Francie 2012, aneb cesta alpskými průsmyky za krásami Azurového pobřeží a Provence

Den první – sobota 14.7.2012: Baška (CZ) - Passau (D), 524 km

Ufff, po včerejším tragikomickém balení, nakonec úspěšně vyrážíme. Doteď jsme jezdili na motodovolené po penzionech, chatkách či apartmánech, tak to nebyl žádný větší problém. Ovšem sbalit se na motorku ve dvou pod stan s veškerým kempingovým nádobíčkem už taková hračka néjni.
V plánu bylo dneska dojet do Viehhofenu k Zell am See, ale jakožto správný Fleishmann-meteorolog amatér po shlédnutí předpovědi počasí operativně měním trasu. Po cestě se ještě stavujeme v Prostějově pro zabukovanou kartuši do vařiče. Přesto, že jsem se mimo rezervaci na e-shopu ještě ujišťoval telefonicky, zda opravdu je skladem, tak jsme nepochodili. Jelikož jiná kartuše do mého vařiče nepasuje, jsme donuceni koupit celý nový vařič s plynovou bombou. Paní vedoucí nakonec přiznavší svou chybu nám alespoň starý vařič poslala poštou domů, jelikož opravdu řešíme každý cm místa.
V Brně se ještě rozhoduju, zda opravdu nejet dle původního plánu na Rakousko, ale moknout se nám fakt nechce, takže platí varianta B, a sice jedeme na Rosice, Třebíč, Jindrův Hradec. Mraky se však stejně honí a v Třeboni už definitivně leje. Srážková fronta holt zasáhla až moc na sever, mumlá si otráveně „Flajšman“. Návštěva plzeňské hospody nám aspoň trochu zvedá náladu, venku se to však nelepší a tak jdeme do nemoků. V ČB se tak trošku motáme, jelikož je tady uzavírka a i když mě GPSka vede jinudy, Hanka má jiný názor a chce ukázat znalost města, jelikož tady přece tři roky studovala. Nuže dobrá, nějakých těch deset kilásků navíc a půl hoďka v čudu, vždyť se dějí horší věci. V Krumlově už se obloha začíná trhat, navíc pěkná vyhlídka na město, nezbytná fotoarchivace, vše je hned veselejší. Pokračujeme krásným šumavským úsekem okolo Lipenské přehrady na Volary a Strážný. Už neprší, jen není zrovna nejtepleji, ale v „teletabís“ hadrech a s vyhřívanými hefty žádná křeč. Krajina začíná být nádherně upravená, typické domečky – Bavorsko nás vítá s otevřenou náručí. Už toho máme celkem dost, tak v Pasově to zapíchnem ve vodáckém kempu, který je poměrně plný. Stavíme standu, dnes to v něm bude premiéra, ten starý už leccos pamatoval a holt už nesplňoval nároky. Vaříme nějakou tu polívku, dáváme spršku a u mapy koumám, kudy zítra nejlépe jetzt. Mám dvě varianty a proto píšu smsku kámošovi, ať se mi jukne, která že bude skrz počasí lepší.

Kemp 16 Euro za 2 os., stan, moto.

Den druhý – neděle 15.7.2012: Passau (D) - Kappl (A), 373 km

Ráno se budím se slušným knedlíkem v krku, počasí zatím jakžtakž. Ale sotva vyjedem, začíná totální rubec. Oblíkáme se do našich kamarádů nemoků a míříme podél rakousko-německé hranice směrem na jihozápad. Dle instrukcí z domova by tady nemělo pršet, ale když jedeme nějakou tu půlhodinku v totální průtrži mračen a už mi čvachtá i v botech, zastavuju u obchoďáku pod přístřeškem, abychom provedli „protipovodňová“ opatření. Na jakékoliv informace o počasí z domova tímto definitivně rezignuju.
Pokračujeme dále podél hranice a pak to vohneme západně na Mnichov. Počasí už se trochu lepší, je tak nějak proměnlivo, ale fouká solidní vítr. Bavorskou metropolí projíždíme jako nůž máslem a šineme si to směrem na Garmisch-Partenkirchen. Tady si to máme v plánu trošku projít, ale sotva zaparkujeme, začíná opět totální chcanec. Takže z plánované prohlídky města je dlouhodobější návštěva nejprve u Mc Donaldů, poté místního obchůdku s čokoládovými bonbóny apod. Po cca dvou hodinách rezignujeme, jdeme opět do nemoků a město si alespoň stroze projíždíme v sedle. Přijíždíme i na plácek na okraji města, kde se před pár dny konal mezinárodní BMW sraz.
Pak už vyrážíme směrem na Rakousko, ještě míjíme lanovku na nejvyšší horu Německa Zugspitzi a začínáme stoupat na Fernpass. Ten nás naprosto uchvátil, ale jelikož byl velmi hustý provoz, tak jsme raději ani nezastavovali. Když tudy ale pojedeme někdy příště, určitě to musíme napravit. Za Imstem se rozhoduju, že plánovaný Timmelsjoch (Passo di Rombo) vynecháme a pojedeme dále. Jelikož toho mám plné kecky, v krku bolí čím dál víc, tak to dneska zapichujeme poměrně brzy pod Silvrettou ve vesničce ve strmém srázu jménem Kappl. Cena je na místní poměry velmi solidních 20 E na os. se snídaní, motorka v garáži. Po krátkém odpočinku se jdeme projít a podívat se po okolí, jak že se tady v tom kopci lidem žije. U místního Turka se ještě stavujeme na pizzu a jdeme na kutě, snad bude zítra líp.

Ubytování v soukromí se snídaní 40 E za oba.

Den třetí – pondělí 16.7.2012: Kappl (A), 0 km

Bohužel tomu tak néjni. Takže se rozhodujeme, že zůstaneme ještě jeden den, poležím v posteli, pokurýruju se a na druhý den uvidíme, jestli má smysl pokračovat dále.

Ubytování v soukromí se snídaní 40 E.

Den čtvrtý – úterý 17.7.2012: Kappl (A) - Ringgenberg (CH), 349 km

Ráno je o poznání lépe, takže jsme rozhodnuti pokračovat dále. Míříme vzhůru na Silvrettu, je poměrně chladno, něco okolo 6 stupňů, zataženo, ale….neprší. Zaplatíme mýtné, projíždíme krásnou avšak drsnou alpskou krajinou a za chvilku už jsme u horního jezera, poprvé nad dvěma tisíci metry. Klesáme dolů směrem na Bludenz, kde hustota provozu už není z těch nejrůžovějších. To platí až do Lichtenštejnska, kde se zastavujeme porozhlédnout po hlavním městě Vaduzu ležícím na břehu Rýna. No městě, spíš městečku, které má jen něco lehce přes 5 tis. obyvatel. Tento ministáteček jsem vždy jen projel vlakem při mých cestách do země čokolády a železničního království. Takže jsem tady měl tak trošku dluh, ideální příležitost to napravit. Co se mi hned ze startu líbí, je extra parkoviště pro moto, navíc grátis a k tomu nezbytné skříňky na helmy a svršky. Takhle by to mělo vypadat. Procházíme celou historickou pěší zónu, jdeme se podívat do poštovního muzea, okouknout tamní parlament…Zajímavostí je, že byť toto knížectví má pestrou a dávnou minulost, knížecí rodina zde opravdu žije až od začátku 2. světové války. Předtím žila především ve Vídni a nebo u nás na Moravě. Ve světě Lichtenštejnsko reprezentuje např. kvalitní nářadí značky Hilti.
Opouštíme tento mini státeček a vjíždíme do země mé milované, a sice Švýcarska. To nás vítá zatím nejlepším počasím za celou dovolenou. Projíždíme Chur a cestou na Disentis často stojíme z důvodu prací na silnici. To mi však nevadí, jelikož vidím, že místní práce silničářů je opravdu smysluplná a prostě, tak nějak by to mělo vypadat. Za odměnu se pak zase svezeme po kvalitním koberci. Jakmile začneme za Disentisem stoupat do Oberalpassu, začíná mi to v hlavě šrotovat, zda mi vyjde benzín. Raději se tak vracíme do města nabrat novou šťávu. V průsmyku se potkáváme s českýma motorkářema a já vzpomínám jak jsme před dvěma lety v březnu tady s kamarádem ve vlaku „uvízli“ z důvodu sesypání laviny na trať. Odměnou nám tehdy byl fakt, že nám v kratochvíli bylo umožněno nahlédnout do mašiny „Glacier Expressu“. To je nejpomalejší rychlík světa, ne snad proto, že by švýcarské dráhy měly nevýkonný vozový park, ba naopak. To, co tady železnice musí překonávat za přírodní podmínky, hned tak na světě jen  někdě neuvidíte. Tento konkrétní rychlík spojuje známá horská střediska, a sice Svatý Mořic s Zermattem.
Projíždíme nádherné městečko Andermatt. I zde se příště budu muset zastavit, zatím jsem ho vždy jen projížděl, nyní však na to také není čas.
Zdoláváme úctyhodný průsmyk Furkapass, kde je tak silný vítr, že po pár nezbytných foto raději hned sjíždíme dolů, okolo známého Belveder hotelu a já už jen uvažuju, kterou z variant cest vybrat dále. Míjíme soukromou úzkorozchodku na Furku a nakonec se rozhoduju nejetzt na Brig, ale ještě zdolat výživný Grimselpass a sjetzt do nádherného údolí Haslital. Zde u vodopádu u Meiringenu nechal spisovatel Arthur Conan Doyle zemřít svého hrdinu Sherlocka Holmese. I tady to znám z mých železničních putování, ostatně jako většinu této krásné země. Chceme přespat někde u Brienz See a tak do navigace zadávám jako téměř každý den nějaký kemp v okolí.
Ten nacházíme ve vesničce Ringgenberg. Není sice až tak úplně u jezera, je však velmi útulný a i přes ne až tak lidovou cenu, zůstáváme. Jsme hold ve Švýcarsku a tady je prostě poměrně draho i pro rakušáky či skopčáky, no vlastně všechny. Stavíme tedy stan, vaříme něco k snědku a už za tmy se ještě jdeme podívat k jezeru. Pak už rychle do srpchy a nabrat sílu na další den.

Kemp za 34 švýcarských francouzů, sprcha na mince navíc.

Den pátý – středa 18.7.2012: Ringgenberg (CH) - Chamonix (F), 220 km

Ráno se probouzíme do nádherného slunečného dne a to ještě nevíme, že počasí nám už bude konečně přát následujících dobrých deset dní. Vyrážíme z kempu, v Interlakenu se zastavujeme v Lídlu pro snídani, kterou si následně dáváme u Thunského jezera. Jak si tak tlačíme salám s houstičkama, místní mravenci se zase rozhodli, že si dají k snídani nás. Raději tedy mizíme. Míjíme Spiez a nádhernou švýcarskou krajinou jedeme směrem na Zweisimmen. Mezitím však ještě dělám slepou odbočku na krásný Jaunpass. Je tady tak krásně, že mi nakrátko probleskne hlavou myšlenka, zůstat už tady a projezdit si tuto nádhernou zemi křížem krážem i v jedné stopě. Nic na plat, momentálně máme holt jiné plány.
Vracíme se tedy z5 a zdoláváme další málo známé, nefrekventované, avšak neméně krásné průsmyky Col du Pillon a Col de la Croix. Jistě jste si všimli, že už jsme ve frankofonní části země, jak názvy zmíněný průsmyků napovídají. Sjezd do údolí Rhóny je masakrální a výhledy jsou naprosto famózní. Projedeme Martigny, začíná už být solidní pečák a tak jsem rád, že začínáme opět stoupat. Za Bernardýny to však nyní není, míříme do průsmyku Col de la Forclaz a už je to tady. Co? No přece, jsme ve Francii!
Do Chamonix přijíždíme už poměrně brzy, je sice jen něco po třetí hodině, ale pořád se necítím nic moc a mám toho plné žabky, tak jedeme rovnou do kempu. Ptám se na zítřejší počasí, prý že naprosto parádní, jako teď. Volba je tedy jasná, lanovkou na Midi pojedeme až zítra, dneska si už dáme oraz a půjdeme se juknout po městečku. Co se týče kempu, je tady spousta horolezců a horlozičů, motorkáři mimo nás už jen slovinci na starém BMW. Kemp je ve strategickém místě, kousek od centra i lanovky a proto cena něco málo přes deset Euro je opravdu parádní. Bonusem je krásný výhled na ledovec. Jeho nevýhodou je sousedctví s poměrně rušnou hlavní silnicí.
Kemp za „čert ví“. Bylo to tuším 10,5 E, ale otázka zda fakticky za oba, spíš asi určitě za jednoho. Každopádně hajzl papír nebyl v ceně:-)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE