sumoto_leden



TOUR 2013 - Německo, Rakousko, Itálie, Slovinsko, Chorvatsko, Maďarsko, Slovensko.

Kapitoly článku

3. červenec, VRSAR

Tento den jsme zasvětili relaxu u moře. Za zmínku stojí, že se nám i přes vysokou hladinu alkoholu, podařilo konečně zprovoznit interkomy....

4. červenec, VRSAR - RIJEKA - ZADAR - BIOGRAD NA MORU, 340 km / 5:06 hod

Na cestu z Vrsaru do Biogradu na Moru, kam jsme měli dále namířeno, jsme se těšili jako na jeden z největších zážitků. Nejdříve jsme se museli ale prokousat opět přes celou Istrii, tunel Učka, Rijeku. Průjezd Rijekou se za poslední dobu výrazně změnil. V dřívějších dobách se projíždělo přes centum a kdo to tam neznal, mohl lehce zakufrovat, což se mi v minulosti párkrát stalo. V současné době jsou hotové objezdy okolo města, všude nové mosty a dálnice. Někde za Rijekou, když jsme odpočívali na benzině, přijel na Hondě Goldwing, nějaký týpek, věkem někde okolo 50 let, těžká vazba, vylepanej, prostě zabiják. Dle SPZ byl z Monaca, bílé mokasiny, plavky a pak už jen helma, za sebou obdobně oblečenou, neoblečenou partnerku. Jasně, jedou nějakých pár metrů a machrují tady, jinak by byli přeci oblečený, říkali jsme. Opak byl pravdou. Potkávali jsme je střídavě až do Zadaru a stále byli tak nalehko.  Mašina sice nabalená kufry i bočními brašnami, ale na nádrži měli nějaký divný tankvak.  Až později jsme zjistili, že to byla specielní “bouda“, ve které s nimi v pohodě cestoval, jejich pes. To nás vážně dostalo.  Celkově ta silnice přitahovala samé unikátní jezdce. Potkali jsme tam i nějakého cyklistu, kolo nabalené stejně jako naše mašiny, který nám po krátkém rozhovoru sdělil, že jede podél pobřeží až z Itálie, dále chtěl projet celé Chorvatsko a dále dolů někam do Bosny. Že to byl Čech, netřeba zdůrazňovat 
Cestou jsme neustále využívali objevenou možnost interkomu, neustále jsme kecali, paráda. Místní řidiči aut asi šíleli a říkali si, že jsme kamikadze, protože vždy ten, co jel první, nahlásil za obzorem nebo zatáčkou, kam už nebylo vidět, že cesta je volná a všichni ostatní jsme jeli na hulváta a předjížděli.
Kdo nechce jet po dálnici a to doporučuji všem, protože když budete v těchto končinách,  musíte zkusit úsek Rijeka - Crikvenica - Zadar, ale na 100% po staré silnici, která přesně lemuje pobřeží. Stále samá zatáčka, všude krásně vidět, jízda těsně vedle moře, provoz nula. Počasí bylo královské, vedro a přitom lehký vítr od moře. Sundali jsme si kožené kombi a jeli pouze v jeans a v triku. K takové cestovní romantice,  jsem  si pustil přes interkom do helmy na plný koule Slayer. No, moc se tam ta muzika nehodila, ale z mojí mašiny se díky tomu rázem stal supersport :-)
Ze Zadaru to už byla pouze chvíle a dorazili jsme do Biogradu na Moru. Ubytování v apartmánu hned u moře a hned na pivko. Později samozřejmě koupel v moři a tradá do města na věčeři a nějaké drinky.

5. červenec, BIOGRAD NA MORU - PLITVICE - KARLOVAC - ZÁHŘEB - KESZTHELY 482 km / 6:03 hod

Ráno jsme se vzbudili s Ondrou dříve než ostatní a vyrazili do města. Dali jsme si ještě v absolutně klidném prostředí kavčo a plánovali, kudy dnes pojedeme. Na pořadu byly Plitvická jezera a dále do Maďarska na Balaton. Bob s Dollym vyspávali strašně dlouho, vyjížděli jsme poměrně pozdě.
Cesta na Plitvická jezera byla v poho, akorát stále krajinu hyzdila všude viditelná válka. Už to nebylo tak silné, jako když jsem projížděl stejným místem před lety, ale i nadále to na nás dýchalo smutkem a utrpením.
Samotná Plitvická jezera, byla jeden "super" příběh. Nechali jsme motorky na hlídaném parkovišti a v kůži a moto botech vyrazili směr jezero, kde jsme chtěli navíc poobědvat. Cesta se vlekla nekonečně dlouhým lesem, kam jsme mohli zajet rovnou na mašinách a zkrátit si pěší cestu, dospěla k bráně, kde se platil vstup. V ohromném vedru, umocněném našim oblečením, jsme se rozhodli že dovnitř nepůjdeme a vyrazili jsme, samozřejmě opět pěšky, na cestu zpět. K motorkám jsme došli total durch, každý hlad jako vlk, aniž by jsme něco viděli. Naštěstí jsme hned po výjezdu natrefili Vinnetou restaurant a dali si pořádnou baštu.
Naše trasa pokračovala směr Karlovac. Jednalo se o starou cestu, total ucpanou, navíc každou chvíli lemovanou policií, tak jsme jeli jak s hnojem, byl to děs a bída. Měl jsem v té chvíli pěknou krizi, usínal jsem za hefty, total hotovo. Navíc mi došla baterie na Interkomu, tak jsem si nemohl ani s nikým povídat, pouze tupě jet a neusnout.
Ze Záhřebu, už to bylo výrazně lepší. Samotná dálnice směr Maďarsko byla uplně prázdná. V jednom místě mne dojela policejní R1, řidič mi pokynul a já jsem chtěl zastavit a s pokorou zaplatit pokutu za rychlou jízdu. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že pokynutí znamenalo pouze, aby jsem nejel nadále tak rychle a policejní čert to napálil pryč takovýma bombama, že jsem ani nestačil zareagovat. No, je pravda že se stejným přístupem policistů na moto, jsem se setkal i u nás, ale i tak jsem si oddychnul.
Přejezd do Maďarska byl markantní. Samá rovina, poměrně bída, špína, domy ve stavu jak u nás těsně před převratem. Průjezd Nagykanizsou a rychle na Balaton, přesněji do Keszthely. V minulosti jsem v tomhle lázeňském městečku již byl, tak jsem věděl, že se jedná o poměrně známé rekreační místo, přímo na břehu Balatonu.
Ubytování jsme sice hledali docela dlouho, ale díky pomocí místních vše dobře dopadlo. Měli jsme totiž stejně jako první dvě noci, ubytování zabukované. Tentokrát to měl ale na starosti Ondra. Byl jsem rád, že jsem po prvních dvou nocích, nebyl ocas pouze já :-)
Ubytování jsme totiž zabukované ohledně termínu měli správně, ale Ondra nechal doma veškerou dokumentaci a nevěděli jsme, kde se ono ubytování nachází. Že jsme to zjistili až po příjezdu na Balaton, nemusím zdůrazňovat. Vše ale na konec dobře dopadlo a se zapadajícím sluncem, jsme bydleli.
Večer jsme šli na večeři na pobřežní promenádu. Všude spousta lidí, jídla, pití... Dali jsme si s Bobem i přes varování ohledně velikosti místních porcí, polévku a pak hlavní jídlo. U nás v Čechách věc běžná, pravda. Tam ale pod pojmem guláš, byla polévka, jejíž porci by nesnědli snad ani dva chlapi. Násleující hlavní jídlo, opět guláš, nebo vlastně perkelt, už nás doslova uzemnil. Porce opět jako kráva, která nádherně voněla. Zůstalo pouze u ochutnání, více se prostě nedalo. Byli jsme všichni tak přežraný, že nám ani pivo nechutnalo, tak jsme šli poměrně brzo spát.

6. červenec, KESZTHELY - SARVAR - CSORNA - BRATISLAVA - MIKULOV 310 km / 3:58 hod

Ráno jsem opět brzo vstával. Zabalil jsem si všechno na mašinu, prošel promenádu u jezera a zašel do hotelu Heligon na kavčo. Tam jsem zjistil, že je teprve 6:45 hod a na kafe musím čekat do 7:00 hod, kdy se otevírá bar. V minulosti jsem tam bydlel, tak jsem si čas, než jsem byl obsloužen, krátil pozorováním zaměstnanců, kteří se připravovali na následující pracovní frmol.
Po návratu do apartmánu za klukama, kde neproběhla žádná změna a všichni stále ještě spali, jsem se dal do mytí mašiny.
Následující trasa byla přes Sarvar a Csornu, směr Bratislava. Cesta poměrně nudná, jako ostatně všechny cesty v Maďarsku, na čemž jsme se všichni shodli. Těsně před hranicema se Slovenskem, jsme chtěli utratit veškeré zbylé Forinty, tak jsme zašli na oběd. Obsluze tamější restaurace, jsme zřejmě nebyli po chuti, protože na nás neustále nevraživě pokukovala. Až při odchodu jsme zjistili, že se jednalo o obsluhu slovenskou, která nám celu dobu rozuměla. Tím pádem jsem se jí vůbec nedivil......
Hraniční přejezd na Slovensko, byla jedna velká fraška. Naše dva pruhy byly total ucpané kamiony, které vyjížděli z Maďarska. Na dvou pruzích v protisměru, ale stály kamiony také. A také výjezd z Maďarska. Lidi v protijedoucích autech, jsme vážně všichni litovali, protože tam všichni stáli a bezmocně se vztekali. My jsme to vše předjeli v odstavném pruhu v protisměru!!! No hrůza.
Bratislavou jsme profrčeli bez dálničních známek. Po celou dobu, při průjezdech všech ostatních zemí, kde jsme byli, jsme vždy počestně vše platili, ale za kratičký kousek do Blavy, se nám platit nechtělo. V Petržalke jsme stejně sjeli na normální silnici a přes Malacky a Kůty, dorazili po týdnu zpět do Čech.

 

Nechtěli jsme ale ještě domů, byla sobota, tak jsme si řekli, že přespíme ještě někde na moravě a zajdeme na vínko. Volba padla na Mikulov. Byl sice docela problém sehnat ubytování pro čtyři lidi, ale na konec se nám to podařilo.
Procházka po Mikulově, jeho hezkém náměstí a zámku, nás dovedla do jedné super restaurace. Protože jsme všichni velcí vinaři, dali jsme si Prazdroj a u toho už také zůstali. Po týdnu české jídlo, nám všem náramně chutnalo. Od propařené noci nás zachránila zima, která nás zahnala zpět na pokoj. Přeci jenom teplotní rozdíl, proti Chorvatsku nebo Italii, kde jsme seděli na teráskách neomezeně.

7. červenec, MIKULOV - BRNO - PRAHA - TEPLICE 332 km / 2:31 hod

Ráno výjezd z Mikulova, směr Brno, Praha a Teplice. Když jsme najeli někde u Brna na docela slušnou silnici, chtěl jsem si dát po ránu krátce 200km/hod. To jsem ale netušil, co způsobím. Měl jsem vážně v úmyslu pouze krátký sprint, ale kluci to vzali sportovně a začali zrychlovat také. Na Ondru a jeho R1 jsme samozřejmě neměli, na Dollyho Blacka jsme se také s Bobem, po krátké chvíli, dívali ze zadu. Ale i tak. Když nebudu počítat občasné zastávky, hlavně kvůli benzínu, protože rychlost měla svou daň, jsme ujeli vzdálenost Mikulov - Teplice, za 2 hod a 31 min. Kdyby nás stavěla policie, asi by vzali řidičáky nejen nám, ale i našim vnukům, možná pravnukům.
Nic to ale neměnilo na tom, že jsme byli u konce naší letošní Tour 2013, která nás zavedla do sedmi různých zemí, ve kterých jsme zvládli několik horských průsmyků, nádherných scenérií, přímořských promenád mořských pláží, různých restaurací a barů.
Naštěstí se nikomu nic nestalo, motorky šlapaly, peníze nedošly, doma nás všechny přívětivě přivítali, tedy nic nemůže zamezit plánování další cesty, kterou příští rok zcela jistě uskutečníme.

ARCHIE - MOTO GUZZI BREVA 1100
BOB - YAMAHA FAZER 6
DOLLY - HONDA BLACKBIRD 1100 XX
ONDRA - YAMAHA R1

Celkově najeto cca 3100 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (24x):


TOPlist