Francie 2012, aneb cesta alpskými průsmyky za krásami Azurového pobřeží a Provence

Den čtrnáctý – pátek 27.7.2012: Orgon – St.-Agnan-en-Vercors (F), 244 km

A je to tady. Dneska už se chtě nechtě obracíme směrem k domovu. Ale dovolená nám ještě zdaleka nekončí, jak už jsem psal, zábavy ještě nebude zase tak málo:-) Balení je dnes podstatně rozsáhlejší než předchozí dva dny a máme zase co dělat, abychom se vlezli. Jedeme na Cavaillon, Carpentas, míjíme spoustu vinic a čím dál tím víc se nám přibližuje nejvyšší provensálská hora Mont Ventoux. A tak si tak říkám, nezajedeme tam? No samozřejmě, že zajedeme:)

V Malaucéne to tedy vohýbáme doprava a okamžitě začínáme stoupat. Míjíme moto-cyklo bar a cyklistů potkáváme opravdu mnoho. Silnice je jedna báseň, Péťa má hned pusu od ucha k uchu, Káťa se nechává pěkně točit a sklápět, Haničce je vzadu lehce šoufl, ale bude to holt muset ještě chvilku vydržet:-) Netrvá to však zase tak dlouho, jsme na vrcholu.
Je to tady solidní větrná hůrka, studený mistrál dává o sobě vědět, ovšem ty panoramata! Výhled z tohoto holého vrcholu tyčícího se do výšky 1909 m.n.m. je opravdu úžasný a to dnes není zrovna „čistý vzduch“. Za ideálního počasí jsou údajně vidět majáky na pobřeží. Motorkářů je tady jen pár, ale těch cyklistů, kteří ze spoda museli překonat okolo 1500 metrů převýšení; klobouk dolů! Dolů sjíždíme z nejvyšší hory Luberonu stejnou cestou, po cestě se však ještě zastavujeme na kafčo a nanuk v útulném hotýlku u lyžařských sjezdovek.
Po krátké pauzičce se vracíme do Malaucéne a ve Vaison-la-Romaine hledám cestu k nejrozsáhlejšímu archeologickému nálezišti ve Francii. Podotýkám za nelibých poznámek mého baťůžku. Je sice horko jak v pekle, a je pravda, že tato historie nás ani jednoho nijak zvlášť nezajímá, ale když tady už projíždíme? Toto lázeňské město založené Římany bylo v antice údajně nejbohatší široko daleko, prý bohatší než Pompeje. Vykopávky fotím aspoň přes plot, projedu staré město a za chvíli už pokračujeme dále.
Hanka si stýská, že už za chvíli opustíme Provence a ona že viděla v podstatě jen jedno opravdové pole levandulí. Tak ji utěšuju, že na jihu toho moc není, ale že tuším v kostech, že tady pod kopečkama by jich mohly být mraky. V koutku duše doufám, že tomu tak opravdu bude. A skutečně, sotva za Nyons sjedeme na vedlejšku do kopečků, krajina se hned zbarvuje do fialova.
Hanička je jako malá holka v sedmém nebi, každou chvíli zastavujeme a fotíme. Projíždíme krajinou levandulí, jejich dominanci jen sem tam naruší slunečnice. Najednou mě něco píchne na krku a já mám co dělat, abych to ustál. Okamžitě zastavuju, sundávám přilbu a ejhle, chudák včelka musela kvůli mně zemřít. Visela na mně příchnutá, tak jsme ji sundali, vytáhli z kufru Fenistil, namazali a zase můžeme dál. Překonáváme pár menších průsmyků a sjíždíme na hlavní do údolí řeky Drome. V Die se stáčíme opět na sever a stoupáme do Col de Rousset. Po nutné kochačce a fotoarchivaci nádherné krajiny projíždíme vrcholovým tunelem a vjíždíme tak do národního parku Vercors.
Je okolo sedmé večerní a tak vyhlížíme nějakou možnost ubytování. Na konci malé vesničky nacházíme po pravé straně malinký obecní kemp. Moc se nám líbí, určitě nebude drahý, tak néjni co řešit. Vybíráme hezký plácek, stavíme stan, vaříme a máme typickou kempingovou pohodu. Před setměním přijede paní správcová, vybere poplatky, pouklízí sociálky a zase jede pryč. Jak prosté, tyto municipale kempy se mi zdají jako vůbec nejlepší. Jenom už vám opravdu neřeknu, zda to bylo fakticky v St.-Agnan-en-Vercors. Každopádně někde hodně
blízko:-)

Malý a hezký obecní kemp za pěkných 11,4 Euro.

Den patnáctý – sobota 28.7.2012: St.-Agnan-en-Vercors (F) – Brig (CH), 351 km

V noci opakovaně pršelo, ráno je sice ještě zataženo, ale už naštěstí neprší. Dnešní cíl je jasný, pokusíme se napodruhé o výjezd lanovkou na Midi. Vyjíždíme relativně brzy moc pěknou krajinou národního parku Vercors po silnici s minimálním provozem. V jednom moc pěkném městečku tankujeme benzín za moc pěknou cenu.Ale…když chceme zaplatit, nastává problém. Platba kartou selhává, takže musíme zacálovat cash. Což je trošku škrt přes rozpočet, zůstává nám už jen pár drobných. S překrásným národním parkem se loučíme parádním sešupem do Grenoblu. Do Albertville míříme starou silnicí mimo dálnici.
Za městem zimní olympiády roku 1992 najíždíme na úzký a poměrně frekventovaný úsek Route des Grandes Alpes. Čím víc se blížíme k Chamonix, tím více se okolní hory choulí do mraků a nám začíná být čím dál více zřejmé, že Aiguille du Midi s kabinovou lanovkou s nejvyšším převýšením na světě nejspíše nezdoláme ani na druhý pokus. Projíždíme nádherným městečkem Flumet a jelikož máme už pořádný hlad, v Megéve se zastavujeme na oběd, jak jinak než k Donaldům. Je to už snad potřetí či počtvrté za tuto dovolenou. Nee, že by jsme jejich nezdravé stravě nějak holdovali, normálně k nim doma vůbec nechodíme, ale tady na západě to je jedna z nejlevnějších možností jak se nadlábnout. Při parkování se nestačím divit. Opět si vezeme černého pasažéra. Dalšího koníka, chcete-li přerostlého cvrčka. Zřejmě družka Čestmíra:-) Se po něm chuděra asi sháněla, ale nečekala, že ji z teplého jihu vyvezeme několik set kilometrů na sever do hor. Našel jsem ji na stejném místě jako Česťu, pod přístrojovkou poblíž krku řízení. Zřejmě tam cítila svého druha a nebo tam má KTMka nějaké vhodné geopatogenní zóny:-) Musela tam vydržet celé dva dny, pochybuju, že bychom ji naložili ve Vercors.
Do Chamonix už přijíždíme pod zcela zataženou oblohou, abychom vzápětí zjistili, že lanovka skutečně nejede. Ptám se paní, kolik že dní v týdnu se tam nahoru tak zhruba jezdí resp. jaká je asi tak procentuální šance, že se poštěstí. Paní nechápe, říká, že se jezdí pořád, akorát dneska máme holt zrovna smůlu. Odvracím s tím, že jsme tu byli před nějakými deseti dny a taky jsme měli smůlu, a to bylo dokonce hezky, akorát foukalo. Dostává se mi soucitné odpovědi, že teda už chápe, proč se tak blbě ptám, ale že včera, předvčerem, předpředvčerem….lanovka jela. A že teda naposledy asi nejela, když jsme tam byli poprvé my:-( No prostě jsme smolaři. A o to větší, že venku začíná pršet, posléze chcát a nakonec doslova téct voda. Po téměř hodinovém čekání v hale ve společnosti japončíků a indů, se nabalujeme do nemoků a vyjíždíme do toho psího počasí. V průsmyku Forclaz dešti dáváme sbohem avšak po sjezdu  do Martigny nás ve městě opět dohání společně ještě s jeho bráchou větrníkem.
Když se počasí alespoň trošku umoudří, jsme už dávno v hloubi údolí Rhóny, tedy té samé řeky, u niž jsme ještě před pár dny mohli vidět její ústí do moře. Cesta údolím plným vinic mezi Bernskými a Walliskými Alpami je sice krásná, avšak velmi zdlouhavá. Všichni až nechutně dodržujou rychlost, míjíme i policejní kontrolu, takže se šineme pořád okolo šedesátky na Sion, Sierre. Tuto oblast Švýcarska také moc dobře znám ze svých „železničních expedic“ a tak v Brigu jedu na jistotu do známého kempu. Jelikož neberou karty, platím stylem vysypání obsahu všech kapes kombinací eur a franků. Mladý pán kempař se směje, ale ono to v podstatě tak nějak vychází na požadovanou sumu a tak to prochází. Akorát už teda nemáme ani vindru, ehm, cent. Kemp je pořádně napěchovaný a tak dostáváme místo poblíž sociálek, kupodivu zcela totožné, jako jsme si sami vybrali před čtyřmi lety:-)
Stavění stanu musím značně urychlit, pač začíná opět pršet. S přestávkama to trvá dlouho do noci a i když neprší nijak extrémně, začíná nám zlehka protékat stan. Nejspíš se na něm podepsalo i „mokré balení“ z předchozího rána. To však není pro něj omluva, je nový a za tu cenu by měl teda vydržet podstatně drsnější podmínky.

Kemp za všechny prachy, a to doslova! Tj. cca 10 franků a 6,5 euro.

Den šestnáctý – neděle 29.7.2012: Brig (CH) – Sankt Moritz (CH), 305 km

Ráno už je však hezky a tak rychle balíme a po cestě se zastavujeme ve městě pro snídani. Nastává však malý problém, potřebujeme platit jen kartou a navíc je neděle. Nakonec to řešíme houskou se šunkovým salámem na Shellce za nekřesťanskou sumu. Posilněni vyrážíme strmě vzhůru směrem na Simplon pass, ale předtím ještě trochu kufruju ve městě, než najedu na správnou silnici a navigace se mě stále snaží nasměrovat na vlak do tunelu. Čím víc stoupáme, tím více klesá teplota až na nějakých 6 stupňů v samotném průsmyku. Když vidíme bandu italských bajkerů s baťůžky v džínách a často i teniskách jedoucí opačným směrem, je nám zima i za ně.
Z průsmyku to už je však rychlý sešup dolů a s klesající nadmořskou výškou se čím dál tím víc začíná hlásit o slovo teplé italské sluníčko. Ano, opustili jsme zemi čokolády, abychom se vzápětí do ní vrátili a navrch toto ještě jednou celé zopakovali. Šněrujeme si to po úzké silničce, britové by ji nazvali „single track“, podél úzkokolejky spojující Domodossolu s Locarnem.
Zde je již pořádné vedro, tankujeme a já sháním dvaadvacítku klíč na dotažení pancéřové hadice, jelikož jsem si již před časem všimnul, že u ní vzlíná olej. Když už jsme u něj, jeho hladina je rovněž u spodní rysky a byť jsem si s sebou vezl litrové balení, již dávno jsem jej vypotřeboval ještě ve Francii. Jelikož do Káti leju Motorex, spoléhal jsem na Švýcarsko, kde jej lze, na rozdíl od ostatních zemí, sehnat na každém rohu. Joo, jenomže nee o víkendu. Tzn., že jsem donucen alespoň trošku mixnout jiným olejem. Nejdřív však musím sehnat zmíňovaný klíč. Trn z paty mi vytrhává sympatický bajker Luigi se synem. Jedeme k nim domů, nejen že dotahuju hadici, dostávám i pár deci oleje, abych nemusel kupovat celé balení a po cestě snad na Motorex ještě narazím. Luigi trvá na tom, že si mám vzít klíč sebou, na památku, že je na něm vyryté jeho jméno.
S velkým díky se loučíme, je již dávno po poledni a máme před sebou ještě pěkný kus cesty. Pokud to půjde, chtěl bych dojet do Sankt Moritz. Projíždíme Lugano a po Lago di Maggiore a Lago di Lugano tu máme třetí nádherné jezero ledovcového původu, a sice Lago di Como. Jedeme po jeho severozápadním pobřeží, je šílené vedro a protože už to fakt nedávám, tak zastavuju, abychom se trochu zchladili. Béda se trochu zdráhá, že do té ledovky nevleze, ale když zjištuje, že to není tak hrozné (spíš naopak, voda je perfektní), už se cachtá se mnou.
Po výborném zhruba hodinovém osvěžení už jsme opět nasoukáni v kůži. Na 36ce provoz znatelně houstne, aby se za Chiavennou opět zklidnil. Toto město se nám moc líbilo, ale nemáme moc času, tak se ani nestavujeme ve známé hospodě „na můří nožce“.
Z necelých čtyřista metrů nad mořem začínáme opět solidně stoupat, tentokráte do průsmyku Maloja, který si s jeho několika závěrečnými vracečkami nezadá snad ani se známým Stelviem. Co se týče samotné výšky, ta však ani zdaleka nepřesahuje dva tisíce metrů. Krajina je zde však úchvatná a zase úplně jiná než před ještě malou chvílí. Míjíme dvě jezera, Silser a Silvaplana see a za chvíli už jsme v dnešním cíli, jedním z nejznámějších a zároveň nejluxusnějším švýcarském městě, Svatém Mořici. Jedu rovnou do hostelu za městem, který znám z dřívějška. Nacházím ho hned na druhý pokus, ale cena je masakrální. Holt jsme ve městě, kde je velmi draho, ale co je moc, to je moc a i když si nepamutuju cenu z minula, určitě to nebylo tolik. V okolí má být ještě jeden hostel a tak to zkoušíme tam. Rovněž napodruhé se nám ho daří najít, je to přijatelnější, i když pořád to je poměrně dost. Dohodnutá suma se snídaní se po zjištění, že nemáme hostelové karty, sice ještě zvyšuje na nějakých 43 frantíků za jednoho, ale na jednu noc nás to nezruinuje a navíc bychom tady něco levnějšího sotva našli.
Po ubytování se vyrážíme ještě před samotným setměním do večerního města a jelikož máme prázdno v žaludku, tak i na nějaký ten dlabanec. Pizza a pivko to jistí. Okolo jedenácté večer uleháme každý do své poschoďové postele.

Čtyřlůžkový pokoj v hostelu se snídaní za nějakých 86 švýcarských franků.

Den sedmnáctý – pondělí 30.7.2012: Sankt Moritz (CH) – Viehhofen (A), 440 km

Ráno se budíme do krásného dne, letmý pohled z okna-Káťa na svém místě, vše v pořádku. Dnes nás čeká opět několik průsmyků vč. snad nejprofláklejšího Stelvia. Snídaně byla dlouhá a bohatá, prostě švýcarská idylka a proto vyjíždíme poměrně pozdě. Jedeme podél známé trati Rhétské dráhy, kterou mám již také projetou a řadím ji mezi vůbec ty nej, co jsem kdy projel. Berninaexpress (od roku 2008 v Unescu) spojuje hornatý kraj švýcarského Engadinu s italským Tiranem a vláček se tak během hodiny dostává od ledovců k palmám. Jeho start už je však v Churu, údolím říčky Albuly a díky stejnojmennému tunelu se dostává do Svatého Mořice, odkud stoupá do průsmyku Bernina, kam nyní míříme my a který dal expressu název a rychlým sešupem se pak dostává do již zmíněného Tirana. Na své cestě projíždí jak spoustou tunelů, tak po světově známých mostech, jako je např. 65 m vysoký Landwasser viadukt či kruhový viadukt u Brusia. A pozor, toto vše zdolává tenhle úzkokolejný vláček Piko bez jediného metru zubačky, i když převýšení dosahuje až úctyhodných 70 ‰.
Dost však železniční idylky, nyní jsme tady na motorce a tak popojedem:-) Krajina v okolí průsmyku vypadá jako měsíční, ne však tolik jako v březnu, kdy jsem tady naposledy byl. Pár kilometrů za vrcholem odbočujeme vpravo na úzkou vlásenku a přes Forcolu di Livigno příjíždíme do stejnojmenného městečka. Jelikož je to tady bezcelní zóna, tankujeme plnou za krásných 28 kč/litr, což v předražené Itálii, kde se benzín šplhá k téměř padesáti korunám, vypadá až neuvěřitelně. Na chvilku se projdeme také po obchodech, nic nás však až tak nezaujalo a navíc stejně nemáme místo, takže opět usedáme do sedla.
Přehoupneme se přes Passo d´Eira a Foscagno a nad Bormiem točíme doleva směrem vzhůru k asi nejznámějšími průsmyku mezi motorkáři vůbec,  jehož název zní Stiflserjoch aneb Passo di Stelvio. Byť už jsem byl v Alpách nesčetněkrát, tento velikán (třetí nejvyšší průsmyk Alp přístupný po silnici) mi zatím vždy zůstal zapovězen. Většinou za to mohlo počasí. Teď však máme počasí ideální a tak už nic ke zdolání této mety ve výšce 2758 m.n.m. nebrání. Překvapil mě poměrně pohodový provoz z jižní strany, na vrcholu už je však solidně našlapáno. Po nezbytné fotodokumentaci, si dáváme ve známém „Tibetu“ kafčo a kocháme se parádními výhledy.
Asi po hodince opět nakopávám své dva půllitrové válce a čeká nás 48 otoček kolem nohy směrem na Trafoi. Sešup to je nevídaný, a dole se nám točí šiška jak po půl litru slivovice. U Reschensee se zastavujeme u známé věže zatopeného kostela, trčící z přehrady. Ani si pořádně nevšimneme, proletíme stejnojmenným průsmykem a na první benzínce v Rakousku kupujeme dálniční známku. Za pokladnou stojí slovenka a tak prohodíme pár slov, jak že se tady žije. Je to vůbec poprvé, co v Rakousku volím dálnici, kterou moc nemusím, ale dnes bych chtěl dorazit až do Viehhofenu u Zell am See a tak není jiná možnost.
Popisováním cesty po dálnici bych vás nejspíš unudil k smrti, jakožto i sebe, takže zmíním jen perličku. Na jednom odpočívadle potkáváme bandu motorkářů z Norska, z nichž jeden má v tankvaku mapu České republiky a druhý, a teď se podržte, pelíšek pro psa. Zřejmě cestováníchtivá čivava:-) Innsbruck, sjíždím do města, že tam najdu KTM a konečně koupím olej. Přes dva typy od motorkářů vč. konkrétních souřadnic, kde nic, tu nic, KTM nikde. Olej však potřebuju, tak už Motorex vzdávám a kupuju Motul. Aspoň, že viskozita je stejná a koneckonců, je to taky od M, tak by se to mohlo smíchat, no ne?:-) U Wörglu sjíždíme z nudné dálnice a za chvíli jsme nuceni vlézt do nemoků. Déšť nás však moc nepotrápil, není ale moc teplo, a tak už v teletabís ohozu zůstáváme, abychom ve Fieberbrunnu aspoň pobavili prodavačky v místním Sparu. Krajinu v okolí Griessenpassu mám moc rád a pro zajímavost v Hochfilzenu se na místním stadiónu jezdí biathlon na světové úrovni.
Ze Saalfeldenu to už máme kousek k Embacherovým do Viehhofenu, kde dnes budeme spát, jakožto ostatně už při každé cestě do Alp. Frau Embacher nás tradičně vítá panákem schnapsu a jejím nezaměnitelným úsměvem. K večerní idylce příspívá kus žvance a pár pivních kousků.

Ubytování za 18 E na os. se snídaní a pár schnapsů navrch jako pozornost stálé klientele.

Den osmnáctý – úterý 31.7.2012: Viehhofen (A) – Baška (CZ), 677 km

Snídaně v podobě švédských stolů je tradičně perfektní, zde je to však standardem. Počasí je rovněž bezchybné a kolem deváté tak vyjíždíme. Opět směr Saalfelden, dále Lofer, jihovýchodním výběžkem Bavorska projedeme jako nůž máslem a u Salzburgu najíždíme na dálnici. Na pravé ruce nastavuju tempomat na cestovních 150 a po dvou krátkých pauzách na tankování a vykonání potřeby u Sankt Pöltenu sjíždíme z A1 na rychlostku směr Krems. Za ním si užíváme poslední výživný úsek po zakroucené 34 a už je tu staroznámý Retz a to je znamení, že už nás po necelých třech týdnech zdraví rodná hrouda.
V Lechovicích zastavujeme na kus pořádného masa a pak nás už opět jen čeká nudný rychlostní přesun, okořeněný realitou kvality českých silnic. Domů přijíždíme okolo půl páté odpoledne. Živí a zdraví, se spoustou nových zážitků….A placatými zadky:-)

Nocleh zadara a bez skluzana taviče, a nakaši? Joo, to jsme tak trochu byli:-)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE