Budweisers v Savojských Alpách

Úterý 3. srpna 2010

Je krásné slunečné ráno a první kroky vedou do pekárny u brány kempu. Pekař na zdvořilou žádost „Weissbrot bitte“, jen krčí rameny, že nerozumí a přihlouple se usmívá jak křovák Xi-Xao. Jeho neochotu porozumět trestáme tím, že si z regálu bereme chleba ze včerejška.
Při snídani probíráme, jak v Chamonix nezadržitelně odtává ledovec. Lekneme se, když najednou Tomáš vylítne. Běží k motorce, v trenkách na ní naskočí a volá: „Tak pojeďte, ať ho stihnem!“ Se smíchem dojídáme a Martin pozoruje Peťka, jak se neustále vrtá v navigaci. V té (anti)navigaci, která jim na dálnici nesmyslně velela otočit se a jet do protisměru. Když vidí, jak se ji marně snaží nahodit, radí mu: „Já vím jak na ní, dej jí do mikrovlnky a zapni to na 5 minut!“ Hned po snídani vyjíždíme přes první pass Col de la Forclaz (986 m.n.m. - pozor, v okolí jsou tři stejného jména), na Bourg – Saint Maurice. První zastávka je u nádherného, blankytně modrého jezera Lac de Roselend. Probíráme první zážitky z jízdy a „Rossiho bratranec“ Peťko si libuje, jak mu to dnes jde. To, že ostatní si to nemyslí, mu příliš nevadí. Liduprázdná cesta se klikatí až do výšky 1.968 m.n.m., na Cormet de Roselend.
Silnice je rozbitá a ani městečka, s výjimkou horských středisek, nesvědčí o tom, že by Francouzi patřili k nejpracovitějším. Ve Val d´Isere stavíme na oběd a skutečnost, že číšník ignoruje skupinu 9 lidí a odmítá přinést jídlo na zahrádku, která je v provozu (!!), naši domněnku jen potvrzuje. Dojíždíme na dnešní nejvyšší sedlo - Col de l´Iseran (2.764 m.n.m), ze kterého je překrásný výhled na několik třítisícovek, jež ho obklopují.

Před Lanslebourgem odbočujeme na Itálii a přejíždíme Col du Mont CenisTurína (2.084 m.n.m.) až k jezeru stejného jména pouze s předponou Lac (jezero) namísto Col (pass). Zde se od nás odpojuje Pan Peťko s tím, že se jede „pomodlit“ do Turína. Je fanatickým příznivcem značky Abarth a tak jeho dnešní „Mekkou“ je komín a vrátnice firmy Fiat. 

(Vybavuje se mi včerejší rozhovor Romana, který se Peťka ptá: „Ty máš přímo Abartha? Dvoulitra?“ „Ne, jedna čtyřku“ odpoví Peťko. „To je dětská verze“, dodá na vysvětlenou Honzík.)
Odjíždí a my po sobě začínáme rozpačitě koukat. Protože ho známe, nejsme si jisti, zda se tento týden ještě uvidíme. Už jen fakt, že je pět hodin odpoledne a do Torina, spolu s cestou zpět, je to 330 km po horách, svědčí o tom, že jde o rozhodnutí značně zbrklé. Vezmeme-li ještě v úvahu, že jeho dvě navigace „Design Porsche“, kdy jedna ukazuje a druhá mluví, si občas postaví hlavu a nedělají vůbec nic, je jeho dnešní návrat téměř vyloučený.

Zpět jedem po stejné trase a do kempu přijíždíme v devět večer. Při očistě, k pobavení všech zjišťujeme, že Kája chodí celou dobu na dámské sprchy a WC v domnění, že jde o společné zařízení. Tom holohlavého Karla uklidňuje, že si díky jeho bujné hřívě ženský možná ani nevšimly, že se jedná o chlapa. Ten na to, že prý sice cítil jejich upřené pohledy, ale přičítal je žádostivosti o jeho atraktivní tělo. Vesele se propíjíme večerem, a Roman, kterému jsme přivezli „spaní“ si libuje, že má konečně karimatku. Tom povzdechne: „No vidíš, a mně zas chybí karitaťka“. Reaguje tím na zatím nedorazivšího a stále se modlícího, spolubydlícího Pana Peťku. „Má něco na přespání?“, ptá se Roman. „Jo, má dvě navigace“, odpoví Tom. Když kolem půlnoci slyšíme po silnici projet na plný plyn vytočený „superbike“, myslíme si, že se nám vrací pan Peťko. Motocykl ale projíždí kolem kempu bez náznaku zastavení a mizí v zatáčkách směrem k Annecy. Peťko přijíždí až kolem jedné a když nám vypráví, jak kemp přejel a zjistil to až po 20 kilometrech, je nám jasné, že to před hodinou byl on. Rušíme plánovanou návštěvu diskotéky pod vedením Toma, který nám chtěl předvést, že i s vizáží typu "Qasimodo" lze úspěšně lovit roštěnky. Aby mu nebylo líto vynaloženého úsilí, vyhlašujeme ho jako vítěze pořadu "Starší o pár let" a na oslavu Peťkova návratu otevíráme láhev šampaňského. 

Středa 4. srpna 2010

Ráno je opět rozzářené sluncem a tak jediným nepříjemným zážitkem, je vyslyšet podněty z oblasti tlustého střeva a vykonat „potřebu“. To, že močíme na otevřených pisoárech u rušného chodníku, zakryti jen metrovou zídkou, jsme si už zvykli, ale dělit se o klosety s dalším tisícem turistů zatím snášíme těžko. Nepomohla ani včerejší finta, dát na jeden záchod cedulku „Hors d´usage“ (mimo provoz), aby nám tam nikdo nechodil. Rovněž akrobatické výkony v úzkých sprchách, kdy jednou rukou musíme držet tlačítko, aby tekla voda, a druhou si myjeme všechno a všude, jsou nad naše síly a spíše připomínají cviky z vrcholné jógy. Až za tři dny zjistíme, že navštěvujeme sprchy s rozbitým tlačítkem a že jinde je časový spínač v pořádku.
Připravujeme se na dnešní, asi 270 km dlouhý okruh severovýchodně od jezera Annecy. Tom pozoruje Káju, jak čuchá k ponožkám a varuje ho: „ Ty riskuješ“. „Ne, ne, je to dobrý, ještě 2-3 dni vydrží“: odvětí Kája. „ Jo, ale pak se o ně pořežeš“: dodá na základě vlastních zkušeností Tom.
První zastávka je na Col de la Forclaz II. (1.157 m.n.m.), odkud je úchvatná vyhlídka na celé jezero Annecy. Ivo chce využít místní atrakce pro scénku do videa a zajezdit si na poníku. Majitelka ho však očima „zváží“ a vyhodnotí situaci tak, že pokud jízda, tak ano, ale poník na Ivovi.
Směřujeme do Thönes, kde máme sraz s Romanem a Klárkou. Posádka BMW vyjela dřív, koupit novou zadní pneu, protože z té jejich už leze plátno. To by nestálo za zmínku, pokud by Roman paradoxně nepatřil k největším prodejcům motopneu v ČR. Jak správně, ale po svém, podotkl Pan Peťko: „Kobylová kovářka chodí bosa“.
Cestou na Col de la Croix Fry (1.467 m.n.m.) chce Honzík nafotit pohled do údolí a staví u krajnice. Pod pravou nohou mu ale chybí asfalt a tak i s motorkou padá a předvádí ze svahu učebnicový „parakotoul“. Po udělení bodů za umělecký dojem, pokračujeme bez zastávky přes Col des Aravis (1.486 m.n.m.) až na Col de la Colombiere (1.613 m.n.m.), kde si za nádherného počasí vychutnáváme kafíčko. Exceluje opět pan Peťko, když po placení světácky zvedne ruku a poděkuje číšníkovi v jeho mateřštině: „Merci Cherry“ (Děkuji třešničko). „Vítám tě do klubu bukanýrů,“ zvolá se smíchem Tom a plácne ho po zádech.
Smích nás přejde při sjezdu na Cluses, kdy celou naší kolonu „opráší“ kamikadze na kole. Ten „bezmozek“ se řítí serpentinami z kopce na galuskách rychlostí 80 km/h, oproti motorce s něčím, co jen vzdáleně připomíná brzdy, řve, abychom mu uhnuli, a ještě při tom šlape (!!). Cestou podél pohoří Mont Saléve s povděkem kvitujeme varovné blikání protijedoucích řidičů a tak kolem stanoviště policistů na BMW R 1100 RT, mířících na nás laserovým radarem, projíždíme zcela předpisově. Vracíme po východní straně jezera Annecy a fascinuje nás, že díky silnici v těsné blízkosti jezera a minimu místa pro ležení, jedou kolony vozidel místy metr od hlav slunících se rekreantů. Většinu tělesného ústrojí máme silně zapařenou a tak po návratu spěcháme hned na pláž. Tom skočí do vody za Martinem, vynoří se, polkne a udiven řekne: „To jezero je slaný?“. Koukne na žulícího se Martina a dodá: „Aha, to je jen tady u tebe“. Necháváme Martina s jeho „slaným jezírkem“ samotného a jdeme na hřiště, mezi míčem si pinkající francouzské dorostenky. Aniž bychom při hře rozuměli jedinému slovu z jejich konverzace, dochází nám, že se baví na úkor našich bizarních sportovních výkonů. Ani se moc nedivíme, protože náš volejbal, si nezasvěcení mohli splést klidně i s vybíjenou. Večer je ve znamení piva a veselých historek. Konverzace se stáčí na autoškoly a nesmyslnost „dvojřídítkových“ motorek pro instruktory. Ptáme se Peťka (58), jak dělal „autoškolu“ on. Ivo tipuje, že to bylo zřejmě na „péráku“. Tomáš jde ještě dál a tvrdí: „V té době byl pérák ve vývoji, ten musel vozit instruktora ještě na koni po poli“. Po tomto rozhovoru uražený pan Peťko zadá do navigace „Bod zájmu – stan“ a s jasnou představou o směru, průměrné rychlosti a času dojezdu, odchází spát. 

Čtvrtek 5. srpna 2010

V noci nás probudí déšť a někteří z nás zjišťují, že ignorovat úchyty pro vrchní opláštění stanu, se nevyplácí. Pan Peťko, který ve stanu na matraci plave, vyčítá Tomovi: „Já se skoro topím a ty klidně chrápeš! Tom: „To nebylo chrápání. Já jsem jenom vrněl, protože jsi mi hrabal do vlasů“. Prší celý den, a tak výjezd přes Itálii do Chamonix rušíme. „Co budeme dělat?“ ptá se Peťko. „Půjč nám kameru, my si ji pustíme v mikrovlnce“ odpoví Tom, který mu zalévá kafe. „Dej mi tam ještě mlíííčkóó“, žadoní Peťko. „ Mlíko došlo. To si musíš dojít za slečnou“: hodí Tom hlavou směrem k „slušně obdařené“ Klárce. Vzpomínáme na historky z mládí a sledujeme Káju, jak se vrací z WC, následován vyjícím psem. „Ty ses s ním utřel, co, že tak kňučí?“ ptá se Tom. Smějeme se a ten výstup ještě graduje: „To víte, že Kája umí udělat z normálních trenek adidasky, a vepředu s vycházejícím sluncem?“ Ještě že máme nepromoky, protože když Markovi dojde co tím myslí, nevydrží a vyprskne kafe na ostatní.Prší (stejná vlna deště, která pak zaplavila sever ČR) a tak trávíme čas v restauraci. Překvapuje nás, že jídlo (oběd) před dvanáctou nikde nedostaneme, stejně tak jako večeři před půl sedmou. Odpoledne padá návrh jet autem do města. „Tak jo, budem autisti“: souhlasí Tom. Z „korby“ sledujeme jak je město zanedbané. Špinavé a opadané fasády, oprýskaná okna, rezaté ploty. To je realita dvě stě metrů nad plážemi a je jedno, zda jde o soukromý dům či státní nemocnici. O katastrofální dopravě ani nemluvě. Dva kilometry jedeme asi čtyřicet minut. Zklamání a špatný dojem z Francie, vyváží až majitelka kempu. Při placení, když od Honzíka zjistí, že jsme Češi, prohlásí, že miluje Českou republiku a z původních 350,- požaduje jen 140,- eur. Za všechny lidi, auta, motorky, stany a elektriku, vychází poplatek na osobu a den pouhých 5,- eur (!!).
Večer stále prší a některé stany vykazují hodnoty specifické spíše pro provoz krytých bazénů. Ubývá také použitelného šatstva, protože jeho sušení v mikrovlnce nebo sublimací v lednici, se neosvědčuje. Je zima a tak jdeme spát. Ze stanů se do tmy ještě chvíli ozývají sprosté nadávky, to jak vždycky někdo neopatrně sklouzne z matračky do vody. Slyšíme i rány a Peťkovo kňučení. Na dotaz co se děje odpoví, že ho Tom bije a že došlo k „Ublížení na zdraví s následkem pomočení“.

Pátek 5. Srpna 2010

Ráno je nebe bez mráčku a tak před výjezdem dáváme vše sušit. Osazenstvo kempu, čekající u brány na pojízdnou trafiku, se zájmem pozoruje naše počínání, které jim vystaveným sortimentem, zřejmě připomíná přípravy na „flohmarkt“ (bleší trh). Dnešní trasa má cca 380 km a tak spěcháme státovkou přes Albertville, Aiton až do Saint Avre. Na úpatí Col du Glandon (1.924 m.n.m.) se přimotáváme do cyklistického závodu. Vítězně projíždíme cílem na jeho vrcholu a po krátké pauze, se bez zájmu přítomných médií přesouváme na sousední Col de la Croix de Fer (2.068 m.n.m.).
Až na Peťka, který opět trápí zbytečnými úkony obě navigace Design Porsche, si užíváme krásný výhled na okolní hory a jezero Lac de Grand Maison. Fascinováni tou nádhernou scenérií, řadíme jezero do desítky nejhezčích míst Evropy. O pár kilometrů dál zastavujeme v baru u silnice. Majitel nás vřelé vítá a ptá se, odkud jsme. Na odpověď, že z Čech, kývá, že ví a dodává: „To je blízko Bulharska, ne“? Konstatujeme, že to dneska s „trávou“ trochu přehnal a raději mu to odkýváme. Tuší, že asi přestřelil a tak se snaží celé „fau pax“ zachránit a typicky francouzskou angličtinou nám sděluje: „Jóó, znááám, byly tady deset krásná česká cholka“ a ukazuje rukama v oblasti hrudníku půlkruh velikosti melounu. Ani se nedivíme, že na dveřích visí cedule, že objekt je na prodej.
Nicméně, káva s Brownies byla noblesní a tak v dobrém rozmaru míjíme jezero Lac du Werney, přes Col de Poutran (1.996 m.n.m.) až k famózním zatáčkám u města Huez. Sjíždíme kvůli nim z trasy a dáváme si víc jak tisícimetrové převýšení dolů a zpět nahoru. Mateme tím Toma, který když nás vidí jet proti sobě, zůstává dole stát a čeká. Netuší, že to byla jen „pikantní vložka“ a tak trvá půl hodiny, než se znovu sejdeme. Tyto nahodilé přestávky, si na rozdíl od ostatních, s oblibou vychutnávají, na nikotinu závislý Karel a Peťko. Škoda, že s námi necestuje někdo z Agentury „Dobrý den“, aby jejich rekord v počtu vyhulených cigár za nejkratší časový úsek zanesl do České knihy rekordů. Ve městě Alpe d´Huez (1.860 m.n.m.) odbočujeme na kamenitou cestu a přejíždíme pass Col de Sarrene (1.999 m.n.m.).

Přejezd touto částí Savojských Alp je jako byste se ocitli o sto let zpět. Žádné vymoženosti moderní doby, jen nedotčená příroda, dobytek a produkty defekace, čili lejna. Honza během cesty vidí opět něco pěkného k vyfocení, a jak se pomalu stává jeho zvykem, při zastavení nemá nic pod pravou nohou. Opakuje tedy stejné varietní číslo, mezi námi důvěrně nazývané „krátká noha“ a opět se válí ve škarpě. Nutno přiznat, že tentokrát kotoul do škarpy již nese znaky jistých zkušeností a tak nedochází k zhmoždění měkkých tkání. Kája s Markem mu pomáhají postavit se i s motorku zpět na silnici. Marek se sklání k přední kapotě Honzova Fazera a šeptá mu: „Jestli Honzíka zase shodíš, prodá tě a koupí si něco jinýho“. Výhrůžka zabírá a Honza s sebou už do konce výletu nepraští. Zpět do civilizace se vracíme u jezera Lac du Chambon a podél horské říčky Romanche stoupáme na Col du Lautaret (2.058 m.n.m.).
Chvíli se tam kocháme pohledem na sněhem pokryté čtyřtisícovky a stáčíme se na dnešní nejvyšší pass – Col du Galibier (2.645 m.n.m.) Ten je známý především díky Tour de France, stejně jako Col du Telegraphe (1.566 m.n.m.), který následuje za ním. Atmosféru TDF tu po celé trase navozují stovky zadýchaných cyklistů. Zaměnit hory za rýžová pole, tak pohled shůry silně připomíná Vietnam.
Vracíme se přes St. Avre a vyjíždíme na Col de Chaussy (1532 m.n.m.). Jde o málo frekventovanou spojnici na Albertville, která vede krásnou horskou přírodou. Nejvyšším bodem je Col de la Madeleine (1993 m.n.m.). Vrchol zdobí dva velké restauranty, které i přes svůj jasný název, jídlo neprodukují. Při sjezdu dolů závodíme s partičkou Němců na BMW R 1200 GS. Mají zřejmě stejný problém a tak společně stavíme u další restaurace. S úsměvem, uznalým pokýváním hlavy a vztyčeným palcem, si dáváme vzájemně najevo, že závod nemá vítěze ani poražené. Kupují nám pivo, a protože večeři kuchař podává až od půl sedmé, pokračujeme dál do kempu. Nechápeme, jaký důvod brání majiteli prázdné hospody, uvařit jídlo 13 členné skupině o hodinu dříve. V obchodě u brány si objednáváme pizzu a než jí připraví, jdeme na pivo. DJ Kája, za mixážním pultem z lednice, prezentuje okolním kempujícím kapelu Tři sestry. Přicházející Tom sleduje Peťka, jak si, pohodlně usazen v křesle, podupává nohou a ptá se ho: „Muzika dobrý?.... Už pro tebe byl někdo tancovat“? Když se nedočká odpovědi, pustí se do Marka, který si utírá nos: “Ty vole, ty musíš bejt nadrženej! Tobě teče už i z nosu!“

Honzík se vrací z recepce, kde byl prodloužit pobyt. Na dotaz, jestli je vše O.K., odpoví: „Už jim je jedno, do kdy tu budeme a kolik nás tu je. Doporučuje nás 5 ze 6 sekuriťáků“. Naráží tím na noční extempore, kdy Ivo našel ve stanu návod k použití. Vytrhl z kontextu větičku o tom, že se „uživatel stanu musí seznámit ……“, a tak se začal „seznamovat“. Ze stanu se ozvalo: „Ahoj, já jsem Ivo.“ Ihned se mu dostalo odpovědi: „Ahoj, já jsem Tom, vedle mne je Miloš (Peťko). Ahoj Miloši, zdravím tě, já jsem Ivo. Znáš tu ještě někoho? Ahoj Ivo, já jsem Miloš, seznámím tě s Kájou. Ahoj Kájo, tady Miloš, chci tě seznámit s Klárou…“ a tak to šlo dál a dál, do konverzace se přidali i nejvzdálenější stany, my řvali smíchy a seznamovali se jak debilové, až do chvíle, kdy k Tomovo a Peťkovo stanu přišla Sekuriťačka a zeptala se jich: "Good evening sir, have you got any problem here, can I help you?" (Dobrý večer pane, máte nějaký problém, můžu Vám nějak pomoci?). Tomáš vybroušenou cambridge výslovností opáčil: "Nou problém hír" (Nemám problém). Slečně se ale předchozí hlasité volání po Kláře nějak nezdálo a proto, vzhledem k pokročilé, vlastně už ranní hodině, Toma poprosila: "Please, respect people." (Prosím, buďte ohleduplní). Opět zaúřadovala Tomášova vybroušená angličtina, když slečně odpověděl: "Jés, tú pípl hír" (Jó, jsou tu dva lidi). Zmatené slečně nezbylo, než zdvořile poděkovat a odejít. Asi pochopila, že Tomova angličtina, byť ve skvělé výslovnosti, asi moc angličtinou není....
Toho dne ujeto 374 km. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE