Cestovatelé pohodáři - Alpy 2017

DEN SEDMÝ – Krása Francouských Alp, kamp alá divočina  28. 7. 2017

Probouzíme se do krásného rána. Všichni máme dobrou náladu i Miloš a Honza, kteří mají nohy jako po neštovicích.

Balíme věci, sedáme na stroje a pozdravem vyrážíme směr Francie. Nikdy bych nečekal, co nás teprve čeká.

V Itálii ještě nakupujeme pití v místním Lidlu, nasazujeme doporučené reflexní vesty a pokračujeme dál do Francie.

Po projetí prvních kilometrů po silnici Chapelle de la Madeleine je mi jasné, že tohle bude pohádka.

Projíždíme nádhernou krajinou plnou zeleně a nádherné přírody. Projíždíme Pas de Grégoire a po pár kilometrech stavíme na místní benzinové stanici Total na trase Avenue Antoione Signoret.

 

Poprvé mám problém s platbou el. kartou, ale podruhé už se to chytlo. Jardas má obdobný problém, asi nějaký šotek.

Po chvilce oddechu a zhlédnutí krásných historických aut, která nás tam míjela, pokračujeme dál. Le pied de la maure je opět nádherná krajina. Ale je zde cítit to horko a jak je vše vyprahnuté.

Projíždíme Les Agneliers a fotíme jako o závod. V sedle před námi vidíme naši trasu, jak lemuje kopce místní přírody.

 

Náhle míjíme nádherné modré jezero Lac de Castillon v údolí, chci se koupat, řvu v přilbě, zvedám se do stupaček a sleduji tu nádheru. Cítím, jak mě míjí vánek chladného vzduchu od vody. Opět řvu, chci vodu, chci se koupat, ale jedeme pořád dál. Je již poměrně pozdě, něco kolem 18:30hod. a ještě nemáme místo na spaní.

Něco málo po ujetí cca 2km Jardas stáčí stroj k místu, kde by měl být kemp. Přijíždíme na rozsáhlou step, kde v dálce vidíme asi dva karavany, stádo ovcí, nějaký domek uprostřed a malé stavení na kraji.

Jedeme k místu, zvaném Camping La Ferme du Cheiron. Naše stroje ztichly, pár vteřin na to už u nás stojí místní a obdivují naše moto, mezi nimi je jakási paní a sype na mě francousky, co asi chceme.

A zde nastupuje moje lámaná angličtina, na pomoc přichází jedna paní z místních ubytovaných rekreantek, která také umí trochu anglicky. Hle a ano jde a ano to půjde. Máme místo, je zde i WC a sprcha (nikdo nechce věřit copak v tom, co vypadá jako stáj pro koně, může být slušná sprcha a WC), ptám se kolik za nás všechny, když jsem se dozvěděl cenu, už jsem seskakoval ze stroje, neuveřitelně levně. Koukám na kamarády a hned platím at to máme za sebou. Ptám se na místo, kam můžeme zaparkovat a uložit se. Odpověd byl velmi strohá „ KDE CHCETE, JE TO CELÉ VAŠE )

Prvotní dojmy byly velmi ponuré, ale skutečnost byla asi taková - Spánek ve skutečné přírodě pod hvězdami, usínání za zvuku cikád bylo to nejkrásnější, co jsem doposud zažil a nejen Já.

Přeparkováváme stroje na místa a koukám, Zdenda zase baští nějakou májku.

Jarda s Honzou ještě sedli na stroje a jeli do místního Casina (název prodejny) zakoupit pár plechovek píva značky DAGSBIER a pytel ledu, ať máme čím ochladit. Místní nám zapůjčili kýbl a voda už byla to poslední. Dáváme chladit, děláme si jídlo a pomalu se stmívá, západ slunce je v tomto údolí skutečně úchvatný. Večer nás Zdenda pohostil zelenou a tak jsme si konečně vykloktali dutinu ústní. A pak už jen spánek.

DEN OSMÝ – Louis de Funes a krásné Saint Tropez  28. 7. 2017

Ráno bylo moc fajn, krásné ticho, jen vzdálený skřípot dveří u WC, kam se zrovna odebral Miloš, narušoval tu idylu tohoto místa.

Vstáváme, Zdenda si drží levou tvář a stěžuje si na opuchlinu, že by májka , nene to bude váček, kterýho trápí. Tak uvidíme, snad to přejde.

Posnídáme, zbalíme věci a po nastartování se s námi loučí skoro celá step včt. oveček, které zde chovají. Dnes hurá na Saint Tropez

Přijíždíme na malá passa u Ravin de Pramaou je to super, opět silnice jak z obrázku. Castellane, Comps-sur-Artuby, Montferrat až do Sainte-Maxime silnice plné zatáček a volné jízdy….to je snem každého motorkáře.

 

Objíždíme Golfe de Saint Tropez, zastavujeme k odpočinku, protože za nedlouho budeme kráčet po místech, kde se točili četníci s Funesem.

Vyrážíme, projíždíme neskutečnou zácpou táhnoucí se po D98A směrem do centra Saint Tropez. Míjí nás asi 20 mopedař bez bundy v kraťáskách a tričku a my pořád zabalený v moto bundě a venku již teplota na krásných 40C, ale nevnímáme nic, kocháme se okolím a mořem, které na nás hází prasátka odleskem od hladiny.

Poslední metry a vjíždíme na placené parkoviště. Parkujeme, vedro je fakt totální, vody, co máme různě po motorce jsou jako ranní káva. Ale nevadí, jsme tu, chvilku se rozkoukáváme a pak hurá na Gendarmerie Nationale.

Hned u vstupu jsme se potkali s četníkem a začíná šou plná fotek a geků.

Pán v četnickém si to užívá a my s ním. Poslední fotka a hurá do musea. Příjemný chládek nás uvítal uvnitř. Hezké muzeum, ale byli jsme překvapeni, jak málo toho tam mají společného s četníka a Funesem.

Ještě zakoupit samoleku na kufr a pádíme ven na molo vyfotit si moře a okolí. Scházíme ještě kousek k moři a Já si musím trochu opláchnout obličej, vychutnávám si tu slanou krásně modrou vodu.

 

Scházíme se u motorek, platíme lístek za parkování a loučíme se. Průjezd zpátky je o poznání lepší, žádná kolona a hlavně jedeme v trikách, takže nás krásně ofukuje teplý vítr.

Jardas nasměroval stroj směr další kemp. Po cestě se kolem pláží zastavujeme a měníme opět plán. Jardas a ostatní jsme se dohodli, že když už jsme zde, musíme se vykoupat a užít trocha pohody.

Sjíždíme z hlavní a zastavujeme u kempu s názvem Camping Les Cigalons a pozor 4hvězdičky.

Ujímám se vedení a jdu dohodnout místo a cenu. Vse proběhlo neskutečně skvěle, recepční si mě prohlédl a pak spustil expedition moto super czechoslovakia good, nabral mě na golfový vozík a jel mi ukázat krásné místo pod stromy, ale aby toho nebylo málo, dostali jsme kody k brance na pláž a k brance, která vedla ke zdejšímu krámku s potravinami a restaurací. Prostě luxus. Chlapi se už nemohli dočkat, bereme stroje a v mžiku jsme na místech a shazujeme propocená trika.

Zdenda opět baští májku, to snad není možný, kolik jich ten kluk v tom kufru ještě má :)

Netrvalo dlouho a už si to všichni valíme směr pláž a hurá do moře. Zdenda jako první ve vodě hlasí, že má v kapse klíčky od motorky, no to jsme mohli čekat. Honza nám sdělil, že je to poprvé, co je v moři. Dvakrát si pořádně lokl a hlásí, TOHLE FAKT NECHÁPU, JAK NĚKDO MŮŽE ŠETŘIT NA TAKOVÝHLE HNUS a vyplivnul vodu zpátky do moře. Všichni si užíváme a opět nechybí foto. Večer si každý koupil nějaké plechovkové pivko značky Koenigsbier a popíjíme.

 

Večer jdeme opět smočit těla a překvapivě i Honza. Po návratu jsme se dohodli, že musíme zajít na zdejší párty do restaurace ochutnat točené a tak vyrážíme. Pivo s označením 1669 není špatné, ale dáme každej tři kousky a hurá do spacáku. Ještě před spaním jsem sežral šišku zdejšího fuetu a málem i se šnůrkou. Tento den se skutečně vydařil.

DEN DEVÁTÝ– Itálie cesta na místo země nikoho, bazének a samej šutr  30. 7. 2017

Ráno jsme se probudili snad všichni na stejno, Zdenda už žvýká zdejší chléb a k němu jak jinak než opět výbornou májku. Hele on má skutečně půlku kufru jen samou paštiku, ale asi dobrej výrobce, když mu vydrží tak dlouho ty extrémy a změny teplot.

Sedáme na stroje, loučíme se a dnes směr Saint-Andre-de-la-Roche oklikou kolem Nice. Bohužel nás to přes Nice natáhlo a tak jsme si trochu pocestovali i v kolonách, ale šlo to.

 

Když už jsme opustili zdejší městské silnice, naskytly se nám další zatáčky plné náklonů a stoupání.

Byli jsme už docela vyčerpáni, při jedná pitné zastávce se z davu ozývalo Jardo aspoň 500m rovinky, Jardo to nám nemůžeš udělat…

Jardas nasedl, zahřál oba válce a my za ním jsme se vydali dál do neznámých končin. Cesta se klikatí, ale ujde to, když náhle Jardas odbočuje a najíždí do neskutečného náklonu do jakési neoznačené silnice,

 

po cestě míjíme Vignai, Argallo a pak nic a zase nic, jen neskutečné vedro, na teploměr u mám 44C

Zastavujeme na horizontu, slunce nám protíná těla paprsky a naše ruce hledají lahev s vodou.

Moje je už prázdná, ani doušek nezůstal, jako starý beduín žebrám o doušek vody.

Jardas se v kouktu směje, nedává to najevo, ale ten úsměv tam je, vidím ho, cítím, jak je rád, že jsme až tady, silnice bez označení na GPSce je bez názvu – země nikoho.

Schováváme se pod strom, trochu vydechnout ve stínu. JARDO ty vole, kam jsme se to dostali.

Místo bez názvu a Zdendovi ani nechutná májka, ale za to mu dochází benzín :D

Jardas je ale v klidu. Pojedeme tímto směrem dolů na Badaluco. Bude líp a najdem nějakou pumpu.

Měl ten motoman zase pravdu, to, co nás čekalo na druhé straně kopce, bylo absolutním opakem toho, co jsme doteď jeli.

Žádné vyprahlé hvozdy, ale údolí plné vysokých stromů, není ani vidět trasa, která protíná tento kraj.

Jedeme celou dobu ve stínu, chvílema lze spatřit krásu této krajiny mezi stromy.

Pořád jedeme směrem dolů v krásných dlouhých zatáčkách. Nikde nikdo, ale náhle moje moto míjí jakýsi strejda ve Škoda Roomster, probůh, co tady dělá a ve Škodovce

Po dalším kilometru jízdy si jeden stařík uprostřed silnice odstavil svou tříkolovou gejšu a řekl si, tady nikdo nepojede, jdu si v klidu otevřít branku někam do stepi.

No jo, ale najednou se ze zatáčky vyhrnuly naše stroje, strejda ani na vteřinu nehnul koutkem oka a

věnoval se v klidu brance. To mě hlavou hned problesklo, co bych asi dělal, kdybych opustil povrch ohřátého asfaltu a vyhýbaje se jeho gejše, jsem si to střihnul z těch 2000m směrem do údolí….

Ale vyhnuli jsme se a tak jedeme pořád dál, je to nádhera, jemný studený vánek chladí naše těla.

Náhle si to přes cestu šněruje divoký prase, no my jsme tu na návštěvě a tak se vyhýbáme a pokračujeme dál, Já samozřejmě fotím.

Konečně sjíždíme na rozcestí, Zdenda gestiguluje, že v nádrži má už asi jen výpary, nebo má možná chuť na májku, první bylo správně.

Asi po druhém kilometru po projetí městečka Badalucco zastavujeme, pumpa nikde. Zdenda otáčí stroj a jede se ještě jednou podívat do městečka. Pumpa nalezena, stará, ale funkční (samozřejmě za hotový a ještě drahý uaaa)

Všichni tankujeme a na prvním odpočívadle se rozhodujeme, kam vlastně dál. Jardasuv prst na mapě nachází městečko Taggia a odtamtud pak už jen směrem na kamp Campeggio Il Persiano.

Přijíždíme na kemp, domluvám s majitelem cenu i místo. Bohužel je to samej šutr, ale jsme rádi i za to. Hlavně abychom si nepropíchli nafukovací matrace.

Po vypakování jsme se rozeběhli ke zdejšímu bazénu a zde se nechali nadlehčovat a trochu uvolnit svalům po dnešním perném dni.

Večer jsme poseděli ve zdejší restauraci, kde se o nás dobře postarali, k pivku značky Menabred opět krásných 660ml jsme dostali i chipsy a olivy grátis.

Po zhodnocení dne, a jelikož došlo chlazené, jsme se odebrali ke spánku a přípravě na další den.

DEN DESÁTÝ – Smrdlavej podjezd, totální kolaps Milano, strašná kalba v Leccu 31. 7. 2017

Probouzíme se opět do krásného slunečního rána, nijak po snídani nelelkujeme. Sedáme na stroje a po dohodě jedné zastávky na koupě pití vyrážíme.

Netrvalo dlouho a stavíme u Lidlu a běžíme něco nakoupit. Já a Jarda jsme rychle zbaštili skoro 0,5kg krásně studené pančety s houskou.

Ještě jsem neodolal jedné fotce se zdejším hlídačem tmavé pleti. Byl tu asi dost známý, všichni kolem jedoucí a jdoucí ho zdravili a on oplácel úsměvem.

 

Fotka hotova, všichni připraveni vyrážíme.

Cesta přes SanReno a Camporosso byla uděsná, jedna velká zácpa (to jsem ještě netušil, že tohle je ještě nádhera)

Když mě na vlas míjel asi třicátý mopedista, levá ruka měla různé chutě úderu, když jsem viděl, jak Jardas nevěřícně mává rukama, to protože týpek na mopedu střihnul i policajty, zjistil, že nemá cenu nic řešit. Prostě v klidu to projet a pak hurá dál…

Ted už konečně vyrážíme. Celou cestu do nás pere sluníčko, vzduch se nehne, teploměr hlásí 38C. Kousek za Asti už musíme stavět, Jardas stáčí stroj a sjíždíme pod jakýsi most.

Do vteřiny se mi pod nos a nejenom mě, dostal neskutečný smrad a ještě v tom vedru.

Chce se mi blejt… ale aspoň je stín. Seskakujeme z motorek, pijeme, Zdenda vytasil májku a Jardas mě pomohl rychlým švihem jeho nože otevřít skoro již uvařené fazole.

Koukáme do mapy, kam bude naše další putování a rozhodnutí je směr MILANO, kde by měl být kemp.

Vyrážíme, po dlouhé slunečné cestě a především několika neskutečně blbě značeným uzavírkám (mimochodem Jardo ten rozstřelený most od letadla jsem měl fakt nafotit), konečně přijíždíme do Milána.

Navigace kroutí Jardasovi s rukama a my se pomalu potápíme do srdce Milána. Přijíždíme na jakési místo, kde místo kempu dnes funguje obří tobogán. Jardas jede dál, asi po deseti minutách zastavujeme, kdesi v Miláně na hlavní třídě Via Anselmo da Baggio.

 

Při hlnutí doušku z lahve pozoruji jakýsi pohyb naproti od nás, celá naše banda si to zastavila ve zdejším gettu.

Nikdo se netváří jako kamarád a obdivovatel. Poslední hod balonu na koš jedním z hráčů (mimochodem mexického vzhledu) bylo pro nás známkou „SEBER SE A PADEJ ODSUD“

Naskákali jsme na stroje a rychle pryč. Uff už sjíždíme na dálnici.

Ale ani jsem nestačil polknout slinu a už stojíme, tak tohle ale není na chvilku.

Neskutečná kolona aut a projíždějících mopedů, která směřovala přes centrum Milána, nás zastavila.

Je strašný vedro, na teploměru vidím 40C, teplota motoru se zvedá 97C. Zase se to kousek hnulo, ale jen o metr. Koukám opět na teploměr 100C, už hlásím Honzovi ještě v klidu, že tady to je fakt hustý.

Opět se to hnulo, Já už na 105C, 108C, 112C, už nejsem v klidu, cítím ve stehnech, jak motor žhne, koukám na Honzu, Honza kouká na mě „TAK JAK“ …. 115C cítím smrad kapaliny, HOTOVO.

Rychle ke kraji a chcípám. Tak tohle je v pr….

Kluci rychle odbočují, aspoň jsme zakotvili u zdejší benzínové stanice ENI a nezůstali jsme uprostřed silnice.

Jsem vytočenej, vedro, motorka ohřátá, že můžu dělat hamburgery. Chlapi mě uklidnují a Zdenda bez májky hlásí, Já měl na motoru na oleji už krásných 120C.

Usoudili jsme, že bude dobré počkat, až to trochu opadne. S Jardasem jsme šli prověřit situaci na první semafory. Pohled, který nás čekal, nebyl dobrý. Za semaforama jsou další a další a další.

Jediným světlem na konci tunelu bylo to, že se tam jelo a nestálo.

Jdeme zpět, ještě prověřujeme, zdali fungují větráky, ano vše je OK, ale mezi auty není žádné ochlazení, které by pomohlo spíše krásných 50C. Vyrážíme, sleduji teploměr, popojíždění má vyšší progres a tak se zatím stačí chladit. Sice se ztrácíme na semaforech, ale kousek dál se naše parta zase spojuje.

Něco mi říká, že z nejhoršího jsme venku a taky že jo. Vyústění silnice na dálnici směr Lecco bylo záchrannou. Pálíme si to už v poměrně pokročilém čase, slunce už nás opustilo.

Do Lecca přijíždíme cca 21:00hod., na prvním kruháči to stáčíme a jedeme do kempu Campeggio Rivabella.

Ihned se ujímám recepčního a opět stejný postup, místo a cena. Máme k dispozici snad nejlepší místo pro nocleh. Ukládáme stroje je 21:30hod, ani se nesvlíkáme a jdeme po dni plném kilometrů a vedra na pivko. Pro jistotu se ptám, zdali mají dost.. YES NO PROBLEMA“ to klučík ještě nevěděl, že my jsme ze země pivem pokřtěné.

Zasedáme za stůl a hrneme do sebe pivko značky Birra Moretti a opět 660ml. No dopadlo výborně, jsem jen trochu v šoku, Jardas hledá dýmku a dýmka se schovává Jardasovi. Tohle bude super noc.

A byla, všichni jsme usnuli jako na povel. Snad zítra bude větší klídek.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE