se kolony centrem ani nešly moc objet na motorce, nebylo tam dost místa. Ale pokud jde o rychlé vozy, tak těch tu zahálí mnohem více než kde jinde. Před hotelem Ritz-Carlton v samém centru města byste např. s obyčejným Porsche udělali skoro ostudu, musíte mít alespoň 918 Spider (technický skvost skoro za 30 milionů korun), které tam vedle McLarenu parkovalo, obojí s kuvaitskou značkou. Vše jsem jen viděl z motorky, po celém dni v dopravních zácpách jsem už neměl sílu zastavit, sundat rukavice a udělat fotku. Odjíždím nicméně trochu zklamán, Bugatti Veyron jsem neviděl :).

Během dne mi začalo být jasné, že nedojedu ani do Saint Tropez, natož do Provence. Takže jsem zakotvil ve městě Frejús a ubytoval se v takovém malém hotelu. Záchod je sice na chodbě, ale jinak vše v pohodě i klimatizace, Wi-Fi jede jako fretka a na pláž je to kousek.

Při převlekání jsem si nemohl nevšimnout, že z mých bot se za těch pár dní stala mocná chemická zbraň. Vzpomněl jsem si na Cimrmanovskou scénku s onucemi... "a teď si představte, když se ti pocestní zuli".... :) Ponožky opravdu budu muset alespoň zlehka vyprat...

Večer jsem si zašel do restaurace na pláž s nádherným výhledem a objednal si pizzu. Je to asi hřích, ale nechtěl jsem to první den ve Francii riskovat. To, co mi přinesli připomínalo pizzu jen podle jména - taková neforemná kulatá věc. Hned mě napadlo, že francouzský kuchař se musí při dělání pizzy kroutit, že si host neobjednal nic místního a podle toho výsledek vypadá, a vlastně má tak trochu pravdu. Cestou do hotelu jdu po promenádě u mariny a fakt to tady večer žije! Kromě zmrzlinového ráje tu samozřejmě nechybí malíři ani prodavači zaručené pravých zlatých šperků a dokonce ani karaoke. Sice zpívají falešně, ale ve francouzštině to i tak zní celkem hezky.

Najeto 270 km

Den 5. Verdon a Provence

Ráno trochu větrno, ale celkem snesitelných 29 stupňů. Na snídani si nešlo nevšimnout, že Frantíci si jídlo umí užít, je to sice v této oblasti fakt levný hotel, ale snídani servírují venku na terase, a byla fakt výborná. Dokonce mléko do kafe bylo horké, což není samozřejmost ve spoustě pražských restaurací. Připadá mi, že to je pro ně věc osobní cti, ale třeba to přeháním, pokud si zrovna neobjednáte pizzu, jako jsem to udělal včera večer já...
Vyrážím opět do pobřežního provozu. Ruku od spojky už skoro necítím, zato v kličkování mezi auty i v protisměru a na kruhových objezdech se začínám přibližovat místním závodníkům, a to jezdí na mopedech! Chtěl bych je vidět na těžké 13ctistovce s kufry, spojkou a řazením... V každém případě jsou to hrozný piráti, na přednost se spolehnout vůbec nedá a bez toho, abych se podíval do zpětného zrcátka, už nepředjíždím...
Poučení pro příště - snažit se v hlavní sezóně projet po pobřežní silnici od Arenzana až do Saint Tropez je úplný očistec. Nechápu, co mě to napadlo. Je lepší přesouvat se po vnitrostátních silnicích a zajet na pobřeží jen na místa, která chcete vidět, jinak dopadnete jako já a pojedete relativně krátký úsek celý den... A taky to chce vychytat trasu v rámci pobřežních měst, ať se nemordujete na křižovatkách a kruhových objezdech jako já. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je silnice z Cannes do Saint Tropez. Jakmile vyjedete z města, začne se asfaltka zakusovat do červených skal se spoustou nádherných vyhlídek, které nestačily zevšednět ani místním zamilovaným párům. Tento úsek fakt stoji za projetí, cestou minete spoustu exkluzivních rezidencí, které z pohledu ze silnice jen dávají tušit nádherná sídla s úžasnými zahradami a výhledem na moře - z některých vyhlídek jsou vidět. No prostě, kýč všech kýčů futrál. Nemůžete se pak hollywoodským a jiným hvězdám (a nejen jim) divit, že si kupují sídla na azurovém pobřeží, já bych udělal to samé.

Abyste měli představu, jak vzdálený sen je to pro normálního smrtelníka - zahlédl jsem tu ceduli, že prodávají "levné pozemky od 2800 eur za metr"... Chce to sázet Sportku a hlavně vyhrávat :). Když už jsme u hazardu, je zajímavé, jak se mu tady daří (a kde ne?). Kasina v Cannes nebo v Monte Carlu jsou opravdu proslulá a samozřejmě postavená na těch nejlepších místech. To není strejc v rohu hospody u forbesa, ale distingovaný skorošlechtic u rulety, který venku parkuje minimálně Bentley. Jít do takového kasina znamená skoro jako jít v Římě do opery... :).

Ještě si neodpustím jednu poznámku - Francouzi mají fetiš na kruhové objezdy. Jsou skoro všude, mají svoje výhody, ale jak říká klasik, mají i nevýhody. Třeba když je byť jeden příjezd fakt ucpaný, ucpe se pak celý objezd, a nikdo se přes něj nikam nedostane. Tohle pochopili i dopravní inženýři u nákupního centra v Praze na Černém Mostě, kde se to kruhovými objezdy jen hemžilo a dnes jsou tam místo nich světelné křižovatky. Nicméně u letovisek v Jižní Francii by ani světelné křižovatky nepomohly, protože štrůdly aut jsou mnoho kilometru dlouhé a v jiných směrech než OD MOŘE a K MOŘI tam stejně nikdo nejezdí.

Jakmile jsem se přiblížil k Saint Tropez a myslel si, že doprava nemůže být horší, vyvedli mě z omylu. Je to jedna dlouhá pohybující se kolona, naštěstí auta jedou po krajnici a uprostřed se utvořil pruh pro motorkáře, a to dokonce obousměrný. Relativně v pohodě a v docela vysoké rychlosti se tam vyhýbám a míjím s ostatními motorkáři a mopedisty a za chvíli jsem u nejvzdálenějšího bodu své cesty - slavné četnické stanice v centru Saint Tropez.

JENŽE se zrovna opravuje a postavili kolem ní plechový plot, tak jí fotím alespoň pres něj.... Překvapilo mě, že v Saint tropez je centrum mnohem méně honosné než třeba v Cannes, kterému vévodí majestátný hotel Ritz-Carlton, a takhle je to podél celého bulváru.
Při tom ježdění v kolonách se problém s navigací začíná velmi rychle zhoršovat, chvilku dobíjí, chvilku ne. Mít tady toho blbce, co to vymyslel, tak ho roztrhnu. Spravuji to provizorně lepicí páskou, co jsem koupil na benzince, ale je to řešení opravdu dočasné a ne příliš spolehlivé, ale celý den jsem s tím nakonec přežil.

Vyrážím pryč od pobřeží směrem do národních parků u kaňonu Verdon. Mimochodem, jedna z nejúžasnějších jízd, co jsem zažil! Naprosto skvělá silnice se zatáčkami tak akorát a výborným povrchem a navíc v nádherném prostředí s minimem provozu. Podle krajiny tady museli točit některé scény z Fantomase. Jestli pojedete někdy do Francie, tohle si nesmíte nechat ujit. 

Jen co jsem se jakž takž nabažil zatáčet, přijíždím ke kaňonu Verdon - přírodní úkaz ve velikosti, jakou u nás prostě nenajdete. Kaňon je nádherný a opravdu hluboký.

Jakmile ho přejedete po velmi vysokém mostě, tak ještě cestujete po silnici doslova vytesané do jeho stěn. To vás fakt dojme, i když trpíte mírnou závratí, jako já. Jakmile sjedete opět do údolí, rozprostře se před vámi přenádherná (jinak se to nedá říct, docházejí mi přívlastky) scenerie, jak z nějakého hodně romantického filmu podle Rosamundy Pilcher.

Pokračuju dál k jezeru s azurovou vodou, která kaňon napájí - barvu má jak vypůjčenou z Pokladu na stříbrném jezeře. Neodolal jsem a musel jsem se jít vykoupat. Mimochodem, můžete si tu půjčit plavidlo nebo přivézt svoje a projet se mezi skály.
Když jsem si koupání do sytosti užil, dívám se do mapy a zjišťuju, že jsem pozadu, byť tahle zastávka stála za to. Sedám na motorku (na poslední chvíli nalézám benzinku) a vyrážím směr Provence. Po nějaké době se ocitám mezi levandulovými poli a ve vzduch je cítit její vůni, i když je většina polí bohužel sklizena. Podařilo se mi nicméně vyfotit jeden lán, kde ještě nestačili sklidit všechno. Cestou projíždím spoustou malebných vesniček, přesně takových, jaké znáte z fotek. Pokračuju dál bez dlouhého zdržování přes několik národních parků s dalšími, tentokrát podstatně menšími kaňony. Zanícený geolog by se tu tetelil radostí, celé stěny vypadají jako barrandier podél Berounky a silnice se do nich zakusuje.

Už začínám být unavený a hledám si hotel. Našel jsem takovou starou horskou chatu s garáží na motorky (!) a vyhlášenou restaurací (alespoň podle recenzí na booking.com), teda hlavně na jejich sýrové fondue pěli ódy. Francouzi ty sýry a vůbec jídlo prostě umí! Tady by se Pohlreich opravdu zaradoval. Ukazuji na fondue v jídelním lístku, ale podle číšnice jsou prý na to potřeba minimálně 2 lidi (Češi sem zřejmě moc nejezdí, jinak by mi to rovnou přinesla). Nakonec jsme v jídelním lístku společně našli variantu pro jednoho, ale statného jedince. V souvislosti s jídlem je třeba říci, že o zemědělství je tu dotacemi opravdu dobře postaráno, tak třeba v obrovských jabloňových sadech jsou stromy přikryté drobnými bílými sítěmi a neustále zavlažovány.

V hotelu se opět potkávám se svištěm - v Alpách zřejmě nejoblíbenějším zvířetem. Když už s ním nemáte vyzdobený pokoj, tak vám ho alespoň dají na přívěšek ke klíčům od pokoje.
Než jdu spát, tak si všimnu žraloka na botě, zatím takového zakrslého, ale tuším, že časem povyroste, tak ho provizorně opravuju lepicí páskou, vypadá to hrozně, ale nedá se nic dělat. Taky mě večer nemine praní, je opravdu nejvyšší čas. Jak jsem nikdy na čundry moc nechodil, tak zřejmě nemám laťku posunutou dost nízko.

Najeto 440 km

Den 6. Col a zase Col, ale ty výhledy!

Hned ráno začínám zostra výjezdem na Col du Parpaillon.

Francouzské Alpy jsou obrovské a ze silnic je po cestě úžasný výhled. Naplánoval jsem si to drsně, takže mě během dne čeká výjezdů na vrcholy ještě hodně. 

Jedním z nich je i Col d'Izoard, Col du Galibier, Col du Glandon a Col de La Croix de Fer, kde se jela letošní Tour, což je vidět ještě na kresbách a nápisech na silnici. 

Ty vám taky napoví, z které strany se stoupalo („Yates , you can!“) a z které klesalo („Sagan!“). Stoupání jsou brutální, ale příklady táhnou a je tady spousta cyklistů a velká část z nich ve věku, kdy většina lidi už jen tahá bačkory a kouká na seriály. Když tu člověk chvíli sedí, tak je příjemné pozorovat ty dojezdy a pocity cyklistu, co to dali. Vybavují se mi opět vzpomínky, kdy jsme ty 20 km i delší kopce jeli před pár lety na kolech – jsou to frajeři! Kdo to někdy zkusil, tak ho naše kopce určitě nerozhází. Díky počasí je i nahoře krásně vidět.

Po cestě taky projíždím kaňony s divokými řekami, i když mi připadá, že mají trochu málo vody, ale pár kajakářů a dokonce nějací raftaři (na ty je už opravdu málo vody) to zkoušejí.

Pokračuju dál, z výjezdů a sjezdů už jsem fakt unavený, ale do Chamonix musím dojet. Navigace už definitivně přestala dobíjet, tak jí vždycky nabiju přes noc a během dne už nějak vydrží. Do Chamonix jsem nakonec dorazil a večer si zašel na dobré jídlo. Žije to tady i mimo sezónu. Poslední noc trávím pod Mt. Blancem.

Najeto 430 km

Den 7. Dlouhá cesta domů

Jak jsem se dočetl na internetu, v Německu začínají zítra prázdniny, což se železnou jistotou znamená zácpy úplně všude, takže jsem se rozhodl, že to dnes dojedu domů. Zácpám jsem se ani tak nevyhnul, navíc se tu silničáři rozhodli, že je třeba některé úseky opravit, což plynulosti dopravy rozhodně neprospívá. Ale zocelen kličkováním v kolonách na pobřeží všechny projíždím relativně rychle a po celodenní jízdě a více než 1000 km jsem kolem desáté za tmy dorazil domů.

Najeto 1100 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE