Cestovatelé pohodáři - Alpy 2017

DEN ČTVRTÝ – Passo Stelvio, Švýcarsko, sníh, nekončící déšt a spánek vsedě  25. 7. 2017

Stroje burácí a my se pomalu blížíme k toužebnému  Passu Stelvio. Uteče jen pár chvil a nad našimi zraky se tyčí krásné skály s velkou masou sněhu a nekončící zatáčky Stelvia.

Všichni vyrážíme, po krátkém úseku se domlouváme, že se roztrháme a kdo bude moci, bude fotit průjezdy. Střídáme se, zvuk vytočeného motoru po projetí zatáčky v úctyhodném úhlu se nese sedlem. Je to nádhera, sluníčko hřeje a počasí nás odměňuje za předešlé dny a hodiny v dešti.

Je to euforie, vidět ty smyčky ze shora a tu přírodu. Zastavuji na úplném vršku, malá slza v koutku oka podpořila, co skutečně cítím. Zrcadlovka cvaká jako závěr na automatu vojenské pušky, střídá se s mobilem pro selfie a znovu a znovu. Jsme v krásných 2750m nad mořem je cítit ta čistota a řídkost vzduchu.

Tady na úplném vršku kupujeme již třetí známku na kufr jako důkaz, že jsme tu byli. Je to úchvatné, okolí, lidé kolem nás, všichni se zdraví, klidový režim pouze roztrhá výkřik cyklisty, který právě zdolal ono Passo.

Zasedáme na stroje a pokračujeme dál. Krajina je skutečně jako z filmového plátna, nestíháme fotit.

Pozdravy paží motorkářů, kteří nás míjejí při průjezdu, je skvělým gestem přátelství.

Sleduji levou a pravou stranu krajiny, pořád nějak nevěřím tomu, že tu jsme.

 

Sjíždíme druhou stranu Stelvia, projíždíme skalními tunely, je to pecka. Bohužel neobešlo se to bez karambolu. V klidové jízdě si mě prostě musel dobrat jeden střelec na BMW a nesmyslně mě předjet a v rychlosti vlítnout do tunelu. No bylo mi hned jasné, že tohle nemůže dobře dopadnout.

Netrvalo ani dvě minuty vidím brzdová světla dvou aut a bohužel BMW i s řidičem se ráčí k zemi. Naštěstí šlo o minimální náraz a tak Miloš, který jel za mnou, pomáhá onomu uspěchanému s motorkou na kola. Po dotazu zdali je vše OK, odjíždíme dál svoji trasu.

Po dojetí ostatních zjišťujeme, že jsme na vršku za Stelviem neodbočili a tak si dáváme zadní stěnu Stelvia ještě jednou zpátky. Nyní už se pomalu přehupujeme do Švýcarských Alp, to ještě nevíme, jaké peklo nás čeká.

Projíždíme hraničním pásmem a jsme ve Švýcarech, dostáváme pomalu první spršku jemného deště, při pohledu nad hlavy je nám všem jasné, že z tohohle oparu bude mrholit dlouho. Projíždíme nádherným údolím, všichni opět fotíme, příroda jako z prvohor.

Projíždíme další a další zatáčky když náhle v horizontu mě jakoby proutkem mávnul, mizí v mlze Honza i s Jardasem, vjíždím za nimi. Ani né do minuty projíždím sněhovou vánicí, kde se to tu proboha vzalo, stěží se snažím rozpoznat obrysy přede mnou jedoucích kamarádů.

Začínají mě tuhnout ruce, bleskově sleduji budík s hodnotou -4C, na předním plexi a deflektoru mám už 2cm nánosu přimrzlého sněhu. Začíná mi být skutečně zima. Všechno oblečení ještě nestačilo řádně proschnout a i když mám nepromok, nefunguje nic. Rvu nohy k motoru, ale bez efektu. Jak to asi snášejí kluci, říkám si a kontroluji, jestli se Zenda a Miloš drží za mnou, ANO, jsou tam, jedeme dál.

Sněhová přeháňka nás opustila asi po 15 minutách jízdy a teď všichni od sněhu a mokří sjíždíme v mlze a dešti dál do centra Švýcarska. Parkujeme na čerpací stanici, někteří dotankují a kupují si kávu.

Domlouváme kam dál, kde se vykempovat a trochu se usušit. Jardas si stěžuje, že má mokro v botách a nejenom on.

Rozděláváme mapu a definujeme místo kempu, prst nám končí u jezera Walensee, kde by měly být podél kempy.

Přijíždíme na místo, první kemp pouze pro karavany, jedeme dál. Další kemp Campingplatz Walenstandt (tady nám Jardas říkal nestavit dle recenzí katastrofa) nedáváme mu za pravdu a vyčerpaní jedeme na místo. To byla osudná chyba a zbytečná ztráta času, skutečně tento kemp radši vynechat obloukem, chudák Miloš, přizval si mě na pomoc s mou angličtinou. Neotálel jsem a šel mu na pomoc, po 10 vteřinách a třikrát se opakující „ NO NO NOT IS FINISH“ jsem zjistil, že pán z kemplatzu je totálně na šrot asi po tom litránku vínka, co měl odstavený na stole.

Po informaci, že chce 105 Euro, jsme zažehnuli motory a nechali tam po sobě aspoň trochu smradu spálenýho benzínu. Jedem někam do kopce v dešti, kde by snad údajně měl být nějaký kemp, po chvilce hledání nacházíme osadu obytných karavanů, stále prší. Je 19:00hod. všichni mokří doufáme v poslední možnost, že budeme moci někde složit hlavu.

Hledáme recepci, ale už je zavřeno. Osada ale spíše jak kemp vypadá jako zahrádky připravené pro

odpolední chvíle odpočinku.

Po chvilce se objevuje jakási paní a Miloš opět žádá o možné místo na nocleh, hurá místo je a i z dobré eura. Stavíme motorky na místo a jdeme se rychle schovat, začalo zase strašně pršet.

Paní nám ještě prodala nějaké to pivko značky Lager Hell, docela přišlo k chuti.

Sedíme a čekáme, až přestane pršet, po dvou hodinách to vzdáváme, déšť nezná konce.

V mikro přestávkách běžíme pro vařiče a nějaké to jídlo. Vaříme, popíjíme pivko a sledujeme oblohu. Nálada je trochu mrzutá, déšť pořád né a né přestat. Beru 50centů a mizím do sprchy, je přeci jenom dobré se aspoň trochu zahřát. Mám strach, když vytahuji nohy ze svých SIDI Adventure, že budou mokré, protože mi je také zima, ale s radostí zjištuji, že jsou suché. Vzpomínám v té chvíli na Jardase, který má nohy v mokrých ponožkách a v igelitových sáčcích, aby mu více nenavlhly již celý den. Spouštím sprchu a vychutnávám si každou kapku teplé vody.

 

Vracím se ke klukům a zjišťuji stav co bude dál, rozhodnutí bylo dáno, žádné stany, žádné celty, stejně je vše mokré a pořád leje jako z konve. Dnes večer spíme v sedě, nebejt toho, že jsme si cucli pivka, tak jsme nasedli na stroje a jeli přes noc někam, kde neprší. Než usínáme, padne se souhlasem Jardase pevné rozhodnutí o změně trasy a rychlý úprk směrem do Itálie za teplem a vysušením. Usínáme v nepromokách zabalený do spacáků. V noci zmizel Zdenda a rozhodl se strávit 5hodin na prkýnku zdejšího WC, ale byl zase v teple. Já jsem ležel na lavičce, protože Jardas se rozhodl pro křeslo. Myslel jsem si, to je žůžo, ale to jsem nečekal tu bolest otlačených boků od středového prkna ráno, když jsem se v 5:00 vzbudil. Ale aspoň trochu se prospíme.

DEN PÁTÝ – Itálie sluníčko, radost ze sušení, pivko, pizza  26. 7. 2017

5:00hod. otevírám oči, ani nekomentuji, že po celou noc pořád prší. Koukám a pomalu se všichni probouzejí. Déšt nás pozdravil a my nečekáme, nesnídáme, sedáme a odjíždíme.

Jardasi, pal to na Itálii, ať už je nám teplo.

Válce motorů zařvaly do ranního ticha a my prcháme ze země deště a zimy. Zastavujeme pod prvním mostem směrem na Italii, nad hlavou se nám objevují paprsky sluníčka. Pomalu ožíváme, napijeme se, vyvětráme se uvnitř nepromoků a pokračujeme dál. Zastavujeme u krásné nádrže s průzračnou modrou vodou, fotíme a razíme dál, před námi se objevuje jakési malé Stelvio.

 

Je pod mrakem, ale neprší, pořád máme nepromoky a teplota je něco kolem 15C.

Pokračujeme dál, vstupujeme opět do Itálie a přijíždíme na krásné odpočívadlo Lido di Colico, na teploměru mám nádherných 27C. Zahazujeme všechny vlhké věci nepromoky, bundy, a Já suším i celtu na moto.

Sluníčko nám hřeje do zad, ohříváme jídlo, všichni se smějeme a pořizujeme společné foto. Jen ten chudák Jardas má pořád svoje nohy v igelitu a vlhku. Nic méně sluníčko nám dává naději a tak po zabalení se chystáme vyrazit. Všichni už žhaví svíčky, ale jenom Já nějak nemohu nastartovat, mačkám a nic. Tak všechno dolů a hledáme, Jardas jako profík nám hnedle radí a dává ruku k dílu, to je spínací relé, jen se ho dotkl stroj naskočil a hurá, můžeme vyrazit. Pokračujeme dál směr Itálie a hledáme kemp. Zastavujeme na jakémsi parkovišti, jsem vyprahlý a Jardas si potřebuje ověřit místo kempu. Honza na mě kamarádsky mávnul a nabízí mi loka prý čisté vody z lahve od sodovky.

S radostí nahnu lahev a plným douškem natáhnu pořádný hrk do krku, ale v té chvíli mě vyhrknou slzy…. Klapka uzavírá prostup do žaludku a zbytek letí ven… Koukám na Honzu a ten se jen skodolibě ušklibl s dotazem co je, to není voda? Né, ty vole to je slivovice, všichni se začali smát, tedy až na mě, ale dostal jsem hned limo na zapití, tak to bylo fajn, fórek dobrej, Honzíku, máš to u mě.

Po zjištění dalšího místa dorážíme k jakémusi kempu, Miloš jde omrknout situaci, je 36C, už chceme ležet a zbavit se všech vlhkých věcí. Je nám strašný vedro, Miloš z dálky hlásí PLNO, nasedáme a u mě opět nejde start. To je konec, Já tu snad umřu, všechno dolů ze sedla svlíknout a opravit. Klepeme na relé a hurá nastartovalo to. Vypnu klíček, vše dám zpátky, oblékám se, kluci nastartují, Já mačkám start a NIC, berou mě mrákoty, cítím, jak kapky potu lemují moje ladné tělo, začínám pěnit, zahazuji vaky, triko, helmu, bundu, trenky eh ty teda né a opět pokračuji v rozdělání relé. Jardas už to nevydržel a hlásí, sejřu na to musím si už vyndat ty svoje haksny po dvou dnech z igelitu ven. Jardas sápe nohy ven ze svých bot, ozve se zvuk, jak když odšpuntuješ šampus.

Všichni ztichli, jen Zdenda, který opět tlačí májku pronesl, fůůj, to máš jak dva uvařený květáky :D

Miloš bere foťák a huláká, dělej, ukaž to, musím vyfotit, tohle jsem ještě nikdy neviděl. Nedalo mi to, beru také foto a pádím k Jardovi. Ježiš to je hnus, mrtvej má nohy jak na výstavu, hlásím při pohledu na něco, co by se dalo použít v klidu do hororu.

Jardas nevnímá a užívá si tepla a paprsků, které mu olizují jeho nádherně bíle uvařené květáky :D

Klepu na relé a hurá ono naskočilo, pročistil jsem kontakty a snad bude klid. Jardas s úsměvem ve tváři zasunul opět své prohřáté květáky do bot a odjíždíme směr další kemp.

Zastavujeme v dalším kempu Camping Piona Colio. U vstupu stojí pohledná těhotná Italka a něco k nám mluví. Nerozumím, Miloš sestupuje z motorky a odchází zjistit situaci, po chvilce nám už hlásí míst je a opět za super cenu.

Rychlým přesunem si každý zabírá svůj plac a vybaluje vše, co může sušit a že toho je….

Jardas bere ručník a se slovy, jdu spláchnout tělo a hlavně květáky, se s radostí a vidinou teplé vody odebírá do sprch.

Po minutě se ozve jekot, to Jardas zjistil, že teče pouze studená, kurde ten má smůlu.

Ale nic na plat, čeká nás to všechny. Po výborné koupeli a vyprání několika pár věcí odcházíme na pivko do zdejší restaurace.

 

Opět nás příjemně překvapil objem 660ml pivka Angelo Poretti za přijatelnou cenu. Bereme to každej po dvou, první mizí v mžiku.

Je nádherně a my vzpomínáme na předešlý den, jak nás trestalo počasí. Kluci se rozhodli, že zajdou pro pizzu a Já s Milošem zůstal.

Po návratu nám kluci donesli jednu pizzu sebou a za povídání příhody, jak si Jardas hodil po cestě pizzu na hlavu, jsme ji s chutí snědli.

Dáme poslední pivko, Milošovi pro změnu trochu vyklouznula lahev pivka a tak pan domácí aspoň nelelkuje a má co uklízet.

U stanů se loučíme, domlouváme na druhý den opravy, Jardy větráku a dopnutí řetězů.

 

DEN ŠESTÝ – Mistr výbojka, relé a prdelatá  27. 7. 2017

Ráno se probouzím v 8:00hod. slyším už kluky, že už tam něco kutí. Opouštím stan a vidím Honzu, Jardase a Miloše, jak něco řeší u Jardasovýho Capouna. Nahlížím přes rameno. Miloš drží měřák a snaží se proměřit, zdali v daném vodiči se skutečně nachází proud. Sleduji měřák a nějak mi nesedí zapojení oněch banánků do přístroje, ale říkám si, nebudu chytračit, Miloš to zná.

 

Ani jsem nestačil uložit myšlenku na dotaz a z měřáku se zahulilo. Miloš elegantně bere WC papír a mizí na záchod se slovy, už musím jít… Honza, Jarda a Já sledujeme jak Miloš mizí… Zdenda sedí u motorky a opět baští májku…

Koukám na měřák, který ještě před chvílí zahalil bílý kouř, no jasný, banánky jsou přehozené a Milošek si vyčmuknul jednu část měřáku, dnešním dnem dostal přezdívku mistr výbojka.

Přispěchal jsem tedy na pomoc a dodal něco málo ze své servisní krabice.

Honza ještě chvíli něco ladí a větrák běží a fouká jak má, sláva. Jardas je rád a snad už bude klid.

Posnídáme a pomalu balíme věci, při odnášení odpadu mne na kole potkal pan majitel a s pozdravem Helo El Capitano jsme se rozloučili.

Pokračujeme dál dolů po Itálii, je neskutečné vedro, místy mám na teploměru i krásných 38C

Cesta ubíhá, míříme na ASTI… je horko. Konečně dorážíme do cíle a rovnou na čerpací stanici Esso.

Všichni dotankujeme a do kempu to máme už jen slabých 3,5km. Startujeme a Já opět nic.

Nemám už sílu, Jardas mi bere stroj a nechává se roztlačit…drc a mizí nám z dohledu. Hurá moto jede, jen to nechcípat, oprava bude provedena až na kempu, Jarda hlásí, že po nakopnutí mu šel ten cvalík na zadek, no pěkný Jardo.

Přijíždíme na kemp Campeggio. Chcípám stroj, snad znovu naskočí. Z recepce nás vítá slečna s docela mohutným pozadím (už má přezdívku prdelatá). Miloš zjištuje místo a opět máme štěstí místo je.

Zkouším nastartovat a nic… Už nemám sílu se ani rozčilovat, beru tu kobylu do teplých a tlačím k místu kde budeme stanovat. Všichni už se těší na odpočinek, Zdenda zase vytasil játrovku, ale JÁ se vrhám do opravy. Za necelých 10. minut je relé venku a připevněno na bok pod sedadlovku. Zůstává viset a tak mu vždy, domluvím úderem, když to nepůjde.

Pomalu připravíme spaní a hurá na jedno točený.

Sedíme v místní zahradní restauraci a popíjíme točené pivko značky Fullers. Všem skutečně chutná.

Koukám na Honzu, jak sebou pořád šije a Miloš také, co je… koukám pod stůl a hned je mi vše jasné. Místní komáři si dali trochu české krve a zeštípali nohy oběma. Já a Jardas jsme se před přesunem nastříkali repelentem a máme klid. Na Zdendu nejdou, zřejmě cítí májku nebo játrovku :D

Co nás překvapilo, byla pizza zdarma jako prezent s pršutem, zřejmě si nás místní mladík u pece oblíbil. To se ale nedá říci o číšníkovi, který nás obsluhoval u stolu, zřejmě neznají takovou výtoč a tak mi to připadalo, že jsme poznali nejpomalejšího číšníka v Evropě. Ale byl svůj, usmíval se a byl klidný. No co, objednali jsme si k večeři pizzu dopili pivko a hurá do spacáku.

Ještě před usnutím si Miloš postěžoval na ožrané nohy od komárů, my dojedli pizzu a šli spát.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE