Okolo Francie

Na podzim roku 2018 nesměle u kamaráda nadhazuji tuto myšlenku. Nemá nic proti návštěvě Normandie, ale zároveň že by bylo fajn vidět Pyreneje. No, je to hned vedle sebe, ale vlastně nejsem vůbec proti.

Podzimní večery, kdy je čas, plánujeme naší budoucí cestu. Vymýšlíme trasu a hledáme všechna zajímavá místa po cestě. Trasu máme načrtnutou, už jen zvolit správný termín. Sice se vkrádá myšlenka být v Normandii na Omaze 6.6., ale zároveň zdravý rozum velí vybrat jiný, a to pozdější termín.

75. výročí vylodění rovná se mumraj po celém pobřeží, obsazené ubytovací zařízení a i když by bylo fajn vidět veškerou dobovou bojovou techniku v pohybu na autentických místech, volíme jako termín druhou polovinu června. Tím končí veškeré přípravy. Přeci jen se budeme pohybovat jen po EU.

A je to po roce opět tady, den odjezdu.

Vyrážíme z městyse nedaleko Prahy, času na dnešní zahajovací etapu máme dost. Volíme tedy přesun směr pension nedaleko Norimberka po českých okreskách. Počasí nám přeje a my jedeme kolem Příbrami, Plzně jako na Folmavu a před tou uhýbáme na Trhanov, kde si v místní restauraci dáváme výborný pozdní oběd. Po obědě sedáme na GSa a jedeme vstříc Německu, hranice přecházíme v Lískové. V Německu je síť okresek proti nám a musíme se před Norimberk přesunut po hlavních a po dálnici. Penzion jsme našli rychle. Malý, rodinný, a pan majitel umí i pár vět naší řečí.

Jdeme na večer do místní restaurace. A ejhle, všude jen samý důchodec, mám takové tušení…

Usazujeme se na terase, vidím z ní pódium a opřené hudební nástroje. Netrvá dlouho a začíná produkce ve stylu Ein Kessel Buntes. Večeře byla fajn, místní pivo již méně a o hudebních číslech se vyjadřovat nebudu, dechovka. K prvnímu dni vše.

Ráno musíme z postele vyskočit brzo, máme před sebou cestu do francouzského Besanconu.

Snídaně a startujeme, cesta po dálnici A6 ubíhá celkem svižně až do doby, kdy si toto pomyslím. U Heilbronnu stau a jaká. Ani na motorkách nejsme schopni se pořádně protáhnout, až vozidlo silničářů nás zachraňuje a chlapi v něm na nás mávají, ať jedeme za nimi, že nás protáhnou kolonou. V Německu se mi toto stalo poprvé. Hurá jsme za problémem a jedeme dále na Karlsruhe, dále rovnou do Francie podívat se na bunkry Maginotovy linie. Nacházíme pevnost Schoenenbourg, ihned se nabízí srovnání s naším opevněním (Stachelberg, Hanička…).

Na prohlídku nejdeme, protože je pouze ve francouzštině, škoda. Vracíme se na dálnici A5 do Německa a pokračujeme na Mylhúzy. Začíná nám pršet. Naštěstí to nevydrží dlouho a my můžeme pokračovat suchou stopou, až do Besanconu, kde máme booknutý hotel. Hotel je spíše ubytovna pro sportovce přilehlého atletického areálu, nevadí. S recepčním se snažíme domluvit anglicky, marně. Pán drmolí jen svým jazykem. Dáme sprchu a jdeme někam do města na véču. Nacházíme malou restauraci, z dálky vidím mladou servírku a říkám si, ta bude umět anglicky. Takže usedáme, zanedlouho máme v ruce jídelní lístky v angličtině. Objednáváme si a klábosíme a po očku sledujeme televizi nad barem. Běží tam zprávy, kde jsou vidět povodně, sesuvy půdy a jiná katastrofa. Po pozorném sledování zjišťujeme, že toto se děje v místech, kam máme další den namířeno. No do pr…

Původně jsme chtěli pokračovat na jih na Azurové pobřeží dále jihem Francie do Pyrenejí a po západním pobřeží nahoru do Bretaně a Normandie. Ovšem zprávy, co se počasí a živlů týče, nejsou pro nás vůbec příznivé. Jdeme na hotel přeplánovat celou cestu.

Sedíme nad mapou a jediné rozumné rozhodnutí je otočit to na sever a jet to celé obráceně. Ovšem, co čert nechce, jednoho pokušitele, a to mě, napadne, že když už pojedeme na sever…co to vzít do Calais a trajektem do Velké Británie? Kamarád se nejdříve k mému nápadu staví zdrženlivě, ale mé věčné omílání, že vidět bílé doverské útesy je povinnost, jej přesvědčí. Jóóóó, jedeme mimo plán do UK. Teď už spát, ať jsme svěží na dlouhou cestu.

Ráno rychlá snídaně a jedeme po dálnicích směr Calais. Je to přesun od mýta k mýtu a od pumpy k pumpě. Poplatky za dálnice jsou poměrně vysoké a dále mě překvapuje, že na některých pumpách musíme nejdříve zaplatit, až pak jde tankovat. Posléze nám dochází, že se jen dělá jakási předautorizace na kartě. Člověk se stále učí. Během dne mám stále v hlavě, jestli je Calais dobrý nápad, vzhledem k migrantům, kteří tam údajně dělají bugr. Volám bratránkovi, který jezdí s kamionem a ten mně jasně radí Dunkirk. Jedeme tedy na Dunkirk, ani to není zajížďka. Večer po 17. hodině přijíždíme do přístavu, projedeme pokladnou, celní kontrolu a už jsme v řadě před terminálem.

Do nalodění a vyplutí máme necelou hodinu. Celé to má systém a nejde to snad ani poplést.

Čekáme a odpočíváme, přichází maník v reflexní vestě a že prý se máme nalodit. Tak tedy vstříc La Manchi. Vjíždíme do lodi, kde mají motorky své určené místo k upevnění, za námi teprve auta a kamiony. Motorky upevněné kurtami a můžeme na palubu. Naše palubní lístky nás opravňují jen ke vstupu do určitých míst. Ani nám to neva, na bar pro kafe a vodu se dostanu a jinak mám v plánu plavbu trávit venku na palubě, máme krásné počasí. A je to tady, loď vyplouvá, poměrně dlouho plujeme podél pobřeží, stále vidím pevninu. Mám dojem, že vlastně až poblíž Calais se loď stočila kolmo na Dover. Je to poprvé co pluji přes kanál, pozoruji lodní provoz a říkám si, jak je tady hustý. Dělám nějaké fotky, kámoš mezitím usnul na lavičce. Jdu si také zabrat jednu. Na chvilku zavírám oči, ale nespím, jen relax. Najednou mě budí vítr, no to néééé, asi jsem usnul. Mezitím se zatáhlo a vypadá to na déšť. Mám vysněné doverské útesy v zapadajícím slunci a ne v dešti, ale co by člověk mohl čekat od anglického pověstného počasí. Francie se ztratila z dohledu a Anglie se v mračnech před námi ani nedá tušit, no do pr… Už házím flintu to žita, když najednou temné mraky proříznou paprsky slunce. Do dnes děkuji vyšší moci za to, že se mraky jako mávnutím kouzelného proutku rozehnaly a já viděl doverské útesy při připlutí tak, jak jsem si představoval. Chyběly jen Spitfiry.

Jsme v zemi jejího veličenstva, vyjíždíme z lodi jako první a snažíme se zorientovat ve výjezdu z terminálu, ani tady to nejde pomotat. Dokud nevyjedeme z terminálu, nevšímáme si obráceného provozu, až na první křižovatce jsme vrženi do reality levostranného provozu. Je to nezvyk, ale když si dá člověk pozor, jde to zvládnout. Přímo v Doveru jsme si našli malý hotel. Byli jsme u něj raz dva, naproti hotelu je policejní stanice, tak nemáme strach o motorky zaparkované u chodníku. Ubytování je super, typická Anglie. Rychlá sprcha, ať stihneme večeři v restauraci vedle hotelu, je sice indická, ale nám to nevadí. Oba si objednáváme kuřecí na kari s rýží a plackou a ještě pivo Kingfisher. Po večeři klábosíme na pokoji a já vymýšlím, kam další den vyrazit na průzkum.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE