Vlhká letní dovolená

28.07.2010 Vstáváme okolo páté ráno.  Za okny vydatně prší a je najednou zima. Celý rozmrzelý beru do ruky notebook a kontroluji předpověď počasí pro ČR a SR. Nic milého mne ale nečeká, pršet má po celém území, celý den :-( Počkat až se to vyprší by taky mohlo znamenat promrhaný i celý den a to jsme si při našem časovém plánu nemohli dovolit. Za vydatného lijavce tedy v 7:00 vyrážíme.

Nádherný asfalt a krásné beskydské zatáčky si spíše protrpím, než užívám. Po pár kilometrech jsme oba mokří a zmrzlí. Okolo půl desáté dojíždíme podle plánu do slovenské Bytči a jdem do kavárny na horkou čokoládu. Výborná bílá nás krásně zahřála a hlavně jsme si pochutnali! Ve vedlejší drogerii kupujeme alternativu k nepromokavým rukavicím, jelikož mé i jančiny se dají ždímat.  Po cestě přes Beskydy na slovenské straně budují nové silnice a pracovní stroje natahaly na cestu spoustu bláta které s deštěm tvoří úžasné máslíčko. Cestovní rychlost se pohybuje okolo 45 km/h a moje FZS600 vypadá spíš jako YZF po celodenním tréninku na trati. :-) Dále na jih směrem na Bratislavu zastavujeme v Dubnici u Tesca na "čurpauzu" a fotíme zahnusené moto.  Další stop je v Novém Mestě nad Váhom na sváču. Přestalo pršet tak shazujem nepromoky. Na parkovišti potkáváme místního bajkera na Hornetu. Prej se právě vrátil z Chorvatska a hlásí nám studené moře a předpověď pořádného slejváku na dnešek. Prej se to valí z Rakouska. Žůžo!

Dojídáme, loučíme se a vyrážíme směr hlavní město! Po cestě v obci Potvorice zastavujeme, protože Janička prostě miluje slunečnuce a tady jich mají celé pole veliké, kam až oko dohlédne. Nutné foto, a pokračujeme.  Kousek před Bratislavou zase chčije. Nepromoky ON.  Za Bratislavou přestává pršet a vykukuje slunce. Začíná nám být zase horko a nepromoky OFF. Rychle přes město a už jsme na hranicích. Opuštěné budovy, vymlácené vytríny, rezavá zvednutá závora a beton prorostlý plevelem. Vyrábím pár černobílých fotek. Z některých jde až strach, připomíná mi to současnost v Pripjaťi.

Vítejte v Maďarsku!
Maďarsko nás vítá polojasnou oblohou a suchými cestami. Hned za hranicemi tankuju plnou na první pumpě, kterou u cesty potkáváme s příznačným názvem Discont. Nezbytná sváča a SMS domů, že jsme v pořádku.

Počasí na guvno, pořád v nepromocích.
Pak vykoukne zase sluníčko a je neskutečné horko. Pláštěnky dolů. Před místem našeho plánovaného stanování nás potkávají úžasná bouřková mračna. Pláštěnky nasadit! I přes to jak to vypadalo hrozivě nás skrápěl jen "obyčejný dešť". Letíme dále na Hévíz s tím, že tam už najdeme Camp nebo ubytování snáz, než tady na vsi když už se k nám to počasí takhle staví zády. V pláštěnkách pokračujeme a cestu nám znepříjemňuje celkem silný boční vítr. Možná to byl jen můj dojem, ale ať jsem točil řidítky kamkoli, pořád foukalo z pravé strany! :-) Maďarské cesty jsou hrozné! Alespoň ty na kterých jsme strávili většinu času při průjezdu touto rovinatou zemí. Jsou z velké části látané jako montérky mého dědy (jedna lata větší než druhá a každá jiným materiálem), zvlněné jako to moře, ke kterému směřujeme a o vyjetých kolejích se snad ani netřeba zmiňovat. Na takových cestách trpí jak cestující, tak stroje, a v neposlední řadě také zavazadla. První v pořadí vzdal svůj boj s fyzikou kufr. V drážce, do které zapadá zobáček plotny je vylomená díra a kufr se ze zobáčku vysmekne. Teď už drží jen na jednom a pak na zámku. Nejen že hrozí pád celého kufru, ale taky Jani nepěkně naklepává bedra! Jsme už jen kousek od Hévízu a tak riskuji dojezd bez opravy. Kufr namontuji znovu a ten zase pár km vydrží, než příjde železniční přejezd a nebo jiná terénní nerovnost. Cestou do Hévízu nasazuji kufr ještě 3x. Čím jsme blíže lázeňskému městečku, tím se množí cedulky zimmer frei. Jednu u cesty cvičně zkouším, ale paní má již obsazeno. Lámanou němčinou zjišťuji, že nedaleko je Camp. Cedule u cesty ukazuje nahoru do kopce na Panorama Camping. Ubytováváme se v malém kempu na kopci. Usměvavá, baculatá paní majitelka nám poskytla karavan za 17€ na noc pro oba.  Jen co tam vklouznem hned mne to zase táhne ven. Musím jít vybrat nějakou místní měnu a za to co se mnou musela Janička vytrpět ji chci pozvat někam na večeři. Od vedle ubytovaného holanďana vyzvídám kudy tudy k bankomatu a kde je tady nějaká príma restaurace. Nasycen informacemi vyrážím nalehko do města. U bankomatu mne čekala horká chvilka, to když na mne vybalil jestli chci vybrat 2, 5 , 10, 20, nebo 50 tisíc! Chviličku mi trvalo než jsem si uvědomil kde to vlastně jsem a jaký je kurz. Vybírám 10tis a s jedinou bankovkou odcházím. :-D Následuje mini procházka k restauraci hned pod kempem kde dáváme výbornou véču a pivko. 7000 HUF za lososa na pepřové omáčce s bramborem a pikantní hovězí kostky s těstovinami a sýrem cottage plus celkem 4 piva Gösser. Nacpaní k prasknutí uleháme v karavanu okolo 23:00.

Dnes ujeto: 476km
Tacho: 37760

Den Druhý 29.07.2010

V noci opět sprchlo a tak jsem rád, že jsme nakonec nestanovali.
Budíček je před osmou, jelikož v 8 otevírají lázně. NEPRŠÍ! Dobré znamení. . S "paní domácí" v kempu jsme domluveni, že odejdeme až ve dvanáct. Oproti standartním 10:00.
Nalehko sedáme na motku a hurá do vody! Cestou nás stejně ještě skropí lehký deštík, ale za chvílí už se řítíme do vod termálního jezera. Je celkem chladné ráno, po dešti, pod mrakem. Cena za oba 3800 HUF, na 3 hodiny. Je to ta nejkratší pobytová doba, jelikož ve vodě můžete být maximálně 20 min v kuse. Teploučkou vodu a téměř liduprázdno si náležitě užíváme. Okolo půl jedenácté je už celkem plno, čas odejít. Po jedenácté opouštíme kemp a vyrážíme směrem na Rédics. Po noci, kdy byla navi vypnutá, ji opět zapínám a nastavuji plánovanou trasu podle které jsme sem včera přijeli. Ignoruji její pokyny a na slepo míříme nakouknout do centra Hévízu s tím, že nás navi pak jen vyvede. Jenže ona ta potvora nebrala v potaz že už jsme půl trasy ujeli a vedla nás k prvnímu bodu nastavené trasy tudíž do Ostravy! Než jsem na toto přišel, obkroužil jsem si Hévíz. Maďarským cedulím moc nerozumím, všechna ta jména měst mi připadají stejná :-D ale zdálo se mi, že nás vede jaksi divně. A tak až jsem se opět ocitl u křižovatky směřující ke kempu ze kterého jsme cca před hodinou vyrazili, došlo mi na plno že Soudruh řidič udělal někde chybu :-D

Přenastavil jsem navi a po cca 25km a 1 hodině jedeme konečně správným směrem. Poškozený kufr se uvolňuje čím dál častěji a tak pokukuji po autoopravně nebo alespoň nějaké dílně. V jedné vsi se rukama, nohama pokouším místnímu starci vysvětlit svůj problém, ale než ho vůbec stačím dovést k motce a ukázat vo co gou, jen mávne rukou a odchází si po svých. V další vesnici je stavební firma. Na dvorku těžké pracovní stroje, plechové kontejnery, unimobuňky a hromady želez a různých dalších věcí. Zkouším štěstí tam. Po chvilce hulákání do dveří unimobuňky přijíždí majitel v naleštěné Q7. Opálený čtyřicátník, šortky, tričko, žabky, vše Adidas. Na očích sluneční brýle ala Neo z matrixu a v puse ještě nezapálená Marlborka. Zapálil si a nejspíš nás i pozdravil a ptal se co potřebujeme (ta maďarština je fakt strašnej jazyk :-D ) Zkouším Angličtinu a Němčinu, bohužel nic. Takže opět znaková řeč ala šimpanz. Ukazuji, vysvětluji, předvádím co bych s tím chtěl asi tak provést. Borec dává další cígo a s klidem policejního vyjednavače vytahuje mobil a uskutečňuje několik hovorů. Po telefonátech ukazuje, že mám jet s ním. Sedáme s Jani na moto a jedeme za jeho černou Audi. Vyjíždíme z vesnice směrem zpět odkud jsme přijeli na celkem pěknou a rovnou cestu a pan Lojza (jak ho Janička díky jeho SPZ familierně pojmenovala) má celkem těžkou nohu a tak za to musím pořádně tahat. Za celou dosavadní cestu jsme rychleji nejeli! Šviháme to za ním cca 15 km do dalšího městečka, místy dost přes 150 km/h. Dojedem k místu v průmyslové zóně kde chlápek spravuje motorky. Okolo je pár vraků a v dílně kompletně rozebrané GSX-R. Probíhá krátká konverzace mezi "Lojzou" a mechanikem. Z kroucení hlavou a nesouhlasných gest pochopím že tady to neklapne. Nechápavě koukám, protože "Lojza" vcelku svižně odchází a ukazuje že mám jet za ním. OK, projíždíme městem k dalšímu mechanikovi. Tentokrát auto-karosář. Chlápek v zeleném tričku ležící pod starou audinou cosi svařoval. Opět probíhá konverzace v maďarštině které potichu přihlížíme. Borec všeho nechal a jal se svařovat můj kufr. "Lojza" mezitím vyřídil ještě pár telefonů, rozloučil se s námi a za Audinkou se zaprášilo. Maník si trochu zanadával nad materiálem kufru, vyzkoušel několik plastů než našel ten správný typ a za cca hodinku jsme měli opravený kufr i s plotnou. Snažil jsem se mu dát nějaké peníze, ale vše rezolutně odmítal a lámanou angličtinou ze sebe vypravil že je to gratis, na firmu. Moc děkujem, balíme a frčíme dál.

Přejezd do Slovinska probíhá v klidu, ať žije EU. Zarážejícím faktem ve Slovinsku jsou motorkáři absolutně bez helem! Potkali jsme jich za ten kraťoučký úsek asi tak 8 - 10 a přílbu měl jen JEDEN postarší pán na babetě a jeden střelec řítící se po vsi na starém cebru v šortkách, teniskách a tričku. Z Redics do prvního chorvatského města je to přes Slovinsko jen cca 15 km. I na těch 15 km mě pozlobila navi, a to když neznala nově vybudovaný nájezd na silnici vedoucí okolo dálnice. Kvůli předchozímu zpoždění s kufrem jedeme bez zastávky. Janičku bolí nožky a tak ji uvolňuji svoje stupačky ať se může alespoň maličko protáhnout. Cestou na nás troubí chlápek v autě a zastavuje nás, Jani má rozvázanou tkaničku. Zavazujeme, děkujeme, pokračujeme. Krátká kontrola na slovinsko-chorvatských hranicích a DOBRO DOŠLI! Cesty jsou krásně klikaté, úzké a asfalt je vcelku kvalitní. Jak se začínáme blížit našemu dnešnímu cíli začínají se pěkně utahovat a točit okolo místních kopců. Dokonalý zážitek z jízdy kazí jen místy naplavený štěrk v zatáčkách. Krásné kopce a na jejich svazích řídce rozeseté domky obležené kukuřičnými poli a vinnou révou. K nejromantičtějšímu hradu Chorvatska Trakoščan dorážíme cca 3 minuty před 18tou hodinou. Samozřejmě je už zavřeno. V obchůdku se suvenýrama se ptáme na nějaké ubytování. Pán ochotně zařizuje a posílá nás zpět do malé vesničky Cvetlin. Nemáme ale ještě vybranou žádnou hotovost, tak musíme nejprve na druhou stranu do městečka Bednja cca 5km. S hotovostí pospícháme do Cvetlinu ať to najdeme za světla. Malé cedulky u silnice nás vedou neskutečně úzkou silničkou nahoru do kopců až za hřebenem sjíždíme kousek níže do nádherné zelené kotlinky k nově postavenému penzionu. Uvítá nás syn majitele. Luxusní ubytování v pokojíčku s manželskou postelí a kompletně vybavenou koupelnou přes chodbu za 200,- KUN na noc je naše. Kompletně = veškeré hygienické potřeby včetně pračky s pracím práškem a aviváží, sušákem na prádlo, unisex sprchovým gelem. Vše nové, voňavé a čisté. Rozhodně doporučuji! V přízemí si dáváme pivko, Janička výborné domácí bílé víno prej s medovým nádechem :) To já raději podstupuji košt místních pálenek. Travarica, Jahodovica, Višňovica, Jahodovica, Slivovica, vše na skladě :-) Od všeho trošku a rázem mám nakoupeno. Ještě chvíli klábosíme s panem domácím a jeho přítelkyní. Směsice Angličtiny, Chorvatštiny a češtiny zní do pozdních nočních hodin. Začíná opět pršet a ochlazuje se a tak se ubíráme do pelíšku.
Penzion je nádherný, ale prázdný. Moc by mu tu slušelo pár motorkářů. Na svazích okolo penzionu pěstují majitelé kde co. Papriky, rajčata, zelí, salát, kukuřici a hlavně víno! Níže po svahu mají ovce a kozy. A projížďka klikatými cestičkami v údolí taky není k zahození. Vůbec, je to tu taková horská idylka. V noci opět vydatně chčije. Ještě že jsme nešli pod stan!

Dnes ujeto: 236km
Celkem ujeto: 726
Tacho: 38010

Ráno 30.07.2010 nás opět nečekaně budí déšť.  Pršelo celou noc. Spíme až do osmi s nadějí, že se to vyprší. Nevypršelo. Domácí nás dole vítá čerstvě uvařenou kávou. Snídani zdvořile odmítáme. Balíme a v dešti vyrážíme kolem 9té směr Krapina.
Celkem za nocleh, 1 pivko, litr vína a košt od každé z pálenek na skladě, kávu a úsměv platíme 240 KUN.
Okolo 10:30 dorážíme za stálého deště do muzea v Krapině.

Těsně před námi vchází do objektu parta cca 30ti mladíků. Podle složení a autobusu kterým přijeli tipuju školní zájezd. Muzeum je super! Jestli někdo pojedete kolem, rozhodně nevynechejte. Z Krapiny odjíždíme těsně před dvanáctou. Zastavujeme na nákup a svačinku ve městě Sveti Križ Začretje a na náměstíčku obědváme. Po obědě pokračujeme dle plánu směr Karlovac. Celou cestu chčije. Projíždíme okrajem Záhřebu a v jednom místě těsně míjíme dálnici. Jeden z jejích ukazatelů sděluje informaci o teplotě. 14 stupňů celsia.
Přes zamlženou přílbu a zapršenou navigaci v hustém provozu občas zmatkuju. Nakonec se jakž-takž vymotáváme z hlavního města směrem na Karlovac. Ale v Záhřebu je ještě uzavírka cesty na Karlovac. Mažu město z plánované trasy ať nás navigace vede přímo na Plitvice. Měli bychom ušetřit cca 40 km. Přes Záhřeb přestává pršet.... asi na deset minut. Zdá se mi že nějak plaveme. Zastavuju u pumpy a kontroluju tlak v pneu. Rozdíl jednoho baru mě celkem vyděsí! Vím že tlak se různí při změnách teplot, ale 1 BAR?! Defekt ve velkoměstě v tomhle dešti. To bylo opravdu to poslední co jsem ještě po dvou propršených dnech na motce potřeboval. Po delším boji s chorvatským kompresorem jsem dofouknul a jeli jsme dál. S tím že hned za městem zkontroluji tlak znovu. Po cca 15ti km byl tlak OK a tak pokračujeme k Plitvickým jezerům. Cesta už není tak super. V obci Blatnica Pokupska následuji pokynů navigace a odbočuji vlevo na most přes řeku Mrežnica. Jaké je mé překvapení když zjišťuji že tam už žádný most není! Pokračujeme kousek proti proudu po cestě vinoucí se okolo řeky ale navi nás pořád tvrdohlavě táhne k neexistujícímu mostu. Nakonec se u cesty stojícího muže ptám na cestu a ten radí Karlovac. :-( v dosahu 30ti Km není v okolí přes řeku jediný most! Takže místo toho abychom 40km ušetřili, najeli jsme o 30 více. V Karlovaci proběhla rychlá zastávka u budoucího muzea občanské války.

Kousek za městem se cvičně ptám na ubytování. Pokoj za 20€. V pohodě cena, ale ve 4 odpoledne a více než 80km před plánovaným cílem se mi zdá celkem brzy. Pokračujeme. Cestou vidíme množství rozstřílených domů, opuštěných novostaveb na prodej i trosek z války. Starší jistě ví, ale pro mne to bylo dost zajímavé. U cesty vidím ceduli ukazující na kemp za 500m. Kouknu na tacho a po cca 500m odbočuji doprava. Z asfaltové cesty je rázem šotolina a čím míříme hlouběji do lesů tím se cesta zhoršuje. Vymleté koleje od vody a větší a větší kameny, ale kemp stále nikde. Otáčíme a vracíme se zpět na rušnou asfaltku. Nakonec z toho byla celkem slušná enduro vložka cca 1km viz video :-)

Koukáme po cedulkách Zimmer Frei. Jelikož neustále prší bereme hned tu první u cesty. Paní má bohužel už obsazeno, ale ochotně nás přihrává svému známému ve městě Slunj. Ten nás čeká na pumpě a za 28€ slibuje pokoj, sucho, teplo a něco na zahřátí. Jsme už tak mokří a zmrzlí že bych bral snad i jeskyni. Jen aby bylo sucho! Jedem za ním do zahrady rodinného domku. Ochotně mi schovává motku do kůlny ke dřevu. Hned mezi dveřmi nás jeho paní hostí rakijí. Janičku to málem položí. Děda zatopil a hned bylo teploučko. Za chvíli oba rozmrzáme a pomalu nám schnou věci všude možně rozvěšené po pokoji a koupelně. Nad námi prej bydlí ještě nějací češi, bohužel nemáme možnost se s nimi potkat. Večer rozmrznutí obouváme ještě mokré botky a jdeme hledat restauraci. Janička potřebuje polévku. Už neleje, ale jen lehce prší. Paní domácí chce naše pasy a 28€, na oplátku nám nese deštník kdybychom prej chtěli do města. Procházíme městečkem za mírného deště tam a zpět. V pizzerii nám polévku neudělají a pizzu nechceme. V café rovněž nepochodíme, ale barmanka nám radí restauraci Féniks, prej 500m odtud. Tak šlapeme udaným směrem přes 500m až dojdeme k pumpě kde si nás před časem vyzvednul chlapík u kterého jsme ubytovaní. Ptám se obsluhy čerpací stanice. Říkají 500m dále! Tak šlapem dál, Nakonec to byla téměř 1,5km dlouhá procházka v mokrých moto botách a dešti. Na konci cesty stála na stole výborná hovězí a rajská polévka a jedno Karlovacko. Teď ještě toho 1,5km zpět a uleháme po desáté.

Ubytování nebylo špatné, starší zařízení, zato ale čisto a teplo. Bohužel spaní na rozvrzaném gauči nám moc baterky nedobilo navíc ráno zase vydatně chčije.  Paní domácí přináší kávu a rakiji. Vyjíždíme po sedmé za vydatného deště. Vyhlídka na Plitvice se pomalu ale jistě rozplývá. Hned na první pumpě tankuju do plna, protože na mapce je vidět národní park a bůh ví kde bude další pumpa. Ropa je za (v chorvatsku klasických) 8,13.Celou cestu v dešti směrem k plitvickým jezerům v duchu kleju. Nějaký ten déšť bych přežil, i to chladno, ale když vám vlastně téměř bez přestání chčije celé tři dny, tak pochodovat po Plitvicích nějakých 5 hodin v lijáku, v motorkářském, promoklý a zmrzlý tak to mě teda neláká. Symbolicky zastavuji u brány k jezerům, chviličku pozorujem pár odvážlivců v páštěnkách a nakonec zklamaní pokračujem. Největší "atrakci" z celé cesty jsme tedy neviděli. Snad někdy příště. Zastavujeme kousek za hranicemi národního parku na čurpauzu. Kolem projíždí parta na moto ve složení 2x GS, ninja a Honda. Je opravdu chladno a hnusně tak zkoušíme restauraci u pumpy, že si dáme něco teplého do žaludku na zahřátí. Z rohlíků a paštiky se nám už oběma dělalo mdlo. Parkuju hned u bočního vchodu, gestikuluju na číšníka za barem něco ve smyslu HAM HAM, jestli dostaneme najíst, kývá hlavou a ukazuje že za chvíli je u nás. Takže se složitě vysvlékáme z nepromoků před vchodem, protože uvnitř jsou kožené křesla a vypadá to tam celkem luxusně. Sedíme a čekáme na obsluhu dobrých deset minut, jakmile číšník přikluše ptám se anglicky na jídlo, synek lámanou angličtinou odpovídá že NEVAŘÍ! Argumentuju velkým červeným nápisem RESTAURANT nade dveřmi. Není to nic platné, prý vaří až v odpoledních hodinách. Notně nakrknutí vyrážíme zpět do deště a na vedlejší pumpě ještě preventivně kontroluji tlak. Vše OK. Vůbec nevím proč jsme najednou v Záhřebu měli o BAR méně. Možná to špatně měřilo. Cestou okolo městečka Melnice začínáme stoupat do hor které nás oddělují od moře. Čím jsme výše tím více houstne mlha kterou projíždíme. Jsme vlastně přímo v mracích a je tu pěkně hnusně. Na cestě není vidět na krok! Koncová světla auta přede mnou jsou vidět dobře, ale světla auta před ním už vidím jen stěží a to nejsou vzdálená ani 20metrů! Jedeme sice na těsno, ale opravdu pomalu. Viz video. Na vrcholku potřebuje Janča na čurpauzu a tak získávám čas na zdokumentování toho hnusu. Po překonání hor jako když utne. Nad mořem svítí sluníčko a pomalu na nás přestává pršet. Na zatáčky z Melnice do Senj jsem se těšil už od dob plánování téhle cesty. Bohužel po tom co jsme prožili a jak jsme byli ztuhlí jsem byl rád, že jsme se někde v serpentině nevybulili.