Přes Alpy do Saint Tropez

Den 1.  Přesun do Alp

Už od zimy koukám na svou motorku jak bezzubej na ořech a začal jsem si léčit abstinenční příznaky tím, že (po mém loňském několikadenním výjezdu ke Grossglockneru) v mapě kreslím delší trasu dalšího výletu. Nakonec narostla na 3400 km a bylo jasné, že budu potřebovat celý týden. Opět plánuju cestu sám, ale vypadá to, že snad napřesrok se ke mně přidá kamarád, jehož motorkářskou aktivitu přerušilo mj. i zakládání rodiny.

Po dlouhý měsících jsem se nakonec dočkal a poslední týden v červenci konečně přišla ta chvíle, kdy můžu vyrazit. 

Nezačalo to dobře - rozbil se mi zámek u jednoho z kufrů, ale nějak jsem ho provizorně opravil, takže se dalo jet. Kufry jsou originální a krásně se hodí k mému stroji, ale je to vítězství designu nad praktičností -  skoro nic se do nich nevejde, takže pojedu sice super sladěný, ale po večerech budu prát trika a trenky...
Další malá nepříjemnost mě čekala s držákem k navigaci - objednal jsem si takový, co se zamyká, abych při každé zastávce nemusel brát navigaci s sebou. Jenže večer před odjezdem jsem během montáže zjistil, že bych ho musel ke své motorce snad přivázat provazem, nebo přivařit svářečkou, na moje řídítka to prostě přidělat nejde, takže mi bude muset stačit ten starý.

Po důkladném balení a přemýšlení, jestli to či ono opravdu potřebuju, jsem v sobotu kolem oběda konečně vyrazil. Ještě se mi nestalo, že by na začátku cesty s TomTomem vše šlapalo jak na drátkách - hned po výjezdu z Prahy moje navigace nechce pochopit, že už se v itineráři nechci vracet na místo, kde už jsem byl, i když jsem ho minul, jen o pár ulic a znovu a znovu přepočítává. Protože je trasa fakt dlouhá, tak si dává na čas. Teprve po zastávce u benzinky za Žebrákem s neustálým bojem s navigací se mi podaří jí konečně přesvědčit. Jedu dál po D5 k hranici a přede mnou bouřka jako blázen a tak široká, že se jí určitě nevyhnu. Zastavuju u benzinky, abych přečkal to nejhorší, koukám do telefonu, jak je fronta dlouhá, celkem to jde. Prostě nepromoky vyndavat nechci a tak si krátím čas psaním prvních řádek cestopisu. Potkal jsem tam dalšího motorkáře, jede prý jen do Plzně na otočku a tohle teda nečekal. Jak se déšť blíží, okolí přestává být vidět a je to jako kdyby někdo vyléval kýble jeden za druhým. Před tímhle pod střechou zastavovala i auta... Pro ty, co moc nebo vůbec nejezdí - za deště a na mokru není nejhorší to, že to klouže (ono to díky dnešním gumám vlastně ani moc neklouže), ale že musíte hrabat v kufru a oblékat nepromoky a taky potom umýt motorku...

Jak se později ukázalo, byl to jediný déšť za celou cestu, takže na počasí jsem měl fakt kliku. Vlastně až moc, Evropu zrovna sužovala vlna veder. Fronta sice přešla, ale vystřídal jí brutální vítr v nárazech až 60 km/h a můj naháč a já to úplně nedáváme.

Pokračuju dál a beru benzín a něco k jídlu na poslední Shellce před hranicí. Už se chystám nasednout, když si všimnu, že držák na navigaci se viklá tak, že bych ho po pár kilometrech ztratil. Co vám budu povídat - imbus, kterým by to šlo opravit, jsem nechal doma - to přece nebudu s sebou tahat, stejně je to k ničemu... Naštěstí vedle mě parkovalo auto s fakt pěkným silničním kolem na střeše. Každý opravdový cyklista s imbusem a sadou klíčů prakticky i spí, takže mi snad pomůže... a pomohl (Angličan, co žije s Češkou ve Frankfurtu) a ještě jsme si pokecali o Tour de France. Kupodivu Froomovi nějak extra nefandil, že prý má rád, když je to napínavý až do konce, tak to si letošní Tour asi moc neužil... Držák jsem spravil a jede se dál.

Nevím, kde už v Německu se zdraví Gruss Gott (Google poradil - v Bavorsku), na benzince jsem to před Mnichovem opět netrefil. Taky jsem netrefil obchvat kolem Mnichova (zase zanedbaná příprava nad mapou), takže projíždím pres centrum a už se chystám pochválit místní, jak se jejich městem krásně a rychle projíždí, když vjedu do strašné zácpy. Naštěstí nebyla dlouhá, takže za chvíli už mířím ven z Mnichova na Garmisch, a protože už přestalo foukat, tak tam za 20 minut jsem. Začalo se mračit a byla docela zima, tak než abych se oblékal a jel dál, tak rovnou hledám hotýlek na přespání. Jednu věc jsem neřekl, nevezu s sebou stan ani spacáky, do ledvinek po stranách motorky by se stejně nevešly. Prostě hotel to jistí. Nakonec spím v městečku kousek od Garmische, je tu k večeru docela zima, takže přijíždím promrzlý a dávám si v super hotýlku teplou sprchu To by mě při odjezdu z Prahy fakt nenapadlo. Krásné městečko pod Alpami, jak by řekl Dušek v Pelíškách "všechno čisté, krásné, nové", ale přátelé, není to Kyjev, nýbrž kapitalistická cizina. Tak nějak člověku přijde, že tady místní komunita žije v rovnováze. Všude uklizeno, upraveno (bordeláře zřejmě vyhnali do hor, nebo kam), i o veřejné věci se tu dobře starají. V gasthausech vědí, jak hýčkat hosty, aby se vraceli, kdyby to tak fungovalo všude... Jak říkala babka ze Slunce, seno, jahody - ať se propadnu do západního Německa - a já jen dodávám, že třeba někam ke Garmishi by to bylo fajn.... ale houbeles! Doma je nejlíp!

V čem ty Rakušané už tolik nevynikají je interiérový design na pokojích – viz fotka, alespoň jsou v té výzdobě konzistentní.

Najeto 470km
 

Den 2. Alpy

Probudil jsem se brzo a už jsem nezabral, ani ranní četba mě neuspala, takže po bohaté snídani s krásným výhledem na hory rovnou vyrážím. Počasí je super, motorkářů hromada, od zdravení mě začíná bolet ruka.

Přejíždím nejdřív do Rakouska a pak do Švýcarska, úžasné silnice vinoucí se ve svazích, krásná panoramata, stavět tu cesty musí stát hromadu peněz.

Jak jsem překročil hranice Švýcarska, přišla mi klasická uvítací smska od O2 s tím, abych dal o sobě vědět svým známým. Čtu dál a lezou mi oči z důlků - SMS za 13Kč, minuta volání za 42Kč a 1MB dat za 240Kč - to si snad dělají p..., to o sobě vědět fakt nedám, známí budou muset počkat, až dorazím do Itálie. Jak Švýcarsko není v EU, tak na jejich roamingové poplatky očividně nedosáhla bruselská někdy až příliš pevná a všudypřítomná regulační ruka.

Zastavuju v restauraci asi 30 km od Svatého Mořice, je tady úplně božsky, 25 stupňů, lehký vánek, nádhera. Po obědě a pár km jízdy přijíždím do Svatého Mořice. Vypadá to tu fakt luxusně, kolem jezera hory, každé druhé auto Porsche. I na wikipedii se dočtete, že je to jeden z nejdražších resortů, Kempinski tady má hotel...

Mimochodem, jak dobře si město žije poznáte i podle toho, že místo fotbalového stadionu tu mají hřiště na polo. Nikdy jsem to neviděl naživo a z kolem jedoucích motorkářů jsem nebyl zdaleka jediný, který zastavil. Polo není úplně sport pro chudé, na každý zápas potřebujete alespoň 2 koně, je to speciálně pro tento sport vyšlechtěné plemeno, takže pokud máte hluboko do kapsy, tak z vás šampion v polo fakt nikdy nebude. Ale na sledování je to opravdu zajímavé. O kousek dál na jezeře to fakt pěkné fouká, takže je tu asi milion lidí s windsurfy nebo kity, a na silnici už tady jednoznačně vládnou motorkáři.

Po několika km jízdy podél jezer jsem dorazil na Maloja Pass. Ze švýcarské strany je doprava mnohem přívětivější, z druhé strany úplné peklo. Ten, kdo dělal tu silnici, musel být mistr světa ve stavění zatáček ve svahu, a taky se to asi za víkend nestihlo. Žasnu a fotím, jako spousta dalších zrovna, když kolem mě projel autobus (netušil jsem, že se sem vůbec vejde), a když mě míjel vidím, jak na řidiče mluví nějaká baba. Sakra ženská! Jestli se cedule s nápisem „Nemluvte za jízdy s řidičem!“ někam hodí, tak sem! Cestou do údolí míjím několik „mramoráren“ – jako my máme cihelny, pískovny a štěrkovny, tak tady mají mramorárny.

Jedu dál a už mám pocit, že jsem v Itálii, ale ne, je to ještě italská část Švýcarska. Navigace mi najednou ukazuje, že mám sjet z hlavní silnice do vesničky Castasegna, tak ji poslechnu a vjíždím do úzkých uliček té nejkrásnější italské vesničky, co jsem kdy viděl (moc jsem jich teda neviděl). Jsem u vytržení, tak fotím jak o život. Jestli znáte film Američan s Georgem Cloonym, který se skoro celý odehrává v malebné přenádherné italské vesničce, a říkali jste si, že taková neexistuje, že to v Hollywoodu poskládali z různých uliček v různých vesničkách a zbytek domalovali v počítači, tak jste se šeredně spletli! Hoši, existuje! A není jediná! Čtěte dál! (ti z vás, co všude byli, všechno znají a od všeho mají klíče, tak následující řádky a doporučeni mohou přeskočit). Přijíždím na náves a tam probíhá trh všeho možného, hlavně věcí vlastní výroby, ale na tom místě to všechno vypadá pěkně, a tak zastavuju na pár fotek. Najednou mě osloví nějaká paní (Češka - poznala mě podle SPZetky) a ptá se, odkud jedu. Tak jsme si pokecali, svět je hrozně malej, říká, že s manželem bydlí kousek odtud v Soglio a že půlku roku tráví tady a půlku v Basileji. Řekl jsem ji, že jí lituju, jak strádá - smála se (tomu říkám důchod:).  A že prý se musím do Soglio jet podívat a že to jsem ještě neviděl, jak je to tam pěkný a že kdybych k nim chtěl večer na chlazenou Plzeň, tak klidně můžu, mají prý dům hned naproti kostelu. No zkrátka, znělo to fakt dobře, ale potřeboval jsem ještě popojet. Nakonec to ale ve mně začalo hlodat a říkám si, že pořád nemusím honit kilometry a že se tam alespoň zajedu podívat. Kopec nahoru byl brutální, celou dobu 15% a víc (jel jsem kdysi s kamarádama chrtama pár kopců z Tour de France, tak mám na to oko). Bylo by to na kus takové pěkné horské etapy, ale na motorce úplná pohoda. Paní nelhala, něco tak nádherného jsem v životě neviděl - mrkněte na fotky. Jako by se tu zastavil čas a turismus sem zatím dorazil jen velmi nesměle.

Tady si neodpustím jednu radu pro nevěřící Tomáše - možná jste zcestovalejší a projeli jste Maloja Pass, Fern Pass a všechny další Passy alespoň stokrát, ale vsadím se, že jste z hlavni nesjeli - to byste koukali! Navštivte alespoň ty dvě vesničky, o kterých píšu, je to po cestě a nebudete litovat. Soglio jsem prošel celé a s úžasem fotil spoustu věci.

Musel jsem se přiblížit víc k Milanu, tak jedu dál. Hrozně se to vleče, hodně aut a není tu žádná dálnice, jen pomalá okreska. I když rozhodně nedodržuju rychlostní limity, protože všichni kolem mě taky ne. Navigace na mě pořád divoce červeně bliká, že jedu moc rychle, ale kašlu na ni, přece nebudu zdržovat provoz. Najednou mě předjede Ital na Gé eSu a ani nepozdraví, tak se za ním vydám. Jede, jak bych to řekl slušně, s vyloženým odporem k dopravním předpisům. Ale držím se ho jako klíště a moje navigace je z toho úplně hysterická. Když po pár km předjíždí v tunelu fakt rychle přes dvě plné čáry (horší už je snad jen přejetí dítěte před školkou), říkám si, že musí mít brachu policajta nebo mu rodí žena. Sice tam bylo vidět a dost místa, ale neznám příslušníka, kterému by takové vysvětleni stačilo a nechal vás odjet s domluvou. Nejspíš by vás rovnou zastřelili, jakýpak štráchy!  Zkrátka, pronásledovaní toho piráta vzdávám (čímž jsem mou navigaci zachránil před infarktem) a jedu dál normálně podle místních zvyklosti, tj. asi 30 km/h nad limitem.

Projíždím většinou tunely (zase jsem to doma nad mapou podcenil) podél jezera Como, v jednom z nich se točila úvodní scéna z bondovky Quantum of Solace. Po asi hodině zastavuju na kraji města Lecco na břehu jezera a hledám v chytrém telefonu hotel.

Jen, co jsem ho zamluvil, zjistil jsem, že je bez snídaně, motorku parkuju na ulici, takhle jsem si to fakt nepředstavoval! No, chybama se člověk učí. Snídani nakonec přidali za 5 éček, takže to asi bude hrozná šlichta, ale motorka přikrytá plachtou snad noc na ulici přečká bez úhony. Je neděle a zítra se doufám i tady jde do práce, takže to ti Italové s pařením a sedáním na cizí motorky nebudou přehánět. Uvidíme. Jdu přes ulici na břeh jezera na pizzu a pivo, a to mě trochu psychicky srovná. Kolem osmé jsem už celkem klidný, nebo otupělý po dvou pivech. Každopádně je mi líp! :)

Najeto 370 km 

Den 3. Ještě trochu jezer a přesun na pobřeží

Motorka do rána v pohodě přežila a podle silnic zřejmě v noci poradně sprchlo, takže je příjemných 27. Snídaně za 5 éček nakonec byla docela dobrá.

Foto: Koupil jsem si akční kameru a připevnil jí přísavkou k nádrži. V pozadí zlatá mládež umývá fakt pěkného M-kového bavoráka - ještě se u toho fotili a nakonec si plácli, jak to pěkně umyli - nedivil bych se, kdyby to hodili na fejsbůk, asi fakt stárnu...

Akční kamera toho z nádrže moc neviděla, tak jsem jí dal na přední štít. Zapínání a vypínání není nejpohodlnější, ale funguje to, držák na helmu by byl ideální, ale ten nemám. Nakonec i baterka v kameře se po nesmělých začátcích polepšila, na jedno nabytí ji ani za celý den sporadického natáčení nestihnu unavit.

Dopoledne jsem strávil na klikaté silnici na březích jezera Como. Už podle fotek je to tu samý kýč, nádherné vesničky a hodně úzké silnice s výhledy na jezero, kde potkáte dokonce i autobusy MHD. Nikdo se tu moc nestresuje, když zaparkuje půlkou auta do silnice a zastaví dopravu, ani ho nevytroubí. U nás by ho nejspíš ukamenovali a auto mu rovnou zapálili...

Začíná mě zlobit dobíjení u navigace, odborníci z TomToma to vymysleli tak blbě, že dobíjecí drát se fakt snadno ukroutí. Musím s ním hýbat, abych našel kontakt a hrát si s ním během jízdy mě fakt baví...

Projíždím i městečkem Bellagio, které leží na vrcholu poloostrova na jezeře Como. Kdo viděl (opět s G. Clooneyem, který je tu v Itálii mimochodem zrovna na dovolené) Dannyho parťáky, nebo prostě zná kasino stejného jména v italském stylu v Las Vegas, tak vězte, že to není náhoda. Když si zagooglíte, tak zjistíte, že majitel Bellagio kasína (a hotelu) mu dal jméno právě po dovolené strávené v tomto městečku.
Poté, co jsem jezero Como objel skoro celé dokola sjíždím do nádherného města, které dalo jezeru jméno, a pokračuju odtud na jih již jen po nudné dálnici, abych se co nejrychleji dostal k pobřeží. Platí se tu mýtné, což není zrovna disciplína, ve které se dá na motorce vyniknout, a každý správný Ital má vždy ruku maximálně půl milimetru od klaksonu, ale tím se zase Čech nenechá rozházet. Zastavil jsem u autogrilu pod Milanem - ten, co postavili přímo nad dálnicí jako takový obydlený most. Vypadá to sice zajímavě, ale interiér tím mírně řečeno trpí. U oběda (s Tinou)

se divám ven a na parkovišti jsem napočítal 6 dobíjecích stanic pro elektromobily Tesla, vidím je úplně poprvé. Taky jsem u odpočívadla nemohl nevyfotit růžového Fiata...

Pokračuju, strašná nuda, rovina jak u Kolína... Najednou vjíždím do hor a mosty se střídají s tunely a to všechno v docela prudkých zatáčkách a taky trochu klesá teplota. Po nějaké době najednou hory úplně zmizí a v dálce se objeví nádherný výhled na moře. V Arenzanu sjíždím z dálnice a najednou se ocitám u pláže!! Tam se chodí na pláž jako u nás do Stromovky, podél ní na silnici parkuje spousta aut a mopedů a jak jsem jel kolem, tak už jsem to nevydržel, shodil ze sebe motorkářskou výstroj a skočil do moře. Voda má tak 28 stupňů, prostě super. Chci se o tu nádheru podělit s kolegy, co sedí v kanceláři a posílám jim fotku. Mají upřímnou radost :).

Přitom mě napadá, že život prostě není fér. Třeba to, že Italové mají moře a my ne, není fér! :). Ale jak říká klasik, dá se s tím polemizovat i nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat...
Nakonec jsem po jízdě po pobřeží, kde je fakt nádherně, zakotvil ve městě Spotorno. Našel jsem pokoj blízko pláže. Spíš než hotelový pokoj vypadá jako byt s velkou koupelnou, což je ještě lepší. Mají tu dokonce soukromé parkoviště, prostě motorkářský ráj. Jdu se podívat k moři, zpeněžení každého cm pláže je tu dovedeno k dokonalosti, ale symbióza tu dobře funguje, sice na pláži vydělávají, ale dobře se o ní starají. Mám s sebou čtečku a není lepší místo, kde jí pustit, než na promenádě na břehu.

Večer ještě koukám do mapy i na hotely, kde bych mohl další den přespat a vychází to jednoznačně, že musím dojet až do Provence. Třeba v Saint-Tropez, kde by se mi to líbilo, se ubytovaní za rozumnou cenu opravdu nesežene. Jak se později ukázalo, tak jsem měl hodně naivní představu o tom, kolik se toho dá po pobřežní silnici za den ujet.

Najeto 320 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE