Benátky, Monako a Saint Tropez

2. 8. 2012 (ČTVRTEK)

Ve čtvrtek jsme se konečně vyspali trochu déle, nakoupili v kempu nějakou snídani a poté vyrazili do města. Ještě před příjezdem jsme ale dlouhé minuty strávili u značky označující začátek Saint-Tropez, abychom si udělali hezké fotky z cíle naší cesty. Oproti předchozímu večeru bylo město výrazně prázdnější a fungovalo běžným životem. Udělali jsme nějaký ten nákup, koupili a sepsali pohledy a přes zmrzlinu vyrazili opět do přístavu. Ten byl také výrazně prázdnější, protože většina jachet kotvila na moři, nebo odjela do Monaka. Přesto tu byly stále dost velké kousky, kterým vévodila již zmíněná Imagination, jejíž kotva byla velká jako my. Posádky lodí nakupovaly a navážely nákupy do lodí, odvážely majitele do restaurací na obědy a vůbec v přístavu fungoval čilý ruch. Prošli jsme přístav až k majáku, znovu si prošli město, provedli povinné focení u četnické stanice a po poledni se vrátili zpět do kempu.

Po rychlém obědě jsme se jeli na pár hodin koupat opět na Nikky beach, kde bratr, mimo jiné, ukořistil fotku moc pěkného Lamborghini Aventador. Navečer jsme se do města vrátili ještě potřetí. Našli jsme sympatickou pizzerii nedaleko četnické stanice, kde bylo jídlo za celkem normální cenu a objednali jsme si. Po chvilce sezení bratr s výkřikem „Veyron“ sebral zrcadlovku ze stolu a rychleji než Bolt vyběhl kamsi do tmy. Vrátil se asi za patnáct minut s tím, že se mu ho povedlo doběhnout zkratkou na náměstí, že je ze Ženevy a celý v chromu, takže se ho bleskem nepodařilo pořádně vyfotit. Tím se asi tak završilo vše, co jsme po motoristické stránce mohli vidět :o).

3. 8. 2012 (PÁTEK)

Konec dovolené se pomalu blížil a my jsme se museli vydat na cestu směrem k domovu s pár zastávkami. Protože jsme pochopili, že po přípobřežní cestě bychom moc daleko nedojeli a před námi byl plán dojet až do Milána, vzali jsme to po dálnici. Nějakých 500 km jsme tedy vytrpěli hrůzy dálničního přejezdu, minuli sjezd na Monaco, před kterým si bratr dal závod s Ferrari D458 Spider, a zanadávali si nad nesmyslností výběru poplatků, kdy jsme museli zastavit každých pár kilometrů, abychom našli pár drobáků, jako by to nemohlo být někde najednou.

V odpoledních hodinách jsme dorazili až do města Como, které leží u stejnojmenného jezera asi 30 km severně nad Milánem. Našli jsme pěkný kemp plný stromů, který vyšel asi na šest euro na osobu a měl i hezký bazén. Postavili jsme na travnaté ploše stany a osvěžili se v bazénu. Pak jsme se rozhodli navštívit Miláno, především známé centrum s operou a katedrálou. Chvíli nám trvalo, než jsme se ve městě zorientovali a dostali se na správné místo. Zaparkovali jsme na parkovišti, kde nám díky italštině nebylo jasné, jestli se tam smí nebo nesmí parkovat a vyrazili jsme kolem La Scaly skrze obří nákupní galerii až ke katedrále Duomo. Stavby jsou to opravdu nádherné, ale vše totálně zkazily mraky malých a neuvěřitelně kousavých mušek, které se nedaly odehnat a donutily nás se dlouho nikde nezdržovat. Místní to ale moc neřešili, takže je to zřejmě normální, nicméně v nás to moc dobrý dojem nezanechalo a Miláno si nebudeme pamatovat jako hezký zážitek. Vše jsme tedy ve spěchu prolétli, dali si večeři a odjeli zpět do kempu, což zabralo asi 40 minut. V kempu jsme ještě využili noční koupaní v bazénu a den jsme zakončili.

4. 8. 2012 (SOBOTA)

Předposlední den naší dovolené jsme potřebovali dojet až do Mnichova, abychom v neděli jen dojeli domů, ale nechtěli jsme vynechat další z cílů naší cesty, průsmyk Stelvio. Cestu jsme tedy zvolili zcela mimo dálnice a postupovali přes vesničky a městečka, skrze údolí mezi kopci směrem k tomuto známému cílu motorkářů. Čím jsme se blížili více, tím houstnul provoz, především motorek. Byla sobota, hezké počasí a tak řada lidí zvolila právě toto místo jako cíl. Navíc nás překvapilo, jak hodně řidičů aut (ale i karavanů) volí tento průsmyk jako úsporu cesty po dálnici, ač se nejedná o nejsnadnější cestu.

Poté, co jsme projeli Bormiem, začali jsme výrazně stoupat a už se před námi otevíraly stěny vysokých kopců a pohled na krásný průsmyk. Cesta připadá čím dál užší a v některých místech, především v tunelech se nevyhnou dvě auta proti sobě, což zapříčiňuje slušné kolony, kdy se auta míjejí skutečně na zrcátko. Bohužel náš výjezd nahoru výrazně zpomalila výprava holandských trojkolkářů, kteří se v úzké silnici plné zatáček nedali předjet a tak jsme stoupali jen pomalu, což bylo na druhou stranu dobře. Čas od času nás předjel ital na nějakém supersportu, oblečený v džínech a mikině, který měl cestu evidentně najetou a zatáčky jezdil „na kolýnko“, ale většinou jsme míjeli a potkávali podobně naložené cestovní motorky. Dost často také vadili celkem rychle jedoucí cyklisti, kteří mi v této situaci přišli dost nebezpeční nejen sobě. Když jsme vyjeli nad hlavní sekvenci zatáček, provedli jsme focení a bratr s kamarádem se rozhodli, že si cestu projedou znovu. Jak jsme si původně stěžovali na provoz (dokonce tou cestou jezdí linkový autobus!), ten najednou zmizel a silnice byla téměř prázdná. Poté co se bratr šťastně vrátil, rozhodl jsem se i já, že svého V-stroma provedu dolů a zpět nahoru. Neměl jsem to ale dělat, protože kombinace plně naložené motorky s kufry, sjetých gum a mojí blbosti zapříčinila, že v zatáčce 26 budou navždy ležet zbytky mého blinkru a laku z kufrů. Nic se mi naštěstí nestalo, pár kolegů zastavilo a pomohli mi motorku postavit a vyrazil jsem zase nahoru. Tam jsem provedl základní opravu blinkru, který kupodivu fungoval a mohli jsme jet dál. Jak jsme vyjížděli ještě výše, začalo lehce pršet a foukal velmi nepříjemný vítr. Ještě k tomu se jedné z Terez, co jely s námi, rozbil zip na kombinéze a museli jsme ho opravovat, což se nakonec v improvizovaných podmínkách povedlo.

Když jsme vyjeli na kopec na rozcestí, měli jsme možnost vyrazit zbytkem průsmyku dále do Itálie, nebo na druhou stranu přes Švýcarsko. Usoudili jsme, že ve Švýcarsku jsme ještě nebyli, takže jsme zvolili tuto cestu, která byla delší, ale za to horší. Poté, co jsme ujeli asi deset kilometrů, cesta se změnila z ničeho nic na štěrkové serpentýny, bez svodidel a se strmými srázy. Krom nás tudy nejel nikdo vyjma dalších dvou Čechů na terénních KTM. S nadějí, že to nemůže trvat dlouho jsme jeli určitě dalších deset kilometrů po tomto typu cesty, což ve spojení s mým dojmem z nedávného pádu nebylo nic moc. Naštěstí déšť ustával a vysvitlo sluníčko a postupně jsme se také dostali na normální silnici a skrze městečko a vesnici jsme se dostali na švýcarskou hranici, kde nás lehce prověřili a pustili zpět do evropské unie.

Dále jsme pokračovali krásným průsmykem směrem k jezeru di Resia, kde nás zastihla poměrně velká průtrž mračen, kterou jsme přežili na benzínové pumpě. Když déšť ustal a vyjasnilo se, vyjeli jsme táhlým údolím směrem na Garmisch-Partenkirchen, kam jsme přijeli už za soumraku, ale rozhodli jsme se, že s ohledem na neděli dneska dorazíme ten Mnichov. Najeli jsme tedy na dálnici a posledních 100 km do Mnichova dojeli v rychlém tempu. Mnichov je bohužel velké město a dost se tam staví, takže nám trvalo dobu, než jsme se dostali na místo, kde měl být kemp. Bohužel nebyl a ani žádný v okolí, takže jsme v navigaci dali hledat nejbližší, který byl bohužel skoro na druhé straně města. Na místo, kde tedy už kemp byl, jsme dojeli ve 22:02 s tím, že kemp zavíral v 22. Naštěstí paní z recepce tam ještě byla, a ač karavany už odmítla, nás pustila brankou s tím, že se máme ubytovat a ráno přijdeme zaplatit. Tím se nám dost ulevilo, protože už jsme spřádali plány, jak budeme spát někde u lesa. Kemp byl ale uprostřed ničeho nedaleko dálnice a tak jsme si večeři jen uvařili, v místní hospůdce si koupili točené a po únavném dni šli spát.

5. 8. 2012 (NEDĚLE)

V neděli jsme vyjeli na poslední část trasy směrem k domovu. Část přes Německo jsme vzali po dálnici, abychom ušetřili čas, což se nám nepovedlo. Michalovo BMW již předchozí večer ukazovalo rezervu, ale protože nikde nebyla benzínka, rozhodli jsme se vzít až v neděli ráno na první benzínce. Bohužel od kempu se vyjelo přímo na městský okruh a z něj na dálnici a nikde žádná benzínka nebyla a navigace ukazovala nejbližší až po asi padesáti kilometrech. Nestalo se tedy nic menšího, než že najednou došel benzín. Michal motorku odstavil na kraj odstavného pruhu, na helmu navlékl trojúhelník a začali jsme přemýšlet co s tím. Plán na vycucnutí z nádrže mojí motorky jsme zavrhli, protože jsme neměli výbavu a vzhledem k provozu jsme se raději nechtěli za svodidly pohybovat. Rozhodl jsem se tedy vyjet hledat nejbližší pumpu do okolí. První, co jsem našel, byla pouze automatická a nebyla šance tu koupit nějaký kanystr. Naštěstí druhá, asi osm kilometrů vzdálená byla i v neděli otevřená a za pět euro měli malý kanystr. Načerpal jsem ho, přidělal na svůj, už tak velký, náklad a vyrazil po dálnici zpět na další sjezd a pak ke zbytku výpravy. Nádrž jsme doplnili, z dálnice sjeli a dali si v klidu oběd u Subway. V Německu je totiž trochu problém, aspoň s mojí navigací, že řada benzínek je kousek od dálnice, ale mimo ni a pokud v navigaci dám hledat tu nejbližší, nenajde to tu, která není na přímé trase a ani na dálnici žádné ukazatele nejsou.

Cestu zpět jsme směřovali přes Passov, kde jsme se podívali na zavřený krám Louis a pokračovali jsme do Čech, směrem Borová Lada a Kvilda, kam jsme po dlouhá léta jezdili na kola a chtěli jsme se podívat, jak to tam vypadá. Na Kvildě jsme si v místní pekárně dali výborný koláč povidloň a už směřovali směrem na Strakonice a dále přes Příbram na Prahu. Na kraji Prahy jsme se rozloučili s kamarády Terezou a Michalem, kteří jeli domů a my pokračovali ještě asi 50 km za Prahu, kde máme chatu a kde bydlí druhá Tereza.

Vyhodnocení

Celkem jsme ujeli zhruba 3 500 km, navštívili 7 států a viděli spoustu zajímavých věcí. Samozřejmě netvrdím, že je to nějak extra zvláštní cesta, určitě jsme mohli jet lépe a vidět toho ještě více, ale vzhledem k tomu, že to byla naše první dovolená tohoto typu, myslím, že jsme zvládli maximum a hlavně jsme si to neuvěřitelně užili!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE