Korsika nadivoko

1. den - čtvrtek 28.7.2011

Odjezd s Želvákem a Peťou jsme neměli společný, protože jsem si už pět dní užíval v italských a rakouských Alpách a průsmycích, tak jsme si dali sraz na cestě. Volba padla na pěknou benzínku kousek před Klagenfurtem na čtvrteční podvečer. Celou cestu Želvákovi pršelo, tak jsme se setkali až po půl jedenácté večer. Rozhodli jsme, že dnes už nikam nepojedeme a ráno si radši přivstaneme. Trajekt nám má odjíždět v 18.30 z italského Livorna. V přístavu máme být nejpozději 1,5 hodiny před odplutím. Čeká nás asi 670 km, tak bychom to měli zvládnout na pohodu.

2. den - pátek 29.7.

Ráno po probuzení jsme vyrazili pěkně směr Villach po A2 do Itálie na Udine, Venezia, Bologna, Firenze, Pisa a konečně přístav Livorno. Předpoklad z předešlého dne, že bychom to měli zvládnout na pohodu, se moc nekonal. Byl pátek a italské dálnice byly přeplněné. Snažili jsme se udržovat cestovní rychlost 130km/h, ale bylo to nemožné. Alespoň, že ty kamiony se tam nepředjíždí. 
Před dálniční křižovatkou u Bologně jsme chytili kolonu. Po chvilce čekání na pražícím slunci, padá rozhodnutí – jedem! Chvílemi mezi auty, která nám ochotně uhýbají (u nás moc nevídané), poté i odstavným pruhem se kolony zbavujeme a pokračujeme dál. U Firenze nás čeká opět kolona. Opět se vrháme před pomalu popojíždějící auta a snažíme se jim uniknout. Jednu chvíli, právě když jedeme odstavným pruhem, tak mi srdce poskočí až do krku. Za Želvákem, který se mě poctivě drží, vidím modrý maják. Uhýbáme a čekáme, co bude. Naštěstí je to v klidu, auto kolem nás jen projíždí, tak se za něj zavěsíme a pěkně se vytáhneme z kolony. Z dálnice u Livorna sjíždíme v 16.40, za dálnici v Itálii jsme dali 35 €. Přes Livorno do přístavu se nám jede dobře. Je to pěkně značené. Na molo jsme dorazili v 16.55 – stihli jsme to. Sice by se asi nic moc nestalo, kdybychom nedodrželi tu 1,5 hodiny před odjezdem, ale jistota je jistota. Kolem šesté přijíždí trajekt od společnosti Corsica-Ferries, je to pěkně velká obluda. Jenom vykládka trvala kolem hodiny, poté můžeme na loď i my. Motorky pěkně první a ke stěně. S přivazováním jsme radši pomáhali, námořník se nás snažil pořád odhánět s tím, že je to jeho práce, ale i tak jsme na to dohlídli. Na lodi nám Peťa, vyslaná jako průzkum, držela stůl v jedné z restaurací. Čeká nás čtyřhodinová cesta, tak se pohodlně uvelebujeme, hážeme čelíčko a snažíme se spát.
Lístek zakoupený už v Čechách mě vyšel na 95€ tam i zpět. Želváka s Peťou na 155€.

3. den - sobota 30.7.

Trajekt měl zpoždění a tak do Bastie připlouváme chvíli po půlnoci. Tady mě čeká překvapení, loď nenajíždí k molu předem jako v Livornu, ale zadem, i tam má sklopnou plošinu na výjezd. Vyrážíme z lodi v husté koloně aut, motorek, karavanů a snažíme se uniknout z přístavu.
Na lodi padlo rozhodnutí, že Korsiku projedeme po směru hodinových ručiček, tak míříme na jih. Ještě v Bastii nacházíme u hlavní cesty vedoucí kolem moře, malé opuštěné parkoviště, které se stává místem dnešního noclehu.
Ráno se probouzíme a při kontrole strojů zjišťujeme, že Želvákovi mizí olej. Doléváme cca 3dcl, mažeme řetězy a vyrážíme směr nejbližší supermarket na nákup. Doplňujeme hlavně vodu, která nám došla. Nakoupili jsme toho víc, tak byl malý problém to naskládat na přeplněné stroje (především Želvákův), ale něco jim poberu já.
Cestou z Bastie vidíme při cestě prodejnu a servis Honda, tak tam zastavujeme, Želvák přikupuje litr oleje pro jistotu.
Jedeme po pobřeží na jih po cestě N198. Naším cílem je vesnice Carcheto, kousek od které se nachází vodopád. Cesta po hlavní tepně vedoucí na jih je tak přeplněná auty, že po hodině jízdy/nejízdy v koloně odbočujeme na nejbližší pláž a jdeme se vykoupat. První koupání na Korsice bylo příjemné, ale nic extra.Po krátkém relaxu, pokračujeme dál. Cesta se naštěstí už trochu vyprázdnila, tak můžeme u Prunete odbočit na D71 a stoupat do hor. Daleko jsme se ale nedostali, před vrcholkem průsmyku nás zastavily dešťové mraky. Zastavujeme v malém městečku a radíme se co dál. Do deště se nám moc nechce, tak padá rozhodnutí pokračovat dál na jih a najít nocleh.
Pokračujeme podél pobřeží po N198   k městu Travo, kde odbočujeme vlevo podél letiště, až k moři, kde je místo našeho dnešního noclehu. Je tu pár stolků a laviček, auta s vleky na čluny, které sjíždějí do ústí řeky Travo a odtud do moře.

4. den - neděle 31.7.

Dnes máme v plánu dojet až na jih do Bonifacio, ale cestou tam máme pár zajímavých míst, kam se chceme podívat. Na kraji města Solenzara, doplňujeme potraviny a vracíme se kousek zpět na křižovatku do hor na cestu D268 směr Zonza.Projíždíme horami a hlavou kroutíme na všechny strany jaká je to nádhera. Hledáme vodopády na řece Polischellu. Pár zaparkovaných aut u cesty nás upozorňuje, že se blížíme. A za chvíli vidíme i ceduli u mostu. Je to značeno jako potok. Motorky necháváme u cesty, oblékáme si plavky a jdeme se projít.

To co vidíme, překonává naše představy. Mezi balvany z hor se klikatí říčka, a co chvíli vytváří jezírka s vodopády. Voda je studená, ale po chvilce to nevadí, naopak příjemně osvěží. Překonáváme jeden vodopád za druhým. Ještě že mám sebou Želváka s Peťou, jinak bych se tak daleko nedostal. Dobře mi poradili kam a kterou ruku/nohu mám dát. Potkáváme skupinku kanyoningu s průvodcem. Chvíli na nás hledí jako na blázny, mají sportovní obuv, neopreny, karabiny, lana a bůhvíco ještě a my tam jen v plavkách a žabkách. Trávíme tady asi dvě úžasné hodiny.Poté pokračujeme dál na Zonzu, kde odbočujeme na D420 směr Quenza, kde má být odbočka na vesnici Campu di Bertu, kde je soutok dvou řek s pěkným koupáním. Městečkem Quenza projíždíme asi třikrát, ale odbočku nenacházíme. 
Vracíme se do Zonzy a po D368 jedeme na Porto-Vecchio. Městem pouze projíždíme a pokračujeme na jih na známou pláž. 
Zastavujeme na parkovišti cca 300 metrů od pláže ve stínu stromů, přijíždíme po třetí hodině, tak po nás nechtějí ani parkovné (2 €). Plage de Palombaggia je opravdu nádherná. Přes hrubší bílý písek, který se tolik nevíří, je pěkně vidět na dno. Je tu hodně lidí, ale i přesto nacházíme místo a jdeme se koupat. Tak tohle je pláž jakou jsem od Korsiky očekával. Jediné co tu chybí je sprcha, kde by si člověk smyl tu sůl. Sprchu jsme nenašli skoro nikde. Jen na městské pláži v Bastii.  Z pláže se vracíme na silnici N198 směr Bonifacio. Do města přijíždíme v podvečer a parkujeme v přístavu u nádherných lodí a jachet. Jedna je tu dokonce i s českou vlajkou. Procházíme si přístav a pak jsme vyjeli na útesy k majáku. Právě zapadalo slunce a tak pohled na ty bílé útesy s městem na nich byl omračující.

Nocleh jsme vyřešili v zátoce Sant Amanza, kde jsme narazili na Čechy, kteří sem jezdí už tři roky, a nikdo je tam nikdy neobtěžoval. Zaparkovali jsme stroje, ze kterých jsme si postavili ochrannou hradbu před větrem od moře a ulehli ke spánku. Jediné co nás v noci chvíli rušilo, bylo divoké prase, které zkoumalo, co máme dobrého k jídlu.

5. den - pondělí 1.8.

Ráno jsme si vyjeli opět na útes k majáku u Bonifacio, abychom mohli udělat pár fotek za úsvitu. Z Bonifacia pokračujeme po silnici N196 směrem na Propriano a Ajaccio. Po cestě se máme v plánu zastavit na pláži Roccapina, kterou střeží skála ve tvaru lva. Pláž jsme našli asi 4 km od hlavní cesty. Sjezd k ní byl spíše jako enduro vložka – uježděná polní cesta s kameny a výmoly tzv. piste. Ale i na našich cestovních strojích jsme to zvládli. Zastavili jsme asi 100 metrů od pláže. Pláž je jako z pohádky. Díky své obtížnější dostupnosti tam nebylo tolik lidí jako na Palombaggia. V zátoce kotvilo pár jachet. Voda byla čistá a příjemně osvěžující. Zaplavali jsme si ke skále uprostřed zátoky, kde jsem se chvíli potápěl – konečně jsem využil potápěcí brýle, které jsem celou dobu tahal sebou. Želvák s Peťou si vylezli na tu skálu a dali přednost slunění.

Pokračujeme po silnici N196 na sever do Ajaccia. Ve městě kolem přístavu chytáme kolonu, tak parkujeme kousek za přístavem v parku a dáváme si malou pauzu. Skupinka důchodců tu hraje petanque. Želvák i Peťa to vidí poprvé a tak jim vysvětluji princip hry. Jeden z přihlížejících se s námi dává do řeči a ptá se, odkud jsme. Znají Československo,  vysvětlujeme jim, že už jsme dva samostatné státy.Po krátké pauze pokračujeme po silnici D111 na západ k janovské strážní věži Tour de la Parata, která je na západním výběžku. Jsou z ní vidět tzv. krvavé (pirátské) ostrovy u Ajaccia. Až nahoru k věži se Želvákovi ani mě nechce, tak tam posíláme Peťu, která má nejvíce energie, aby udělala nějaké fotky. My si sedáme do stínu a pozorujeme okolí. Je tu opravdu pěkně.

Vracíme se zpět do Ajaccia a po silnici D3 jedeme do hor k místu dnešního noclehu. Jelikož jsme vyjížděli z Ajaccia skoro za soumraku, tak velkou část horských cest jedeme za tmy. K jezeru Tolla jsme dorazili kolem půl jedenácté večer. Se stroji sjíždíme skoro až k vodě a uleháme do spacáků.

6. den - úterý 2.8.

Ráno jsme si přispali až do devíti. Na to že jsme v horách, nám nebyla zima. I teplota jezera je příjemná, tak toho využíváme a jdeme se koupat.
Po koupeli pokračujeme po silnici D3, která přechází na D27. Na křižovatce vidíme rozstřílené směrové cedule. Že je tu hodně nápisů korsických extremistických skupin, jsme si už zvykli, ale ty cedule to už je něco. Ale žádné problémy jsme s nikým celou Korsiku neměli.

Přes průsmyk Solella přejíždíme k silnici N193 z Ajaccia do Corte. Kousek od hlavní cesty u města Bocognano zastavujeme a jdeme si prohlédnout vodopády Voile De La Mariée. Jsou kousek od mostku, přibližně 10 minut chůze po vyšlapané cestičce do kopce. Je to asi 150 metrů vysoký vodopád, který se postupně tříští o kameny. Dole vytváří malá jezírka, kde se dá příjemně zchladit. Sedám si do stínu přímo pod vodopád a nasávám tu pěknou atmosféru. Neúnavná Peťa leze po skále co nejvýše, aby udělala nějaké fotky.

Pokračujeme dále, až narážíme na N193, kde se dáváme na východ směr Corte. U průsmyku Vizzavona zastavujeme na parkovišti a vydáváme se k dalšímu vodopádu v této oblasti. Je to asi 20 minut chůze po známé turistické trase GR20, která se táhne celou Korsikou. Přicházíme k vodopádu, kde je několik skupinek lidí. Vybíráme si velký kámen přímo u jezírka pod vodopádem. Voda je hodně studená, tak se nekoupeme, jenom se osvěžíme. Ale je velmi příjemně pitelná. Peťa opět leze po skále a za chvíli ji vidíme nahoře na vodopádu. Je fakt neúnavná.

Pokračujeme po silnici až do Corte. Ve městě kličkujeme uličkami až nahoru k citadele, kde nakratičko zastavujeme v jedné malé uličce široké tak sotva pro motorku. Po průjezdu městem jedeme na silnici D18, pak odbočujeme na západ na silnici D84, kde v horách se pokusíme najít nocleh. Daří se nám to u jezera Pge, kousek od vesnice Sidossi. Je tu sice zákaz stanování, ale nikdo nás neruší.