Francie 2016 - Cestopis trochu jinak

16.8. 

Plán dnešního dne je jasný, překlopit fázi objevitelskou na fázi odpočinkovou. Čeká nás víceméně dálniční přesun do naší Mekky, k Lago di Garda, resp. do Hotelu u Lago di Tenno nad gardským jezerem. Rezervace je potvrzena z předchozího večera, jeden dvoulůžkový pokoj mi osobně vyškrábl po telefonu pan domácí, nechystáme se tam prvně. Va Béne!!Grácie Mýle! Pojedeme tedy na jistotu. Plán je z Col de Turini sjet do Sospelu a nemeškat, otočit na sever - Clusone do Itálie. Tuším, že Col de Turini jeli chlápci z TopGearu v autech a líbilo se, mně to přišlo dost rozbité. Celou cestu do Sospelu přemítám, co jsme dokázali za tak krátký čas ve Francii vidět. Čím dál víc se mi chce tahle část cesty zakončit nějak symbolicky. V Sospelu tátu stavím, slovo dalo slovo a....vracíme se na předchozí křižovatku, chceme vidět moře, pojedeme až do Mentonu. 

Col de Castillon podjíždíme tunelem a pěkným kusem silnice se blížíme k Mentonu v dalším ze série pidi závodů s časem. Sjíždíme k městu a od kruhového objezdu „Menton – Perla jižní Francie“ nastává s houstnoucí městskou dopravou, stoupající teplotou a vymodlenou klesající nadmořskou výškou na navigaci. Už to chceme vzdát a otočit se, nervózně koukám po Ducati a snažím se vyčíst výraz jezdce, jakou že blbost jsme to vymysleli. Ale vůně moře je blízko. Na semaforech si odsouhlasíme ještě jeden kilometr. Proplejtačka kolonou. Zástavba před našimi zraky ze stran tak nějak ustupuje. Říkám si, že to tam musí být. Ano, dojíždíme k pláži a mezi domy zahlídneme moře. Táta vyjekne radostí, až se leknu, co se stalo. Parkujeme motorky přímo na pláži, sesedám a jako kosmonaut mezi bikinami a šortkami nemotorně směřuju k vodě, kde si vykoupu celou jednu ruku, no, zápěstí... Fotíme navigaci, 6 mn.m. Dělá nám to oběma radost, a "přitom je to taková blbost."

Po chvilce nasedáme zpátky a tentokrát už bez zdržování je mezipřistání jasné. Clusone, Itálie. Zpátky do Sospelu, odtud přes rozbitý vrchol Col de Brouis a dál po E74. Jakoby nás tenhle kraj chtěl pozvat na příště, ještě jednou se nám cestou naskytne obdobný pohled při průjezdu červenými skalami. Kontrast s průzračnou řekou omílající červené kameny je dobrá pozvánka. Au revoir! Na hranicích čekáme asi dvacet minut na průjezd přeshraničním tunelem, oba nás tam doženou pracovní telefonáty. Při jízdě v stoj (často větrám) kouknu na svojí přední Pirelli Angel GT. Odvedla pěknou práci a fakt je sjetá do trojúhelníku… No to spravíme.  A jede se ploštit. Po krátké zastávce najíždíme na dálnici a začíná přes 200 km nudy. Letargicky pozoruju Ducati, zezadu jí to fakt sluší, to se Talošům povedlo. A ten topcase... jé hele, leze mu z něj igelitový pytlík. Čumím, jak se tam třepotá a pak mi přijde zvláštní, jak se snadno dere ven, teď už vypadá jako malý brzdící padáček. Najíždím blíž a vidím, že tátovi poskakuje víko kufru jak poklička na hrnci. Okamžitě ho zastavuju, zamykáme, pokračujeme. Nic se neztratilo (a že tam bylo všechno cenné). Bůh žehnej pytlíku! Zbytek cesty po dálnici do Brescie zvládáme v pořádku. V jednu chvilku jede před námi policejní auto, zvolníme a takticky velmi pomalu předjíždíme. Za pár desítek km stavíme na pití a ono policejní auto sjíždí na odpočívadlo, brzdí u nás, policista se zdvořile zeptá, jestli máme nějaký problém (asi se jim zdálo divné, jak disciplinovaně jedeme). No! Tutto bene! S díky je posíláme pryč. Z Brescie jedeme na Saló a jsme tady. Garda - na surfu tolikrát proklínaná, na motorkách tolikrát projetá, prostě „naše“… 

Člověk hned pozná, že je v Itálii. V protisměru slečna na ssportu v (roz)halence a minisukni. Ten výstřih v kombinaci s ergonomií sportovní motorky způsobí brzo něčí nehodu. Provoz podél jezera je a bude v obou směrech vždycky na pěst. Na jedné z křižovatek přijíždí ale po hlavní někdo, koho bych tady fakt nečekal. Sám Valerián, "THE DOCTOR" Rossi. Replika takřka dokonalá. Zdraví vytrčenou nohou a vypadá přitom úplně stejně jako když dobržďuje po cílovce v Mugellu. Toho kluka musím mít na fotce! Vydávám se za ním a tahám mobil z náprsní kapsy. Nechť čtenář pomine lehkomyslnost tohoto počinu. Ve středovém pruhu mezi auty, v honbě za ikonou motosportu. Ruka vpřed, dvojka více či méně vytočená. Cvak, cvak,.. Pokud se na mě koukají řidiči aut v obou směrech, tu situaci dobře dokresluju. Rossi a za ním paparazzi. Ale holt fakt něco umí kluk ušatá, jeho tempo nestíhám a končím zhrzenej jak Lízátko...

Jak se nám odkrývá dobře známá, severní část jezera,Torbole a Riva del Garda, objeví se mraky a začíná pršet. Proč mě to vůbec nepřekvapuje, jen se ušklíbnu. Ach, ty dovolené, kdy nám tu bouřky trhaly stan... Svěsím nohy a chodidly jezdím po kluzkém asfaltu sem a tam. Ztrácím poslední iluze o tom, jak že by se na vodě dalo jet skoro stejně rychle, jako na suchu. Na hotel dojíždíme v pěkném čase a jdeme udělat pár temp, už za deště do venkovního bazénu.Tenhle den měl být kilometrově nejnáročnější, nakonec nebyl. Měl být nejnáročnější i co se týká jízdy a to teda SAKRA nebyl. (najeto 535 km)

17.8.

Den odpočinku. Ale pro nás to znamená odstrojit motorky a jet si v klidu užít ristretto, zmrzlinu a italské "tortelliny" (volný překlad z italštiny - vracky). Trasu volí táta a volí výborně. Z Tenna sjíždíme do Rivy a jeden z důvodů, proč jezdíme právě k Tennu je finále cesty sem. Cestu dolů k jezeru (Garda), resp. nahoru k jezírku (Tenno) totiž tvoří nám dobře známé a přesto nikdy ne omrzující zatáčky, které si téměř pokaždé v Itálii užíváme dvakrát v jednom dni. 

Člověka ráno probudí, večer naladí na další den. Hodně rychle najíždíme SP48, lesní cestičku na passo Santa Barbara (1169 mnm). Úzká, pěkná lesní cestička s dramatickým stoupáním nabízející ve finále pohledy na všechna údolní města na severu Gardy. Odtud přes Ronzo-Chienis dolů do Loppia (výborný úsek, širší poloměr zákrut na pěknou dvojku), odtud krátce do Mori, kde odbočujeme na Brentonico (SP3). Jízda z Mori na Brentonico a dál je kombinace těch nejpříjemnějších „tornante“, které jsem si zatím projel. Přehledné, dokonale držící povrch a zážitek v rychlostech kolem 60 km/h. Svádí to s motorkou do zatáčky prostě „seknout“, počkat až na koleno a pak se nechat krásně vytáhnout plynemNa rovince mezi zatáčkami jedu snad 70, ruka v bok, nikam nespěchám. Užívám si výhledy, krásné počasí a jakmile se blíží zatáčka, prožiju těch pár metrů naplno a zase zvolním. Vyjíždíme až na vyhlídku pod Monte Baldo, kde nám blokují cestu pasoucí se kravky. To by nebyla Itálie, aniž by se tohle někde nestalo. Holky naprosto v klidu, neřeší, BMW jedoucí přede mnou jedné čísne zrcátkem ucho, pohoda, ani se nehne. Nahoře dáváme kávu, fotíme Gardu.

Ten den je bez chyby. Jedeme, zdravíme, děkujeme uhýbajícím autům. Táta v jednu chvíli zdraví a děkuje zároveň (levá ruka, pravá noha) - vypadá jako loutka kašpárka, co zvládá jen ty pohyby do stran.

Zpátky jedeme stejnou cestu a proč ne. Napojím se za červenou Multistradu, která mě předjíždí a docela to umí - do zatáček přibitý, já za ním skáču po motorce jako opice, ale uvisím ho. Jeho sebejistota vezme za své, dole v Mori ho na hlavní málem sestřelí středem předjíždějící skůtr. My se vracíme do Loppia a opět najíždíme z kruhového objezdu směrem na Ronzo, tentokrát to ale protáhnem přes nám dobře známé Passo Bordala, kolem Lago di Cei přes kopec až k Trentu. V plánu máme sjet tam koupit olej pro SMT, po drobnějších peripetiích (dovolená v servisu KTM) kupujeme u větší pumpy. Kudy zpátky? Nebyla by to pro nás Itáile, kdybychom nelouskli Monte Bondone, asi 16 km dokonale zakroucených zatáček, kde se jezdí i závody do vrchu. Vím, že tudy nejedu rozhodně naposledy, nabízím tátovi zkusit si KTM a kde jinde ji zkusit, než právě tady - do kopce, ze směru od Trenta. Vzpomněl jsem na test Motohousu, kdy tyhle dvě motorky stály paradoxně proti sobě. Opouštím tedy lavičku SMT a sedám po roce na ušáka. Táty postava se na SMT jeví docela groteskně. Vypadá jako kluk na "stopětadváce." Než si to stihnu osahat, táta se rozjíždí a já vidím, že tohohle „klučinu“ bych jen tak nepředjel. Jako když nakopne kocoura, během pár vteřin jsem ho neviděl. Mě mezitím v kokpitu zdraví halda kontrolek. Ve spojení s obrazovkou navigace si přijdu jak ve velínu elektrárny. Copak asi dělá ta jediná ručička otáčkoměru na SMT. Prý je MS jedna z nejovladatelnějších motorek na světě, tak si tátův úprk nechci nechat líbit a jakási obava z toho, abych mu jí někde nezbořil, se vytrácí. Horko těžko ho doháním, ale nepředjel bych. Ducati je víc tank a aby si jezdec šáhl alespoň na začátek jejího mamutího výkonu, musí pracovat ve vyšších otáčkách, tam ale pozná „středověk.“ Zvukový projev motorky tomu napovídá, je pak prostě impozantní… Se svojí SMT si tady nejvíc užiju v rozmezí 3-5 tisíc otáček a to z ní dělá bez diskuze jednu z nejvhodnějších velkých motorek na trasy, kterou jsou právě točky na Bondone. Vyjedeme nahoru, „předávka“. Táta se řechtá jak malej. Jízdu si užil, to bylo poznat v kopci. (Najeto 285 km, končíme tak, že vylítneme úsek k Tennu a 150 m před hotelem začíná pršet. Mizíme tedy za deště v podzemní garáži hotelu jako Batman a Robin. Gardské počasí vs. my, 0:1)

18.8.

Den odpočinku číslo dva – to měl být. Dáme kilísko, kilo pade, dvě max. a pořádně zrelaxujeme u bazénu s pivkem před odjezdem domů. Tohle jsme si říkali. Realita? Naše největší fiasko. Začneme podobně jako včera, proč taky ne. Zatáčky kolem Brentonica natáčíme na video z pohledu Ducati. Tentokrát sjíždíme od Monte Balda na Avio. Je to zase pěkný kousek intenzivně zatočené silnice, ale já už tohle kroucení z kopce vnímám tak nějak tupě. Později si tuhle neúctu k pěkné silnici budu vyčítat. V kopcích za dálnicí je spousta pěkných rychlejších silnic (rychlejších než ostře točící passa). Jednu oblíbenou máme v okolí Folgarie, cestu vedoucí z údolí na passo Sommo (1341 mnm). Řekli jsme si, že se podíváme kousek víc na jih po něčem novém a pak se na Folgarii nasměrujeme. Z Roveretta jedeme po SS46 na Monte Passubio, tahle silnice nezklame. Zaslepení touhou toho objevit nějak víc, odbočujeme z SS46 směrem k vrcholku. Je to cesta špatná, ale není nejhorší, jedeme po asfaltu. Vyjíždíme na mýtinku, kde asfalt končí a začíná „hobby“ cesta se štěrkem, silniční značení střídají turistické značky. Zkoumám mapu na telefonu, ujeli jsme toho po špatném povrchu dost a vzdušnou čarou to na rozumnou silnici není daleko, tak to zkusíme. Rád bych sdělil, kde jsme v tu dobu, mimo „háje“…, byli. Na google mapách to bude někde kolem něčeho, co se jmenuje Gizzera. Když nám cestu zahraní přírodní závora tvořená samorostem, už to bylo horší. Bohužel, tahle Krakonošova hůl přes cestu nebyla dnes poslední překážka, kterou rebelsky odhazuji. Štěrkovou cestu střídá travnatá pěšinka a už to není vtipné.

Na značce je Pozzachio už jen snad 900 metrů z kopce. Provedu rekognoskaci terénu. Ve směru, kudy značka ukazuje, bych se ze svahu bál bez pevné obuvi o nohy - jízda na motorce je naprosto vyloučená. Vracíme se. Tátův zadní balón žehlí trávu a člověk se musí chtě nechtě smát. Potupně se po delší době napojujeme znovu na SS46. Jedeme směrem na Pian Delle Fugazze a náladu nám místní cesta spraví, je to pěkný svezení a etudě našeho cross-country už se směju. Předčasně. Zastavuje nás typický italský policista -  husté vousy, zrcadlovky, poker face. Běžná kontrola, koukne na pneu, nezdržuje a popřeje „Good trip guys!“ – Ten Bastardo mio!!! On totiž jako jediný v tu chvíli věděl, že z regionu Alto Adige právě přejíždíme do regionu Veneta, česky nejspíš „Království, kde je zakázáno zpívat.“ Kvalita silnic okamžitě do kopru. Je nám jasno, že je nejvyšší čas otáčet severně. A tehdy to začne. Přejedeme passo XOMO. I díky tomuhle „zážitku“ rezignujeme, táta ruší preferenci zatáčkovité tratě a volí v navigaci GARMIN….NEJRYCHLEJŠÍ trasu do Folgarie.

Alespoň mi to do dnešního dne tvrdí. Já ale vím, že musel zadat – "Rumunsko, enduro camp, středně pokročilí, bez medvědů…" Obraz děje je zpočátku až déja vu podobný tomu předchozímu - asfalt, špatný asfalt, žádný asfalt, štěrková cesta, žádná cesta. Finále - lesní stezka s rygoly vymletými od vody, kameny všech tvarů a frakcí. Tady už legrace přestává, co chvilku mi uskočí přední kolo a těžce dopadám na nohu, tohle opravdu neumim. Dva patníky u cesty vnímám jako provokaci.

Suneme se rychlostí asi 8 km za hodinu a do Folgarie nám navi ukazuje 40?!  Zemřeme tady... Do helmy už nahlas ventiluju vztek v tradičním postupu. Nejprv nepublikovatelná slova, pak už jen citoslovce a poprskané plexi. Střílející kameny od kol zaručí, že mě táta slyšet nemůže. Já jeho taky ne. No a jako v grotesce. Po x desítkách minut utrpení zastavíme před spirálovou strunou - no super, elektrického ohradníku?!

Táta navrhuje se vrátit, prý přece nemůžeme vjet na pastviny. Já vzteky zahazuju pružinu a chce se mi po ní dupat. Projíždíme, táta to za námi zavírá zpátky, abychom nezpůsobili únik zvěře. Pravda, vjíždíme na vrcholek kopce, kde jsou fakt jen pastviny. Najíždím na lejno, dalšímu se snažím vyhnout a tím přesně rozmáznu další. Projedu desítky dalších. Krávy na nás koukají přesně tak, jako já den předtím na ně na silnici vedoucí na Monte Baldo. Groteska pokračuje. Uprostřed tohohle ničeho potkáváme v kopci letitou oprýskanou dodávku se třemi pastevci. Dodávka je otevřená a plná sukovic. Já si následující děj představuju černobíle a zrychlen Civí na nás nechápavě, jak se k nim klopýtáme, no aby ne. Táta se snaží situaci zachránit. Má potřebu začít komunikovat, než začnou lítat klacky. Zoufale na ně řve Folgaria?!, Folgaria?! Zpitomělí tím, co vidí, dva z nich nevěřícně prodlouží paže ve směru toho bordelu, kterým jedeme. Třetí to pořád asi ještě nechápe. Pokračujeme, ale stejně tady nejspíš zemřeme. Po pár stech metrech svitne naděje, sundávám druhý vchod ohradníku a útrapně pokračujeme. Modlím se, aby nám nepraskla pneumatika, nebo nedej bože nezačalo pršet, snáší se mlha. Výsledek - 18 km jedeme s nohama na zemi. Nevím, co na to semiaktivní podvozek od Ducati, ale natvrdo předepjaté pružiny na SMT chtějí vyskočit a vrátit se zpátky do továrny. Táta mi občas něco rukou zasignalizuje, pochopím, že to je vzdálenost k silnici, ale mám co dělat s terénem. Ale každá voda nakonec steče do rybníka a my se napojujeme na SP92, horší část passo Coe. Klekám a líbám rozbitý asfalt provincie Veneto. Pár zatáček a vjíždíme zpátky do Alto Adige. Jiný svět, mávnutí kouzelného proutku. Bordel z motorky lítá ještě kilometry. Jíme bezeslov na passo Sommo a pak jedeme na Calliano k Trentu a klasika, až kafe na vrcholku Monte Bondone nás uklidní. Po usednutí k večeři se snáší liják. 0:2. (najeto 350! km)

19.8.

Ráno máme už nacvičené. Škoda, že už to balíme definitivně. Táta z hotelu veze portýrský vozík, abychom nemuseli snášet na několikrát. No, jsme velcí lordi. Od Tenna jedeme výjimečně na Trento přes Comano Terme a tahle opomíjená cesta se mi docela líbí. Svižná, určitě s menším provozem proti SS45, po které z Trenta přijíždí na Gardu snad každý a z níž se musí proklestit člověk kruhovými objezdy u jezera. Na SS45 se napojíme později a  pak už razíme cestu do Trenta. Odtud nás čeká klasika. Z Trenta na Lavis, najet na Val di Cembra, užít trošku červeného asfaltu a rychlé silnice lemující místní vinice. Jedu na pohodu, i tak mi několikrát v zatáčce zacinká stupačka, nebo zadře špalík na koleni - těch pár dní se na stylu rozhodně podepíše.

Jedeme dál, čeká nás prubířský kámen v disciplíně manipulace s naloženým strojem v uzavřeném prostoru.. Kolony směrem na Vigo di Fassa a passa pod Cortinou d´Ampezzo. Zdá se mi, že nám to docela jde od ruky a že provoz možná nebude dnes tak hrozný. Chyba lávky, pod italskými passy to vře jako vždycky a my se pereme s protijedoucími motorkami o „středový pruh, proužek, dutinku“. V jednu chvíli je tam fakt málo místa a nás blokuje skopec s dvanáctkou od BMW, před ním je totiž náklaďák a Němec se prostoru buď bojí, nebo rezignoval. Můj letmý pohled vpravo odhalil nájezd na parkoviště, které se za nějakých 200 m opět připojuje na hlavní. Na poslední chvíli šup tam, tata zamnou (dere se v kolonách bravurně), přeletíme parkoviště a zpátky mezi chodící auta. Na to, jaká to byla blbost (nějakých 30 aut předjeto) mi to udělalo docela radost. V jednu chvíli pouštíme v koloně burácející skupinu krutopřísných borců. 999, 1199, 848,…žádní vořežpruti zdá se. Jeden z nich, resp. celá ta jejich „krů“ nám pak svojí jízdou zkazí celé passo Fédaia. Následuje passo Giau. Za zmínku stojí policista, který si připravuje pod passem trojnožku. Táta si ho všimne a zaklapává, policista si taky všimne, sepne ruce a prosí, aby volné tempo vydrželo i na kopec. Giau, moje oblíbené z minula, letos už jsem tak odvázaný nebyl. Asi jsme namlsaní, ale pořád se to tady nějak houpe, provoz,… Navíc  mě několik motorek upozorní, ať zpomalím - a až pak si všímám, že je tu pár modrých buněk měřících rychlost. No už to není, co bývalo. Sjíždíme z Giau do Cortiny, odtud už následuje jen můj oblíbený kousek národním parkem do Toblachu. Hodně rychlá silnice, co se jede dost přes kilo, s pár pěknými zatáčkami za předpokladu, že člověk dokáže pořešit silnější provoz. 

Shodli jsme se na tom, že tak jakmile překonáme kopec u Cortiny, naše zážitky víceméně končí (Glockner je už trošku jiná záležitost). Z Toblachu pokračujeme na Lienz, tady se máme rozhodnout, zda Glockner, nebo Felbertauren. Do Lienzu dojíždíme s kapkami deště, je rozhodnuto. Na pumpě u sekané to tak rozebíráme a padne návrh to doklepat až domů. Přeci jen ta poslední noc někde v Rakousku cestou zpátky není z nejveselejších, člověka to akorát s..e, že už to má za sebou a vrací se do reality. Mimochodem, stejně jako motorkáři, kteří mají Cortinu před sebou, tedy ti jedoucí v opačném směru. Usměvaví, plní odhodlání a nadšení. Jejich nadšení vnímám i přes zrcadlová plexi. Naše umávaný ruce už jen rezignovaně občas naznačí pohyb, v protisměru chlapci rozpažují jak na spartakiádě. Jedeme Felbertauern – cena 10 EUR, prší, nepromoky... Hned za kopcem sundáváme a jedeme na Zell am See, z obou stran mraky. Kdepak, v Rakousku na počasí štěstí nikdy moc nemáme. Řekli jsme si, že v Bischofshofenu padne rozhodnutí, zda hledat hotel, nebo to zkusit dojet. Míjíme proto oblíbený průsmyk Hochkönig a jedeme z Zell klasicky. Na pumpě se rozhodneme a i když s pochybami, další plán je jasný - dálnice, Salzburg, Linz – tady najíždíme na 126 na Bad Leonfelden – rychlý kus kvalitní silnice s pár zatáčkami, kde se dá jet opravdu hodně rychle a spousta motorkářů to ví. Já tu dneska potkal mokasíny na skůtru (pravda s velkými koly). Ten borec tam měl imrvére kolem 130 km/h. Měl jsem ho zastavit a zeptat se, co berou (on i ten jeho skůtr), ale radši jsem jel poslušně za ním, aby mi předjetí někde nevrátil. Stopu jel bezchybnou. Studánky, Vyšší Brod, neotálíme, abychom za světla zdolali alespoň Větřní (kdo zná, pochopí). Dál už jedeme hodně za tmy. Ta moje lucerna vůbec nesvítí. Mušky místy doslova prší na plexiskla a já jako na začátku výpravy po Rakousku, nevidim. Když jede Ducati zamnou, tak to už tuplem. V Ducati se zjevně rozhodli a do Multistrady naskládali všechny luxy svět(l)a - na KTM nezbylo. Protijedoucí auta pro Multistradu nemají sebemenší pochopení. Radši ho pouštím dopředu a z jeho kuželu světla těžím jak malá ryba plavající u žraloka...

Dojeli jsme na krev, já na Příbram, táta ještě dál. (najeto cca. 800 km)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE