Horomotorkářství 2009

Den šestý, 26.08.09 – přejezd do Francie:

Ale ráno bylo moudřejší večera a zbytkový alkohol mi vlil nové síly - pojedu se podívat jaké je ve Francii počasí a třeba i zahlédnu Mont Blanc. Při balení jsem identifikoval ten problém s navigací: já blbec tam omylem nastavil nejkratší trasu, takže mě to vedlo přes kdejakou „lávku pro pěší“!
Pak jsem vyrazil na další etapu směr Chamomix. Sjel jsem s konečnou platností z hor a většinou po dálnicích jsem dojel kolem poledne do Courmayeur před tunel pod Mont Blankem. Dálnice vedla horami, dlouhé čtyř, pětikilometrové tunely nebyly výjimkou. Také si to nechali zaplatit, za těch asi 400 km jsem dal přes dvacet EUR. Že to bude skoro celé po dálnici jsem netušil, podle navigace se to tvářilo jako normální cesta. No nic. Ten správný pepř mě ale teprve čekal: tunel pod Mont Blankem: Za 22 Eurů se projede dvanáctikilometrová díra skrz horu a člověk se neubrání myšlenkám na nehodu v roce 1999, kdy tu uhořelo 39 lidí. Hlavně ve střední části, kdy teplota nemile stoupla a já nadechoval dost teplý vzduch. Až jsem si říkal, jestli to tak vůbec má být. A poctivě jsem dodržoval tunelářské předpisy: rychlost mezi 50 a 70 km/h, odstup 150m.
Pak výjezd ven u Chamomix a nádherné pohledy na ledovec. Byl jsem tu poprvé a tak jsem se kochal tou mohutností hor, i když vrchní partie byly v mracích. Sjel jsem v nádherných kulisách dolů a trochu bloudil, protože jsem si popletl města. Směřoval jsem na Les Houches, ale chtěl jsem do La Fayet odkud jezdí zubačka – Tramway du Mont-Blanc.
V půl třetí jsem byl na místě a hledal zubačku a poté místo na parkování. V infocentru mě posílali parkovat na plácek ve městě, to se mi ale nelíbilo, přece jen tu musím motorku pár dní nechat samotnou. Tak jsem to zkusil v hotelu, ale nechtěli mě na jejich parkovišti za plotem nechat stát. Poslali mě na dlouhodobé parkoviště u nádraží, kousek od zubačky. Sice se neplatí, ale je volně přístupné a plné. No, čas běží, nedá se nic dělat, motorka si bude muset poradit sama. Vešla se mi na chodníček mezi auty. Přebalil jsem, převlékl se a byl to asi pohled na tu spoustu rozložených krámů kolem motorky a mě poskakujícího v trenkách kolem! Motorku jsem přikryl plachtou, zapnul alarm a s rozpornými pocity ji opustil. „Seš velká holka, zvládneš to!“
Takže jsem si koupil jízdenku (zpáteční, otevřená - 25 EUR) a po chvíli čekání vyjel. Ta tramvaj je historicky cenný hrčák, za ukrutného skřípění a vrzání to jede krokem, člověk by po rovině šel rychleji. Ale smekám před strmostí kopců které zdolává a před šestou hodinou jsem vystoupil na konečné stanici Nid d’Aigle ve výšce 2372 m. 
Pak jsem s plným batohem stoupal serpentinami, později i po skalách k chatě Tete Rouse, kde je oficiální tábořiště. To mi trvalo asi dvě a půl hodiny, ale nemělo to být tak zadarmo.
Na dohled od chaty přišla náhlá změna počasí, nejdříve silný déšť, pak vítr a na konec sníh a kroupy. Přeběhl jsem ledovec a mezi spoustou stanů hledal místo pro ten můj. Na placatých kamenech jsem postavil stan, no spíš se s tím mokrým hadrem ve větru popral. Než to bylo hotové, byl jsem promočený. Později pršet přestalo, tak od okolních Čechů vyzvídám podrobnosti stran výstupu i předpovědi počasí (je dobrá) a jdu se podívat na chatu. Jenže nový déšť mě zase zahnal do stanu, tak jsem zabalil a chystal se na zítřejší výstup, abych mohl ráno co nejdříve vyrazit.
A ještě veselá příhoda před spaním: Jak jsem si lepil nohy (mám tam už víc náplasti, jak kůže) tak mi vypadl z promrzlých rukou nůž a propíchl nafukovací karimatku. Já bych si nafackoval, přišel jsem o jediný ostrůvek izolace od vlhka a spodní zimy! Zkusil jsem to zalepit leukoplastí, ale samozřejmě to nedrželo. Tak zase vyndat věci z batohu ven a dal jsem si pod sebe aspoň batoh.
Najeto: 470 km

Den sedmý, 27.08.09 – Mont Blanc:

Chtěl jsem vstávat ve tři hodiny, ale venku mrzlo a na těch studených šutrech se nedalo spát. Před jednou hodinou jsem byl vzhůru a protože kolem stanu už štrachali první horolezci, tak jsem vstal také. Na kopci nad chatou jsem už viděl stoupat první světýlka čelovek, pobalil jsem, oblékl se a vyrazil. Ani jsem nic nevařil, byla hrozná kosa. Po půlhodině tápání s čelovkou sutí jsem se napojil na cestu, spolu s přibývajícími lidmi.
Překonal jsem zdárně nebezpečné místo, kuolár s padajícím kamením a tři hodiny stoupal po skále místy zajištěné lany na chatu Gouter (3817m). V noci napadl sníh, takže člověk musel být opatrný, klouzalo to. Na chatě jsem si obul mačky, sedák, vzal cepín a s kusem lana hledal někoho koho bych poprosil, abych s ním mohl přejít ledovec. Měl jsem štěstí, první komu jsem si řekl mě vzal mezi sebe, byla to skupina tří mladíků z Kutné Hory. Se dvěma Martiny a s Petrem, skvělými parťáky, jsem pak stoupal až na vrchol.
Šli jsme asi dvě hodiny k bivakovací krabici Vallot (4362m) u které teprve začalo svítat. Konečně! V té výšce byla pěkná zima, Petrovi zamrzl i čaj v camelbaku.
Na sluníčku už to pak bylo lepší, ale ruce v motorukavicích mrzly dál. Lezecky to nebylo náročné, v podstatě šlapání do kopce, ale výška dělala své. Musíme občas zastavit (což mi nevadí :-) a Martin dokonce zvrací. Ale stoupáme dál a v 10 hodin jsme ve výšce 4807m na vrcholu nejvyšší hory Evropy (Elbrus do Evropy nepočítám). Užíváme si nádherné rozhledy, je úplně jasno, fotíme. Jediné mínus jsou ty spousty lidí. 
Já samozřejmě nečekal, že tu budu sám, ale že budu muset čekat před vrcholem frontu, to také ne. Ostatně celý výstup tě někdo předbíhal, oblézal, vyhýbal se. Spousta bezohledných vůdců s klienty, klidně tě odstrčí z tvé trasy, je to hnusný byznys. S jedním vůdcem jsem se tam pohádal. A že jsme po nuceném odpočinku museli 5 minut čekat, než se udělá mezera mezi lanovými družstvy a my se budeme moci zařadit do stopy, to byl vrchol. Už sem víckrát nepůjdu!
Asi po půl hodině jsem sestoupili, zprvu navázaní, ale od Vallotky jsme se rozdělili, já šel už sám, trochu rychleji. Kluci chtěli ještě spát u chaty Tete Rouse, já chtěl zkusit sejít a sjet dolů k motorce. Sestupuje se jinudy, cestou nejmenšího odporu a paradoxně nejhorší místo dne překonávám sám, nenavázán. Cestu protínala hluboká trhlina, naštěstí ji zrovna jedna dvojice překračovala, tak jsem si drze omotal jejich lano kolem ruky a přeskočil. Vykulili oči, ale s úsměvem si pak máváme a já mastím dál dolů na chatu Gouter. Později už bez maček a cepínu dále ke stanu. Sníh na skále lidi ohladili do ledové glazury, fuj to bylo nepříjemné!
Na tábořišti se při balení snažím usušit věci a vařím čaj. Vodu jsem vzal z ledovce, byl jsem líný chodit dál a za trest tu hliněnou chuť cítím ještě druhý den. Pomalu jsem sestupoval na nádraží, nohám se už fakt nechce. Zrovna tam byla tramvaj, ale nedostal jsem se do ní. Když mě odmítli pustit i do další, bylo mi to už podezřelé. Mezitím přišli přece jen i moji spolulezci a po další odjeté zubačce, do které jsme se nedostali, jsme už propadali trudomyslnosti. Bivak, nebo cesta pěšky dolů, nevím které z těch dvou zel bych volil. Ještě, že nám tam jedna dívka poradila, že ke zpáteční jízdence si musíme v pokladně vyzvednout rezervaci. Což jsme udělali a dostali se do poslední zubačky, která ten den jela dolů. Uff!
Na konečné jsem vystoupil a spěchal k motorce. Byla v pořádku, to mi spadl kámen ze srdce. Teď jsem si teprve plně mohl vychutnat vylezený kopec. Pak jsem s novými přáteli jel do šikovného kempu v Sallanches, kde oni už předtím spali. Cestou jsme si koupili piva, plnotučnou dvanáctku, to si přece zasloužíme! Při popíjení v kempu ale zjišťujeme, že to není 12 stupňů, ale 12 procent alkoholu! To nás velice brzo skolilo do spacáků a se soumrakem jsme usnuli.

Den osmý, 28.08.09 – Šamonice a Švýcarsko:

Ráno se mezi mraky objevil vrchol Mont Blanku, tak jsem opět tento vděčný objekt fotil. Pak jsme se s kolegy přesunuli do Chamonix, kde věnujeme dopoledne „sprostému“ turismu: prohlídka, focení, nákupy suvenýrů, zasloužený kebab a pivo. Je to super, že jsem si mohl nechat helmu a věci u nich v autě, takže korzuji jen v kraťasech a tričku, bylo totiž pěkné vedro. 

Pak jsme se rozloučili a já pokračoval přes Švýcarsko směr domů. Do navigace jsem zadal, že nechci placené silnice, už jsem se toho naplatil dost. Bylo to ale dost hrozné, po trase Montreux, Bern, Basel jsem v podstatě kopíroval dálnici, ale pořád byla nějaká vesnice, kruháč. Delší úsek jak 10 km mimo město nebyl. Jednou jsem zabloudil a najel na dálnici opačným směrem, takže jsem se musel vracet. 
Asi v deset večer jsem byl na německých hranicích a hledal ubytování. Navigace mě ale vedla zpět do Švýcarska, tak jsem zatím pokračoval po cestě domů. Pak jsem odbočil z hlavní a náhodou ve vesnici Ötlingen našel hospodu, kde inzerovali i ubytování. V pěkném pokoji za slušnou cenu 22 EUR jsem se po dlouhé době vyspal v posteli. Akorát to tam bylo trochu jak v teráriu: v koupelně obrovská zelená kobylka a v pokoji velký pavouk.
Najeto: 280 km

Den devátý, 29.08.09 – cesta domů:

Ráno byla pěkná zima, oblékl jsem na sebe vše, co jsem měl s sebou, ale stejně jsem musel dělat zahřívací zastávky. Později už to bylo v pohodě a po trase Freiburg, Nürnberg, Plzeň jsem tupě po dálnici dojel domů.
Najeto: 830 km


Trochu jsem doma dostal vynadáno, neboť o mé odbočce do Francie na Mont Blanc jsem předem nikomu neřekl. Napsal jsem to rodině a známým až po sestupu, mysleli že čundruju po Dolomitech :-)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE