Rychlovýlet: Rakousko, Slovinsko, Itálie, Chorvatsko a Německo

Po návratu z Rumunska se mě naskytla v mym, bohužel total nabitym kalendáři,  ještě jedna skulinka, jak alespoň na chvilku vzít roha a jet se se projet. Taky to bylo dost o tom, že jsem si pár dní předtím koupil uplně novou motorku TRIUMPH TIGER 1200 GT Explorer, na kterou by se mi samozřejmě nechtělo koukat jenom v garáži a bylo potřeba jezdit. Během zhruba tří odpolední jsem najezdil potřebných 1000km k první garanční prohlídce a "odemknutí" motorky po záběhu motoru.  Sice jsem ještě nemohl točit na max, ale už to na pěkný svezení stačilo i tak bohatě. Garančka byla naplánovaná ale bohužel až na 25.9 ráno, ale stejně jsem dřív odjet nemohl kvůli práci. Předpovědi počasí na časový rozmezí byly pro ty destinace, kam jsem chtěl jet, poměrně dost špatný, skoro až apokalyptický. Parťáka jsem sebou žádnýho neměl, jel jsem solo. Opět si všichni moji známí klepali na čelo, že všude tam hlásí div ne Mordor a já tam chci jet, notabene na nový motorce, na který jsem seděl všehovšudy dohromady jen pár hodin. Až jsem byl den před odjezdem na vážkách, jestli mam opravdu jet. Jel jsem. Odměnou mě bylo většinu času nádherný počasí, koupačky v moři a plno parádních silnic. 

Ok, takže den před odjezdem jsem se večer nouzově zabalil do pytle a batohu, protože jsem ještě neměl namontovaný příslušenství, jako padací rámy a kufry. Motorku jsem si vyzvedával uplně holou, abych stihnul najezdit ty km a bylo dohodnuto, že příslušenství domontujou právě v rámci garančky. Pršelo. Pršelo dost a já byl z toho trochu mrzutej. Šel jsem spát a doufal, že to přes noc přejde. 

DEN 1:

Ráno, v denodjezdu jsem vstával v 5:30, protože jsem musel být v servisu v 8:00. Nepršelo, ale pořád drobně mrholilo. No nic, nejsem přece z cukru a akce už bylo rozjetá, tak jsem vyrazil směr Český Budějovice do dealerství Triumph na garančku. U Strakonic se bohužel zase rozpršelo a docela vydatně, takže než jsem se stihnul převlíct do nepromoku, byl jsem "durch". Hlavně rukavice a boty. Tohle musím po návratu ještě pořešit, říkal jsem si. Návleky na ruce a nohy jsem sice měl, ale v tom pytli, kterej byl důkladně přikurtovanej k motorce a když bych se k tomu chtěl probojovat, zmoklo by mi asi uplně všechno:-))) Další úkol pro zlepšení do budoucna - smysluplnějc a víc efektivně se balit :-) Myslím, že kvalitní hadry mam, ale rukavice a boty, na tom budu muset zapracovat. Ty jsem si kupoval, ještě když jsem nepředpokládal, že bych kdy podobný výlety praktikoval a tenhle trip mi jasně ukázal, že tohle je špatně. V ruční automyčce ve Strakoncicích jsem se nasoukal do nepromoku a jel dál. Šlo to pomalu, protože lilo fakt dost, takže jsem dorazil z cca 25min sekyrou a jako vodník. Naštěstí jsem se mohl v zázemí dealerství alespoň svlíknout z nepromoku, rukavice jsem měl ještě jedny náhradní a při čekání na motorku na přilehlý benzínce, kde jsem seděl asi 4 hodiny jak bambula, jsem z větší části doschnul. Někdy po poledni mě volali, že stroj mám připraven k vyzvednutí. Naštěstí už přestalo pršet, což jsem samozřejmě s povděkem kvitoval. Přebral jsem tedy dovybavenýho Triumpha, do kufrů se zabalil jako člověk a někdy kolem 13h jsem vyrazil z Budějovic.

Najel jsem tedy na novu dálnici u ČB a vyrazil směr Dolní Dvořište. A hned malér. Asi ve 130km/h mě vylítnul z držáku iPhone. Doporučuju si nekupovat držáky RAM X-Grip, stojí uplně za vyližp.del a rozhodl jsem se, že tohle taky musim vyřešit jinak. Vyřešil - Carpuride, který dorazilo dneska, když tohle píšu. Takže do odstavnýho pruhu na varovky a šel jsem hledat mobil. Naštěstí skoro nic nejezdilo a po pár minutách jsem ho našel, relativně nepoškozenej, u svodidel. Pád aktivoval nouzový volání, tak jsem slečně operátorce vysvětloval, že jsem vemeno a že se nic nestalo. Tohle dopadlo tedy dobře.  Pak už cesta probíhala relativně v pohodě, naštěstí už nepršelo, občas pár lehkejch rychlejch přeháněk, co nestojí za řeč. Jel jsem po rakouský dálnici až k Villachu, což byl teda pěknej vopruz, ale i takový cesty je potřeba jezdit, když se člověk potřebuje někam dostat. Za Villachem (viděl jsem první skokanskej můstek výletu)  napojil se na Wurzenpass, kde už byla cesta o dost zajímavější, ale bylo potřeba dávat velkej pozor, protože bylo pořád mokro a tamní cesty fakt extrémně za mokra kloužou. Vymáznout se tam by nebylo vůbec nic těžkýho a dle pár pomníčků asi i nic neobvyklýho. Na kopci jsem přejel Rakousko-Slovinskou hranici a pak už to bylo kousek do Kranjska Gora, kde jsem kousek odtamtud měl zamluveno první nocleh. Bylo to pár desítek metrů od Jezero Jasna. Už se stmívalo a pořád se honily mračna, takže jsem ani neviděl, že jsou kolem mě už krásný hory, na který jsem se těšil. Ubytko bylo self-check-in, trochu jsem si musel zahrát hru "najdi si svou cimru", ale zmáknul jsem to, svíknul jsem ze z hadrů a dole v jídelně byl samouobslužnej bar, kde jsem si dal dva, nebo tři licenční Kozly, kafe a šel spát. Zrovna se přířítila dodávka z asi 6ti českejma týpkama, co přijeli na kola, ale před dalšíma výkonama se museli jít ještě posilnit do města, prej aby chytli inspiraci....Já si pustil Vetřelec - země, ale usnul jsem jak mimino, takže jsem neviděl nic:-)  

DEN 2:

Venku už to vypadalo podstatně líp, což mě samozřejmě potěšilo. Pan domácí dole už dělal moc dobrou snídani, tak jsem se šel před cestou posilnit. Potkal jsem u snídaně ty cyklisty, co šli čerpat včera večer tu inspiraci. Asi čerpali řádně, protože jestli nakonec opravdu vyjeli, musela to bejt sranda. Oblíknul jsem si hadry, vyrovnal účet za samoobslužnej bar, rozloučil se a vyrazil na cestu. To moje ubytko bylo přímo u vstupu silnice na Vršič pass, jenže v polovině cesty nahoře to bylo zavřený, takže kdybych si chtěl Vršič projet, musel bych nahoru, pak se vrátit, najet spoustu km navíc a k uzavírce dojet z druhý strany a pak se zase vracet. Moc komplikovaný a neefektivní, podívam se tam jindy. Vyrazil jsem tedy na Mangartský sedlo. Vzal jsem to přes Itálii. Před hranicí byla odbočka na Planici, tak jsem neodolal a jen se podívat na ten skokanskej můstek, na kterej jsme koukali jako kluci v TV a fandili skokanům.  Hezkej, no :-) Pak po silnici SS54 směr Tarvisio. Dalo se jet svižně, provoz žádnej, cesta kvalitní, takže to nenudilo. Začalo se dělat poměrně hezky, ale k létu to mělo daleko. Tak byl jsem v horách na konci září, co taky čekat, žejo. Od Tarviso dolů na jih už i SS54 začínala bejt zajímavá a kolem cesty bylo na co koukat. Lago del Predil vypadalo nádherně, ale na koupání to moc nebylo - bylo něco kolem 12 stupňů:-) Hezký svezení až na Passo del Predil, kudy jsem vjel zpátky do Slovinska. Jel jsem kolem pevnosti Fort Predel, ale nezastavil jsem se tam, protože nejsem žádnej pěší turista. Ale vypadala hezky. To už jsem ale před sebou měl nádhernou scenerii Mangartskýho pohoří, Mangart je čtvrtá nejvyšší hora ve Slovinsku (to jsem si přečetl samozřejmě až teď). Svítilo sluníčko a já se vydal nahoru po Mangartský cestě. Opět byla cesta mokrá a občas to podklouzlo i po listí, ale jel jsem dostatečně opatrně a opravdu bylo na co se dívat. 10E vstupnýho bylo rozumně utraceno, protože to bylo za prvé nádherný svezení a za druhý ty výhledy byly parádní taky. Dojel jsem až tam, kam to šlo, samozřejmě k vrcholu jsem se nedostal, poněvadž nejsem žádnej kamzík. Dal jsem si v tom krásnym slunečným a takřka mrazivym počasí cigáro na čerstvým horským vzduchu a zahájil sestup stejnou cestou dolů nabral směr Bovec, Tolmin, celou tu nádhernou, rychlou, přehlednou silnici podél řeky Soča až do Nova Gorica, kde jsem vjel zase do Itálie, dneska už potřetí:-) S každým kilometrem lezla nahoru teplota a v dálce, kde už bylo moře, ale pořád to tam ještě kousek cesty bylo, tak dával obzor tušit prostě léto. A taky to tak bylo. Do městečka Duino jsem vjel právě proto, protože to bylo nejbližší moře, které jsem měl po cestě. Panovalo tam pořád nefalšovaný léto, na plážích už se tam potulovalo jen pár lidí, takže jsem motorku zaparkoval pár metrů od moře, skočil do plavek a už jsem se rachtal ve vodě. Teplota 28 stupňů, moře teplý, byl to super relax.

Pokud jsem ale chtěl ještě někam dneska dojet, tak to na žádný delší slunění nebylo a bylo potřeba jet dál. Vyrazil jsem a do Chorvatska jsem vniknul přechodem Ilirska Bistrica a nabral směr Rijeka. To jsem ale udělal velkou chybu, protože než jsem se prokousal ucpanym městem, ztratil jsem 90min času. Ale stalo se. Jakmile to šlo, najel jsem na Jadranskou magistrálu, tedy cestu, která vede těsně při pobřeží a asi každej z nás tam byl milionkrát, když jezdí do Chorvatska na dovolenou. Poznával jsem starý dobrý místa, kde jsem už párkrát byl autem, ale na motorce to mělo uplně jinej rozměr. Někde pod Novi Vinodolski jsem znovu smočil kostru v moři, ale už jsem měl booknutý dnešní spaní a tím, jak jsem se zaseknul v Rijece, jsem se dostal trochu do časovýho deficitu. To byla další dnešní chyba, měl jsem ještě počkat a sehnat si ubytko blíž. Ale stalo se, svět se nezboří, holt si dám dnešní finále už za tmy. Ale to mě ještě čekal dnešní poslední úsek cesty, kterej byl přesně takovej, jakej si na motorce prostě přeješ. Řeč je o cestě ze Senj na Vratnik, silnice D23. Podařilo se mi tenhle parádní úsek projet ještě za světla. Když začala padla tma, do Grabovac, kde jsem měl ubytování, jsem to měl pořád  ještě skoro 100km. Ještě rychlý cigáro v nočních Plitvicích a cca ve 22h jsem dorazil na ubytko. Pan domácí mě očekával, takže jsem rychle vyřídil formality a chystal se spát. Musim říct, že jsem se poprvé cítil po jízdě na motorce dost utahanej. Ale hezky utahanej. Asi to na mě bylo dost vidět, protože šéfík se přihasil s flaškou jejich slivovice, nalil do mě dva panáky, povyprávěl mi, že byl v létě u nás na Karlštejně, ale ta kořala mě dobila už definitivně. Usnul jsem jako špalek.

DEN 3:

Probuzení bohužel do deštivýho rána. Chtěl jsem se dneska jet podívat do Željavy na vojenskou základnu a pak se aspoň na pár hodin kouknout do Bosny, když už jsem v podstatě na hranci. Jenže podle všech lokálních předpovědí se v tomhle regionu nic zlepšit nemělo, ba naopak. Bylo třeba vymyslet jinej plán, jak to navlíknout. U opět výborný a vydatný snídaně jsem se rozhodl pro razantní krok a to ten, že po prohlídce Željava Airbase to napálím vnitrozemím zpátky na sever a zítra si dám Grossglockner. Jo, byl to zase  pořádnej kus cesty, chvilku jsem váhal, jestli do toho jít. Ale zpátky k vojenský základně.  Chtěl jsem se tam podívat už dávno, ještě když jsem neměl ani tušení, že bych kdy jezdil na nějaký motorce. Ať si každej říká co chce o tom, jak to místo zkomerčnělo a podobný kydy, já tam teda nic komerčního kromě toho, že si tam holt někdo otevřel bistro, neviděl. Koneckonců tím, že fakt bylo ošklivě, lezavo a furt poprchávalo, tak bylo dobrý mít možnost si dát něco na zahřátí. Pro mě to místo má charisma, má novodobou historii a pořád tam můžeš přijít k úrazu, když budeš strkat rypák kam nemáš. Projel jsem si ranveje a myslim, že to tam stejně někdo musí aspoň trochu udržovat, protože jsem tam neviděl nic zásadního, co by bránilo tam dodnes přistávat. Samozřejmě jsem si taky zajel dovnitř vstupem do podzemní základny. Tu nikdo neudržuje, takže je tam bordel, tma, puch a mokro. Abych to projel víc do útrob, na to jsem neměl koule, byl jsem tam přeci jen uplně sám a extra velikej badatel a průzkumník nejsem. Už takhle jsem měl strach, abych našel cestu z tý temný díry ven :-)))) Tak jo, tohle by jsme měli. A teď přijde jeden z highlightů tohohle výletu, zhruba 450km přesun vnitrozemím až do rakouskýho Rangersdorfu, kde jsem si zamluvil ubytování co nejblíž vstupu na Grossglockner strasse už v průběhu dne po cestě. Myslel jsem, že ten den prostě obětuju tomu přejezdu a když nic, aspoň si zajezdim. Vůbec nic jsem nekoumal, prostě to namačkal do navigace a jel jsem. Ale vyklubal se z toho nádhernej celodenní přejezd po perfektních dobrodružnejch silnicích, kde jsem dostal všechno, co mě na tom ježdění baví. Naprosto jsem to nečekal a byl jsem za to rozhodnutí to udělat takhle, moc rád.  Tahle cesta si určitě zaslouží pozornost toho, kdo by po ní chtěl jet, tak se někam pokusím dát GPX toho přejezdu, nebo na požádání pošlu. Do fotek dávám aspoň screenshot z trackeru motorky. Byly tam po cestě určitě i nějaký přírodní zajímavosti, řeky, nějaký rezarvce atd, ale jak jsem na to opravdu nebyl připravenej, chtělo by to podrobnější analýzu cesty, protože silnice je jedna věc, ale já i rád vím, co kolem vidím, když po ní jedu a v tomhle případě to pořádně nevim doteď:-) Někdy to třeba udělám.

Dojel jsem zase až do Kranjska Gora, dotankoval, pak známou cestou přes Wurzenpass, akorát, že v opačnym gardu zpět do Villachu, ale už jsem chtěl jet co nejmíň po dálnici, i když občas jsem musel, pokud jsem měl někam časově rozumně dojet. Rakouský dálnice jsou pro mě hroznej vopruz. Je to určitě krásná země, ale na můj vkus je, minimálně co se týče dopravy strašně profízlovaná, všude samý omezení, zákazy toho a tamtoho, 100km rychlost na dálnici, všechno prošpikovaný radarama. Hnus. Pokaždý, když jsme jeli autem přes Rakousko, dostal jsem odtamtud nějakej pozdrav i dva, min za 50E kus za překročení rychlosti, ale třeba jen o 3-4km, já nejsem žádnej velkej pirát. Jsem si vědomej, že i teď mě tam párkrát ujela ruka na plynu, tak jsem moc zvědavej, jestli něco přijde. Když jsem míjel Bischofshoffen, tak jsem z cesty viděl kromě nějakýho velikýho nesmyslnýho hradu i další skokanský můstky:-) Pak cesta už ubíhala v klidu, nepospíchal jsem nijak závratně, mezitím se stačilo znovu stmívat a do Rangersdorfu jsem přijel už za tmy. Ubytovanej jsem byl v naprosto klasickym alpskym baráku (hotel Stadelwirth), jakej znáte z rakouskejch telenovel, všude z balkonů a oken visely afrikány, naproti na stráni bučely krávy a chrastily zvoncema (určitě tam byly, byla tma, jen jsem je slyšel).  Svlíknul jsem si hadry a napadlo mě, že si půjdu dát dolů do hospody jedno místní točený pívo na dobrou noc. Paní domácí mi ho natočila, ale v ten moment do lokálu vtrhla tlupa dost rozdováděnejch domorodců v těch jejich mundůrech, jeden měl akordeon, druhej vozembouch, dali stůl doprostřed, udělali okolo něj kruh a začla zábava. Mě doslova zamkli u mýho stolu, takže jsem nemohl uniknout a nemohl jsem dělat nic jinýho, než natahovat ruku přes bar, kde mi "Mamá", jak říkali paní domácí, podávala další piva. Proběhnul pokus i o nějakou konverzaci. Když se mluvilo německy, tak jsem se ještě drobet chytal, ale pak přešli do nějaký prapodivný hatmatilky a nerozuměl jsem vůbec nic. Jak tam rychle vtrhli, tak stejně rychle zase odešli a já šel konečně spát. Měl jsem toho zase plný brejle, musim přiznat, že ty 450 - 500km dlouhý štreky denně jsou pro mě zatím docela zabíračka, navíc kvůli týhle kulturní vsuvce jsem se dostal do postele až poměrně pozdě....

DEN 4.

Ráno mě trochu bolela hlava z toho jejich zatracenýho piva, nicméně na snídani, která byla opravdu luxusní, jsem byl z hostů první. Krom klasiky byla k dispozici spousta ovoce, domácí sýry, čerstvě vymačkaný ovocný šťávy, výborný kafe, takže to mě udělalo moc dobře na těle i na duši a srovnalo me to tlaky.  Následovala fajnová sprcha a soukání se do motohadrů. Tentokrát jsem na sebe navlíknul uplně všechno, co jsem měl, protože jsem se vydával na Grossglocknerstrasse, kde nahoře avizovali -1 stupeň. Nakonec byla jen 0 :) Poděkoval jsem za ubytko, rozloučil se a vyrazil. Do Heiligenblutu, což je jižní vstup na GGS jsem to měl okolo 30km. Kolem cesty bylo spoustu kempů, hospod, v sezoně to tam asi celkem žije.  Bylo cca 9 ráno, kdy jsem na vstup dorazil. Původně jsem chtěl vyjet ještě o trochu dřív, abych na GGS nechytil provoz, ale nevyšlo to a čas nevrátíš :-)))) Nicméně to nevadilo, provoz a ruch na tý silnici byl i tak minimální. Venku se rodil krásnej den, svítilo slunce, všude kolem hory a na vrcholcích sníh. Zaplatil jsem 30E mýtné, zvedla se závora a začal jsem stoupat. Nutno říct, že rakušáci tuhle cestu udržujou v perfektním stavu, takže za minimálního provozu a při hezkym počasí, jako bylo právě ten den, se do toho mohl člověk v přehledných úsecích docela opřít a cestu si užívat i jezdecky. Postupně kolem cesty přibývalo sněhu a teplota letěla dolů s každým kilometrem. Když si člověk pomyslí, že doslova jen před pár hodinama se koupal ve 30 stupních v moři a tady kolem něj vládla nefalšovaná zima, tak tomu ani nechce sám věřit. Při cestě bylo dost možností zastavit na pěkný vyhlídky a podobný věci, který si člověk samozřejmě rád zvěční na památku. Když bych tuhle silnici a zážitek z ní měl hodnotit, tak jako jo, stojí za to sem jet, vidět to, užít si tu cestu a výhledy, ale zcela upřímně, že bych se sem musel někdy vracet, to asi ne. Sjel jsem zezhora severní stranou do Bruck an der Grossglocknerstrasse a začal nabírat smět domov. Odteď už jsem se cíleně vyhýbal všem dálnicím. A na finále jsem byl zase odměněnej naprosto skvělým svezením. Bezmála 330km napěchovanejch z větší části zábavnejma rakouskejma a posléze německejma okreskama s naprostym minimem provozu a slunečnym počasím. Opět sem dávám do fotek screenshot z posledního dne cesty z trackeru motorky. V podstatě ideální cesta přesně tak, jak to mam rád. Neskutečně to odsejpalo a kolem 17h jsem na Železný Rudě vjel zpátky do ČR, konečně si dal na pumpě svůj oblíbenej druh kafe a za další hodinu už jsem byl doma. Unavenej, ale vrchovatě spokojenej.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE