Na chopperu přes Grossglockner a Dolomity na Korsiku 2008

Sedmý den (10.7.)

Vyrážím na jízdu jen s Rudou, Martina se rozhodla strávit den na pláži. Věci necháváme v kempu a odlehčeni vyjíždíme po silnici č.81 směrem na Sagone. Jedeme po nádherném západním pobřežím Korsiky až do Sagone, kde jsme přehlídli odbočku č.70 a pokračujeme dále po pobřeží až do města Cargése. Zde si uvědomujeme chybu a obracíme se. V Sagone se tedy dáváme na silnici č.70 směrem na Vico a Corte. Silnice brzy začne stoupat do hor, míjíme vesnice Vico a pokračujeme do průsmyku Sevi (1101 m.n.m.). V průsmyku stavíme, dáváme si pauzu a pořizuji několik fotek.
V průsmyku jsou také zase všudypřítomná polodivoká prasata. Po pauze pokračujeme dále. Silnice prudce klesá do hlubokého údolí k vesničce Cristinacce;při průjezdu zmíněnou vesničkou se výrazně zúžila a klikatila se mezi domy nalepenými na prudkých svazích údolí. Po pár kilometrech odbočujeme vpravo na silnici č. 84 směrem na průsmyk Vergio a Corte. Vjíždíme do obrovského lesa vysokých borovic. Ty poskytují příjemný stín. Na jednom z parkovišť v lese si dáváme pauzu. Na parkovišti pobíhal polodivoký, ale hodně drzý čuník. Jak někde cvakly dveře od auta, hned k ním rychle běžel a začal loudit. Ženský pištěly a my jsme se bavili. Čuník málem vlezl i do kufru jednoho auta. Rozhodli jsme se ho přilákat k nám a pořídit pár fotek. Lehké to nebylo. Na motorkách není čím cvakat a na češtinu taky moc nereagoval. Ale nakonec se nám to podařilo, což dokazují fotky.
Po pobavení jsme se vydali do průsmyku. V průsmyku Vergio (1477 m.n.m.) se necháváme fotit u sochy turisty z Německa. Bohužel fotograf byl „umělec“ a vyfotil nás bez hlavy sochy.
Z průsmyku je velký výhled do vnitrozemí Korsiky směrem do Corte. Pokračujeme dále do Corte, sjíždíme pomocí nespočetných zatáček zpět do údolí, míjíme i místní lyžařské středisko. U vesnice Castellacce míjíme přehradu. Za vesnicí silnice sjíždí pod hráz a klesá do údolí řeky Golo. Silnice zde vede hlubokým kaňonem plným skal. Stavíme na pár fotek a hned vyrážíme dále do Corte.
Po několika kilometrech jsme přejeli odbočku na silnici č.18, která nám měla zkrátit cestu do Corte. Tak jsme na Corte odbočili až na hlavní silnici č. 193 z Bastie. Při sjezdu po nové silnici do údolí u Corte mi došel benzín. Přece jenom třinácti litrová nádrž není na dlouhé cesty. Naštěstí zbývaly ony 3 litry v rezervě. Čekám až benzín proteče karburátory a opět nahazuji motor. V Corte hned tankuji. Od pumpy přejíždíme přes silnici do místního supermarketu. Kupujeme si oběd. Jako vždy, hlad má velké oči. Kupuji si tedy grilované kuře, bagetu a nějaké petky s pitím. Velké grilované kuře stálo 5.90 € a bageta 0,80 €. Při kurzu 24 Kč za 1 € to nebyl moc drahý oběd, navíc mi zbylo dost i na večeři. Část kuřete jsem spořádal na odpočívadle na silnici č. 193 do Ajaccia kousek za Corte. Hlavní silnice se z Corte do Ajaccia klikatí údolím a městečkama. Za průsmykem Vizzavona (1163 m.n.m.) silnice začíná klesat. Bohužel, nespočet zatáček po kterých vede silnice podél úpatí hor brzy nahradí nová silnice bez zatáček, která je již v pokročilém stádiu stavby. Při sjezdu se za námi objevila silnice, tak jsem začal tahat introše až na stupačky. Stále nás nechtěl předjet, i když moje jízda pro mě byla maximum, ale přece jen silnice je hbitější. Téměř na konci klesání dávám blinkr, zastavuji, ať nás může předjet. K mému překvapení také staví, a ejhle - další motorkář z Čech. Prohodili jsme pár informací, co jsme projeli, kam se chystáme atd. Pak jsme se dali každý svou cestou. Mimochodem, dotyčný také popsal svojí cestu po Korsice  Pokračujeme po silnici č.193 až k Ajacciu. Před Ajacciem odbočujeme doprava na silnici č.81 zpět do kempu v zátoce Liscia. V kempu balíme a zase kompletní razíme dále po silnici č.81 do Sagone a pak dále Cargése. Před Cargése stavíme na jedné z mnoha pláží a dáváme si tak hoďku pauzu.
Po odpočinku u vody vyrážíme přes město Cargése do Porta. Za městečkem Piana silnice sjíždí podél vysokých skal z výšky 490 m.n.m. do Porta. Jedná se o nejhezčí silnici na celé Korsice, všem ji doporučuji. Byli jsme zde při západu slunce, které tomuto místu dalo název – Červené skály.Nejlépe je navštívit toto místo právě při západu slunce. 
Stavíme v kavárně na skalách dopřáváme si pohodu léta. Po nabažení se západem slunce razíme dále. Projíždíme Portem již po setmění a pokračujeme po silnici č.81 do Calvi. Hledáme místo u silnice kde ulehneme. Silnice se vlní podél pobřeží. Ulehli jsem na jednom place v pravotočivé zatáčce u odbočky do vesničky Osani. Krátce povečeříme a uléháme. V noci nás probudil nějaký toulavý pes, kterého asi přilákal obal od kuřete a kosti, které jsem odhodil pod stráň. Naštěstí se jednalo nějakého ratlíka, tak ho nebylo těžké odehnat, i když se několikrát vrátil.

Osmý den (11.7.)

Vstáváme nedlouho po východu slunce. Moc jsem se nevyspal. Pes a „tiché“ spaní Rudy mi moc klidný a dlouhý spánek nedopřálo. Po sbalení věcí vyrážíme po silnici č.81 do Calvi. Silnice se vine podél vysokých útesů. Hned za větším zálivem se silnice z točí do hor a stoupá do průsmyku ve výšce 408 m.n.m. Silnice dále klesá do údolí řeky Fangu. V údolí končí 22 km silnice, která snad nemá nikde ani 20 metrů rovný úsek. Už jsem byl z toho nezpočetného množství zatáček poměrně unavený. Po překonání řeky silnice prochází krajinou pastvin do průsmyku ve výšce 443 m.n.m., kde si dopřáváme pauzu s výhledem do rozsáhlého údolí řeky Fangu.
Krátce po projetí průsmykem silnice klesá do údolí a otáčí se doleva k mezinárodním letišti u města Calvi. Po minutí letiště přijíždíme na křižovatku s hlavní silnicí č.197 do Calvi. Po nabrání směru do centra města Calvi, míjíme obrovský kemp v borovicovém lese. Za kempem je další kruhová křižovatka za kterou je supermarket, kam jsme zajeli na nákup. Po nákupu jsme se vrátili na kruhovou křižovatku a na ní jsme odbočili směrem k moři,po silničce vedoucí borovým hájem okolo kempů a tenisových kurtů. Chvíli pokračujeme podél kempu a pak odbočujeme na písečnou cestu k moři. Po pár metrech přijíždíme na písečné parkoviště u plážové restaurace a železniční zastávky. Je to snad jediné místo, kam jde dojet na pláž vlakem. Koleje jsou lehce zaváté pískem s pláže. Hned vedle kolejí začíná pláž.
Sníme nakoupené jídlo a jdeme se vykoupat. Nedaleko pláže jsou vlnolamy. Na plavání to tady moc není, i 50 metrů od břehu je asi jen 1m hloubky. Pobyt na pláži nám spěstřilo cvičení hasících letadel. Dva stroje nejdříve zakroužily v nízké výšce nad zátokou a pak asi 500 metrů od břehu nabraly vodu a vzápětí ji vypustily. Asi po 2 hodinách odpočinku se balíme a vyrážíme na další cestu. Ještě před odjezdem jsem naschvál zahrabal introše na kraji parkoviště do písku. Zadní kolo kleslo do písku až po ráfek a pak mi dalo dost sil, abych se hnul z místa. Z pláže se vracíme na křižovatku u supermarketu a pokračujeme do centra města. Město projíždíme až k pevnosti v přístavu. Ruda s Martinou se rozhodli zajít na kafe. Mě se ve vedru na pěší zónu nechce a volím návrat k supermarketu, kde v klidu ve stínu na ně čekám. Po opětovném setkání se vydáváme po silnici č. 197 vydáváme směrem do L´lle Rousse. Silnice do toho města střídavě vede podél moře a útesů a za městem pak asi 15 km podél překrásně azurového moře, téměř podél pláží. Po těchto 15 km se silnice č. 197 definitivně odvrací od pobřeží a směřuje do vnitrozemí. Hned na první křižovatce ve vnitrozemí odbočujeme vlevo na silnici č.81 do St. Florent. Silnice se klikatí 25 km pustou kamenitou krajinou, kde až na jednu výjimku nelze najít stinné místo. Silnice má kvalitní povrch s malou intenzitou dopravy a to jsem využil. Zatáhl jsem za plyn a Rudovi s Martinou jsem trochu poodjel. Kvalitní silnice končí asi jen 3 km před St. Florent, kde provádějí její rozšíření a všude bylo dostatek písku. Těsně před městem je most přes řeku. My jsme pře tímto mostem odbočili doleva na místní silnici, která nás dovedla až k pláži. Podél pláže jsme jeli až na její konec,kde jsme našli místo pro mašiny hned u pláže, která zde byla asi jen 4 metry široká. Prostě na motorce téměř až do moře.
Moře v tomto místě bylo velice teplé a mělké. Bylo jak koupání doma ve vaně. Asi až 20 metrů od břehu, byla hloubka cca 2 metry. Využil jsem naposled brýle se šnorchlem a kochal jsem se mořským životem. K mému údivu a zároveň radosti jsem zde poprvé spatřil rejnoky. Měli tělo o průměru asi 20cm. Několik minut jsem plaval a pozoroval tyto nádherné mořské živočichy. Po hodinovém odpočinku pokračujeme do St. Florent, kde tankujeme. U pumpy mou pozornost upoutala zdejší myčka. Její provedení svědčilo o faktu, že zde nemrzne. Myčka byly vlastně dva kartáče volně jezdící ploše bez jakéhokoliv krytí. Po průjezdu městem pokračujeme do vnitrozemí přes Palazzo směrem do Bastie. Silnice od moře prudce stoupá do průsmyku Teghime ve výšce 536 m.n.m. Výhled na záliv kde jsme se před chvílí koupali střídá po projetí průsmyku pohled na pobřeží a na město Bastia. Jak silnice rychle stoupala, tak zase rychle klesá. Přijíždíme do centra města a projíždíme okolo přístavu až do supermarketu, kde jsme poprvé na Korsice nakupovali. V supermarketu jsme nakoupili vína, sušené maso (místní specialitu) a něco k večeři. Po nákupu jsem musel vyřešit kam narvat tři flašky vína, flašku Korsického piva, dva kusy sušeného masa a krabičku hermelínu a ještě potraviny a pití k večeři. Sušené maso doporučuji, kulička cca 0.5kg lze pořídit za 9,9 €. Po nabalení motorky jsme vyrazili k po silnici č.193 směrem na Bonifacio a na první kruhové křižovatce jsme se dali doleva k moři. Překročili jsme železniční přejezd a následně most přes průliv do laguny. Krátce za mostem jsme odbočili doleva na jednu z mnoha písečných cest k pláži. U pláže povečeříme a setrváme až do západu slunce.
Oblékám si na sebe kožáky a kříváka. Všechny věci uzpůsobuji na dlouhou dálniční jízdu Itálií. Po západu slunce jsme se vrátili do Bastie a zajíždíme již na molo k odjedu trajektu. Na molu jsou i další motorkáři z Čech na BMW. Je pátek večer a náměstí vedle přístavu žije velkým ruchem až do půlnoci. Vyrážím na náměstí a kupuji ještě pohledy a posílám je do republiky. Pohyb v kožákách po nočním náměstí je náročný, tak krom pohledů kupuji flašku studeného piva. Pivo ve mě na molu jen zasyčelo. Před půlnocí dorazil konečně trajekt z pevniny a hned po vyprázdnění začíná naloďování. Na rozdíl od Savony zde motorkáři najíždějí jako první. Po zaparkování vyrážím na palubu.
Pořizuji fotky noční Bastie. Po vyplutí trajektu rozdělávám jednu z flašek vína a asi do půl druhé popíjíme. Pak jdeme spát, ulehám v kožákách a kříváku na horní palubě trajektu.

Devátý den (12.7.)

Ráno jsem se vzbudil šokem, který mi způsobilo lodní hlášení. Loď je u Livorna asi o hodinu dříve. Je 5:30, moc jsem toho nenaspal. Ještě asi hodinu trvá, než trajekt zajede k molu. Během toho času si užívám výhledu na Livorno nad kterým vychází slunce.
Spolu s naší lodí připlouval ještě další trajekt z Korsiky. Po vylodění si hned za výjezdem z mola pořádně připevňujeme věci na mašinách a dáváme se na cestu. Z přístavu vyjíždíme ve směru na Firenze (Florencii). Hned za městem najíždíme na rychlostní silnici dálničního typu do Florencie. Je to prvních 75 km asi ze 650 km na dálnici co nás ten den čekalo. Během této jízdy se hned projevilo moje nevyspání v kombinaci s večerním popíjením. U Florencie najíždíme již na placenou dálnici č.A1 směrem na město Bologna. Hned na první pumpě stavíme,dáváme si snídani a já do sebe leju Redbull. Cesta po dálnici přes Apeniny je plynulá, dálnice je poloprázdná. Zajímavé je, že asi každých 10 km je na dálnici radar měřící rychlost s fotografií. V Itálii jsem toho moc ještě nenajezdil, takže jsem nevěděl, že kilometrový ukazatel vzdálenosti měst je umístěn na středovém pásu. Tato neznalost způsobila moji navigační chybu u Boloně. Nevěděl jsem jak je Boloňa daleko, tak jsem sjel na první dálniční křižovatce směrem Bologna Jih, i když jsme měli pokračovat dále po A1.Ocitli jsme se na dálnici A14; nakonec jsme museli sjet z dálnice, zaplatit mýtné a znova na dálnici A14 a následně na A1 najet. Bohužel směr Boloňa – Florencie byl totálně ucpán a na nájezdu na dálnici nebylo ani místo kudy zácpou projet na mašinách. Tak jsem ztratili asi 20 minut. Bylo už okolo 11 hodiny dopoledne, a tak bylo v kožákách při popojíždění pořádné horko. Po najetí na dálnici A1 jsme pokračovali až k Modeně, kde jsme odbočili na dálnici A22 směrem na Veronu a Brenner. Dálnice tu vede nížinou, což na motorce působilo velkou nudu. Dálnice A22 byla v našem směru téměř prázdná. Po několika kilometrech mě předjela Martina a naznačila mi, že potřebuje zastavit na WC. Bohužel,italské dálnice nemají odpočívadla, ale jen místa s pumpami. A žádná pumpa nebyla v dohledu. Po dalšíčtvrthodince jízdy, když se konečně objevil ukazatel na pumpu jsem zjistil, že Rudu s Martinou nemám ve zpětné zrcátku. Dojel jsem na pumpu a počkal jsem na ně. Po pauze jsme se znova rozjeli směrem na Veronu. Bohužel, po dalších 10 minutách jízdy jsem zjistil, že zase nemám Rudu s Martinou ve zpětném zrcátku. Zastavil jsem tedy u krajnice a dal jsem si čekací pauzu. Za deset minut na slunci a v kůži jsem toho čekání plné zuby. Rozhodl jsem se tedy pokračovat na nejbližší pumpu, kde počkám někde ve stínu. Po půlhodině jsem dojel na pumpu, asi 12 km před Veronou; tamjsem strávil půl hodiny čekání a Ruda s Martinou.. Zkoušel jsem jim volat, ale nějak se mi nedaří podle postupu v SMSce se někam dovolat. Přírodní pochody mě donutily opustit motorku a odskočit si na WC. Po návratu z WC jsem ale nevěděl, zda Ruda s Martinou náhodou už neprojeli. Zkoušel jsem ještě několikrát se dovolat Rudovi nebo Martině, ale bohužel se mi to nepodařilo. Vyrazil jsem tedy po dalších 15 minutách čekání dále s domněním, že už asi projeli v době, kdy jsem byl na WC. Před Veronou na křížení s dálnicí A4 se objevila první zácpa. Začal jsem se tedy v 30 stupních motat zácpou. Brzo mi bylo pořádně vedro. Po 10 minutách myškování jsem se dostal k nehodě, která byla oním špuntem na dálnici. Rozjezd opět na více než 100 km/h pro mě byl vysvobozením. Bohužel ne na dlouho. Proměnné značky hlásily zácpy až do Trenta, tedy dalších 80 km. Jak psaly značky, tak i bylo. Dálnice stála nebo jen popojížděla každou chvíli. Bouračka ale nikde. Po dálnici na Brenner jede v sobotu asi celá Evropa na sever. Pumpy u dálnice jsou maximálně přeplněny. Před Bolzanem stavím na pumpě. Bylo u ní tolik aut, že jsem měl problém najít místo pro motorku. Po natankování a návštěvě WC znova zkouším volat Rudovi a Martině. Nakonec se mi podařilo zavolat sobě samému. Kdyby projeli na poslední zastávce, musel jsem je již dojet. Jím čokoládu a dávám se dál na cestu. Dálnice začíná stoupat do hor a aut je pořád plno, ale naštěstí všechno jede. Ani ne po 5 minutách před sebou vidím dvě povědomé postavy na motorkách. Přitáhnu za plyn a přibližuji se, už je to jasné, Ruda s Martinou. Předjíždím je. Konečně po cca 180 km jsme zase pohromadě. Na pumpě u Brixenu stavíme a dáváme se do řeči co bylo.
Co tedy bylo: Martině se bohužel na poslední pumpě nepodařilo pořádně zavřít rolku, kterou měla na nosiči. Po rozjezdu u pumpy z rolky začaly postupně vypadávat věci. Ruda, který jel za ní si zprvu ničeho nevšiml. Tak ujeli asi 3 km, než Ruda Martinu zastavil. Bohužel Martina kromě foťáku a mobilu ztratila i doklady. Nezbylo jí nic jiného než se vydat po dálnici zpět a pokusit se věci najít. Nakonec našla vše. Foťák a mobil byly již zcela nepoužitelný. Během této záležitosti se ukázalo, jak mají Italové vyladěn dálniční systém. Než Martina došla na počátek místa, kde začala ztrácet, objevilo se auto dálniční servisní služby s proměnou značkou na zádi a zpomalilo provoz a vzápětí se objevila i dálniční policie. Jim se Martině trochou angličtiny podařilo vysvětlit co se stalo a oni jí pak odvezli zpět k motorce. Pokutu nedostala, ale měli chytrý kecy o tom, že by na motorce neměla jezdit.
Po odpočinku razíme dále po dálnici na Brenner. I po pauze na pumpě jsem již pořádně cítil únavu spojenou s nevyspáním a horkem. Výsledkem byl i malý mikrospánek, po kterém jsem jel se zvedlým plexi. Na Brenneru se radikálně změnilo počasí. Teplota spadla minimálně o 10 stupňů a začalo pršet. Změna počasí mě probrala. Cena za použití dálnice z Florenice až na Brenner nás přišla cca na 40 €. Při klesání z Brenneru do Innsbrucku nás zastavila nehoda. Motorkami jsme se proplétali mezi stojícími auty, ale dojeli jsme jen k nehodě, u které měli hasiči ještě co uklízet. Čekání jsem využil k pořízení několika snímků.
Na Rakouské straně brennerské dálnice se platí 7,5 €. Při čekání jsem si také všiml, jak je brennerská dálnice evropskou tepnou. Stáli jsme mezi autobusem s řeckou SPZkou, autem se švédskou SPZkou a čekali až uklidí převrácený karavan s litevskou SPZkou. Inu, v sobotu se tudy opravdu přemisťuje celá Evropa. U Innsbrucku najíždíme na dálnici A12 směrem na Mnichov (Salzburg). Za sjezdem č. 53 stavíme u pumpy a dopřáváme si teplé gulášové polévky za 3.5 €. Propad teplot společně s deštěm podpořil naší chuť na teplé jídlo. Na pumpě vymýšlíme kde ulehneme. Při pohledu do autoatlasu nás upoutalo jezero Achensee. Jezero není daleko od dálnice a kempy dle mapy by okolo měly být také. Sjíždíme tedy z dálnice A12 na sjezdu č.39 a vjíždíme na silnici č. 181 směrem k jezeru. Silnice začíná rychle stoupat do hor. Po nastoupání cca 500 výškových metrů se před námi otevírá nové údolí s jezerem. Ze silnice sjíždíme v obci Maurach am Achensee, podél úzkorozchodné železnice míříme k jezeru. Sledujeme spleť informačních tabulí a míříme k prvnímu kempu (www.karwendel-camping.at).
Cena za noc je více než příjemná a přijde nás jen na 10 €. Stavíme stany a po osprchování, ke kterému je potřeba 0,50 € vyrážíme do kempové restaurace. Dávám si gulášový talíř za 3,5 €. Za hluboký talíř plný masa to nebyla přehnaná cena. Od místního vedle sedícího staříka dostávám panák místního šnapsu, se slovy, že už tvrdý alkohol nemůže. Dali jsme si ještě po dvou pivech a šli spát. Byla to jedna z nejdelších etap. Za tento den jsme najeli na dálnicích přes 600 km.

Desátý den (13.7.)

Již v noci mě budí déšť, ve stanu z hypermarketu mám už pořádně mokro a přemýšlím, jestli si nenavléknout nepromoky. Stan je dobrý maximálně proti větru a do deště rozhodně není. Vstáváme už v šest hodin,využíváme chvilky mezi přeháňkami a balíme, já nejdříve vylejvám vodu a snažím se něco sušit. Před odjezdem navlékám na kalhoty nepromoky, vršek si neberu, ráno ležel v kaluži vody ve stanu. Doufám, že křivák nějakou tu kapku zadrží. Z vesničky se vracíme zase po silnici č.181 k dálnici. Po najetí na dálnici stavíme na první pumpě na kafe. Hned po vyjetí od pumpy začíná pršet. Po dálnici č. A12 pokračujeme až do Německa, kde má číslo A93. Ta končí u města Rosenheim a my se na sjezdu č.102 dálnic A8 vydáváme skrze toto město po silnici č.15 směrem na Wasserburg, Dorfen a Landshut. Je neděle dopoledne a silnice je poměrně prázdná. Jen déšť nepřestává. U města Haag stavíme na pumpě, já si už ždímu rukavice a trochu je suším na rozpáleném motoru. Po průjezdu městem Landshut najíždíme na dálnici A92 směrem na Deggendorf. Jsem již skrz na skrz mokrý a ani nepromok na kalhotách nechrání. Jízda po dálnici je více než nudná a připadá mi nekonečná. Rovina, nízké mraky a déšť. V hlavě se mi rodil plán:v Železné Rudě si najdu penzion se saunou a sušárnou a dnes to v něm zabalím. Za Deggendorfem stavíme na pumpě. Všichni jsme promoklí a zmrzlí. Dělím se Rudou a Martinou o svůj plán na nocování v Železné Rudě. Po zahřátí vyrážíme vtříc Šumavě. Po silnici č.11 opouštíme Dunajskou nížinu a stoupáme do kopců. Netrpělivě vyhlížím kilometrické ukazatele státní hranice. Stále prší, nikdy déšť tak nelezl na nervy jak nyní. Konečně hranice. Stavíme u první pumpy. Volám domů a dávám jim instrukce, ať se kouknou na radar srážek na netu meteorologického ústavu. Než se rozhodnu, zda zůstanu na Železné Rudě, nebo budu pokračovat, vydává se Ruda s Martinou do nějaké restaurace. Po obdržení zprávy, že dále ve vnitrozemí už neprší se rozhoduji pokračovat. Vydal jsem tedy hledat restauraci, kde Ruda s Martinou zakotvili. Nebyli daleko. V restauraci jsem si dopřál horký čaj. Jsem jak vodník, ze všech hadrů mi teče voda. Všichni jsme mokrý a zmrzlý. Prosíme tedy obsluhu, zda by nám mohla věnovat nějaké staré noviny. Novin přinesli požehnaně. Neváhám a řádně se obkládám. Několik na zadek, několik mezi jegrovky a tričko a poslední mezi tričko a křivák. Hned je tepleji. Vyrážíme tedy do vnitrozemí. Pršet konečně přestalo až u Klatov. Zkonce jízdy asi 400 km v dešti mám opravdu radost. Tu mi kazí jen plechovkáři, kteří spěchají z víkendu domů a snaží se předjíždět nekončící kolonu, do které se neustále vtlačují. Za Plzní na D5 stavíme u motorestu a dopřáváme si teplou polévku. Při placení hledám zbylou pětistovku. Musím nejdříve z peněženky vytáhnout balík plně zmoklých papírků, které opatrně od sebe odděluji a hledám onu pětistovku. Našel jsem ji, dala by se ždímat. Bojím se zda obsluha nebude něco namítat, ale berou ji s vtipnou poznámkou, že jsme asi zmokli. Zmoklí jsme opravdu pořádně, když mi promokla i kožená peněženka v náprsní kapse křiváku. Po této zastávce jsme se už zastavili jen pro benzín na pumpě u Prahy na R10. Mraky tu vypadaly nebezpečně, ale naštěstí se už vzdalovali a do Jablonce jsme se dostali bez deště. Při příjezdu do Jablonce nás vítají informační teploměry u silnice, které ukazují jen 11 stupňů. Jsme doma – zima, vlhko, nízké mraky. Už se nemůžu dočkat, až si vlezu do teplé vany. Doma si vážím mokrý křivák a váha ukazuje 9 kg – pěkná houba.
Tato cesta byla mojí první cestou na mašině k moři. Zároveň to byl správný puťák, kdy jsme byli každý den jinde. Celkem jsme najeli necelých 3800 km, z toho necelých 1300 km na Korsice. Mě této výlet vyšel se všemi poplatky na cca 19 000 Kč. Doufám, že jsem vás nenudil podrobným popsáním projetých míst. Myslím si, že jen tak lze poznat konkrétní místa které jsme navštívili. Motorky za každého bezchybně pracovaly. 
Více fotek ve větším formátě. Doufám, že dohledné době budu mít možnost účastnit se další nekonečné cesty. Cestování v jedné stopě zdar.