Pobaltí 2025

Na Balt 

 

29.7. sedlám mou Enfieldku ( Royal Enfield 411 Himalayan) a po sedmé ranní opouštím Prahu. Snídám v motorestu Kopičák, kávu a sladké si dám v České Skalici, za Náchodem vjíždím do Polska. Jedu mimo dálnice po okreskách  přes Kladský výběžek na Brzeg, Kepno, Wartu a jiná, mně neznámá města s nějakou tou zastávkou na občerstvení, benzin, atp.

V sedm večer u Uniejowa hledám přes I-net v mobilu ubytování, vše je dost drahé a tak jedu 50km k městečku Leczyca, kde je levný motel. Po ubytování mířím do města na večeři, vyhrála 'pizza zbójnicka' - Ital by radost neměl, já jo. Spaní na motelu je fajn.

Ráno 30.7. vyrážím v 7, moje navigace má smysl pro humor a posílá mě i na malé silničky, panelky a nenápadné průskoky, kam by mě samotného jet ani nenapadlo - jsem za to rád, aspoň vidím i zapadlé uličky malých vísek. U města Plock přejíždím obrovský most přes Wislu, před devátou ranní kupuju v krámku u cesty koblížky, snídám je na zahrádce u dosud neotevřeného stánku se zmrzlinou. Po poledni mě přepadá únava silná tak, že zajíždím na kraj lesa a dobrou půlhoďku chrním na mezi. Po probuzení se láduju ostružinama, co rostou okolo. 

Poblíž Mazurských jezer projíždím lesy podobné těm ve Finsku - voní vlhkem, tlejícím dřevem a houbama, kameny i kořeny některých stromů jsou pokryty lišejníky a nohy se noří 5 - 10 cm do mechů na zemi.

V odpoledních hodinách ve městě Augustow dávám pauzu, v lidovém bufetu ochutnávám vepřový guláš s bramborovou kaší. Tento bufet je v pavilonu Albatros a před ním je socha krásky Beaty, kterou Poláci znají z pop songu 'Beata z Albatrosa'. Pěkné.  

V 18h ( a protože v Litvě je čas posunutý o hodinu, tak v 19h!) přejíždím litevskou hranici, v motorestu u cesty piju kávu a o 40 minut později vjíždím do města Alytus, kde mám zabukovaný pokoj. O městě jsem nikdy neslyšel, nic o něm nevím, ale líbí se mi to jméno  - ALYTUS. Hotel snadno nacházím u hlavního náměstí  ( - rezervaci jsem vyřídil přes mobil v polském Augustowě). 

 Hlavní dominantou centra je betonová městská hala s radnicí, divadlem a hlavně - výraznou věží. Za ní se u novostavby obchodního domu se službami (zubař, notář, lékárna i kavárna -teď již zavřená...) sjíždí pubescenti na skůtrech, elektrokoloběžkách a miniautech. Také je zde venkovní galerie velkoformátových fotek s historií Alytusu, kde si povídám s místníma. 

 Procházím prázdné ulice, které tvoří zděné i dřevěné domy. 

 Tu a tam někdo někam spěchá po ulici, jinak je město mrtvé; i nákupní centrum a stánek s gyrosem zavřeli již ve 20h.  Ale naštěstí hned vedle hotelu je jiný rychlobufet (a dle počtu hladovců jediný otevřený...) , takže na hotel beru grilované maso + něco k tomu. 

31.7. ráno na doporučení místních nacházím židovskou synagogu, dnes sloužící jako multimediální umělecké centrum. Otevírá až za dvě hodiny, nečekám a z Alytusu odjíždím na jih.

 Jedu po kvalitní asfaltce. Z ní vychází polní cesty k osamělým stavením, či místním vesničkám, které vůbec nevypadají jako vsi v naší domovině, ale jako náhodný mix zděných, především však dřevěných domků a stavení -  jako obydlené osady , či spíš shluk samot (a chápu, že to zní dost nelogicky). Odbočuju z hlavní cesty a pár takových osad projíždím.

U městečka Merkine přejíždím velký most přes řeku Nemunas (česky Němen).

Navigace i směrová cedule mě vedou skrze vesničku na polňačku, kterou ale tvoří hrby tak husté, že i při pomalé jízdě nadskakuju jak na rodeu.

Tenhle úsek má -zaplať pánbů - jen 2-3 km a vjíždím do Liškiavy, kde má být litevský barokní skvost - což je nevelká kaple a další budovy vysoko nad řekou (až později pochopím, proč mi místní z Alytusu tohle místo doporučili - ono říční údolí obklopené vysokými břehy je pro téměř rovinatou Litvu opravdovou atraktivní scenérií).

Dále na jih bych dojel na hranice Běloruska, tak mířím zpět do Merkine (ovšem jinou, kvalitní cestou mimo onen tankodrom), kde obědvám místní specialitu - pomalu pečené hovězí s bylinkami a kořenovou zeleninou + opečený brambor - lahůdka. Ve zdejším kostele je regionální muzeum i s brýlemi pro virtuální realitu , takže se na chvíli ocitám ve středověké bitvě, která se tu udála - v Merkine dříve stála významná tvrz bránící přechod přes řeku.  Před kostelem /muzeem pak stojí zmenšenina původního, již neexistujcího kostela.

Za tmy se vracím na podnájem a cestou hledám něco k jídlu. Zde ve 'dřevěné' čtvrti nic není, procházím až k náměstí s miniobchůdky a minibary, je zde tádžická restaurace, kde jsem jediný běloch - všichni ostatní jsou z Tádžikistánu, vzájemně se znají a většina z nich zastává rozvozovou službu (Bolt,Wolt, atp...). Dávám si hovězí pečeni a to co dostávám, by zabilo vola. Cestou do mého 'srubu' ještě kupuju pivo v litrovce, protože tolik mastnoty před spaním musím zneutralizovat. Pivo místní, ale dobrý.

Když vjíždím do Daugavpilsu, od krajnice startuje policejní auto s majákovou zvonkohrou, zastavuje mě s tím, že jsem jel rychle. Ale protože jsem slušnej, nemám v Lotyšsku žádný jiný delikt a já slibuju, že už to neudělám,  řeší to domluvou s úředním záznamem ( a opravdu - večer najdu E-mail s vyjádřením policejního orgánu. Jen jaksi neumím lotyšsky).

Jsem tedy v Daugavpils, druhém největším městě Lotyšska a kulturním centru jeho východní části. Nejdřív jedu na mou dnešní adresu, což je úplně nový hotel/hostel kousek od nákladního nádraží, na dohled od kostela Martina Luthera a ortodoxního chrámu sv. Borise. 

Ubytuju se ve velkém pokoji, kde nábytek voní novotou a na motorce razím do centra, které si cik-cak projíždím. Pak hledám tržnici - doufám, že tam narazím na nějakou autentickou jídelnu či bufet, kde se stravují trhovci i jejich zákazníci. Už je pozdě odpoledne a tržnice je prázdná, navíc sousedí s konkurencí - novým prodejním multiplexem. Tak aspoň kupuju v Pepcu levné tenisky jako náhradu za sandály a cestou na hotel v moto-shopu pořídím náhradu za ztracený zamykací kabel. Chvíli kecám s prodejcem, mluví rusky, stejně jako jeho zákazníci (a i ve městě slyším ruštinu častěji, než lotyštinu) -- nejvíc se prodávají malé čínské motocykly a elektrokola. Pak už motku parkuju v malé hotelové garáži a po krátkém oddychu jdu pěšky do města. Cestou navštěvuju mši v nedalekém pravoslavném kostele, procházím mezi paneláky i dřevěnými domky .

Dál kolem kolejí a přes městský park přicházím do centra, které mě extra neimponuje, navíc jsem ho už projížděl na motorce.

Skrze velký památník obětem 2.sv.války a další park přicházím k řece Daugavě a podél ní a podél sportovního areálu mašíruju až k daugavpilské pevnosti. Ta je postavena (při troše fantazie) ve stylu Terezínské či Josefovské pevnosti, ovšem z mnoha zdí zbyly už jen fragmenty. 

Mraky houstnou a spouští se drsný přívalový liják, po 20 minutách se mění na slabý déšt, po chvíli zase zesiluje. Chodím mezi baráky v pevnosti, spousta je obydlených a zástavbu starých pevnostních domů doplňují paneláky.

Kolem 22h se přes periferii vracím zpět do centra, večeřím v místním HES-BURGERu a za tmy se ploužím na hotel. Celkem jsem nachodil asi 10 km (jen z hotelu do pevnosti je to 4.5km) a jsem docela unavený.

Ráno 2.8. odjíždím na východ, první pauzu dělám ve městečku Kráslava, kde mě nejdřív zaujaly katolický kostel vedle ortodoxní kaple, pak zdejší mini korzo se zvláštními luxferovými sloupy. 

 

Zdejší pizzerie i sousední kavárna jsou ještě zavřené, tak v obchodě kupuju ledovou kávu a sladkost; překvapilo mě, že lahůdky včetně vážených salátů jsou stejné jako u nás (...nevim, co jsem si myslel). V parčíku se občerstvuju a pozoruju zdejší ruch.  

Z Kráslavy mě cesta vede na sever, projíždím kolem velkých vodních ploch u města Rézekne, tam točím opět na východ, projíždím lesy i pastviny, občas míjím podivné industriální stavby z éry Sovětského svazu.

 Nad městem Ludza vyjíždím k velkému hradu s výhledem na okolní jezera.

Před 2.sv.válkou byla Ludza místním centrem židovské kultury, nazývaná 'Lotyšský Jeruzalém'. Z 8 synagog přežila jediná, dnes přístupná coby muzeum. Další muzeum tradičního venkovského života je při severním výjezdu z Ludzy.

Jedu rovnou na sever, projíždím opět vesnice i městečka, za Kársavou olizuju lotyšsko-ruskou hranici se zlověstným plotem a ostnatým drátem i s vysokými strážními věžemi. Po chvilce nová železná opona mizí v lese a já jedu dál, opět mezi poli a pastvinami i řídce obydlenými vískami.

V podvečer v Alúksne piju kávu na starém vlakovém nádraží - dnes předělaném na hospodu/ kulturní mini centrum.V 18h vjíždím přes přechod Apu do Estonska, v městečku Vöru hledám ubytování a najdu ho až ve vzdálené vísce Veriora. Spát budu v bytovce, ale ve Verioře není žádný obchod či krámek s potravinami, jedu tedy ještě do města Räpina, kde nejenom kupuju večeři, ale procházím si i park u malého zámečku. Pak jedu na byt, v kuchyni ohřívám luxusní minipárečky a ochutnávám estonské vážené saláty NÄDALSALAT - těstovinový  a KODUNE SALAT - vajíčkový. Jsou v pohodě, měl jsem na ně chuť už z tamtěch lahůdek v lotyšské Kráslavě. Milým překvapením je estonský překlad Karla Čapka v polici s knihami.

Na další pokoj přijíždí v autě s litevskou SPZ Němec Dormut (tak se mi představil, slyším to jméno poprvé...), chvíli kecáme, pak řeší dlouhý nepříjemný telefonní hovor před domem a unaveně odchází na kutě. Já se ještě procházím po ztemnělé vísce, je teplo, před domky pobíhají děcka a na židlích a improvizovaných sedadlech popíjí a pokuřuje veselá společnost, občas odněkud zavoní grilovaná flákota.3.8. v 8:30 startuju - opět na sever a opět projíždím vísky, pole a zelené lesy, objevují se i ryze březové světlé háje. 

V 9:30 dorážím k Čudskému jezeru (estonsky Peipus, či Peipsi Järv) na molo, odkud jezdí trajekt na ostrůvek Piiri, ale je neděle a trajekt vyrazí až v 13H.

Tak pokračuju dál na sever po upravených polňačkách, které jsou zde hlavními spojnicemi mezi vískami mimo hlavní silnice. 

 

V Kavastu mířím k přívozu přes řeku Emajogi, ale ani já, ani nikdo jiný ho v blízké době nevyužije, protože je v opravě, jak mi říká zdejší rybář. Jedu tedy na západ k Tartu, před ním po mostě překonávám řeku a pak se vracím k Čudskému jezeru. 

Zastavuju u starého větrného mlýna, 

...a dál v Alatskivi na benzince kecám s motorkářským párkem z Belgie. Po svačině se rozhlížím po městečku a jedu ke zdejšímu zámku, obklopenému spoustou turistů, vč. motorkářů.

Pokračuju podél pobřeží Čudského jezera, u Kauksi se od břehů odpoutávám, stále severním směrem.

Přejíždím hlavní estonskou severní dopravní tepnu E20 (z Talinu do Narvy) a konečně přijíždím k mořskému pobřeží u Valaste, kde z vysokého útesu prýští do moře vodopád.

Zajímavé jsou barvy a odhalená struktura zeminy, resp. podzemních vrstev. A kdo hoví estonštině, může si o tom něco přečíst na infoceduli. Nad vodopádem je parkovište, na něm zrovna leští mašiny rusky mluvící motorkáři, mají dost unikátní stroje. 

Taky je zde kemping, ale jsou to jen místa pro stan, jinak nic. Jen kavárna, která v podvečer zavře. Takže ani nezvažuju vybalení stanu a bukuju bydlení v Narvě. Podél moře jedu na východ - cesta nevede přímo po pobřeží, ale vysoko nad ním na útesu. Přes bohatou zeleň ale není moře vidět.

Vjíždím do Narvy, na kraji města dohledávám adresu dnešního noclehu - spát budu v 'hotelu', který je zároveň správním centrem zdejšího velkého logistického centra. A i můj pokoj jasně dokazuje, že dřív sloužil jako kancelář. Ale kromě luxusního dvojlůžka zde mám i lednici, rychlovarku atd., takže jsem spokojený.

Jedu do města, parkuju v uličce přímo nad řekou Narvou - ta zde tvoří hranici mezi Estonskem a Ruskou Federací; na estonské straně nad břeh vystupuje středověký hrad Hermann , na ruské straně - přímo proti Hermannu  -se vypíná pevnost Ivangorod.

Břehy jsou spojené mostem, který teď slouží pouze pěším. Je celý obehnaný plotem.

Na estonském nábřeží jsou výhledy na ruského souseda, stejně tak na ruské straně sedí lidé na lavičkách s pohledem na západ.

Těžko říct, co se jim při pohledu přes novou 'železnou oponu' honí hlavou, zvlášť když většina místních na estonské straně patří k rusky mluvícím.

 

I když už je večer, před hraničním terminálem stojí fronty těch, co se potřebují dostat na ruskou stranu.

Od řeky stoupám do města, oficiální nápisy (jména ulic, úřadů, atd.) jsou v estonštině, ostatní v ruštině či v obou jazycích (a tak to vlastně vypadalo i např. v lotyšském Daugavpilsu, jen místo estonštiny byla -samosebou- užita lotyština). 

V kavárně nad řekou probíhá rodinná oslava, zpěvačka na pódiu zpívá tklivé i populární ruské písně.  Ploužím se líně po městě, už se stmívá.

Večeřím na náměstí v příjemné restauraci, dávám si špagety a jsou moc dobré, ale je jich málo. Po 22h je na ulicích mrtvo, i zahrádky s anglicky mluvícími turisty zavírají. Ve večerce kupuju nějaké ovoce a jedu si odbydlet dnešní nájem.

Ráno 4.8.  opouštím Narvu, jedu na západ, jen tak náhodou sjíždím k moři do nefunkční fabriky, pak zpět na hlavní.

Míjím odbočku do (pro nás Čechy tak mýtické) - Kundy. Já jedu na druhou stranu, do města Rakvere. Nad Rakvere očumuju velký hrad, v jeho blízkosti starý větrný mlýn a sochu býka - tohle zvíře je i ve znaku města.

Mezi hradem a mlýnem je do térénní prohlubně vkusně zapuštěna letní scéna. Samozřejmě, že si procházím i projíždím podhradí i centrum Rakvere. Piju kávu, v obchodě kupuju svačinu.

Odtud mě vede cesta na sever, opět přejíždím skrze E20, opět přijíždím k moři a jdu si zaplavat. Ale i když stojím ve vodě 200m od pláže, stále je zde hladina příliž mělká, vody jen po pás. Na pláži se ptám dámy, která se tu sluní, jak je to tu z hloubkou?? Dáma neví, nikdy nebyla ve vodě dál od pláže, tahle hloubka jí k osvěžení stačí.

Pokračuju v cestě, na dohled hlavního města mě ale přepadá tak blbá únava, že musím zastavit a ve městě Maardu dát pauzu a něco k jídlu. Nad Talinem je obrovský černý mrak a tady v Maardu se v minutě zvedá silný vichr, pohazuje po zemi reklamní tabule a ženským čechrá sukně. Když ze stavby odnáší do vzduchu hromady prachu a písku, klidím se radši pryč. Černý mrak nad Talinem zmizel, a při vjezdu do této metropole vidím, že se celý vypršel, i na silnici je spousta vody, ještě nestihla odtéct. Takže jsem nezmokl, zato mám plnou sprchu od kol ostatních automobilů. Mířím rovnou do centra a parkuju kousek od muzea KGB (těch je v Talinu více, já jdu do věznice KGB, známé anglickým jménem PRISON CELLS) .

Při východu z muzea se strhává další bouřka, balím motorku pod plachtu. Dál do města jdu po svých, kolem ruské ambasády ... 

... ulicema a uličkama až k ' VABAMU - muzeu okupace a svobody ', které mapuje dějiny Estonska a Estonců ve 20. století. 

 Z něj  opět do města, na kafe, na zmrzlinu atd.

K večeru sedám na motku a jedu do okrajové čvrti, dnes budu bydlet v paneláku. Moje bytná je starší dáma, nedoslýchá a mluví anglicky a estonsky, jen mi předá instrukce a utíká do svých místností k oblíbenému tureckému seriálu ve řvoucí televizi.

Nejsem jediný nájemník, na bytě se potkávám s Chorvatem Mišou, jel autem (starším Fordem ) ze své domoviny až na sever do Skandinávie, Norskem na Nordkapp a Finskem na jih. Teď je tedy na cestě zpět domů. A to je fakt náhoda, protože před těmi 25 lety jsem jel podobný okruh a tak jsem se i dostal do Pobaltí. Navíc znám Chorvatsko z motovýletů, takže máme o čem kecat.

Ráno 5.8. se s Mišou loučíme, on sedá do svého Focusu a odjíždí, já ho po chvíli (přesněji v 7:30) následuju a opouštím Talin směrem na jihozápad. Jinak - Talin (estonsky správně Tallinn) si zaslouží delší návštěvu; tu si nechám na později, už teď vím, že se do Pobaltí brzy vrátím.  Mířím do Virtsu, odkud mě trajekt odveze na ostrov Saaremaa. Do přístavu dorážím v 9:10, tolik také stojí lístek na loď (tedy 9.10 EU za osobu a motocykl) a v 9:40 odrážíme od břehů. Před tím jsem ještě stihl kafe v příjemné kavárně v portu.

Loď pluje necelou půlhodinu, i tak je to pro suchozemskou krysu, jako já, příjemný zážitek. Vítr je ale tak ostrý, že většina cestujících mizí pod střechu. A mraky okolo nevěstí nic dobrého.

Loď opouštím v Kuivastu na ostrůvku Muhu, tam mě přepadá první z dešťů, v městečku Liiva hážu plachtu na motku a schovávám se na zahrádce u komunitního centra, kde se místní i turisté (dle jejich angličtiny...?...) učí tradiční výšivky. 

Po dešti opouštím ostrov Muhu a po hrázi vjíždím na ostrov Saaremaa. Jedu pryč z hlavní silnice a kopíruju severní pobřeží.

Bohužel se strhává další déšť, ten přečkávám v dřevěné autobusové zastávce .

Při následné jízdě ujedu sotva 10 km a úkryt hledám v zastávce, která ale má i dveře, pohodlné lavice a knihy ke čtení (samozřejmě, že jen v estonštině). Déšť je dlouhý a vydatný, po něm mířím na jih, k hlavnímu městu ostrova - do Kuuresaare.

Až na počasí je cesta skvělá, míjím pár větrných mlýnů, před Kuuresaare stojí starý most přes mokřiny.

Líbí se mi i město samotné. Nejdřív na periferii navštěvuju muzeum KEK, zaměřené na život v Estonsku v době SSSR ( kde je mj. k vidění vůz, který si sám doma sestrojil šikovný Estonec, bažící po sporťáku).

Poté se procházím po centru a dávám si párečky, pak kávu v bistru s výhledem na další padající kapky.

V 18:30 jsem zpět v přístavišti a v 18:45 odrážíme směrem k pevnině. Na palubě trajektu si v teple dávám polévku, je moc dobrá a hutná. Z přístavního města mířím na jihovýchod, hledání noclehu se komplikuje, po delším pojíždění po zdejších polňačkách konečně nacházím statek, kde jsem chtěl přespat. Ale info na internetu bylo silně zavádějící, tak jedu dál - překvapuje mě, že ani po těchto deštích se na polních, často písčitých cestách téměř nedrží voda - minul jsem jen dvě větší louže. Azyl nakonec nacházím v luxusním motelu Ranna - taky za luxusní cenu 60 EU, ale stojí to za to (a bude to nejdražší ubytování na tomto motovýletu). Pokojík je útulný, uvnitř je puštěné topení, takže nejen, že vysuším vše deštěm navlhlé, ale taky si vyperu a usuším i další prádlo. A ráno mě čeká skvělá snídaně z místních produktů a výhled na moře s oblohou téměř bez mráčku. Ovšem ostrý vítr nezmizí, naopak ještě zesílí.

6.8. - po vydatné snídani sedám na motorku a odjíždím z tohoto příjemného místa.

V 11h zastavuju v Pärnu, město procházím, v pekárně/cukrárně ochutnávám zdejší dobroty. U kávy si povídám se starší dámou o životě v Estonsku, dáma mluví estonsky, finsky, anglicky a německy, ruštinu z principu odmítá. Celou dobu nás pozorují vrabci, kteří se vrhají na každý drobeček, který upadne na stůl, či na zem.

Když chci odjet, spouští se déšt a já jej trávím pod střechou pevnostní brány u vodního kanálu.

Další déšť mě zastihne při výjezdu z Pärnu. Je to přívalák tak hustý, že pod střechu nejbližší benzinky přijíždím úplně mokrý. Jakoby na mě někdo vylil několik kádí vody. Jen boty zůstaly v suchu, schované pod návleky. Ale černý mrak se vypršel, a já můžu pokračovat na jih . Vjíždím do Lotyšska, za hranicí předjíždím  stojící kolonu - silnice je zprovozněna jen napůl, kyvadlově pomocí semaforů. 

V jednom městě stavím na občerstvení a dělám dobře, v mém směru je nad krajinou černý, ale mizející mrak. Vypršel se a já pojedu bez deště, navíc se mi při mé rychlosti a zároveň ostrém protivětru trochu vysuší mokré svršky. V 16:30 dorážím do Rigy ( i tady je po dešti) , dohledávám místo dnešního spánku. A to v domě hned u vodního kanálu Pilséta (Pilsétas kanals) .

Podél kanálu jdu do města, na břehu jsou výstavní paláce, dnes sloužící jako ministerské úřady, nebo zahraniční ambasády. Před tou ruskou jsou opět nelichotivé vzkazy místních sousednímu molochu, podobné těm v estonském Talinu.

Pak skrze staré město přecházím k řece Daugavě a od ní zpět do labyrintu ulic a uliček starobylého centra.

Za soumraku přecházím přes nádraží a stále otevřenou tržnici k 'Stalinovu dortu', jak místní označují Lotyšskou Akademii Věd, postavenou v době SSSR ve stylu 'socialistického realismu' - podobá se Lomonosově univerzitě v Moskvě, či hotelu Internacional v Praze.

Na tržnici kupuju ovoce, nesu si ho na privát. Což je obrovský byt v secesním domě, rozdělený příčkami na malinké pokoje. Nelíbí se mi tu, zůstávám jen proto, že je v samotném středu města a za pár EU. Je zde velmi suchý vzduch, díky čemuž se ale úplně vysuší navlhlé oblečení. Za tmy jdu zpět do starého města. Cestou si dávám večeři a pak už ochutnávám místní pivka v klubu lokálního pivovárku. Šel jsem kolem něj už přes den a proč mne zaujal je celkem jasné z fotek :

Kočka za barem mi ale vysvětluje, že to není přímo bar motorkářů, ani se sama v motkách nevyzná, jen ví, že ta červená je z Čech. Kromě této práce ještě obsluhuje v české hospodě Sveiks-Švejk.  Ochutnávám dvě místní piva a jdu spát. Teda spát úplně nebudu, neboť sousední pokoj za tenkou příčkou si pronajal náruživý milenecký pár, který si bude od půlnoci do půl třetí a pak od čtyř do půl šesté hlasitě vyznávat a dokazovat lásku. 

7.8. vyrážím kolem 10é, ani snídaně v hezké kavárně nezachránila mou únavu a nevrlost. Navíc hned před Jelgavou se schovávám před deštěm, což náladě taky nepřidá. Aspoň servisuju motku a vidím, že jsem ztratil dva šrouby z malého předního blatníku - ještě že mám zázračný pytlík a v něm pár náhradních věciček.

Projíždím přes Jelgavu, přejíždím hranici do Litvy a přijíždím k Hoře křížů u města Šiauliai. 

Tisíce křížů představují nejen církevní symboly, ale  především tichý odpor Litevců vůči okupaci SSSR. Kromě mě a domorodců jsou zde výpravy z Polska, Německa a Slovinska.

Za Šiauliai opět hledám úkryt, hodinu se schovávám před deštěm, kromě kávy piju energeťák, ale stejně se mnou mlátí silná únava. Když přestává pršet nade mnou, razím dál a vidím jiné mraky pršet kousek dál ode mne - fakt pakárna :-(  

Před dalším lijákem se schovávám na další benzince. Pod střechou se potkávám s motocestovatelkou z Německa, jede na Hondě 300 Rally; doma má i BMW 1200, ale proto, že jede sama, potřebuje lehkou motorku pro případ zvedání stroje ze země.  Holčina je malinká a stěžuje si na výšku Hondy. To znám, taky jsem sedlal vysoký stroj a teď jsem vděčný za mého Himla. 

V pozdní odpoledne přijíždím do Klaipedy a v 17h mířím na lodním trajektu na Kurskou kosu (a stejným přívozem se za dvě hodiny vrátím do Klaipedy).

Poloostrov si projíždím, kosou prochází centrální silnička obklopená smíšenými, borovicovými a březovými lesy. Při zastávkách procházím pobřežní vísky, pláže i písčité duny.

Ubytko v Klaipedě je dost drahé a já jedu 50 km do města Šiluté, kde přespím v příjemném hotelu. Ve městě se opět potkává nové se starým,  Šiluté působí dojmem 'provinčních lázní po sezóně' - ale moc se mi tu líbí, je zde pár užitečných obchodů a hlavně bufetů. Omladina na motorkách, skůtrech a koloběžkách to tu docela oživuje. 

Hotelová restaurace je zavřená, obsluha mi doporučuje "místní vyhlášenou resturaci" - ale v ní je úplně prázdno a to nebudí mou důvěru. Takže díky za pouliční Qlinarai Pica- Suši, po vydatné pizze spím jak zabitý.

8.8. ráno poprchává, aspoň zašívám roztrhlý zip na tankvaku. Vyrážím až kolem 10h a jedu kolem hranice ruského Kaliningradu na jihovýchod .

Opět projíždím vesničkami, ale hlavně hustými lesy a polnostmi, silnice jsou dobré, ale i tady se občas asfaltéři inspirovali uměleckým dílem "Padesát odstínů šedi " .

Příjemné jsou chajdy u silnice, které nejen že poskytnou při dešti střechu nad hlavou, ale slouží i k edukační / informační osvětě.

Šipka u hlavní silnice mě zve do technického muzea v městečku Smalininkai. Jedu kolem hraniční řeky Nemunas/Němen, ve městě nacházím avizovaný cíl. Soukromé technické muzeum ale působí jako sbírka různě-rezavého šrotu - od kladiva po traktor. Až při odjezdu si všimnu dvou automobilů (Gaz-Poběda a menší Záporožec ZAZ 966) schovaných za stodolou, vracet se kvůli nim nebudu. Z místní pošty posílám pohled domů; dnes je pátek, do domoviny dorazí ve středu.

V Jurbarkasu točím na jih, východně se nachází velké město Kaunas, ale to počká na další cestu do Pobaltí. Pomalu se blížím k polské hranici, v Mariampolé opět prší a já vychutnávám nejen kávu, ale spousty sladkůstek v místní cukrárně/kavárně/čokoráji, nejvíc mi chutnal čokoládový rohlíček s vanilkovo-citronovým krémem. Nějakou sladkost beru jako dárek domů, snad se nerozteče.

Cesta do Polska se komplikuje, moje silnice je úplně uzavřená a musím jet po nedokončené dálnici s kyvadlovou dopravou - kolony jsou neskutečně dlouhé a i když nepředpisově předjíždím /objíždím /podjíždím stojící osobáky i tiráky, k hranici se dobelhám po 60 minutách. Na polské straně dělají uniformovaní orgáni náhodné kontroly vybraných vozů, což provoz neurychluje. Ale v Polsku již vše jede jako po másle, z dálnice sjíždím na boční cestu, která dálnici kopíruje, a jedu po ní téměř sám.

CESTA DOMŮ

I tady mi cestu komplikují deště, občas se schovám pod střechu, občas prší na dohled ode mě a občas prší na mě.

Únava je neodbytná a já si nacházím nocleh ve městě Ostroleka v motelu u řeky - dle všeho to byla hlavní budova dříve populárního kempingu, dnes slouží spíš jako ubytko pro firmy. 

Venku už je hezky, ale mraky nad horizontem opět nevěstí nic dobrého. Jedu do města na večeři a zrovna tu probíhá venkovní společenská veselice.

Ráno 9 .8. je slunečné, vyrážím na jihozápad po malých silničkách, nedopatřením se ocitám na dálnici, tak se po ní chvíli vezu, ale po 80 km se opět vracím na okresky. Zemědělci využívají krásného dne, sklízí, až se z polí práší, jako by tu vůbec nepršelo. Nespěchám, proto i dnešek strávím v Polsku a ubytování nacházím v Kladském výběžku v Žabkowicach Slazkich a to v kdysi luxusním hotýlku, který už ale trochu pozbyl původního lesku. Ve městě je opravdový unikát - šikmá věž,

....kterou obcházím, stejně tak si procházím město, ale už se stmívá. Na malé zahrádce v boční uličce večeřím, na velké zahrádce na hlavním náměstí, plné večerních návštěvníků, pak popíjím pivko a spát.

Ráno 10.8. se ještě vracím do města, je tu toho k vidění víc.

Ze Žabkowic jedu do Kladska, i to mě přitahuje a vím, že se sem brzo vrátím.

Pak už přejíždím hranice u Náchoda, ve Velkém Třebešově obědvám, ve vsi Puchlovice lezu do místního rybníka a v Poděbradech piju kafé a kecám s jiným motorkářem, který zvažuje nákup Himalayana. Na večer dorážím do Prahy a rovnou parkuju u mého oblíbeného pajzlu pozdravit kamarády. 

 Celkem jsem najel  4 830 km.  Utratil jsem 600 EU, 750 Zlotych + nějaké platby z účtu za ubytování + útraty v ČR = tedy celkem 25 000 Kč ( ubytování mě vyšlo od 18 EU do 40 EU, jen jednou jsem zaplatil 60 EU).

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE