Francie ze sedla Rebela

Dopředu avizuji, že to nebude krátký článek, byla to pro mne velká a zatím nejdelší cesta. Ani to prosím nepovažujte za klasický cestopis, spíš příběh z cesty. Tudíž kdo neradi čtete, sorry, tohle nebude váš šálek kávy, ale já jsem prostě už takovej ukecanej vypravěč 😊. Cílem tohoto dílka je především dostat mezi vás pár informací a tipů, které by se daly využít při vašich cestách touto krajinou. Dovolím si vložit také pár úvah, nějaká fakta, přihodit trošku osobní roviny a samozřejmě čtenáře pobavit nějakou tou veselou historkou…Možná vám předkládám i stručný přehled toho, co Francii činí tak rozmanitou zemí. Díky, můžeme!

• Proč, kam a jak v roce 2025

Francie – snad každý jednou za život zatouží poznat a navštívit tuto krásnou zemi. Země galského kohouta nabízí neuvěřitelná místa k poznání. Nejenom pro motorkáře populární Alpy, ale třeba slunce, moře a luxus typický pro Francouzskou Riviéru, nebo vinařské oblasti, rozlehlá levandulová pole či historická místa. Během staletí se Francie zavedla jako země módy, vína, sýrů, jedinečné kuchyně i překrásné přírody. Francouzská okázalost a vlastenectví jsou známé po celém světě a zcela právem mají být obyvatelé této nádherné země na co pyšní. Francie rozhodně stojí za návštěvu.

Já osobně jsem zemi, která nám dala Fantomase nebo Belmonda či Bardotku, navštívil několikrát, a z toho 2x na motorce. Jednou v roce 2017, to jsem s bezva partičkou ve čtyřech nasával krásy Normandie, a to se tehdá opravdu moc povedlo a pak loni, kdy jsem vlastně jen tak nakoukl do francouzské části Alp a kochal se Mont Blancem.

Nápad na tuhle cestu vznikal dlouhá léta. Původně jsem si myslel, že někoho zlomím, abych nebyl na relativně dlouhý cestě úplně sám, ale pak jsem si řekl, že když se mi loňský sólo výlet Alpami povedl bez ztráty květinky, tak proč neposunout hranici osamělého vlka zase o kus dál…

Základem mého plánu objevování zajímavých koutů Francie ze sedla motorky pro mě byla dvě místa. A to okruh v Le Mans, který jsem původně chtěl navštívit už v roce 2017, při cestě na pláže v Normandii, ale při vytváření trasy jsem byl přehlasován a místo kolbiště neuvěřitelných závodních strojů jsme si tenkrát dali jako bod zájmu klášter Mont Saint – Michel. Mohu konstatovat, také super místo, které můžu jen doporučit. No, a druhým cílem zájmu je přístavní město La Rochelle. Na tento plac mě táhne moje duše romantika spojená s fandou filmových míst, protože tam je ikonická pevnost Boyard.

Tahle dvě místa jsem měl v hlavě tolik let, a k nim jsem různě v průběhu času přihazoval a pak zase ubíral další, která jsem to tohoto tripu na motocyklu chtěl zahrnout. A to tedy nebylo vůbec jednoduché, jelikož Francie má tolik zvláštností, že by bylo příliš troufalé snažit se shrnout, co ji činí tak přitažlivou, a „vyzobat“ pár míst je těžké. Rozmanitost tohohle kusu Evropy se projevuje na každém kroku, nebo chcete-li, kilometru. Spočívá v osobité kultuře každého regionu, v jejích památkách a přírodě, jež nabízí nespočet důvodů k tomu, abyste je poznali osobně. Pokus o vyjmenování všech předností Francie by byl předem odsouzen k neúspěchu a k tomu ještě vytvořit smysluplnou trasu, uf…

Vlastně tam, kam pojedu, jsou všechno místa, co bych rád zkouknul, ale při mých klasických návštěvách „žabožroutů“, jako byla třeba Paříž nebo Alpy, to bylo vždycky hrozně daleko. Jo, vlastně jsem byl ještě s rodinkou v Monaku, tak proto ho tam v tomto výletu nemám. 😊

 Nebudu to natahovat, a seznámím vás s mým plánem cesty. První zastávka byla celkem jednoduchá volba, vzdálenost z Práglu a směr tomu nahrával – muzeum v Sinsheimu. Další etapa už byla složitější a prošla si mnoha změnami až nakonec z toho vyšel Luxembourg – nebyl daleko a nikdy jsem tam nebyl.

Dalším místem je po mnoha verzích plánování cesty do Le Mans s přihlédnutím na to, že chci v bodě zájmu nějaký čas strávit, a ne ho jen na motce proletět, historické město Orleáns. Je tak nějak v dobré dojezdové vzdálenosti ze startu i cíle dne, a navíc se mohu poklonit Johance, známé také jako panna Orleánská, která je francouzskou národní hrdinkou. Pak už to bylo jednodušší, po návštěvě „circuit 24“ dál do Bretagne a tam zakotvit v bývalém pirátském přístavu Saint Malo. Následuje průjezd tímhle departmánem do druhého hlavního bodu mého tripu a tím je La Rochelle. V plánu tady mám i pobytový den, ať si prdka odpočine.

No, a teď už to pomyslně otáčím, cestou přes viadukt Millau, který mě ohromil ve filmových dokumentech se pak stavím v Avignonu. Tímhle bodem jsem se hodně inspiroval tady v cestopisech od vás – za to díky! Dál nahoru přes Lyon, okolo Dijonu, tam nezapomenout koupit slavnou hořčici, pak do německého Černého lesa, zastavit se u Bodamského jezera a následně pofrčím už domů… Tohle je plán, který vznikal několik let. V podstatě je to takový velký okruh Francií, a já mám konečně hotovo.  

Níže plánovaná trasa, kterou jsem v hlavních bodech dodržel, jen ty přejezdy byly trošinku odlišné.

Hurá, je to tady, nadešla ta správná chvíle, jedu a jsem pln očekávání, jestli ta Francie bude vážně tak zajímavá!

Cestu mám plánovanou převážně mimo dálnice, protože na motorce je prostě nemám rád, a hlavně si na nich ten kraj člověk vůbec neužije. Ale jsou úseky, kdy to je po tomhle druhu komunikace mnohem jednodušší, takže to kombinuji.

Důležitá poznámka k motorce – po čtyřech letech a 20 tisíci kilometrech s báječnou Hondou CB 1000R, která byla mojí první funglovkou! měním motocykl. Ne značku, ale styl. Hondě zůstávám věrný, hlavně kvůli perfektnímu servisu, který mi zařizuje v Hondě Lety můj kamarád Tom.

Nechci to brát tak, jako že mám k mému věku klidnější stroj, ale mě se prostě tenhle kus železa fakt moc líbil. HONDA CMX 1100 Rebel je moje sedmá mašina a sedmička přináší štěstí 😊, navíc po vzpomínce na svoji ˮprdlavkuˮ Kawasaki VN 900 Custom s kterou se mi dobře „rajtovalo“ věřím, že jsem neudělal blbost. Uvidíme, tohle bude velká zatěžkávací zkouška, páč jsem na Rebelovi ujel sotva tisíc km, takže se pořád ještě poznáváme 😊.

• Pár slov k mým motorkám

Protože je tohle asi moje poslední motorka, rád bych tu zmínil a podělil se s vámi o svůj motocyklový park, který jsem sedlal po dobu mého motorkáření. 

Začal jsem na Hornetu 600, velice pohodová motorka, která toho v mých začátcích dokázala hodně odpustit. Myslím, že to byla ideální volba pro začátečníka. Následovala Kawasaki ER 6, ta se mi prostě hrozně líbila vzhledově, její dvouválec neměl sice takový výkon, jako předchozí Hornet, ale byla taková na pohodu. Jediný její problém byl, že se mi kluci smáli – ty máš dětskou motorku! Uznávám, že k mojí výšce 185 cm a tehdá 95 kilům, působila trošku nesouměrně 😊.

Ovšem poté následoval úžasný stroj – YAMAHA FZ1 – Fazer. Tenhle vstup do světa litrových motorek byl opravdu povedený. Jezdilo se na ní báječně a byl jsem velmi spokojen, užívali jsme si spolu čtyři sezóny… No jo no, ale to jsem já, chci zkoušet pořád něco nového, a tak jsem si pořídil takový můj vysněný stroj – KTM 990 SM T. To byla pila s velice pohodovým posezem, a hlavně hodně uzpůsobená na cestování. Opět 4 skvělé sezony, víc než 25 tisíc km. Tenhle styl motorky se mi moc líbil a sednul mi, sliboval jsem si, že si pořídím svůj sen Ducati Multistradu, ale… Takhle jednou jsem v motobazaru Redbike na Vysočině uviděl Kawasaki VN 900 Custom 😊. Totálně jiná motorka, než co jsem kdy chtěl, ale byla to prostě láska na první pohled! Dva pohodové roky mi dělala společnost. Až ve Švédsku jsme spolu byli…

Také jsem vlastnil youngtimera, a to Hondu CX 500, z roku 78. Krásná mašina, bohužel, když jsem si myslel, že ležím na smrtelný posteli, tak jsem ji prodal, jako pár dalších věcí… chybka.

Už to končí, omlouvám se za ten zdlouhavý popis mých strojů, ale byl to kus mého života. Pak přišla skvělá nabídka na předváděčku z Hondy a pořídil jsem si poprvé „funglovku“ a to Hondu CB 1000R. Raketa, která ale, stejně jako Hornet, hodně odpustí. Skvělý, bezproblémový stroj. No, a po uplynutí čtyř skvělých sezón (to mám skoro periodický), přišla výměna podobným stylem, jako onehdy při přesedlání z KTM. Na ročním servisu jsem bloumal po showroomu a bác – stála tam a já měl v hlavě jasno. Tohle bude moje příští motorka. Tímto uzavírám kapitolu o báječných strojích, které mi říkaly pane a vracím se zpět k jádru pudla, kterým je cesta do Francie. Omlouvám se za odbočku, jdeme na věc.

• Vyrážím  

Že se nemá nic odkládat, o tom jsem se zmiňoval v mém cestopisu z loňska. Změny přichází často s ne úplně férovým antré. A letos to opět potvrzuji, sice to nebylo takový drámo jako loni, kdy jsem lehnul den před odjezdem, ale vzhledem k peripetiím, souvisejícím s mým už bohužel ne úplně fajnovým zdravím, se doktoři rozhodli trošku „vytunit“ mou tělesnou schránku a namontovali mi hadičku, abych mohl přijímat bezproblémově více potravy 😊. No, takže už jsem vlastně takový cyborg. Tohle vylepšení mi vzalo bohužel mé milované hobby, kterým bylo potápění. Tak snad na motorce mi ta hadice nebude nijak překážet a krom vystavování svého těla lačným pohledům sličných Francouzek to moji maličkost nebude nějak omezovat… Tahle zmínka jen tak pro vysvětlení, že se ve Francii nebudu nějak moc věnovat její vyhlášené kuchyni, i když bych teda rád… Bývával jsem mlsný jazýček 😊. Tímto opouštím osobní rovinu a slibuji že následující řádky už patří tripu za řídítky motocyklu!

 Den první – středa 30. dubna cílem je Sinsheim v Bádensko-Württembersku

Je krásné dopoledne, počasí mi zatím přeje a já sedám na připravený stroj a vyrážím vstříc novým zážitkům. Čeká mne cesta na západ a mám to naplánovaný v hlavě, jako že Čechy mimo dálnice, a za Waidhausem holt Autobahn.

Projíždím Prahou, je krátce po desáté, provoz v normě, takže i přes Barranďák bez problémů, z okruhu sjíždím na Rudnou, tady to je ještě víc na pohodu. Krásná cesta, minimální provoz, letos i přes Beroun v pohodě. Na to, že tady opravují kus dálnice, tak úplná pohodička.

Frčím si to téměř sám přes Mýto, Rokycany až k Plzni, kde trošku zazmatkuji a nechám se unést vyhlídkou na dlouhé stoupání z Ejpovic, což je ale samozřejmě špatně, měl jsem to ohnout doleva a pak bych přijel z vrchu do města. No, tak se trošku prokličkuju a do Plzně vjedu až u nádraží. Městem si to vesele brblám směrem na Stříbro, trošičku si zavzpomínám na časy, kdy jsem tu vojančil (VU3838, kdyby někdo náhodou…), no bylo to tady na konci osmdesátých let úplně jiný město… Všude se mohutně staví, i tady, tak už to tu trošku nepoznávám a zamotám se i na výjezdu, vše ale dobře dopadne a já po chvilce jedu spokojeně po staré výpadovce na Německo.

Možná bych tenhle odstavec měl nazvat vzpomínky na Norimberk, kde jsem při své práci v Reichu bydlel. Tahle cesta byla tenkrát mojí týdenní rutinou, v létě, v zimě, prostě furt. Na některá místa se tudíž fakt po dost letech s radostí podívám znovu, do tohohle koutu republiky se zas tak často nedostanu.

Začátek 90´ byl pro mě takový plný všelijakých změn, tak jsem si tenkrát zabalil uzlíček a po prvním rozvodu jsem opustil pro mě nezapomenutelné místo učitele autoškoly, následně jsem utekl ke skopčákům vydělávat nějakou tu marku. V letech 1994/95 jsem si vozil zadek jako „panskej kočí“ v Mercedesu 300E později pak v BMW 730i. Těžko teď někomu přiblížím moje pocity z devadesátek, ale pro mě to bylo tehdá, jako kdybych dneska mohl řídit třeba Rollse… vzpomínky nádherný na tu dobu mám 😊.

Ve Stříbře po průjezdu té krásné šikany, která, mám pocit, bývávala dlážděná ?, teď kvalitní asfalt, se vyloupnu u Lidlu, kde si dám svoji první dnešní přestávku. Trocha posilnění a můžeme dál. Je to tady pěkný kraj, hezké svezení, a já se pod helmou jen spokojeně usmívám při vzpomínkách na devadesátý léta. Teď je tu mrtvo, ale tehdy tu byl sakra provoz. Těch lehkých holek a hampejzů podél silnic co tu bývalo. Je vidět, jak se to tu proměňuje, určitě k lepšímu.

Při výjezdu na Přimdu si vzpomenu, že tu v zimě bývala pěkná Sibiř, koukám, ten hotel po pravý straně při vjezdu od Boru tu furt stojí. Tady to bylo s mým šéfem poslední místo, kde jsme stavěli v Čechách, dali si jídlo, pak natankovali plnou a hurá na Norimberk! Já dnes doplním PHM až na hranici v Rozvadově.

Najednou kolem mě proletí pod majákama neoznačené policejní auto, až se trošku leknu, co se děje. Na čáře pak vidím, jak lustrují nějakého chlapíka, tak nevím, co dostali za echo.

Mám plnou, asi vypadám jako skopčák, páč obsluha na mě spustí německy, pravděpodobně tu moc motorkářů z Čech netankuje. Vzhledem k postavené dálnici, a s ním i nového hraničního přechodu, tu je dnes mrtvo. Pamatuju tady ty dlouhý fronty, žádný šengen, klasická pasová a celní kontrola 😊.

Tak a teď už mě jen bude čekat nudný přejezd po dálnici až na místo dnešního ubytování.

Cestu z domova až sem na hranice jsem si ale užil jak se patří, byla to moc fajn jízda. Pohoda, místy i pěkný úseky pro motocykl, a hlavně jsem si zavzpomínal na svoje klackovitá léta!  Nastavuji navigaci, jen abych věděl, jaký mám dojezdový čas, a vyrážím na autobahn.

• Německo

Provoz na A6 je překvapivě klidný, kamionů tak akorát. Poprvé zkouším tempomat, na motorce jsem ho ještě nikdy neměl a super! Jen ze začátku ladím, co s rukama a nohama, abych byl co nejvíc v „relaxový“ pozici. Nohy hodím na „padáky“, které tak plní hned dvojí funkci 😊. Mám takový jakoby HD posed. Tempomat – určitě tuhle funkci kvituji, přece jen, pár stovek km mě na dálnici čeká, takže fajn. Po testování, jaká cestovní rychlost bude na Rebelovi příjemná, nastavuji na 115 km/h a valím si to vpřed. Občas musím přidat, abych ukázal záda vzájemně se předjíždějícím kamionům a pak si to zas brblám v pravým pruhu spokojeně dál. U Norimberka je naštěstí v protisměru brutální zácpa, můj směr má jen omezenou rychlost na stovku a jede plynule, dál za obchvatem už zas v pohodě, bez stau.

Stavím na benzince, netankuji, jen se zajdu podívat do Nordsee, jestli nemají moji oblíbenou polévku, škoda, že to v Čechách tenhle fastfood zabalil. No, stejně jí nemají, tak jen tekutiny, protáhnout haksny, toaleta a jedem dál.

Zastávky jsem si naplánoval po cca 100 km, na tý dálnici je ten monotónní zvuk a vibrace z motorky únavný, tak trocha odpočinku a klídku vždycky přijde vhod. Poslední pauza na takovém tom jejich dálničním odpočívadle, koukám, že tu mají památník z výstavby autobahnu, narazili tady na nějaké zajímavé vykopávky.

Už se dnes těším na ubytování. Teď i trochu testuji dojezd mojí nové motorky, jak to má s rezervou 😊, páč samozřejmě jsem chronickej dojížděč rezervy… Mám poslední čárku a když začne blikat, tak mi to hlásí dojezd 80 km, do cíle to mám cca čtyřicet, tak to by mělo v pohodě klapnout a tankovat budu až zítra, a ne na dálnici.

Jo, vyšlo to, navigace mě dovede bezchybně před penzion, který je ani ne 5 km od sjezdu z dálnice. Do muzea v Sinsheimu to mám zítra 8 km, musím se pochválit, jak dobře jsem si to naplánoval.

Pro dnešní den jsem si vybral penzion Züm Lowen, pěkný rodinný penzion s restaurací, kde evidentně asi dobře vaří, páč mají plnou zahrádku. Já dám sprchu, přehodím hadry a seběhnu do restaurace na tomaten suppe und weizen, zasyčí to ve mě raz dva, pomalu bude devátá, tak na pokoj a odpočívat.

 
Dnes najeto – 490 km
 

Poznámka pod čarou za dnešní den – Tempomat na motorce není vůbec špatná věc, dokáže pohodově dlouho držet tempo, a to aspoň mě na motorce šlo vždycky blbě. Buďto jsem to valil, nebo se naopak coural. Na tý dálnici mě to prostě neba! Palec nahoru novým vychytávkám na motorce.
 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE