Mototour Korsika - Sardinie 2026

Nejsme žádní malí blbci, a proto jsme – podobně jako Stalinovi pohůnci, kteří Velkou říjnovou revoluci naplánovali na listopad, aby zmátli imperialisty – vyrazili na motodovolenou ve Španělsku… přes Sardinii a Korsiku.

Po výborné loňské zkušenosti padlo rozhodnutí přesunout motocykly na podvalníku do Livorna a tím si zároveň dopřát deset společných dní v šesti chlapech. Sestava byla silná: Dan – pozorovatel a plánovač trasy (KTM 1290 ADV), Robert – Danova pravá ruka, pokladník a v případě nouze i sponzor (BMW 1250 GSA), Tomáš – muž, který nás vždy vyseká z problémů se zákonem (Aprilia ETV 1000 Caponord), Krtek – navigátor spoléhající víc na instinkt, než na mapu (BMW 800 GSA), Havroš – majitel Transporteru a člověk, který věří, že páska vyřeší všechno (Kawasaki Versys 1000), a Leoš – kronikář této výpravy a oběť všeho výše uvedeného (Truimph Scrambler 1200XE).

Motorky jsme naložili na přívěs a čekali na příjezd mučicího nástroje z německého koncernu. Havroš s ním dorazil zhruba dvě hodiny po naložení motorek. Ne proto, že by se něco stalo – to byl prostě plán.

My ostatní jsme ten čas využili efektivně. Konzumovali jsme řízky, jitrnice, klobásy a buchty od našich buchet, které nás vybavily zásobami v domnění, že když budeme mít plná břicha a zkazíme si tím naše vypracované postavy, nebudou nás chtít ženy, dívky ani jiné pokušitelky. Po třetí klobáse jsme začali chápat, že to není ochranné opatření, ale dlouhodobá strategie.

Zároveň jsme měli dost času poděkovat všem, kteří den před odjezdem překopali plán cesty. Původní Pyreneje zmizely a místo nich jedeme někam, kde snad bude tepleji. Nikdo přesně neví kam, ale všichni věří, že to dobře dopadne.

Po příjezdu Havroše jsme se nalodili do Transporteru a začali objevovat jeho funkce. Přihrádka spolujezdce se otevírala pomocí páčidla. Po třetím pokusu jsme to přijali jako standardní výbavu. Stropní obložení drželo na místě díky plavacímu pásku pro kojence, což v nás vyvolávalo lehký pocit bezpečí i existenciální otázky zároveň. Rádio se pokusilo spojit s telefonem, telefon se pokusil spojit s vesmírem a my jsme se po deseti minutách rozhodli poslouchat ticho.

„To je dobrý, to už je skoro spojený,“ poznamenal Havroš.

„Jo, hlavně na nic nesahej,“ odpověděl někdo zezadu. A celá story se opakovala znovu, protože někdo na něco šáhnul.

Navzdory tomu jsme v pátek dopoledne dorazili k Livornu. Cestou nás Krtek vedl trasou, na kterou by si netroufl ani Karel Loprais s dakarským speciálem.

„Tudy,“ řekl Krtek a vedl Dana na cestu, která vypadala jako kombinace cyklostezky, lesní pěšiny a historického omylu. „Tohle není silnice,“ zaznělo zezadu. „Ale je,“ odpověděl klidně. Byla. Jen nikdo neřekl, pro koho.

V kempu jsme vyložili stroje i zatuchlé motooblečení a plní nadšení vyrazili dobývat svět. Respektive jeho menší část, protože únava byla silnější než ambice. Rozhodli jsme se pro krátký výlet do Pisy, kde jsme kriticky zhodnotili práci projektantů a stavebního dozoru tamní věže.

Za sebe můžu říct, že tohle by mi zákazník nepřevzal ani s výrazným snížením částky na faktuře. Stihli jsme se i seznámit se sympatickým prodejcem zajímavých komodit. Vyjednávání probíhalo slibně, dokud se neobjevila místní policie, která projevila nulové pochopení pro mezinárodní obchodní vztahy a transakci ukončila dřív, než jsme stihli říct „sleva“. Následovala koupačka v poněkud studenější vodě Středozemního moře, několik piv, jídlo, několik piv, další jídlo… zřejmě toto bude realita i pro další dny.

 

Pak už přesun na trajekt. Nakonec jsme dorazili včas, což některé z nás zklamalo, hlavně mě – čekal jsem větší drama.

Teď zrovna hledáme místo, kde složit hlavu, okulit oko a přežít do zítřejšího rána. Transporter je pryč, ale jeho duch zůstává s námi. Pokud kormidelník netrefí ledovec nebo keporkaka Kimmiho, který byl tento týden vyproštěn z německé mělčiny, měli bychom zítra kolem osmé dorazit na Sardinii.

Dnes najeto na motorkách cca 100 km. V dodávce přibližně dvanáct hodin. Zatím vede dodávka.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE