Francie 2016 - Cestopis trochu jinak

Po nějaké době, co mi tenhle text ležel v šuplíku jsem se rozhodl ho publikovat. Je to pokus lehkou formou zachytit dojmy z cesty, kterou jsme absolvovali v létě roku 2016. Těm, kteří dočtou do konce, předem díky ;). 

11.8.

Smluvená schůzka 14.00 v Milíně,  v práci nechávám zvonit telefony a mizím do garáže... SMT už čeká a naše první velká zkušenost spolu taky. Vždyť právě tahle cesta byla důvodem, proč tam stojí, proč jsem tuhle kačenu pořídil. Poplácám po nádrži a můžeme vyrazit. Ve dvě hodiny přesně vyjíždíme a tenhle "time management" nám vydrží celou výpravu. Začínáme přesunem přes Hudčice, Lnáře, Sušici, Železnou Rudu. Stojíme hned na prvních závorách tři minuty po výjezdu a čekáme na vlak. Totéž o deset km dál... Úsměvný, často se to nestává. Cíl dnešního dne je jen něco z celkového nájezdu ve čtvrtek ukrojit, aby zbytek nebyl tak brutální. Cestou se nic zvláštního nestane a my najíždíme v Německu proti našemu gustu - na dálnici. Ducati nasazuje tempo, KTM se (o)klepe a jako nutnost to akceptuje. 160 km/h z nás rozhodně nedělá nejrychlejší účastníky provozu, je třeba s tím počítat, což ostatně potvrdil borec, co kolem nás proletěl na sportu po zadním. Ubytování v pensionu městečko Wolfratshausen (najeto 360 km).

12.8.

Ráno se probouzíme a cedí zlo. Motorky byly přes noc v garáži, takže do nepromoků a vydat se cestou na „GaPa“. Není problém... Nesnáším nepromoky a zvlášť návleky na boty - nohy jako slon a přesně tak přesnost v řazení. Cestou se mi mlží pod plexi brýle, přímo masakrálně... Díky za tátovu reflexní airbag vestu. Nebýt jí, sjedu z cesty a dodnes žeru kořínky někde v lese. Pokračujeme přes Fernpass na Imst, nemůžu se rozpomenout, jak to tam vypadalo, fakt jsem neviděl :). Pfunds a rozhodnutí, jestli nakoukneme do Itálie přes passo Reschia, nebo jet rovnou do Švýcarska na Scuol. Počasí se vylepší, volíme tedy cestu přes Nauders, cestu sice delší, ale zato možná s horším svezením. Reschia není Passo, jak je známe, navíc je tam dost hustý provoz. Hurá, viděli jsme věž kostela ponořenou v jezeře. Tedy ne celý kostel, jen jeho slabší půlku..:) Srovnávat s výletem na Kokořín nemá cenu. V Malles Venosta podle plánu točíme do Švýcarska a hned za hranicemi poznáváme, zač je ve Švýcarsku perník. Květáková polévka a třetinka coly bez bublinek za 15 EUR – No tak teda Danke Zér!!! Nemám rád květák, ale nic dalšího nebylo... Moc jsem toho zatím po Švýcarsku nenajel, ale je evidentní, že v Evropě jsou jeho silnice TOP. Přes Offen Pass na Zerness, a odtud Flüela Passem do Davosu. Flüela Pass vyjíždíme za začínajícího deště, pláštěnky oblékáme až nahoře, místo kávy zase hadí pohyby při oblékání. Pršet další cestou přestane a je to poslední vydatný déšť, co nás v sedlech při výpravě zastihne.

Na Oberalppass svačíme s výhledem na jezero, dáváme první horské presso výpravy, pozorujeme lidi, co tu čekají na nějakou úzkokolejku. Já fascinace zdejší krajinou, oni tak nějak ve stereotypu, jako by čekali na béčko na Můstku. Dnešní plán je dojet do Andermattu a to se daří. Krátká porada, pokusíme se dostat přímo pod Sustenpass, ať ráno necouráme. Sjíždíme do Andermattu,klesání do údolí je pecka a tak trochu závidím.

Přímo pod rozcestníkem vedoucím na Susten Pass stavíme v malé vísce.., možná spíš obestavěné ulici? Těžko to nazvat. Jen několik hotelů. Určitě nebude problém někde složit hlavu. Naivní představa. Zoufalost,..obcházím pár hotelů, kde mě více či méně zdvořile odmítají. Až mi jedna slečna nabízí exkluzivní nabídku. Od začátu vysloveně "prodává". Pokoj je v suterénu. Ne, že úplně v podzemí(!), ale tak trochu jo. Taky trochu vedle je hotelová kuchyně, takže tam bude hluk… Koupelna? – ta je tak trošku sdílená, tady přes hotel (ukázala na koberci trasu vedoucí přes hotelovou restauraci), nabídnutá cena 60 franků, místní mají nastaven jednoduchý kurz 1 / 1  s Eurem, ať se snadno počítá. S díky neodmítám a nechávám nám dveře do kobky otevřené, situace není růžová. Na té jedné jediné ulici, kde se radíme si všímám, že naproti v okně nás pozoruje sakra opálený Švýcar (pracovně jsme ho nazvali – „ISIS č.1“). Do očního souboje bych se s ním nepouštěl, civí tak, že mě to fakt znervózní. (pozn. červenec 2016 - krátce po útoku v Nice). Pokračuju s obchůzkou, táta hlídá bajky... Po dni v sedle se hlásí únava a není to příjemný.

Po několika dalších, stejně neúspěčných pokusech, zvoním na jednu osamělou „Stube.“ Přisune se stará paní a mimo hrbu překvapí i slušnou angličtinou. Nabízí pokoj za 50 E na jednoho bez snídaně a objektivně je to nejlevnější (a hlavně téměř jediné) ubytování kolem. Není moc o čem... Vyžaduje to přejezd ne víc než 150 m po oné hlavní (jediné) ulici a odbočit směrem na Susten Pass. V protějším domě přibyl už ISIS č. 2 – plán je jasný, musíme naznačit totální odjezd! Aby borci vůbec netušili, že tu zůstáváme. Demonstrativně se strojím, startuju, velice rychle odjíždím. Budím v nich tak dojem, že jedem ještě tákhle daleko. Po 150 m prudce odbočuji a na fleku brzdím. Motorky ráno byly v pořádku, takže plán vyšel. Co se stane zvykem, ubytovaní jsme vždy ve vyšších patrech, takže všichni tři funíme do schodů, babi nejmíň z nás. Schody strašidelně vržou, chodba je potemnělá, zakopávám. Míjíme dveře s chatrnou západkou, madam tiše pronese.. „Záchod…“ – zásadní prohlášení. Můj táta, padesátiletý gentleman se standardy.., začíná nahlas přemítat nad odstoupením od smlouvy. Pokoj menší, ale čistý, duchny, sprcha na patře též společná a nutno dodat vytížená. Táta později toto ubytování připodobní k expedičnímu bivaku v Káthmándu. Ale myslím, že to, přiznejme si, trošičku přehnal. Večerní pivo si dáváme v tiché společnosti krvelačné němé tváře, táta ve střehu. Nabídka snídaně za 2 E na jednoho nám měla být divná, takže ráno posnídáme každý jeden croissant s miniaturní vaničkou marmelády - ta je napůl. (najeto 440 km).

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE