Passa bez pasu II., aneb škoda, že jsme si nevzali lyže, sáňky nebo sněžnice…..

I. den (6. 7. 2014) :   Bohuslavice u Zlína (CZ) – Bonaduz (CH) = 898 km

     Den odjezdu, který měl připadnout nejdříve na sobotu, byl z důvodu počasí odložen na neděli, což bylo shledáno jako nejlepší rozhodnutí, protože v sobotu velmi vydatně pršelo a vyjíždět na dalekou cestu v dešti a mokru již ze základního tábora nebylo zrovna v plánu. Sraz jsme měli tak jako předchozí rok na čerpací stanici v Bohuslavicích u Zlína, kam jsem přijel přesně v určenou dobu v 5:00 hod. a Jirka dorazil s mírným zpožděním až v 5:40 hod. No tak jsem mezitím alespoň prubnul svačinu, co mi nachystala manželka, nalil do seber kafe z automatu, zkontroloval počasí a v rychlosti proběhl megaplán naší celkové trasy, kterou jsem tvořil přes zimu skoro dva měsíce. Vydala by    na docela slušnou diplomovou práci, protože jsem měl záložní plán snad na vše, co by nás mohlo potkat - kudy přesně pojedeme, kdejakou zatáčku, cestu, passo, jezero…….bohužel jedno překvapení jsem tam nezapsal…..
Obloha se mezitím rozjasnila, cesty byly suché a v předpovědi to bylo jak na horské dráze – místy hezky, místy katastrofa, tj. od Vídně měl být hustý déšť, voda, mokro a tak…prostě vyhlídka nic moc, proto jsem s trochou nadsázky očekával i nějaké ryby plácající se v množství napršené vody na silnici. Na dnešní den bylo stanoveno místo pro cíl dojezdu Rakousko, konkrétně městečko Landeck, což při takové vyhlídce počasí bylo tak akorát, ba dokonce nad limit. Jakmile Jirka dorazil, vydali jsme se na nic moc hezkou, již mockrát naježděnou a nudně nutnou cestu směr Břeclav, kde jsme si na poslední čerpací stanici v ČR koupili rakouskou dálniční známku a vydali se směr Reintal, dále na první napojení na dálnici v Rakousku, která nás měla dovést až k Salzburku, kde jsem měl vymyšleno odlehčení od dálnice, a to se sjezdem na Bad Reichenhall, St. Johann in Tirol a opětovné napojení na dálnici u města Wörgl, kde jsme pokračovali až do města Landeck (Rakousko). S ranním zpožděním a s počasím, které se snad ani nedalo vymyslet a které „nebylo v plánu“ (v příštím životě budu meteorolog…budu si předpovídat, co se mi zachce, polezu s tím do televize a budu za to brát peníze) - měli jsme naprosto luxusní počasí – příjemných 25 st., bez mráčku, bezvětří… jsme se dostali do Landecku již kolem 14. hodiny. Při tomto krásném počasí by byl hřích jít se někam hned ubytovat. Dali jsme proto větší pauzu a rozmýšleli, co teda s načatým odpolednem uděláme. Nakonec vyhrálo nadšení pokračovat ještě směr Lichtenštejnsko a Švýcarsko s tím, že tam někde určitě najdeme k večeru fajn ubytování. Od Landecku jsme tak pokračovali ve stanovené trase, tedy na docela krásnou vyhlídkovou trasu, která je prý hodnocena stejně jako vyhlídka a zatáčky u Großglockneru (3798 m), a to na místo Silvretta – Hochalpenstraβe (2037 m.n.m.). Musím uznat, že se jednalo o velmi zajímavé místo s množstvím zatáček a s úchvatným výhledem na jezero Silvretta – Stausee, Vermuntstausee, bohužel ale za průjezdný mýtný poplatek  11 euro za motocykl.
Aniž jsme se nadáli, objevili jsem se v Lichtenštejnsku a za pár kilometrů, skoro beze změn v krajině, jsme byli najednou ve Švýcarsku. Nevím, zda to byl jen náš pocit a pohled na neznámé okolí, ale mezi Lichtenštejnskem a Švýcarskem jsme skoro nepoznali rozdíl (oko znalce nám to snad odpustí...). Zde nám již ale začínal vznikat malý problém, a to, kde se ubytujeme. Začalo se pozvolna stmívat, protože čas pokročil již k 20. hodině, a my jsme nyní překročili Švýcarské hranice, kde po nějakém vhodném ubytování nebylo ani vidu ani slechu. Před odjezdem (jako každý rok) jsme si role nějak rozdělili. Já zajistím naplánování trasy, budu hlavní fotograf, lékárník, atd…, a Jirka zastřeší mluvu cizími jazyky (ne nadarmo se pohyboval několik let v cizině a dostal tuto funkci oprávněně). Jirka měl co dělat, aby vykomunikoval nějaký vhodný příbytek. Možná se nabídne otázka, proč jsme si nedomluvili něco předem. Zpočátku to bylo v plánu, ale termín odjezdu se neustále měnil a také to většinou bývá tak, že je hezky a raději se člověk posune dále, než to zaparkovat hned po dojetí k ubytování. Nevím proč, ale ti Švýcaři se na nás dívali jako na mimozemšťany a cenu za jednu noc, alespoň podle mého pocitu, místy vyšroubovali záměrně skoro do výše ceny malého auta. Dokonce padly názory a vykřikovali jsme hesla, že to vezme durch celou noc, když nám počasí výjimečně tak hezky přeje, ale jelikož před námi bylo za pár kilometrů passo San-Bernardino Pass (2065 m.n.m.), nerad bych jej projížděl v noci (a to nejen z důvodu, že bych se rád podíval na okolní panoramata…). Nakonec jsme se potupně ubytovali ve 21 hodin v jednom penzionu u alkoholem posilněného a vyladěného recepčního. Cena byla tak pikantní, že nadávky od Jirky se linuly ještě čtyři hodiny po ubytování. Večer jsme tedy spočítali kilometry  a dokonce i po ujetých 898 km jsme byli docela v pohodě. Před spaním jsem jen v duchu doufal, že nám na ta hezká passa nebude ráno pršet….
 

II. den (7. 7. 2014):   Bonaduz (CH) – Angera (I) = 220 km

     Ráno nás probudilo “příjemné“ deštivé počasí a teplota asi o 10 stupňů chladnější než v den odjezdu. Výhled z okna vypadal přesně tak, jak to ti frajeři z televize předpovídali. Sekli se pouze o jeden den a my už jsme v tom bohužel byli. Nedalo se nic dělat a tak jsme se vydali na cestu směr San-Bernardino Pass (2065 m.n.m.), kde byla samozřejmě zvolena cesta mimo tunel, za který si účtovali 14,80 euro. Před nájezdem mimo tunel nás ještě stačila pozdravit majáky na autě místní policie, kde před tunelem asi odpočívali a moc se jim nelíbilo, že jsem si zrovna na tomto místě chtěl udělat fotku do alba (bohužel i s policejním autem). Tak jsem raději ihned foťák schoval, nedráždil je a vyrazili jsme do hor. Cesta byla jako na houpačce, místy hustě pršelo, místy méně. Prostě na přejezd hor počasí ne zrovna ideální.


Tak jsme se pomalým tempem dostali přes passo a dali pauzu na čerpací stanici, kde jsme si dali jejich malé kafe u pultového prodeje. Je pravda, že kafe vypiji vždy jako vodu během několika minut  a to nejlépe z hrnku velikosti jako měl děda Komárek z filmu  „Na samotě u lesa“, ale v tomto případě jsem to pidikafe za 3,2 CHF cucal skoro půl hodiny. Nakonec jsme se pomalu vydali na cestu a posunuli se až k jezeru Lago Maggiore, kde jsme se snažili skoro dvě hodiny najít ubytování.

Nutno podotknout, že za stálého hřmění přicházející bouřky to bylo dost stresující. Naštěstí se nám to podařilo s geniálním umem konverzace Jirky, protože se slečnou recepční vyjednal super ubytování přímo u jezera a to i s garáží, kde jsme schovali motorky. No nebyla to sice přímo garáž, spíše větší šopa umístěná v klikaté a spletité uličce za hotelem. Nicméně motorky byly v suchu, což je nejdůležitější! No a za pár minut začal ten správní italský liják. Ubytování zde bylo moc příjemné a večer jsme si zpříjemnili posezením v nedaleké místní restauraci. Nejdříve jsme šli jen na „jedno“, ale nakonec jsme neodolali a po výběru z dvoustránkového jídelního lístku a lístku s víny velikosti malé vědecké práce jsme se objednali místní těstoviny. Menu obsahovalo i několik malých chodů před a za jídlem a my ho ještě příjemně doplnili dvěma lahvinkami vína, což na konci při placení vykouzlilo na našich ksichtech hodně křečovitý úsměv. Holt euro je euro a koruna je pořád někde jinde. Musím uznat, že za těch pár hodin u večeře mě zcela pohltil jejich italský duch - klid a pohoda, opravdu umějí nerušeně večeřet a nejsou na tom jako my, kdy jíme s takovou rychlostí jako kdybychom byli na chrtích závodech. Prostě to jejich umění stolovat je fantastické!

III. den (8. 7. 2014):   Angera (I) - Bonneval-sur-Arc (F) = 353 km

     Třetí den našeho výletu byl opět započat ve znamení deště, mokra a výhledu na podobné počasí po celý den. Ještě než jsme opustili Itálii, byli jsme nuceni zastavit a dotankovat na dálniční čerpací stanici při přejezdu do části Francie. Cena, která byla za litr naturalu, byla šílená a raději jsem to už dále nepřepočítával. Cesta po dálnici byla, je a téměř vždy bude utrpení, prostě nutné zlo, žádný velký motorkářský požitek. Na druhou stranu i přes platbu mýta musím uznat, že italské dálnice jsou co se kvality týká překrásné, mají takový hodně zvláštní povrch a i při prudkém lijáku se voda na cestě skoro nedrží. I podle struktury materiálu dálnice bylo poznat, že to je asi hodně dobré brusivo na pneumatiky, což se na konci naší několikadenní cesty dost projevilo. Cesta přes Turín směrem dále ke Francii byla bez problémů, ale pokud bych neměl trasu velmi dobře připravenou a neznal ji skoro nazpaměť, tak bychom tam bloudili asi dodnes, protože ve čtyřproudové dálnici plné aut při hustém dešti a místy s nulovou viditelností byla orientace v terénu opravdu mega ořech. Hlavní bylo neztratit Jirku, to bychom se už ani nikdy nenašli. Ano, bylo by jednoduché naskládat si do GPS trasu a jet přesně podle ní jako ovce, ale to není to správné dobrodružství a také bychom pouze jeli a pořádně bychom nevěděli kolem čeho a přes co vlastně jedeme, když bychom občas nemuseli zastavit kuknout do mapy.
Naštěstí se na nás usmálo štěstí a počasí začalo být konečně na chvíli bez deště a už to i vypadalo, že bude hezky. Nebylo nic příjemnějšího, než vzít útokem místní obchod, koupit potřebné potraviny včetně kubánského rumu, protože za cenu 8 euro jsme jej tam prostě nemohli nechat. Jen jsem později litoval, že jsem si nevzal alespoň dva kusy, protože jsem tu jednu lahev vypil za dva dny – prostě se ten můj rum z neznámých důvodů večer nějak rychle vypařoval (a přitom Jirkovi vydržel téměř do konce dovolené).


Za velmi hezkého počasí jsme pokračovali přes Sestrière (2033 m.n.m.), kde jsme se kousek od Briançonu (Francie) (což byl bod, který byl stanoven jako rozcestí, na kterém jsme se měli rozhodnout, kudy se naše cesta bude nadále ubírat) rozhodli, že směrem Saint Tropez nebudeme pokračovat, vynecháme tuto část a budeme již nyní pokračovat po cestě, na kterou jsme měli navázat při zpáteční cestě ze Saint Tropez. Do Saint Tropez by to bylo hodně narychlo (chyběly nám tak dva dny, o které jsme již nemohli dovolenou prodloužit a vhodné počasí). Pokračovali jsme tedy dále až do jiné části Francie, kde přechod mezi Itálií a Francií a výjezd na Col du Mont Cenis (2083 m.n.m.) byl opravdu neskutečný, včetně jezera Lac du Mont Cenis.


Počasí se nám opět připomnělo a za již pozvolného mrholení jsme se posouvali k dalšímu krásnému vrcholu Col de I´ Iseran (2762 m.n.m.), přes který jsme se měli dostat do Val-d'Isère, Francie, který nám, ale až následující den, přinesl zajímavé překvapení. Počasí se opravdu velmi zhoršilo, déšť a pozdní hodina nás donutily hledat ubytování. Zajištění přístřešku a hlavně dotankování našich skoro vysušených strojů bylo v Bonneval-sur-Arc, Francie, kde nás přivítalo kamenné městečko jako z nějakého hororového filmu, naprostou nutností.

Blížící se tma, zima a místo uprostřed ničeho to jen umocňovalo.  Již pouhé dotankování způsobilo docela zajímavé komplikace. Tento čerpací stojan byl pouze na platební karty a vše bylo pouze ve francouzštině. Až po nekonečném množství klikání se konečně dala vybrat němčina nebo angličtina (přesně tomu rozumím – jste ve Francii, tak se naučte francouzsky!). Když jsem se již zdárně proklikal k angličtině, tak mi bylo tímto chytrým strojem sděleno, že obě moje platební karty ho nezajímají, jsou v nějakém „error módu“, dále se se mnou přestal bavit a po nějakém francouzském nesmyslném textu na displeji na mě karty vyplivl. Je to opravdu super, když máte nádrž suchou skoro jako Martini, začíná být tma a nikde ani noha, kterou byste zneužili pro vyřešení tohoto problému. Naštěstí Jirkova jediná platební karta byla funkční a na ni jsme natankovali v pohodě oba stroje. Jak jsem později zjistil, tak jedna z mých platebních karet byla opravdu poškozena, což bylo pravděpodobně způsobeno nějakým terminálem na italských dálnicích, protože po jejím vyjetí z jednoho mýtného teminálu u Turína měla na sobě docela nezdravě vypadající vryp. Ještě že jsem si na poslední chvíli při balení vzal obě karty (po příjezdu mi pak ženské u přepážky v bance řekly, že se občas stane, že není komunikace mezi bankou a čerpací stanicí a dále u toho vrypu ze mě dělali úplného trotla, že to nic není, a že neumím s kartou zacházet já a nebo obsluha – skoro jsem je začal škrtit. Nakonec uznaly, že karta je a byla opravdu vadná, ale co to pomůže, když jste na konci světa a jediné, co po vás chtějí, je funkční platební karta)… Přesunuli jsme se tedy do hotelu, který byl jen kousek od čerpacího stojanu, konečně se na pokoji vybalili a vyndali z kufrů již řádně vychlazený kubánský rum.  Při pohledu z okna na to městečko hrůzy jsem kroutil krkem a hlavou snad do všech jejich mezních poloh s myšlenkami, kde jsme to proboha skončili a jen doufal, že nás tu nikdo do rána nezapíchne. Zapíchli jsme to opravdu jen tak tak, protože během pár minut byla tma, ochladilo se na cca 8 st. a hory kolem nás se ponořily do nic moc hezkého bílo-černého blivajzu. Další nemilé zjištění bylo, že jediné spojení z hotelu se světem bylo přes wi-fi. Pokud se chtělo volat, musel jsem ujít tak 1 km na vyvýšení, kde to s obtížemi jakštakš šlo. Mraky se spustily opravdu velmi nízko a to bílotmavé cosi kolem hor s klesající teplotou nenaznačovalo zrovna fajn vyhlídky.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE