Alpské šotolinky 2

6. den čtvrtek 25.7.2013 Villeneuve-Loubet Plage – fort Central: celkem 181 km

Pohyb po slavné příbřežní  dvouproudovce s miliony semaforů je v 9 ráno ještě poměrně plynulý. I tak ale po loňském trápení máme v plánu vzít to horami kousek od moře, kde byla Bohunce doporučena návštěva malé horské vesničky Sainte Agnés.

Nebyl to nejlepší nápad! Vlásenky jsou zdlouhavé, vlhkost a teplota pořád vysoká a kluci jsou jak přejetí buldozerem. V Sainte Agés to vzdávají a vychrupují na lavičce, podle mně začíná působit ten mor.
Mně ani Bohu to zatím celkem nic nedělá a tak absolvujeme prohlídku vesničky s úzkými uličkami a kolem fortu de la Ligne Maginot vyšplháme nad vesnici do středověké zahrady (Jardin Médiéval) se zříceninou hrádku. Je tu krásně, ale ve 2 odpoledne už fakt musíme vypadnout někam od moře, to klima je prostě vražedné.

Bohunka: mně se tam moc líbilo. Možná má Francie takových malebných vesniček víc, ale tuhle jsme si prošli a nelitovala jsem zajížďky. Kdyby byla lepší nálada (a nebylo tak ubíjející vedro), našla bych si víc vyhlídek pro kochání se krajinou. Cestu jsem celou plánovala já do posledních detailů, takže kluci na mě mohli být naštvaní, ale nic jsem nepoznala :-)
Frčíme dál pěkným údolím po D2566 se dvěma železničními viadukty, které vedou odnikud nikam, přes Castillon na Sospel a dál na Tende. Labakov je totálně vyflusanej („Lab má teplo nerad“, jak sám říká a vyhýbá se slunku, jak se dá -  já mám pro něj diagnózu – jasnej mor). Všechny (kromě Laba) ještě donutím ke koupeli v řece Roya, poslední možnost hygieny pro tento den.

Pak už konečně stoupáme po vlásenkách k fort Central. Začíná tak první enduro etapa a hlavní důvod, proč se sem vlastně táhneme! Stoupání parádní, znám to tady už z loňska. Tlačím to pod plynem do utažených serpentýn a jsem ve svém živlu. Únava je zapomenuta. Jsme nahoře – Col de Tende 1871m.n.m.  Je tu asi 10lidí, co se tu taky chystají nocovat. Pevnost je naštěstí tak rozlehlá, že o sobě pomalu nevíme.

Noname: Na to jak jsem v Sainte Agnes vytuhl zmořen na lavičce a jak se mi pak už nic nechtělo, tak ve chvíli kdy, zmizel asfalt, jsem se nějak podivně probral a zhruba po pěti minutách jsem se přistihl valící se čtvrttunovým kolosem osmdesátkou po štěrkové cestičce klikatící se tam a zpátky kamsi nahoru. Absolutní paráda.
Bohunka: přála bych vám vidět tu změnu, jak se z unaveného, spalujícím vedrem utrápeného řidiče, stane po prvním kilometru mimo asfalt dravý, dychtivý endurista, který rve utahovačky na krev, každou rovinku si vychutnává od gumy odlétávající kamínky. Já jsem na výjezdu do Col de Tende nemohla filmovat. Moje ruce svíraly madla, nehty se mi zarývaly do dlaní, nohy zaryté do stupaček. Výhledy byly úžasné, ale ty jsem si užívala jen sporadicky – mým úkolem bylo psychicky přežít 46 180stupňových zatáček. UFFFF, jsme tam!
Labakov: V těch zk…..ych serpentinkách u moře jsem se totálně přehřál + nevyspání z předchozí noci bylo smrtící. Vypil jsem asi 6l vody, ale prostě jsem byl mrtvej. Chvílemi jsem měl co dělat. Co tam znamená serpentinky? Tak to jsou silničky široké na 1 auto a 180st. Vracečky jedna za druhou – rychlostní stupně 1-2 a celou dobu na slunku. Příště radši jedu po pobřeží. Nahoře na pevnosti naštěstí bylo chladněji a pak přišla i mlha … to byla paráda.
Najdeme si parádní místo na spaní s úžasným výhledem na italskou stranu, mraky mezitím dosáhnou vrcholu hor a celý fort se noří do mlhy. Labakov definitivně odpadá do stanu vyležet mor a my nezmaři se domlouváme na průzkumu okolí. Do tmy zbývají ještě 2h a Bohunka má předem nastudovanou trasu k dalším fortům směrem na jih. Vyhazuji z kufrů krámy, pojede se „nalehko“. :-)
Projíždíme kasárnami, díky mlze není vidět na krok - první kilák, druhej kilák, třetí kilák ………. „Tak to mám otočit?“, ptám se do kecafonu. „Ne, ještě kousek.“ Najednou, jakoby luskl prsty, vyjíždíme z mraků a před námi se otevírá nádherné údolí - začátek hřebenové cesty - Ligurische Grenzkammstrasse - Ligurská hraniční cesta. Podle měsíc starých zpráv je neprůjezdná, ale závora je otevřená, takže frčíme.
No-name: V tuhle chvíli jsem zjistil, že motorka, která byla vždycky v terénu těžká, se po sundání naložených kufrů změní v přerostlou krosku a moje mírné mozkové orgasmy při hrabání šotolinkou přerušovaly jen občasné zastávky při čekání na kochajícího BohuMila.Telelever je fajn!
Krajina je famózní, rostou tu po trsech fialové kytky, asi horský druh našich azalek. Celé tohle údolí je nějaké jiné než všechno, co jsme doteď viděli. Zřejmě má nějaký svoje MIKROKLIMA. Je to opravdu NÁDHERA. Užíváme si neskutečně krásnou krajinu překřtěnou na Hobitín  a pomalu razíme dál. Dostáváme se až do 2262 m.n.m Coll de Campanino. Čas ubíhá neúprosně a tak když se cesta už dost zhorší, po hodině a asi 30km zase otáčíme na základnu – tenhle bonus se opravdu bohatě vyplatil!  Jediná připomínka civilizace je stanice lanovky italského lyžařského střediska Limone s pramínkem vody, kde doplňujeme petky  – komáři jsou štěstím bez sebe, že sem letos někdo zavítal a pořádají na nás doslova kamikadze nálety.  Nounejm je zderatizuje pomocí cigára, ale nám pomůže jen zůstat oblečený a v helmě, protože lezou doslova i do huby!

Bohunka: Milánek už napsal všechno. Ale musím zdůraznit, že to fakt bylo NĚCO! Ligurische Grenzkammstrasse by měla vést až někam k moři a je velká škoda, že my zdolali jen pár jejích km. Pro nás je to nejlepší z celé oblasti.
Vracíme se zpátky do šera a do mlhy. Labakov zatím vyspal největší krizi morové nákazy, vaříme večeři a bivakujeme. Dneska se poprvé večeře moc nepovedla – maso s těstovinami a kečupem Bohunka přesolila a tak po slaném moři jsme měli i slanou večeři. No co, život je prostě boj. Pivo se nakupuje podle „voltů“. Co má nad 4,5% bývá chutné, ale ten experimentální model ze dneška s 11,6% alias MAXIMATOR  to už je fakt převlečená slivovice. Společnou plechovku udolá až Nounejm :-)

Labakov: To pivo se jmenovalo Amsterdam Maximator (http://www.ratebeer.com/beer/amsterdam-maximator/9935/). Já plechovku udolal a musím říct, že mně chutnalo … no, neožerte se z jednoho piva:-)
Mezitím na fort přijíždí kolona českých a slovenských offrouďáků 4x4 vedená Lofem – asi 8 aut podle hesla:  Co nemá  5tun, není auto. Po večeři Labakov odpadá, asi už mele z posledního, holt mor je mor. My se stavíme na menší družbu s ofrouďákama samozřejmě s flaškou v ruce. Mají s sebou neuvěřitelné množství vybavení. Jen židle zabírají tolik místa, co nám komplet výbava!
Ptám se hlavně na aktuální stav sněhu a poradili pár nových cest a pak jsme prostě plácali. Jeden se ptá, jak jsem spokojenej s 800kou? „Jo jsem, je to nejkvalitnější čínská motorka na trhu“:-D.
Družba zdárně proběhla, zbylo nám půl flaše becherovky a tak ani dlouho nepřemlouvám zbytek výpravy (Bohu a Nounejma) na prohlídku okolí. Usadíme se na travnatém ostrohu kousek od vstupního bunkru, je teplo, mraky mezitím sestoupily 200m pod nás do údolí, nad námi nebe plné hvězd a obrysy hor. Kecáme a pozorujeme nad fort Pépin vycházející měsíc. Je skoro v úplňku a osvětluje z vrchu to mračné moře obklopené úbočím hor. Naprosto famózní pohled! Trapné pokusy to nafotit končí nezdarem. Tohle nám musí zůstat v hlavě – dnešní den byl parádní, od teď je už výprava úspěšná a to jsme k enduru zatím jenom čuchli.


7. den pátek 26.7.2013 fort Central–Via la Bonette: 230 km


Ráno je krásně, nikam nespěcháme, v klidu snídáme a užíváme si výhledy. Labakov se vykuluje a zdá se, že ten mor skoro vyležel, je to klikař tuším, že to má 96% úmrtnost .
Nounejm řeší velký problém. Nějací kolaři se teď rozhodli prozkoumat celou pevnost, a tak nemá dost klidu na vytvoření nového zdroje morové nákazy. Pomalu chytá nazelenalou barvu…mor? :-)
No-name: Špatný. Moje moření je pro mě nirvánou osobního klidu a Němci na kolech se rozhodli mi pokazit ráno. Když jsem se ptal, kde založit ložisko, bylo mi doporučeno, že uvnitř je asi 80 míst. Naprosto jsem ale netušil, že ti dva pumpičkáři se jali fotografovat místnost po místnosti zvlášť. Takticky jsem ustupoval, dokonce se i oklikou vrátil do míst, kde už fotili. Naprosto jsem netušil, že půjdou ještě jednou a tentokrát naprosto bez systému a náhodně :-)
Offrouďáci mezitím odjíždí. Včera tam padlo, že pojedou v 8 – skoro to dodrželi. Mají stejný směr jako my. Také využijeme další z hřebenových prašivek do města Tende. Vyrážíme až někdy o půl desáté.

Prolezeme ještě druhou pevnost de la Marguerie,

míjíme kasárna de Peirefique a po menším kufrování na hřebeni (věřte těm značkám, když GPS ukazuje jinam :-)) sjíždíme do Tende. Po cestě potkáváme celou kolonu 4x4 – kochači :-) . Na úzké cestě je celkem problém je předjet i na motorce. Co dělají, když se tam potkají s autem, to fakt netuším- asi to postaví na dvě kola :-). Tímto se s nimi definitivně loučíme a pokračujeme směr la Bonette.

 

Trasa vede po krásné silnici M2565 a M2205 přes Col de Turini 1611m.n.m. Cílem je dnes vrchol Via de la Bonette ve výšce 2802m.n.m. Je to doslova mrak mraků zatáček. Rvu kopce, co to dá a baworáček se skvěle drží. Jenže ten Labakovův krouťák, 3válce -  to je na výjezdech peklo udržet se mu na dostřel. Mitasky jsou už zase jetý na hranu a hlavák brousí asfalt – je to bomba! Ale už je toho i na mě děsně moc, jděte už s těmi zatáčkami do prdele, frantíci. Oběd a koupel v řece Tinée nás zas postaví na nohy, tak hurá na zlatý hřeb dneška – Via de la Bonette.
Cestou k ní využijeme nejužitečnější radu offrouďáků a bereme to zkratkou po terénu – je to sice dál, zato horší cesta :-). Široké údolí s mnoha potůčky nás dovede k bunkru Ouvrage la Moutiere-  bývalá součást Maginotovy linie.
Prohlídka s jednou čelovkou pro všechny je trošku klaustrofobní zážitek. Pod zemí je to asi 20x rozsáhlejší, než to vypadá na povrchu, vybavení je neuvěřitelně zachovalé. Sem lovci-sběrači ještě nedošli, ačkoliv je vše volně přístupné.

Via de la Bonette - krásné místo, které rozhodně neurazí . Výjezd na La Bonnete je naprosto parádní záležitost a Nounejm si konečne obrousil bedýnky :-). Necháme motorky u „šutru“ a kocháme se výhledy. Počasí nám přeje, vrcholky Savojských Alp máme jako na dlani. Času je dost a tak si dáme i výšlap nahoru. Konečně zakládám tradici a značkuju si vrchol štítkem – „tradice“ má trošku hliněné nohy, protože ty štítky skoro vždycky nechám doma, ale někdy se začít musí :-).

Pár kiláků odtud končí Parc national du Mercantour a tak je tu možnost bezproblémového stanování – aspoň že ti frantíci mají rozum. Dneska se nikde zašívat nebudeme a bivak postavíme rovnou v údolí. Našli jsme si krásné místo s pramínkem, malým ohništěm a dokonce i nějakým dřevem.

Večeře je tradičně skromná :-) Bohunka si chce napravit pověst, a připraví nám restované fazolky a zeleninu, vařené brambory a dušené kuřecí kousky. A po večeři - chipsy, tyčinky, oříšky a neodmyslitelné pivo :-).

Bohunka: pověst jsem zachránila a opět jsem nejlepší kuchařkou výpravy.
Večer ve 2400m.n.m. je chladno a dřevo poskládané u ohniště mě neodolatelně láká, abych konečně rozdělal oheň. Kombinace vlhkosti a řídkého vzduchu způsobuje, že i přes veškerou snahu spíš hulí, než hoří. Vydatným 3hodinovým foukáním se nám nakonec daří proměnit všechny klacky v popel za občasného k probliknuti plamene a celé údolí úspěšně deratizovat kouřem :-).

Labakov má dneska konečnou. Jeho dovolená zítřkem končí, takže ráno mizí a po dálnici to bere domů - škoda, z toho moru už se celkem vykřesal :-) – my 3 máme ještě pár dní k dobru a tak se budeme dál plácat po horách. Nounejm, který spal celý týden s Labem, dneska poprvé vybaluje půjčený stan a záhy zjišťuje, že je kratší než on :-).

Všichni odpadají kolem půlnoci, zůstávám sám, vylezu na kámen a rozjímám – dneska mi tu chybí Mazhor a jeho výdrž u flašky slivovice :-) - tak doufejme, že příště!

8. den sobota 27.7.2013 Via de la Bonete – francouzské veřejné tábořiště:  146 km

Noc ve 2400m je sice romantický, ale taky pěkně zmrzlý zážitek, nicméně i tak jsem spal jak dřevo.
Labakov se vytratil jak duch, ráno jsem zaslechl jen zavrnění jeho triumfáckého elektromotoru. Tož šťastnou cestu! My vyspáváme a čekáme na slunce a teplo. K snídani jsou párky a Nounejm je vylepšuje GS kečupem – jak jinak :-).

V otevřeném údolí bez jediného stromu je trošku problém najit místo na založení morové nákazy a tak se vypravuji na výšlap za „kulturou“. Jéé, zrovna kolem projíždí žlutá 12ka s českou značkou a lesklými bedýnkami na bocích, které mi NAPROSTO NIC nepřipomínají :-).
Naše cesta vede samozřejmě zase horami, za La Condamine-Chaterald odbočíme z hlavní a dáváme si si výjezd k tunelu Parpaillon, oproti loňsku se k němu blížíme od jihu. Užívám si to, ale každá cesta je nejhezčí, když se jede poprvé, proto to tentokrát místo kochání trochu víc hrnu a v kecáku se mi ozývá nějaké pískání – nejsou to svišti?  Nene, to Bohu dává vědět, že je za mnou a občas si o půlmetr poskočí.

Bohunka: Pískání? Já ječela jak na lesy, dyk ON byl jak zbavený smyslu! Poskakovala jsem za ním jak stepní koza. Marné bylo moje volání o pomoc, čím víc jsem řvala, tím větší radost z toho měl a tím víc držel báwo pod plynem! Se vzpaženou rukou jsem naslepo natáčela široké údolí, jednou rukou jsem se tak tak udržela.  Prdelka sice byla naklepaná, ale už u tunelu jsem na to zapomněla.
Jeden překop přehlížím a na poslední chvíli dobržďuju na krev, šutr jako hlava naráží do krytu motoru a kamsi se odvalí – chudák kryt praskne a trochu se zdeformuje – ještě že tam je, tohle byla rána „na komoru“ plnou vahou.

V tunelu je snad půl metru vody, prý tu byl před 14dny ještě sníh a celá cesta tak nebyla průjezdná. U potoku Crévoux si dáváme oběd, koupel a 2hodinky oraz. Začínáme být dost zhuntovaní z tahání motorek přes ty kotáry.
Jsou tu mračna motýlů, kteří nás chtějí sosáčkama vysosat :-) Je to sranda, rozhodně lepší než komáři. Oddechneme si a pokračujeme podél říčky Crévoux , kolem širokého vodopádu Le Drac a před Embrunem odbočíme na poslední francouzskou šotolinku k lyžařskému středisku Risoul. Už je zase vedro, zase se jede dlouho na 1-2 a v nádrži výpary. Přesně ta situace, kdy by se mohla brambora začít zase srát :-). A taky že jo, tentokrát už mě to fakt nebaví, benzinka v nedohlednu, jawit nemám v čem. Motorka mi řekne: Dobrý den, všechno ist gut, ale nejede. Navíc už jsme zase v horách bez lesů a tak se vždycky 2minuty grilujeme, než dostane rozum. Nakonec se na ten hřeben dohrkám asi na 10x. Nounejm mezitím vyváží Bohunku na blízký vrchol kvůli lepším výhledům a můj neposlušný čínský zmetek tak dostává požadovaný odpočinek. Z kopce už je zase klid, dole je vedro jak v peci a tak jen natankujeme a nakoupíme.

Pro únavu vynecháme opevněnou vesnici Mont-Dauphin. Minuli jsme ji vloni, mineme ji zas, tak třeba příště. Vyflusaní jedeme přes Briacon dál směr Névaché - kousek od francouzsko-italských hranic u řeky La Clarée  je veřejné tábořiště Camping de la Lame, rádi ho využíváme a už v podvečer zahajujeme protestní odpočinek.
Nounejm ještě s Bohu odjíždí hledat nějakou „kešku“ – si na tu 11ku nějak zvykla :-). Kešku fakt našli.
K večeři Bohunka vykouzlila dušenou šunku na jarní cibulce a špagety se sýrem a GS kečupem :-).

Labakov : Pro mě to byl den přesunu domů – potřeboval jsem nejpozději během neděle být doma – tedy ráno start cca v 6h ve výšce 2400mnm a následně přes 1300km až domů – doma jsem byl kolem 11h večer. A normálně mně nebolel zadek a v neděli jsem se ještě projel alespoň kousek.  Chtěl jsem jet mimo dálnice, co to půjde (kvůli poplatkům v Itálii), ale když jsem viděl kolony a hlavně hic, tak jsem velmi rychle změnil názor – co šlo, jsem jel po dálnicích. Takže jen na poplatcích v Itálii mě to stálo cca 35€ … Itálii nedoporučuji ani jako tranzitní zemi :-)

9. den neděle 28.7.2013 Camping de la Lame – italský les:  289 km

Ranní probuzení probíhá asi v tomto duchu: „ Co tu troubíš, debile?“ „Jé, pojízdný pekař a má čerstvé bagety.“ :-D
K snídani jsou vařená vejce a křupavé bagety – vejce musí být samozřejmě nahniličko, nechci ani pomyslet, jaká hrůza by byla, kdyby se nám to uvařilo moc – povedlo se :-D.
Nounejma ještě zajímá nedaleká toi-toika. Nemůže pochopit, proč půlka lidí nakoukne a znechuceně odejde a půlka tam vleze. Prostě neodolá a jde ji taky prubnout. Vrací se spokojený, cituji: „Nevím, co blbnou. Dyť to tam jen smrdělo.“ :-D
No-name: Bylo prostě potřeba ukázat, zač je toho žaludek české socky z jawamánie aneb hlavně se s tím nesrat. Fascinovaly mě výrazy ve tvářích nakukujících dam (i pánů) a rozhodl jsem se jim dát najevo, že když musíš tak musíš. Zas tak hrozný to nebylo, člověk si po pár minutách zvykl a opět mě zachránilo cigáro :-) Jediný žůžo na tom systému je, že má takový, jakože padací dvířka, který se otevíraj samy podle „nálože“ a taky takovou šlapku, která ovládá pumpičku splachování. No, a jelikož vodní zdroj je drahá sranda, splachuje se tekutější „frakcí“ celého obsahu a odtud plyne i ten drobný pachový vjem celého zařízení. Toliko vědecký rozbor toitoiky ve veřejném tábořišti :-)
Opouštíme sladkou Francii a vzhůru k těm Taliánům. To zase bude! Itálii nesnáším, tady na severu je moc hustě obydlená a vždycky se tu objeví nějaké komplikace.
Tečkou endurodovolené bude Strada dell´Assietta – vyhlášená italská šotolka, kterou Bohunka naplánovala a její průjezd nám posvětili i offrouďáci na fort Central. Snad to bude dobrý – už na vjezdu za Sestriere je jasný, že to není pohodová opuštěná „polňačka“, jak jsme si zvykli ve Franci. Značek je tam jak na parkovišti u penáče ,vytušili jsme, že dneska se tam na motorkách smí a potvrdili to i 4 němečtí enduristi, co se na ni po chvíli špekulování taky nahrnuli. Pro motorová vozidla je tam zákaz v sobotu a ve středu v červenci a srpnu od 9-17hod. Co se týče jízdy, cestička to je pěkná, úzká, místy dost prašná.

Nám celkový dojem pokazilo počasí. Po chvíli jsme vjeli do mlhy a prakticky celou cestu nebylo vidět ani ťuk – provoz je tam jak na Václaváku a protože jsme širocí jak autobus, tak potkat se tam v serpentýně nečekaně s motorkou, není nic příjemného. Jednou jsem se tam málem srazil s jedním týpkem…
Potom se už jely zatáčky fakt jak s hnojem – což mi moc nejde, protože ve 2 máme velký klopný moment a já prostě potřebuji hrnout aspoň nějakou minimální rychlostí, abychom sebou neflákli.:-)
Pod námi je sráz, nevíme jak velký, možná kilometr anebo taky ne, nevidíme nic  Škoda, Coll dell´ Basset 2424m.n.m., Coll dell´ Assietta 2472m.n.m. projety, štítek vylepený a výhledy si užijeme snad někdy příště. Asi to tu bude hezké. Udělali jsme aspoň školení těm Germánům, co se tam jaksi plácali v blátě a div to neobrečeli :-) . My ve 2 na hulváta pod plynem, bláto stříkalo, větve šlehaly do otevřeného hledí a nás to děsně bavilo – Nounejm to prometl pro efekt rovnou ve stupačkách. Germáni čuměli jak Keliška přes plot – sranda musí být, i kdyby na GS nebylo :-).
V průsmyku při pauze nás pak dojčlandi dojeli a ten jeden furt obšlapuje motorky a nemůže pochopit, jak to, že jsem ve2 s kuframa rychlejší než on nalehko a pak z něj vypadne: „ Mitas… gud tires“ – to asi nebude o mitaskách :-) 
No-name: Mitas. Gud tires. Akorát s výhradou k E10, která vydrží tak zhruba jednu takovou dovolenou. Ale zas na druhou stranu nic nestojí a na asfaltu i v terénu je celkem použitelná a uznávám, že byla vcelku načatá, už když jsem vyrážel z garáže…
Bohunka: tady není, bohužel, co dodávat  Jen z cizích fotek vím, že i tady bychom si užili kochání překrásnou krajinou, širokým údolím. Milánek jel většinou pomalu  . Jak jsme se málem srazili s jiným bláznem v zatáčce, tak tam to bylo dost blbý! Nebyl to úsek s mlhou, ale s hlubokým srázem po pravé straně, zatáčka vlevo, my se držíme pěkně blíž ke stěně, frčíme celkem svižně … hups! Vyhli jsme se o fous, uff.. chvíli rozdýchávám, jak to mohlo dopadnout. Zato blátíčko – to byla paráda, co na tom, že mi oko málem zůstalo na větvi!
Assietta je za námi. V mlze jsme tam nahoře blbě odbočili a skončili jsme na špatné straně hor! Původní plán dojet do Susy se nepovedl, jsme ve Fenestrelle. Tak proto projevoval ten cyklista, co jsme mu tam zaprášili, mírnou nervozitu :-) Nevadí, zajeli jsme si asi 50 kiláků. To se rozdejchá. Tímto končí letošní enduro!
Je to tak akorát, ruce už mám vytahaný pod kolena a zbytek výpravy už toho má taky plný brejle. Našel jsem pěknou, čistou a dokonce teplou řeku, poobědvali jsme, trošku se odhnojili a vydáváme se na definitivní přesun domů. Navigace trucuje. Nestíhá se točit na kruháčích a to je pro člověka (mě), který značky nečte nebo neumí číst, navíc ani neví, kam přesně jede, bo si to nepamatuje, trošku problém. Marně mi Bohunka říká, že teď jsme minuli značku, která ukazovala naším směrem, GPSka se musela ještě jednou na kruháči zatočit :-). Myslím, že i nějaké to sprosté slovo padlo – vzpomínám si, že nejhorší bylo „a hrome“ a „pro 5 ran do čepice“. :-)
Je vedro, naštěstí nedělní silnice jsou naprosto vymetené. Taliáni asi chrápou, tím líp, naše tempo se zvyšuje nepatrně více, než je povoleno a cesta výrazně rychleji ubíhá. V jediném místě za 200km , kde jsme jeli 50 podle předpisů, stáli karabiniéři –i trošku štěstíčka je potřeba :-)
Ach ta Itálie, to je vždycky záděr! Už 2h hledám spaní! Ty poj. Taliáni bydlí naprosto všude, ještě že aspoň pořád držíme směr domov – ty pokusy jsou už fakt zoufalý. U každé cesty je barák nebo závora, nakonec jsme si už se šerem naordinovali takovou hodně zarostlou rádoby cestu přímo do lesa a zakempovali tam, kde končila.
Je to nouzovka, ale už jedeme domů, to se nějak rozdejchá. Zabírám tímto konec cesty za účelem založení zahraniční pobočky firmy. Horko těžko tu najdeme kousek rovného místa na stany a zabivakujeme. Někde dole je slyšet potůček. Pořádáme tedy výpravu za hygienou – je to kus, ale nakonec se z toho vyjawilo docela pěkné koupání se „sprchovým koutem“ zvlášť pro muže i ženu :-). Spláchnutí potu neuvěřitelně pomáhá proti únavě.
Večeři vaříme ze zbytků – konečně došlo i na čočkovou polívku z pytlíku, zbytky špaget a vlastně všeho – hlavně že máme GS kečup „když je hlad, je i husa dobrá“ :-)
No-name: Itálie je svým polohopisem tak tragickej stát, že jsem znechuceně pseudostan rozhodil tak, jak ležel a běžel a nedával jsem na něj ani tropiko. Ne nadarmo zpíváme:  „Mrtvola Itala plave po vodě a to patří k přírodě.“

10. den pondělí 29.7.2013 italský les – rakouská louka u dálnice :  491 km

Mizíme z lesa po té, co tu s největší radosti zakládám ložisko moru.
Konečně přišlo to vymodlené ochlazení, je pod mrakem a teploměr ukazuje 17st., v červenci + v Itálii – supr!
To počasí jsem přechválil, po 100km začíná pršet - už se jen přesouváme.
V GPS je Salzburg, kudy to vezme, tudy jedeme, takže akce probíhá takto:
„bloudíme v mlze ……. 10:00 slavnostní opuštěni Itálie“ 
„bloudíme v mlze …… 12:00 druhé slavnostní opuštění Itálie“ :-)
Někde tam je prostě nudle Švýcarska a GPS nás přes to prohnala.
Neprší v kuse, ale mokro je hodně, takže většinu dne strávíme v nepromocích. Nounejm koupil speciální energeťák ve slevě, který se vyznačuje takovou supr vlastností, že se mi po něm chce spát ještě 10x víc, než předtím – naštěstí mi Bohu dělá bubnováním na záda budíček.
Švýcarsko je krásné- až moc, tady se určitě nic nesmí :-/ a tak jen profrčíme.
Ještě u hranic se dá u Martiny odbočit doprava na Samnaun, po asi 15km úzké silničky plné serpentýn a pidi tunelů se dojede k pumpě, kde je benzín za 1.20 euro (bezcelní zóna) – vzhledem k tomu, že jsem si tam nakoupil čokoládičky a zabralo nám to skoro hodinu času, je dosažená úspora sporná :-)
Nakupujeme poslední zásoby na večer a čeká nás rakouská dálnice.
Chčije a chčije, na asfaltu jsou už potoky vody. Těch 110-120 co jedu, je už skoro moc. Tajně doufám, že úprkem z hor se nám z toho podaří dostat - nakonec to trvalo skoro 150km, ale déšť je pryč. Odbočujeme z dálnice a celkem brzo nacházíme obstojné místo na louce. Když už jsou stany postavené, zvedá se vítr a na druhé straně údolí je vidět bouřka jak kráva – vítr je pekelnej, stromy jsou skoro vodorovně, naštěstí jsme náhodou zabivakovali na správné straně větrolamu.

Chystáme se na peklo, Bohu si zalezla do stanu a připravuje chlebíčky – poslední večeře páně :-) a já s Noumejmem plachtujeme motorky a zlepšujeme kolíkování stanů. Ještě diktuju Nounejmovi na video poslední vůli :-) a čekáme … Uffff, bouřka nás minula asi o 500m a přehnala se údolím napříč.
V klidu už užíváme poslední večer s tradičními obloženými chlebíčky. Cestování na moto je prostě peklo :-) – jako vždycky se mi nechce domů a cestovní únava jen taktak přebíjí vědomí, že mám ještě pár dní dovolené …… kdepak, jsme hotový, jede se domů a basta!

11. den úterý 30.7.2013 rakouská louka – Jedlová: 612 km

Ráno balíme a bez snídaně frčíme k domovu. Je mokro, ale neprší, a dálnice jsou prázdný. Omezuje mě jen to kopající přední kolo, které se po týdnu bez dálnice zas připomnělo.
Nounejmovi zbyly vepředu z E10ky už jen chatrné zbytky vzorku, to vědět, tak ho tím deštěm včera tak neženu.
No-name: V tuhle přesunovou chvíli už na pravidla házím bobek a zpestřuju si včerejší aquaplaningovou seanci na sjeté přední mitasce aspoň demontáží dusítka z laďáku, ať Rakušánci slyšej, zač je toho litrovej dvouválec :-) Milánek myslí, že si koleduju, ale já se těším na dálniční tunely :-)
Poslední snídaně na odpočívadle před Vídní a pak už bez jakýchkoliv problémů dorazíme ve 2 do Brna, kde se loučíme s Nounejmem – byl to skvělej parťák do nepohody a je s ním sranda, takže doufejme, že zas někdy příště na dalším výletu/úletu :-)

Ve 3 chcípnu motor před barákem – nezdárný syn se vrátil domů.

Tak si to celé shrnu - ten výlet:-):

Alpské šotolinky loni byly skvělé. Ty letošní byly SKVĚLÉ už jen proto, že jsme to tam částečně znali, nám děsně pomohlo. Spali jsme na pěkných místech, náklady byly malé, viděli jsme toho hodně, nálada byla převážně skvělá, bylo to pestré a všechno šlo tak nějak samo.  Problémy byly malé a nebyly trvalé, co chtít víc :-)?
No a příště? Ten západ je nějak až příliš snadný, tak asi zase projedeme pro změnu nějaký ten východ.
Najeto: 3943 km, utraceno cca 15000 Kč, tj. ve dvojce 7,5 na kus
Motorka:
Byl jsem celkem spokojen, sedlo bagster je konečně použitelné pro cestování a ani ve dvou se v konkurenci s těmi mastodonty 800ka motorově neztratila, Číňani se učí rychle  .
V terénu jsem měl navrch i ve dvou, ale to je spíš o tom, kdo je jak velký hovado.
Spotřeba  4,9l vzhledem k podmínkám, myslím, skvělá!
Technické problémy byly dva a za oba si můžu sám :-):
1)blbě vyvážené přední kolo – moje chyba (stačilo převážit – příště tu motorku víc proženu, než odjedu na dovolenou) 
2) ten chcípající motor ve vedru, to byla vůbec dobře haluzová závada a může za ni PČR  na jedné jejich akci jsem totiž zdarma vyfasoval červenou moto lékárničku – je sice skoro 2x větší než běžná, ale co bych chtěl zdarma, že? Jenže brambora má místo pro lékárničku přímo nad regulátorem palivového čerpadla a ona, ta potvora, parádně ucpala chladící žebra. Chudák regulátor se dokázal uchladit i tak…… teda pokud se nesešlo dohromady pár extrémů, pak už to nezvládl. :-) No zaplať, že je v tom nějaká tepelná pojistka, protože se to umělo i samo opravit.
Vyexpedováním lékárničky trvale dozadu jsem, doufám, závadu navěky odstranil :-)
Labakov:
Pro mě to byla první dovolená s Tigříkem (Tiger 955i r. 2006), tak jsem moc nevěděl, do čeho jdu. Ale nyní už můžu říct, že chybu jsem neudělal, je to neuvěřitelně pohodlná motorka – nic mě nebolelo, všechno v pořádku. Na jízdu parádní, silnice bez připomínek, po šotolinách co jsme jeli také bez problémů (nikdy jsem nebyl na dorazech atd.) Motor je jedním slovem úžasný, sice jsem slyšel takové narážky, co je to za zvuk, že to je kňučí, ale jede pořád a na jakékoliv otáčky … v žádných ze serpentýn jsem nemusel spojkovat, vždycky to v pohodě pobral motor. A to že jsem byl pomalejší, než kluci, je jen v řidiči, prostě asi nejsem takový magor, a kam nevidím, tak tam to prostě neperu, co to jde
Závady: 0
Spotřeba: průměr 5,4l/100km, Nejnižší 5,0l během „pojíždění v Alpách, focení…“, nejvyšší 6,7l na dálnici při návratu – nasadit 160kmh a podržet příštích 300km)
Celkové přímé náklady 10500Kč
No-name:
Vidle tečou od doby, co jsem motorku koupil, jen ta lenost majitele věnovat tomu deset minut a vyměnit gufero :-) Výhodou je, že tam jde nalejt i psí sádlo a na funkci podvozku to nemá vliv. V dálničních přesunech motorka papala tak kolem 6-6.3 litru, a pak jsem to už ani moc nesledoval, ale spadlo to někam k plusmínus pěti a půl. Nenaloženej jezdím za 5. Oproti BíloModréWrtuli made in china pana Milánka přehřátej boxer jen trošku klepe, ale jede furt stejně. Asi jako Jawy :-) Celkově mě ale hroch ani po dvou letech nepřestává překvapovat a myslím si, že na motorku starou 17 let se ani dneska neztratí a ostudu dělá snad jen s tím hranatým světlem z Karosy. I Milánek se nakonec svezl a konstatoval, že to není tak hrozný  :-)
Mohl jsem jet domů před České Budějovice, tam by ale chtěl žít každý (kromě mě) ale nakonec jsem si to natáhl přes Brno a večer po příjezdu domů do města škodovek jsem ještě shodil kufry a jel se trochu projet za kamarádkou po okolí. Motorka je prostě droga!
Každopádně jsem hrozně rád za ten „šílený“ návrh, který mi kluci dali tenkrát u ohýnku na Krucíku, protože jsem nic podobného nezažil a prozatím to řadím na první místo svých dosavadních výletů. Účelně říkám „prozatím“ – uvidíme, co se vyvrbí za rok - „Le partu gril“ bych neměnil :-) A velké díky Bohu, starala se o mě jako o vlastního a jíst chlebíčky v bouřce uprostřed pole, to jsem nezažil. :-)
Bohunka:
Statistiku nemám zpracovanou :-), můžu jen poděkovat, že jsem mohla být plnohodnotným členem týmu, zařazení „plánovačka“ a „kuchařka“ mi vyhovuje. Kluci byli super, moje třetí enduro dovolená byla zase bez chybičky.
Mám srovnání s loňskou dovolenou  - tenkrát jsem oči kulila na každém rohu  – letos jsme jeli některé cesty znovu, tam jsem jen kontrolovala, jestli krajina zůstala stejná . Objevovat nové mě baví víc! Nejkrásnější pro mě bylo údolí Ligurské cesty, nazvali jsme si ho Hobitín a za každým kamenem jsme očekávali Frodo Pytlíka :-). Nové pro nás bylo i údolí pod Via de la Bonette – je široké, přírodní scenérie neuvěřitelné. S posezem na novém sedle v druhé řadě jsem spokojená, s novou opěrkou GIVI na topu taky. Nikde mě nic netlačilo, prdelka mě nebolela. Prostě úžasná dovolená se zážitky, které se sice dají popsat, ale stejně nepochopíš, to musíš být „tady a teď!“

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE