Cesta průsmyky do Provence

Pátý den - pondělí 1. 8. 2011 (Barcelonnette - Ste. Agnés)

Ráno vstávám časně, hned volám Karlovi, ale je číslo nedostupné. Tak rychle posnídám, sbalím se a vyrážím. Vracím se zpět do vesničky Jausiers. Zde prohledávám kemp, který jsme včera přehlédli, Karel nikde. Takto jsem hledal cestou ještě v několika kempech, bezvýsledně. Ani nebudu popisovat, co mi šlo hlavou, co vše by se mohlo stát, když jsem ztratil parťáka. Prostě jsem měl o něj strach. Pokračuji směrem do jednoho z nejvyššího průsmyku Col de la Bonette (2802 m n. m.). Poslední část k vrcholu byla jen asfaltová cesta v samém šutroví. Byla zima a těsně na vrcholu byly nízké mraky, takže nebylo nic vidět. Jet na vyhlídku bylo zbytečné a němečtí kolegové motorkáři mne hned směřují na průjezd, kterým míjím vyhlídku. Jektám zuby a jedu dál. Neustále sleduji, zda někde na cestě není stopa po Karlovi. Sjíždím dolu a projíždím průsmyk Col de Restefond (2692 m n. m.). Za tímto průsmykem byla cesta mokrá a tak si dávám pozor. Najednou spatřím kamennou vesnici, která působí, jako kdyby se tam čas zastavil. Shluk staveb a okolních stavení, kde ale nikdo nebydlí a to jistě delší dobu.
Některé střechy byly zbořené. Vjíždím do kamenné vesnice, kterou prochází asfaltová silnička (úzká, tak na jedno auto), nikde nikdo jen já sám. Sychravé počasí, nízké mraky, no hrůzostrašné. Zde by se asi daly dobře filmovat horory. Prostě konec zapomenutého světa. Pokračuji dál do Isoly, kde je kemp, ve kterém jsme původně plánovali zůstat. Opět se vrhám do prohledávání kempu, ale Karel nikde. Vjedu do městečka, zaparkuji před kavárnou a dávám si ranní kávu. V tom mi volá přítelkyně Karla a ptá se, zda jsem již s Karlem mluvil. Říkám, že nikoli a ona mi sděluje, že se s ním také nemůže spojit. Jak tedy dál? Navrhuji, že se zastavím na Policii a optám se, zda se někde něco nestalo a nefiguruje v tom Karlova motorka. Zaplatím a vyrážím na Policejní stanici. Ta je naštěstí asi jen 10km směrem, kterým jsme měli pokračovat. Vyjedu z města a jedu pomalu. Najednou za sebou vidím světla od motorky a tak jí ukazuji, že o ní vím, aby mne předjela. Když mne míjí tak se podívám pozorně a on to Karel. Jaké to bylo pro mne radostné shledání, že je živ a zdráv. Tak jsme si vše povyprávěli, restartovali Karlův mobil a bylo vše v nejlepším pořádku. Pokračovali jsme pak po krásné silnici a hledali odbočku na D074. Samo sebou nenašli jsme jí, ale všiml jsem si, že tam byla zase hnědá směrovka “Scenic view”. V tom mi došlo, že to byla asi ta cesta. No nic naplat, pokračovali jsme až do Nice. Aby Karl co nejvíce viděl, vybral jsem pobřežní cestu okolo letiště, po promenádě směrem na Monako. Jistě si umíte představit, jaký byl zde provoz. Docela zážitek. Jeli jsme snad rychlostí chodce. V Monaku jsme se zastavili u Kasina a pak směrem do Mentonu. V Mentonu rychle jsme našli odbočku na Ste. Agnés. Vyjet z Mentonu na Ste. Agnés je velmi náročné. Šplháte se do strmého kopce a projíždíte cca 120 zatáček, než se dostanete na parkoviště pod městečkem. Tím, že jsem již zde jednou byl, ta podmínky zde znám. Je to odlehlé místo od denního shonu tam dole, ale zároveň je místo velmi blízko k moři a dění v této turisticky exponované část Francie. Přímo u parkoviště (přesněji je to točna autobusu, který zde jede cca 3x za den) je vyústěn vodovod s pitnou vodou, naproti kapličce Svatí Agnés. Po příjezdu jsme se převlékli do lehkého oblečení a vyrazili do města. Vyrazili, no dojeli jsme poslední tři zatáčky a na parkoviště u jednoho z vchodů do města a bunkru. Nechali jsme zde motorky s volně ležícími věcmi a šli do městečka. Krásné městečko. Plno prázdných restaurací, ty se zaplní až večer. 
Jednou ze zajímavostí městečka je to, že uličky jsou tak úzké (někde až tak že se minou pouze tři osoby vedle sebe), že se sem dá dojet snad jen na kole. Ale to ani ne, neboť uličky jsou plné dlouhých schodů. Městečko je postaveno ve strmém kopci. Povečeřeli jsme, prohlédli bunkr, který měl za cíl bránit pobřeží před nepřítelem. Bunkr je přístupný, dosud jsou zde instalována děla. Bunkr je v podstatě vyhlouben hluboko do okolní skály. Zajímavé je že obyvatelé nemohu přijet autem, jak je u nás zvykem až k domu. Auta musejí nechávat na parkovištích a jít domu pěšky. Ještě štěstí že městečko je tvořeno jen několika desítkami budov.
Po prohlídce městečka, večeři a nádherné vyhlídce rozsvícené město Menton jsme zajeli na spodní parkoviště s vodou a ulehli pod širák. Nádherná noc plná hvězd a dojmů. Okolo půlnoci přijely nocovat ještě dva obytné přívěsy. Jak je vidět, pro pár lidí známé místo pro přenocování.

Šestý den - úterý 2. 8. 2011 (Ste. Agnés - Orgon)

Ráno opouštíme “Anežku“, sjíždíme do Mentonu a přes Monako a Nice směřujeme na jihozápad. Vzhledem k tomu, že vím, jak jsou zaplněné silnice po pobřeží, tak raději bereme dálniční úsek do Frejusu. Odsud pak po pobřežní komunikaci do St. Raphaelu a St. Tropez. Úsek ze St. Raphaelu až do St. Tropez byla jedna souvislá řada pomalu jedoucích aut. Nevím, co bych asi dělal, kdybych zde byl autem! Asi bych zešílel. Ale na motorkách jsme jeli po středové čáře a tak to šlo. Frantíci jsou k motorkářům velice vstřícní. Však jsme jim zvednutím ruky vždy děkovali. V St. Tropez to byl masakr. Vedro, my v motorkářském oblečení, mraky lidí, kteří samo sebou měli za cíl jít do přístavu a podívat se na policejní stanici. Tak tam jsme se z důvodu přeplnění a vedra ani nedostali. Zůstali jsme jen v přístavu, kde řídil provoz komik převlečený za policajta s vystupováním strážmistra Ludovika Cruchota. Docela se všichni bavili a on za vyfocení hned bral nějaké to euro. Z minulé cesty jsem tam znal jednu kavárničku nedaleko přístavu a tak jsme si tam sedli, dali kávičku, vzpomínali na krásné hory, kde jsme byli a rozebrali kudy dál. Z města jsme vyjeli směrem na Tulon a před Hyeres jsme sjeli na místní komunikaci na Brignoles. Cesta se vinula mírně zvlněnou úrodnou krajinou, plnou vinic a ovocných plantáží. V Brognoles jsme odbočili na starou hlavní spojnici N7 spojující Cannes s Avignonem. Projeli jsme Aix an Provence a mířili na Sénes. Tato část cesty je opravdu o víně. Cestu lemovali samé vinice, převážně s červeným vínem. Vpravo byly vidět vrcholy táhnoucího se masivu Montagne du Luberon. Nádherné skály s pasoucím se dobytkem a úrodnými poli. Ze Sénes jsme se dali na St. Remy de Provence a odtud pak do kempu, kde jsem pobýval při minulé cestě. Nepochodili jsme, byl plný. Ochotný pan majitel nám však doporučil jiný kemp, někde v Orgonu. Po dlouhém hledání jsme asi tak ve 20:30 kemp našli. Kemp byl naprostý luxus. Je vsazen do skalnatého masivu. Před vjezdem je přírodní nádrž s krásnou vodou. Uvítání bylo super, dostali jsme lahvinku červeného místního vína, postavili stan, vypili lahev a šli na kutě.

Sedmý den - středa 3. 8. 2011 (Orgon - Avignon - Orgon)

Tento den byl věnován jen Avignonu a tak jsme si přispali a vyrazili před obědem. Jeli jsme nalehko, vše zůstalo ve stanech.
Motorky jsme zaparkovali přímo v centru na chodníku, nikomu to nevadí. Prošli jsme si památky, pokochali se mostem, dali si kafíčko a vydali se zpět. Bylo krásné teplo a tak jsme cestou nakoupili ovoce a na vrátnici si každý koupi jednu lahev červeného. Byl krásný večer a příjemně ovínění a odpočatí jsme pozdě večer zalezli na kutě.

Osmý den - čtvrtek 4. 8. 2011 (Orgon - Valleraugue)

Ráno po standardní snídani jsme vše sbalili a vyrazili směrem na jih. Dílčím cílem byl národní park Camargue. Bylo krásně bezoblačno a do Stes. Maries-de-la-mer jsme dorazili okolo poledne.
Zaparkovali jsme stroje, jako obvykle, na chodníku hlavního náměstí a šli jsme se podívat do centra. Centrum bylo přímo napěchováno lidmi. Přesto jsme se prodírali úzkými uličkami se spoustou krámků se suvenýry a různými věcmi. V úzkých uličkách nebylo k hnutí.
Proto jsme se rozhodli jít se raději vykoupat, neboť jsme byli celí propocení. Po krátké koupeli jsme pokračovali dále v cestě směrem Arles, Nimes, Ganges a nakonec Le Vigan. Do Arles se jede samou rovinou a většinou močálovitou krajinou, kde je ráj exotického ptactva a zároveň volně žijících koní. Těch se zde pase opravdu hodně. Tím že je tu tolik koní, tak zde je mnoho rančů plných osedlaných koní čekajících na hosty.
Stavby rančů a i samotné město Stes. Maries-de-la-mer je španělského typu. Na staveních a ohradách převládá sněhově bílá a střechy jsou doškového typu z rákosu. Nimes je krásné město s historií a koloseem. Za městem se krajina začíná vlnit a opět je plná vinic. Zastavujeme u jedné a nakupujeme každý lahvinku pro naše manželky. Je to bio víno, bez veškerých chemických přísad (poznámka - opravdu je to víno plné slunce a lahodné chutě). Pokračujeme dále, krajina se zvedá a směřujeme do oblasti národního parku Cévennes. V Le Vigan doplňujeme jak palivo, tak potraviny a hlavně víno na večerní siestu. V jedné vesničce cestou, vidíme ceduli Camping a tak stavíme. Super, kemp je krásný a tak zůstáváme. Karel se šel vykoupat do říčky tekoucí kolem, já dal přednost sprše. Večer popíjíme, plánujeme další den a sdělujeme si své prožitky.

Devátý den - pátek 5. 8. 2011 (Valleraugue - Les Faures)

Časně ráno opouštíme kemp. Hned za kempem začínáme stoupat ze dna hlubokého údolí s říčkou. Jak si pozorní čtenáři všimli, delší dobu jsme neprojeli, žádný průsmyk. Nějak nám zatáčky začali chybět, večer jsme si to s Karlem říkali. A proto hurá směle nahoru.
Projíždíme údolím, nabíráme výšku a stoupání pořád nebere konce. Přejíždíme z jedné strany údolí na druhou a pořád se škrábeme nahoru. Údolí je pokryto, jako i v okolí, listnatým porostem, který s vyšší nadmořskou výškou mění svou velikost, směrem dolů, až zbude jen vřes. Těch je tu opravdu hodně. V sedle průsmyku Col de Faubel (1285 m n. m.) uhýbáme a stoupáme na vrchol Mon Aigoaul (1568 m n. m.) Na samém vrcholu stavíme a jdeme vystoupat na místní rozhlednu nad meteorologickou stanicí.
Vyhlídka z rozhledny do okolí je úchvatná. Je vidět tak daleko až je to k nevíře. Do žil nám vráží kyslík, jak je zde nádherný vzduch. Pokochali jsme se a vyrážíme směrem domů. Toto byl nejvzdálenější bod naší cesty.
Pomalu klesáme národním parkem Cévennes směrem k Florac(u). Za Florac(kem) stoupáme do průsmyku Col de Montmirat (1046 m n. m.). Zde začíná pomalu pršet a tak oblékám, nepromok. Zvolnili jsme a v Mende již bylo skoro po vodě. Jedeme po velmi kvalitní silnici dostatečně široké, a tak cesta rychle ubíhala. Za Langogne odbočujeme na Aubenas. Nedaleko za odbočkou stoupáme do průsmyku Col de la Chavade (1266 m n. m.).
Z průsmyku pak klesáme do malebného údolí podél říčky Ardeche a vpravo se tyčícího hřebenu Serre de la Croix de Bauzon. Krásné scenerie. V Aubenas uhýbáme směr Privas. Před Privas(em) překonáváme průsmyk Col de la Escrinet (787 m n. m.), pouhých. Z Privas pokračujeme směrem Crest a podél říčky Drome do Die. Zde odbočujeme do překrásného údolí národního parku Varkors. Projíždíme údolím stejnojmenného masivu Varkors. Na obou stranách se týčí krásné skály masivu. Údolí má malebné vesničky a v okolí samá úrodná pole. Za vesničkou La Faures narážíme na kemp. Je zde jen pás stanů. Sháníme se po recepci, ale děti nám říkají lámanou angličtinou, že zde recepce není, abychom se ubytovali a že paní večer, nebo ráno přijde. Samo sebou i v takovémto kempu je několik sprch, čistota, zrcadla, toaletní papír, elektrika na uvaření, atp. Jednoduše řečeno super. Paní opravdu večer přišla, zaplatili jsme a po lahvince červeného šli spát..