Na motorce kolem Evropy část V.

Estonsko

Estonsko je samostatné teprve od roku 1991, očekával jsem proto více méně zmenšeninu Ruska. Navíc téměř 50% pevniny pokrývají lesy a je tu skoro 2000 jezer. Takže i zmenšeninu Finska. To je beztak vzdálené jenom 80 km.
Na ploše větší nežli polovina české republiky, žije zhruba tolik lidí, jako v Praze. Kdyby se uběhali, těžko takovou rozlohu dokáží udržet v pořádku. To jsem si myslel. O to příjemnější byla realita. Bohužel, mne tu čekalo i jedno docela nepříjemné překvapení.

Narva- město i řeka

Hned po přejetí Rusko – Estonských hranic začíná jiný svět. Doslova. Nová silnice, výstavní obchody, upravené město a příjemní lidé. Hranici tvoří řeka Narva, právě tady je součástí zřejmě světového unikátu.
V minulosti patřilo Estonské území Dánskému králi. Na levém břehu Narvy nechal koncem třináctého století postavit mohutnou obrannou pevnost. Asi o 200 let později, vyrostla na protějším Ruském břehu podobná, neméně mohutná. Narva je tu docela úzká, obránci pevností po sobě mohli z hradeb doslova házet kameny. Taková neobvyklá demonstrace moci se často nevidí.

Olgina – 2. července / 20.536 km

Jsem v campu v Estonsku. Našel jsem ho asi 20 km za hranicemi a po tom šoku z Ruska je jako očistná lázeň. Krásný, udržovaný, jeden z nejhezčích na mojí cestě. Navíc s WiFi. V Narvě jsem si koupil výborné rybky v kořeněném nálevu, rajčata, bulky a Estonskou vodku, super večeře.
Přijeli dva motorkáři a hned se ke mně hrnou. Manželský pár hrozně milých lidí. Jsou sice z Německa, ale Lužičtí Srbové. Mluví jakoby polsky, docela srozumitelně. Parádní večer, hodně se o ostrůvku Slovanů v germánském sevření dozvídám.
Je jich prý asi 20 tisíc a žijí nedaleko Lužických hor, v zemi zvané Lužice. Ta dala jednak našim horám jméno, v minulosti navíc patřila ke Koruně České. Později Prusku. Je podivuhodné, že tak malý nárůdek, prý nejmenší na světě, který nikdy neměl vlastní stát, dokázal po staletí uchovat vlastní jazyk i kulturu a odolat asimilaci.

Z cestovatele na motorce konečně motorkářem

Ráno balím já i mojí noví Lužičtí známí. Máme sice různé cíle, prvních padesát kilometrů pojedeme ale společně. Vím o nich už, že jsou členy party šesti manželských motorkářských párů. A často vyráží na dovolené všichni společně. Snad jim budu stačit.

1a- nejdříve jezdit, potom žehlit

Byl to nakonec moc pěkný a silný zážitek. Jel jsem třetí za paní Mickelovou. Vidět ji jak upaluje, mne docela vzrušovalo. Taková byla bez motorky křehká a zranitelná, a když teď měla někoho předjet tak bum a byla pryč. Také jsem nikdy neviděl nikoho, kdo by byl s motorkou tak dokonale srostlý. Skoro mi bylo líto, že to moc rychle uteklo. Byl jsem rozježděný, společnou cestu a paní Gabi obzvlášť, jsem si náramně užíval.
Padesát společných kilometrů mi potvrdilo, jak rozdílné je cestovat v partě nebo sám. Jeli jsme o trochu rychleji, nežli jsem byl zvyklý, většinou mezi 130 a 140 km/hod. Zásadně to ale změnilo rytmus jízdy. Stále jsme někoho předjížděli. Místo sledování krajiny a vychutnávání si Estonska, bylo nutné věnovat veškerou pozornost jízdě. Z cestovatele jsem se změnil na motorkáře. Naštěstí jenom dočasně, moc vidět se toho takhle nedá.

Město Kunda

Leží ve směru na Tallin a mezi českými turisty je pro svůj název velmi populární. Mají tu i Kundodeník, kam se zapisují. Vím, kde ho hledat, ale můj zápis v něm nakonec není. Nenašel jsem ho.

Tallin – 3. července / 20.807 km

Historické centrum města je jedinou Estonskou památkou na seznamu Unesco. Dalo se čekat, že bude krásné, přesto mne Tallin velmi překvapil. Je to opravdu nádherné, čisté a příjemné město. Místy mi připomínalo Prahu. V jedné historické restauraci si dávám výborný oběd. Lososa s brokolicí zapíjím Krušovickým pivem. Potkávám tu čtveřici mladých příjemných lidí ze Slaného. Po delší době zase oprašuji češtinu.
Turistů je v tomto krásném a příjemném městě velmi mnoho. Asi nejvíce jich připlouvá zhruba dvaceti trajekty denně z nedalekých Helsinek. Mladé Estonsko si svého silného partnera hledá právě ve Finsku. A pro Finy z malých dřevěných domečků má středověké, mimořádně zachovalé jádro Tallinu, obehnané navíc mohutnými hradbami, určitě silné kouzlo. Navíc si jsou oba jazyky tak podobné, že se tu bez potíží domluví.

První závada na motorce

Do Tallinu jsem přijel podél pobřeží národním parkem Lahemaa a byl to skvělý zážitek. Rozsáhlé území neobydlené krajiny s osamělými domky a minimálním provozem. Na pobřeží stojí dodnes mnoho strážních věží, je z nich krásný rozhled. Ještě nedávno byl vstup do této oblasti jenom na zvláštní povolení.
Trochu pod dojmem této svérázné krajiny pokračuji z Tallinu stále podél pobřeží. Navštěvuji lázeňské město Haapsalu, moc klidu na prohlídku ale nemám. Při jízdě se z motoru ozývá hučení, zesiluje a zeslabuje a já marně hledám příčinu. Nakonec si všímám, že řetěz je v jednu chvíli napnutý a hned zase povolený. Takže řetězová sada dosloužila. Vydržela přes 30 tis. km, jestli to je moc nebo málo v tuto chvíli nevím. Mám první motorku a zkušenosti teprve sbírám.

Pärnu – 4. / 5. července / 21.007 km

Pärnu je vyhlášené lázeňské město, já tu potřebuji vyléčit motorku. Servis nachází GPS, je ale sobota a tak marně buším na vrata. Asi sto metrů odsud vidím moto- obchod, jdu si nechat poradit. Ochotný prodavač říká van minut, bere mobil a za van minut přijíždí mechanik ze servisu.
Určitě ho vytáhli od sobotního obědu, ochotně ale slibuje opravu. Brzy se ale zjistí, že potřebný rozměr řetězu mají až v Tallinu a nejdříve tu může být v neděli ráno. Domlouváme se tedy na druhý den. Začíná trochu pršet a tak končím v nedalekém hotelu „Pärnu.“ Po více nežli šedesáti nocích na karimatce se na postel a pevné stěny docela těším.

Krádež

Hotel byl pěkný a vcelku laciný. S motorkou mne posílají na hotelové parkoviště. Je osvětlené a přímo před oknem recepce. Jsem rád, že nemusím úplně všechno tahat do čtvrtého patra. Jo,jo.
Ráno nacházím kovové kufry s vypáčenými zámky. Když začnu počítat ztráty, vypadá to na konec výletu. Stan, karimatka, spacák, nepromoky, čelovka atd. Všechno už mělo sice svá nejlepší léta dávno za sebou, pokud ale nechci jezdit jenom za pěkného počasí a od hotelu k hotelu…. Navíc jsem měl super stan a jiný nechci. Coleman Phad X2. Dá se stavět i v dešti, nepotřebuje koliky, veliká předsíňka, dva vchody a okno a navíc pěkný, skladný a lehký. Policii ani nevolám, přijde mi to jako zbytečná ztráta času. Raději si jdu postěžovat všemohoucímu do kostela.

Servis

Podle plánu odjíždím do servisu, mechanik už čeká s řetězem v ruce. Potřebuji ale oddechový čas. Domlouváme se na pondělí, motorku zamyká v dílně. A já vyrážím otestovat, jak daleko už pokročil kapitalizmus v Estonských outdoorových obchodech. Je neděle, moc velikou útratu asi neudělám.
Nechci a ani nemohu hodnotit obecnou úroveň služeb a ochotu pracovníků. Je ale pravda, že mi nezištně pomohli v prodejně, že přijel mechanik, i když měl volno, že zajistil součástku z města skoro 200 km vzdáleného, navíc ze soboty na neděli a že v neděli přišel, aby mi motorku spravil.
V Estonsku se zřejmě snaží nejenom zloději. Je to tu vidět všude. Brzy objevuji nový obchodní dům. Nemohu uvěřit vlastním očím. Z jedné výlohy na mne mrká Coleman Phad X2. Cesta tedy pokračuje! Měli v podstatě všechno. Jenom nepromoky jsem nesehnal.

Lotyšsko

Pobaltské státy chci poznat co nejlépe, z Pärnu mířím proto opět do vnitrozemí. Zatahuje se a tak docela pospíchám. Jak umí někdy pršet, vím už moc dobře. Musím doufat, že v Rize obchod s moto oblečením bude.

Riga – 6. / 7. července / 21. 396 km

Sedím v campu v Rize, popíjím Ukrajinské víno a baštím Estonský salám. Obojí chutná jako prošlá zubní pasta. A navíc mám pocit, že skončilo pěkné počasí. Na obloze visí totálně černý mrak, v Česku by znamenal jediné. V Pobaltí je zatím zataženo skoro pořád, ale neprší. Nemohu si na to, zvyknou. Stále čekám hrozný déšť.
Našel jsem servis a prodejnu Suzuki. Nepromoky už mám a docela parádní. Jenom návleky na boty neměli. Camp je tu veliký a docela plný. Přišel za mnou strážný z ochranky campu, upoutalo ho CZ. Říkal, že má Octavii diesel a jezdí za 4lt, byl z ní dost nadšený. Zajímalo ho, jak vidím Lotyšsko a tak. Zítra tu zůstanu, chci si Rigu trochu projít
Hlavní město Lotyšska je jediným velkoměstem v Pobaltí. Žije tu750 tisíci obyvatel. Staré město je velmi malebné. Stejně jako v Tallinu a nakonec i ve Vilniusu, tvoří centrum města a patří do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Řeka Daugava rozděluje Rigu na dvě poloviny. Staré město leží na pravém břehu, z mostu je vidět krásné panorama. Vyčnívá především věž Rižského domu, je to největší církevní stavba v Pobaltí. Vedle stojí další dominanta města, 123 metry vysoká věž kostelu sv. Petra. Stavba v popředí není sice tak vysoká ani monumentální, zato nad ní vlají dvě vlajky. Estonská a zřejmě prezidentská. Kdysi hrad a později zámek je dnes sídlem lotyšské prezidentky.

Vnitrozemím Lotyšska

Kousek za hlavním městem jsem sjel z E 22 a dál po žlutých silničkách směřoval do Kudigy. Chtěl jsem spatřit největší a nejslavnější Lotyšský vodopád a trochu poznat venkov. Vedlejší silnice byly vesměs uježděný štěrk a hlína. Pokud se objevil asfalt, pak začínal i končil pár desítek metrů před vesnicí. Moc rychle se jet nedalo, povrch byl většinou vyježděný do rolety. Čím déle jsem jel, tím méně jsem rozuměl tomu, proč někdo rozbité cesty vyhledává. Já jsem spíše čekal, kdy mi něco upadne nebo to udělám sám.
Potkal jsem i místního cestáře. Silný traktor s radlicí na odhrnování sněhu, postup je stejný. Jel docela rychle a hrnul před sebou metr vysoký válec hlíny. Jízda na motorce po čerstvě zarovnaném povrchu nebyla ale nic moc. Do čerstvě zasypaných děr se kolo bořilo a šance na salto se zvětšila.
Nakonec mi ale radost i plány zkazil jiný problém. Docela se setmělo a začalo pršet. Mířil jsem do Litvy na Kurskou kosu, tma a déšť bylo poslední, co bych si přál.

Litva

Z Liepaje v Lotyšsku jsem podél pobřeží směřoval Klaipedy v Litvě. Chtěl jsem navštívit Kurskou Kosu, přírodní unikát zapsaný i v seznamu UNESCO. Jel jsem tím směrem, i když pršelo stále víc. U trajektu v Klaipedě bylo zřejmé, že dál to nemá cenu. Pro déšť a tmu nebylo skoro vidět.

Hora křížů

Dávám sbohem Baltskému moři a mířím do vnitrozemí. Déšť se změnil v liják, přestává ale v pravou chvíli. Přijíždím k další veliké zajímavosti v Litvě, k Hoře křížů. Leží kousek za městem Šiauliai a přitahovala poutníky už v dobách carského Ruska.
První kříže na tomto místě patřily prý obětem polského povstání proti carovi z roku 1831. Jak šel čas, kříže přibývaly. Důvody k tomu byly většinou podobné. Stáli tu němí svědci popravených, umučených nebo deportovaných na Sibiř. Komunisté toto místo několikrát srovnali se zemí. Chtěli ho vyškrtnout z mapy Ruska. Jenom ale posilovali odhodlání svých poddaných, nepřipustit takovou zvůli. Kříže se brzy objevily znovu.
Dnes je jich tolik, že se nedají spočítat. Stále přitom přibývají další. Snad už ale ne jako vzpomínka na umučené. Lidé sem přicházejí prosit Boha o pomoc nebo mu za ni naopak poděkovat. Horu křížů navštívil v roce 1993 i papež Jana Pavla II. Od té doby stojí na úpatí hory jeho dar. Monumentální socha Ježíše Krista.

Motel Šeduva – 8. července / 21.981 km

Sotva jsem stihl několik fotek, znovu se rozpršelo. Blíží se noc, musím řešit nocleh. Kousek od Hory křížů zahlédnu u silnice nový motel. Volné pokoje mají, 30 Eur za noc. To tedy ani náhodou.
Najít večer a v dešti místo na spaní není v Pobaltí právě jednoduché. Navigační mapy na svoje lepší časy teprve čekají a tak mi GPS příliš možností nenabízí. Navíc prší jako o život, voda mi z bot bez návleků už vytéká vrchem. Když asi po padesáti kilometrech znovu zahlédnu motel, přijde mi 30 Eur jako slušná cena.

Geografický střed Evropy – 25°19‘ VD / 54°54‘ SŠ

Středů bude v Evropě asi víc, ten „zaručeně pravý“ leží zhruba 25 km před Vilniusem, u silnice z Uteny. Zaměřili ho odborníci francouzského geografického institutu v roce 1989. Na vrcholku kopce Bernotai stojí sloup a nad ním září koruna z evropských hvězd.

Struveho geodetický oblouk

Nedaleko geografického středu se nachází jeden z 256 triangulačních bodů Struveho oblouku. První leží na samém severu Norska, poslední u Černého moře a tvoří zhruba poledník. Zaměřil je Ruský astronom německého původu Friedrich von Struhe. Pomocí těchto přesně zaměřených bodů pomohl stanovit přesnou velikost a tvar zeměkoule. Stalo se tak před necelými 200 lety.
Světová organizace UNESCO vybrala 34 bodů a zahrnula je do světového kulturního dědictví. Na jejím seznamu není žádná památka společná tolika státům. Oblouk prochází deseti zeměmi a vybrané body jsou v každé z nich. Ten Litevský označuje asi metr vysoký žulový kvádr. Text na něm jsem sice nerozluštil, ale „viděl jsem ho“.

Vilnius

Vilnius byl kdysi nazýván Jeruzalémem východu. Až do druhé světové války tady žila silná populace Židů. Zůstala po nich synagoga, je tu ale i mešita a čtyřicet katolických kostelů. Trochu jsem se tu projel i prošel. A konečně koupil i parádní návleky na boty. Moc deště na zbytku své cesty už ale nezažiju.
V paměti mi neutkvělo ani tak staré město, rovněž na seznamu UNESCO, jako novodobá část. Jinde dominují věže katedrál, ve Vilniusu moderní výškové stavby. „Evropa Tower“ je nepřehlédnutelná nejvyšší stavba v Pobaltí.

Trakaj – městečko a vodní hrad – 9. července / 22.268 km

Městečko se šesti tisíci obyvateli, je těžké uvěřit, že bývalo hlavním městem litevské říše. Zdejší ostrovní hrad stejného jména své, bývalé poslání reprezentuje mnohem suverénněji. Dnes je zřejmě nejnavštěvovanější Litevskou památkou a není se čemu divit. Sytá červeň jeho zdí a střech, zeleň ostrova a modrá hladina, působí jezera Galvé opravdu malebně.
Kousek za městečkem Trakaj je v nádherném parku ohromný kemp. Potkávám tu několik motorkářů z Polska, jedou na mezinárodní sraz někam na Krym. Další je až ze Španělska z Valencie. Je zvědavý na moje fotky i dojmy z jeho země, on Česko nezná.
Až tady si uvědomuji, že jsem vlastně celý den skoro nejedl a že ani nemám co. Naštěstí. Součástí kempu je restaurace, loučím se s přímořským státem a tak chci ochutnat rybu. Nechávám si poradit, to mám spolehlivě vyzkoušené. Číšník pak ve vlastním zájmu dohlédne, aby to kuchař nějak neolenošil. Doporučil mi rybu zvanou salamon, nebo tak nějak, je prý lepší nežli losos. Byl! Zapečený se zelím a sýrem, nezvyklé, ale vynikající.

Pobaltské republiky mýma očima – 8 dní / 2.000 km

Trochu mi tu chyběly kopce. Roviny jsou fádní všude, s tím se nic nenadělá. Na druhé straně jsem určitě neočekával tak vysokou životní úroveň. A už vůbec ne krásně opravená a vyšperkovaná centra hlavních měst.
Nejdál je nesporně Estonsko, Tallin musí nadchnout určitě každého. Hodně věcí ještě čeká na dotažení, o tom ale víme sami dost. Co tu je ale nepřehlédnutelné, je snaha a pracovitost lidí. A také blahodárný vliv vstupu pobaltských republik do EU. Díky tomu, tu jsou na hlavních tazích kvalitní silnice. Nezbytná podmínka, aby přijeli turisté a s nimi poptávka po službách. Vyrostou restaurace, servisy, benzinky, nabídka ubytování všech kategorií atd.
Nemohu přejít, že jsem právě v Estonsku svoji cestu málem ukončil. Nikdy jsem ale příčiny svých různých problémů nehledal jinde, nežli tam, kde opravdu vznikly. Tedy u sebe. Ani tady to nebylo jinak. Prostě jsem si svůj majetek pořádně nepohlídal. Nakonec tam nemusela zůstat ani motorka. Krade se asi všude. Zkusil jsem to vidět jako příležitost vyměnit staré za nové. A už to tolik nebolelo.

Bělorusko

Hranice s Běloruskem leží asi 30 km od Vilniusu. V hlavním městě jsem si ještě stihl koupit nějaké zásoby jídla a po nové, široké a prázdné silnici vyrazil k další, zatím neznámé, zemi. Věděl jsem jenom, že se kamarádí s Ruskem a vládne tu poslední evropský diktátor Lukašenko. Tedy nic moc povzbudivého.
Na hranicích jsem sám. Celníci usměvaví a příjemní, za 2 Eura mi prodávají zdravotní pojištění, kontrolují vízum a přejí šťastnou cestu. Je pěkně, silnice prázdná a kvalitní a kolem ní čistá odpočívadla. Odbočky z hlavní jsou vyasfaltované tak 200 metrů, dál pokračuje uježděná hlína. Podobně jsou na tom i vesničky. Vidím jich ale málo, častěji je kolem les. Celá třetina země je zalesněná. Krajina je rovná a monotonií. Aby taky ne, nadmořská výška nejvyššího bodu země je něco přes 300 m.

Minsk

Strategicky dobře umístěné hlavní město Běloruska, přitahovalo vždycky pozornost mocných. Za dobu své tisícileté existence bylo nesčetněkrát obléháno, dobyto a pobořeno. Po druhé světové válce zůstalo dokonce přes 80% všech budov v troskách.
Když se novodobé výstavby chopili socialističtí architekti, nezdržovali se rekonstrukcí. Historické centrum bychom tedy hledali marně. Vznikly široké bulváry, paneláková sídliště, naštěstí i parky a vodní plochy. Město dnes určitě nepůsobí depresivně, spíše vzdušně a mladě.
Lidé mi přijdou stejní, jako kdekoliv ve vyspělých státech. Pěkně ustrojení a s nezbytným mobilem v ruce. Jenom jich je na téměř dvoumilionové město všude nezvykle málo. Také aut v ulicích příliš nepotkávám. Moc jsem se tu ale nezdržel, blížil se večer a bylo třeba přemýšlet o noclehu. Brzy proto pokračuji dál.

Marina Gorka – 10. července / 22.568 km

Když tankuji na obchvatu města Marina Gorka, všímám si šipky do centra. Je na ni postel a číslice 4km. Paráda, vyřešený problém a další zkušenost na obzoru. Město je dost zaostalé, mírně řečeno a „gastinica“ jak by smet. Ukázali mi ji příjemní policajti, v recepci je moc milá recepční. Má sestru vdanou na Moravě, ještě za ni ale nebyla. Cesta je prý drahá. Zato pokoj moc ne, 5Eur.
Hotel je jako vystřižený z filmu pro pamětníky pamětníků. Starý gauč vrže tak, že spím na karimatce. Žárovka má asi 10 Wat, píši s čelovkou na hlavě. Bělorusko je po Rusku určitě nejvíc zralé na nelichotivé fotky. Ty já ale nedělám ani nebudu. Lidé jsou zatím nesmírně milí, nezaslouží si to. Recepční mi poradila, kam si mohu zavést do bezpečí motorku. Hlídá mi ji teď jeden vysloužilý voják, strážce vojenského vodojemu. Zpátky jdu pěšky a pozoruji, jak tu lidé žijí.

A tak mi tu žijem….

U jednoho starého baráku je třímetrová jáma. Asi nová přípojka vody či co. Zahazuje ji stará paní, možná až osmdesátiletá. Heká a ze všech svých skrovných sil zápasí s lopatou. A pak si všimnu toho mohutného chlapa. Sedí metr vedle a pokuřuje. Chvilku je oba nevěřícně pozoruju. Volá na mne něco jako „no co, co, máš problém, o co jde?!!“… „Ženščína rabótajet a čelavěk sidít“!?? Teď zase nechápe on. Co je na tom proboha tomu cizinci divné??? Jooo Rusko (i když bílé).

Bělorusko mýma očima – 2 dny / 600 km

Co po dvou dnech napsat a nebýt mimo? Bělorusko by mělo vstoupit do EU. Polovinou svých hranic s ním už sousedí. Přesto požaduje víza. Lidé na vesnicích neviděli turistu, neviděli motorku. Necestují. Nemají se kde naučit jak dělat věci lépe. Přitom jsou pracovití, milí a skromní.
Bělorusko mne příjemně překvapilo. Především lidé, ti obyčejní i strážci moci, policie a celníci. Možná jsem očekával potíže a ty se nedostavily, možná by druhá návštěva byla méně pohodová. Byl jsem tu přece jenom příliš krátce.

Ukrajina

Hraniční přechod

Hranice v rámci Společenství nezávislých států připomínají trochu železnou oponu. Když jsem dorazil k Ukrajinské celnici, stála tam kilometrová kolona. Jedu dopředu pro tiskopisy, kdo ví, kolik jich budu muset vyplnit. Jak mne soldát spatří, celý se rozzáří. Á inostráněc !!! Podává mi několik lejster a říká zhruba, „umíš to vyplnit?, neumíš!, dej 10 Eur a za tři minuty jedeš dál. Se správně vyplněnými formuláři“. Když vidím tu kolonu, není co řešit.
Když chci ty správně vyplněné formuláře odevzdat, nastává druhé kolo. „To jsi vyplňoval Ty?“- „Ne, celník u brány,“- „Jen tak?,“- „No jo,“- „Nic jsi mu nedal?,“- „Dal,“- „No tak…?!“- „Už nic nemám!“, - „Tak se vrať k tý bráně!“. Měl jsem nejmenší bankovku 20 Eur. Co se dalo dělat…Vzal peníze, pas i formulář a zmizel.
Stál jsem tu a čekal, za chvíli se kolem mne shluklo zřejmě celé velení celnice. Důstojníci všech hodností. Motorka s kufry polepenými symboly projetých států, přitahovala pozornost všude. Co je to za značku, jaký má obsah, kolik u nás stojí, kde jsem všude byl…… Vůbec neřešili, že ostatní motoristé pobíhají s náručí tiskopisů od okénka k okénku a jenom já mám volno. Když mi pak celník přinesl doklady, že všechno bylo v pořádku a mohu jet, v klidu se rozešli. A já jsem vyrazil do Ukrajiny.

Berdyčiv – 11. července / 23.143 km

Po přejezdu hranic se krajina příliš nezměnila. Rovina, kolem silnice buď stromy, nebo pár domků. Změnili se ale silnice, většinou jsou v beznadějně katastrofálním stavu. Jeden výtluk vedle druhého. Pokud se opravuje, pak jenom asfaltem a lopatou. Takže buď krtičinec, nebo díra. Na metru cesty oboje.
Trochu potíží zažívám i při tankování. Je sobota, banky mají zavřeno a já marně hledám bezinku, kde mi vezmou platební kartu nebo Eura. Nádrž pomalu vysychá, řešení se nedá odkládat už moc dlouho. Nakonec u jedné obsluhy pochopení najdu. Vymění mi soukromě 50 Euro a pak tankuji za jejich hřivny.
Je trochu zataženo a noc na krku. S ubytováním mi ale GPS ani na Ukrajině neporadí. Zastavuji v Berdyčivu, chvilku se rozhlížím a přichází nějaký domorodec. Zná Česko, před mnoha lety dělal v Mladé Boleslavi. Byl i v Teplicích a Ústí n/L. Zavede mne k hotelu. Pokoj je krásný a postel nevrže. Je ale sobota a v hotelové restauraci rozjíždějí disko. Moc jsem toho tedy nenaspal.

Ukrajina mýma očima – 2 dny / 500 km

Přejel jsem sice napříč celou zemí, bylo to ale jenom několik měst a turisticky dost neatraktivní oblast. Na hranicích vyžadovali úplatek, na výjezdu sice tvrdě, už ale marně. Jinak byli lidé přátelští a ochotní. Jeden Ukrajinec, jako voják sloužil kdysi v Milovicích, mi sám nabídl samolepku UA. Prý ji jen těžko seženu, tak aby mi ve sbírce nechyběla.
Silnice jsou v hrozném stavu, města spíše zanedbaná a nepěkná. To poslední před hranicemi s Moldavskem „Mohyliv – Podylskij“ bylo vůbec nejzanedbanější město, které jsem kdy viděl. Lidé tu neumí pracovat a správci věcí veřejných moudře vládnout. Vyniká to především v kontrastu se zeměmi, kterým příroda dala do vínku mnohem tvrdší podmínky. Například málo úrodné půdy, nepříznivé klima nebo žádné nerostného bohatství. A přesto jsou mnohem upravenější a jejich obyvatelé bohatší.

Moldavsko

Od konce II. světové války až do vyhlášení nezávislosti v roce 1991, patřilo do Svazu Sovětských republik. Historicky je ale součástí Rumunska. Svědčí o tom i oficiální moldavština. Podle dobrozdání lingvinistů se jedná o čistokrevnou rumunštinu.
O Moldavsku jsem věděl pouze to, že je spolu s Albánií nejchudší evropskou zemí a vyrábí tu dobré víno. A dole na jihu, leží od 19.stletí česká vesnička Holuboje / Novohrad. Hodně jsem se sem těšil. Chci toho tady poznat co nejvíc, proto mám v plánu projet celou zem od severu k jihu.
Hned za hranicemi s Ukrajinou se výrazně zlepšila kvalita cesty. Vesničky mi ale připomínají Rumunsko před čtyřiceti lety. Problémem je i špatné či žádné značení silnic. GPS je často bezradnější nežli já. Jedu ale do hlavního města, na správný směr se většinou doptám. Občas sprchne a silnice místy zmizí pod hladinou blátivé vody.

Kemp

Skoro nevěřím svým očím, když zahlédnu značku se známým symbolem stanu. Odbočím a nevěřím opět. Oplocený ohromný kus lesa, vyasfaltované parkoviště, vjezd hlídá ochranka a za vraty vidím velikou stylovou salaš a pár menších srubů. Na krytém venkovním posezení sedí hosté a hraje hudba. „Ano, ubytování máme, hned přijde majitel“. Místo na stan nemá, vede mne do srubu - kožešiny, lovecké trofeje, vířivka, krb….. a 50 Eur za noc. Takže déšť nedéšť, pokračuji do Kišiněva. Asi jsem poznal místního Billa Gatese.

Hlavní město Kišiněv – 12. / 13. července / 23.668 km

Hotel Kišiněv

Při vjezdu do města mi na benzince dávají pár typů na ubytování. Pro první pokus volím hotel Kišiněv. Pokud nebude příliš drahý, bylo by to docela stylové. Navíc stojí na začátku hlavní třídy města, snadno ho najdu a budu i v centru.
Noc tu stojí zhruba 10 Eur, žádná hrůza. Pokoje jsou vcelku slušné, po dlouhé době se hodinu namáčím ve vaně. V každém patře je stálá služba, vidí na dveře všech pokojů. Hostů tu ale moc není. Motorku mám na oploceném a hlídaném parkovišti, asi 200 metrů od hotelu.
Moldavan, se kterým jsem se tu spřátelil nejvíc, byl Rus z Vladivostoku. Jinak strážce hotelového pořádku. Měl utkvělou představu, že potřebuji větší plexi na motorku. Mám si koupit tabuli, nahřát ji, ohnout, ořezat…Rád na něho ale vzpomínám, kdyby tam někdo jel, ozvěte se mi. Pošlu mu dárek a jeho fotku. Ď.
Spal jsem dobře, spíše jako zabitý. Asi jsem byl už zralý na odpočinek. Hned ráno se rozhoduji zůstat ještě jednu noc. Jednak se mi do sedla moc nechce, hlavně jsem ale na hlavní město nejchudší evropské země zvědavý. Včera jsem toho moc nestihl, vlastně jenom katedrálu Zrození Páně. Lidé před ní stáli v mohutném zástupu, uvnitř osahávali a líbali nějakou relikvii. Někteří přijeli zjevně z velké dálky, asi v nejlepším ustrojení. Dokonce vidím i turisty, málo, ale přece.
Na hlavní ulici je plno směnáren, jsou všude. Nabídka potravin v obchodech je srovnatelná s naší. Po dlouhé době si dávám jídlo v bufetu. Hovězí maso, opečené brambory a salát. Slušné jídlo i bufet. Jinak toho ale po pravdě moc k vidění není. Všechno je trochu staré a trochu šedivé. Lidé jsou ale ustrojeni pěkně. A ženy jsou pěkné celé. Plno je tu i vojáků a policie.
Hlavní město má už skoro tři čtvrtě milionu obyvatel, žije tu téměř čtvrtina národa. Chudý venkov se vylidňuje, města se rozrůstají. Páteří města je třída Štěpána Velikého (Štefan čel Mare). Téměř všechny významné budovy stojí buď přímo na ni, nebo v těsné blízkosti. Kousek od ní se pocit velkoměsta rychle vytratí. Přízemní domky se zahrádkami, úzké uličky a minimální provoz, klid a pohoda. Jako součást metropole se to určitě netváří.

Cesta k bulharským hranicím

Moldavsko je chudé na přírodní i kulturní památky. Pár zajímavostí ale turistům nabídnout může. Například vinné sklepy v Cricově. Býval to kamenný důl, materiál poloviny kišiněvských domů pochází právě odsud. Dnes je 60 km jeho chodeb, s konstantní teplotou 12°C, zapsáno v Guinessově knize rekordů. Zásoba uložených archivních vín je jednou z největších na světě. Z Kišiněva je to sem něco přes 10 km.
Další cesta napříč zemí k jihu, nebyla ale nic snadného. Značení silnic, rozcestníky, dokonce ani názvy obcí samozřejmostí nejsou. Lidé z vesnic asi moc necestují. Mám sice mapu s názvy v azbuce, vidí ji mnohdy poprvé. Ptám se na města, kde nikdy nebyli a jejichž názvy, určitě komolím.
Silnice, která v obci začíná jako polňačka, se po pěti kilometrech mění na širokou asfaltku nejvyšší třídy a naopak. Začne to slibně a skončí v poli. Ale je krásně a kdo ví, jestli se sem ještě vrátím. Takže pohoda.

Moldavsko mýma očima – 3 dny / 700 km

Nikdy a nikde jsem si tolik neuvědomoval rozdělení společnosti do tříd, jako při procházce Kišiněvem. Na jedné straně chudí, většinou starší a méně průbojní. A na druhé ti, kteří při nedávné desocializaci země věděli kde být a co tam dělat. Majitelé obchodů, směnáren, barů atd. Většinou muži, mladí a průbojní.
Zdá se mi, že v tuto chvíli jsou pro Moldavsko poměrně důležití. Jejich touha po penězích a schopnost je vydělat, stojí za výlohami plnými zboží a dobrým jídlem v restauracích. A za nárůstem pracovních míst.
Těžko říci, jak to mají s morálkou. Po desetiletích devastace všeho ji ve východním bloku moc nezbylo nikde. Ničilo a bouralo se ve velkém, mravní hodnoty i kulturní památky. Uprostřed hlavní třídy Kišiněva, na náměstí Velkého národního shromáždění, stojí mohutná budova vlády. Po staletí tu stával biskupský palác. Jednoho dne přišli sovětští vojáci a vyhodili ho do povětří. Začala éra nového člověka.
Schopní a morálně pevní, končili ve vězeních nebo v emigraci. I dnes je to asi jeden ze stěžejních problémů Moldavska. Vzdělaní a podnikaví lidé odcházejí za prací. Sice dobrovolně, ale pryč. A žádní zahraniční investoři se na uprázdněná místa nehrnou. Z mého laického pohledu by Moldavská vláda měla nechat separátní Podněsteří jít vlastní svojí cestou a sama usilovat o vstup do EU. Být nablízku svobodným a pracovitým je určitě ta nejlepší alternativa. Je jenom otázka, zda a jak dlouho EU takové zůstane.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE