Do(F)olená
Text: Kulasec | Zveřejněno: 28.12.2019 | Zobrazeno: 20 455x
Týdenní výlet s dcerou na moto. Poznávání krás švýcarských hor a francouzské Provence s návratem přes milovanou Itálii. Přepsáno z diáře, nejde tu o spisovatelský kus.
Kapitoly článku
Den první - občanka!
Vyrážíme v 8:20. Počasí příjemných 18 °C (asi nejlepší z celého tripu). Jízda po R10 se zasekává kolonami kvůli opravě silnic a v Praze jsou obvyklé zácpy. Za Prahou u Rudné zastavuji dávám opožděnou snídani v mekáči. Kája napřed nic a pak si s chutí bere ode mne... A pak to přišlo: zapomněla občanku! Chvíli jsem lapal po dechu, pak následovalo rudnutí a potom sundávání kufrů a nejrychlejší přesun zpět do Liberce v mém životě. No zadával jsem si v helmě pěkně - 3 hodiny ztráta. Mezitím Kája čekala před opuštěným bistrem.
Dojel jsem zpět a protože nám oběma vyhládlo, dali jsme si oběd. Takže reálně vyrážíme na výlet okolo třetí. Pěkný začátek.
Před Rozvadovem beru poslední český benzín a pokračujeme po dálnici až do Gunzenhausenu - do doporučeného kempu Herzog. Doufal jsem, že se vykoupeme v jezeru u kempu, ale protože v jezeru Altmühlsee jsou sinice, není se kde koupat. Dopřáli jsme si alespoň procházku na břehu a pozorovali divoké husy. Sprcha a k večeři teryaki nudle. Spát jdeme v 10 hodin.
Den druhý - Curych nebo Zurich?
Ráno odcházím do obchodu, vybrat peníze na zaplacení kempu, kde neberou karty a nakoupit snídani. Než jsem to našel, zašel jsem si trasu dvakrát delší, ke všemu jsem zapomněl telefon ve stanu a v něm mám nový PIN ke kartě. V Kauflandu je i pokladní milá a usmívá se. Neznámý pojem u nás. Velmi vydatná snídaně - párky, vajíčka, housky s máslem... no bříška jako bubínek. Dáváme si na čas a vyjíždíme o půl jedenácté, trvalo nám sbalit stan a všechno zpátky do kufru – docela výzva.
Pokračujeme směr dálnice, je teplo a tak jen upalujeme směr Stuttgart. Dálnice je nuda, jen občas nějaká kolona, kterou prokličkujeme. Lidé nám uhýbají, pohoda. Necítíme už zadky, zastavujeme akorát na benzínce a pak na oběd v Burger Kingu - Whopper já rád, přiznám se bez mučení.
Rozhodl jsem vyhnout se švýcarským dálnicím a tak až na maličký asi desetikilometrový úsek před letištěm v Curychu se to daří. Je teplo a pojíždění Curychem je peklo - samý semafor a každý pouští jen dvě - tři auta. Snažíme se proklestit v řadě aut dopředu. Už toho mají obě dost – moje levačka ovládající spojku i moje prdel. Jestli tady je něčeho hodně, tak Vesp. Asi vědí proč. Parkujeme u jezera poblíž sbírky sukulentů a jdeme se koupat. Nejsme sice sami, ale místo je to klidné.
Kamarádka Densi končí v sedm a dáváme si sraz u ní. Našli jsme to bez problémů. Převlékli jsme se a vyrážíme do nočního Curychu na procházku. Komentovaná prohlídka s vyhlídkou na staré město. Všude spousty lidí, žije to tu. Vracíme se na motorce zpět, Densi autobusem. V noci ještě vyperu a uleháme do peřin.
Den třetí - konečně Alpy
Ráno je mi zle. Bolí mne hlava a mám nevolnost a to jsem nepil! Nejsem schopen sníst bohatou snídani. Chvílemi myslím, že nebudeme moci vyjet, ale zase zůstávat tu nemůžeme. Vzal jsem si Ibuprofen, ale nevolnost nepovoluje. Ještě si musím lehnout. Nakonec v deset to povolilo a jsme schopni vyrazit.
Jedeme vesnickými cestami na Schwyz, je nádherně a ten venkov tu má svoje kouzlo. Směr je Sustenpas, nějakých 120 km dáme hned, myslím si. Houbelec, těmi kotěhůlkami se to zdá fakt dál a navíc nás zmate jedna objížďka. Nakonec se po silnici číslo 11 dostáváme do slavných Alp a škrábeme se nahoru na naše první passo. Jede docela dost aut, ale nic nás nebrzdí (jak by mohlo taky něco brzdit 35 kW táhnoucích cca 400 kg). Navíc je to tu samé sportovní auto včetně jednoho supersportu...
Nahoře je obrovská hromada sněhu (odborně se tomu asi říká ledovec) a příjemných 17°C. Slunce svítí, je jasno a tak se kocháme nádhernými výhledy. Pokračujeme po silnici č. 11 na Innertkirchen, kde se dáváme na č. 6 na Grimselpass s krásným jezerem a pak pověstný Furkapass. Ten vyjedeme vlastně omylem, neboť je to pro nás už zajížďka (což zjišťuji až nahoře), protože jsem nesledoval navigaci a kochal se tou nádherou kolem. Vracíme se zpět a jedem směr Visp do kempu. Domky ve vesnicích jsou takové zvláštní - ze dřeva bez nátěrů a stojící ve vzduchu na 4 trámech - takové boudy baby jagy na kuřích nohách.
Ve Vispu se ubytováváme v kempu Swimmbadgenossenschaft (jako mohlo by to slovo být delší?), kde máme místo až někde na konci. Samotný kemp je super, s WiFi a bazénem a cena není přemrštěná. K večeři si vaříme 2x těstoviny a usínáme v deset.