První dovolená s Obludou

10. den

V 10 hodin se loučíme s majitelkou odevzdáním klíče od pokoje. Ještě mi chorvatsky popřeje všechno nejlepší k narozkám a do ruky mi vtiskne malou lahvičku domácí ovocné rakije. Mám velkou radost, i když si v první chvíli podle samolepky s ovocem na lahvičce myslím, že to je nějaká limonáda. Odmítáme kafe a sedláme Obludu. Cíl dnešní cesty je Slovinsko. Cesta podél chorvatského pobřeží je vyložené úžasná. Bezchybná asfaltka, plno zatáček, krajina jako obří naaranžovaná skalka a na pozadí toho všeho moře. Jirka si užívá cestu tak moc, až s naloženou motorkou a mými 55 kily navrch škrtá stupačkou o asfalt. Tolik radosti jsem dlouho nezažila. Uznale poklepávám ještě za jízdy Jirkovo rameno. Naposledy posedíme u moře s kafem za parádních 7 kun i s vodou. Následně přejíždíme slovinské hranice a míříme k jezeru Bled. Celkem dlouhou dobu jedeme v mini koloně s motorkářem a motorkářkou z Rakouska. Odpojujeme se, abychom na benzince pozapínali všechny zipy, protože teplota nečekaně klesá o 15 stupňů. Při příjezdu k jezeru Bled nacházíme velký camp, kde se při čekingu zase potkáváme s našima "spolucestujícíma" z Rakouska. Za stan v campu chtějí 25 Euro pro dva se stanem. Večer jíme v restauraci a při placení ani neřešíme "vysokohorskou" přirážku (malý, velký pivo, opravdu řádný schnitzel, obří salát za 30 E i s dýgem). Před spaním stylově oslavujeme moje narozky posezením na skládacích trojnožkách a popíjením dárku od majitelky chorvatského penzionu Lydie. Domácí pálenka je pěkně ostrá, i tak padne za vlast a my můžeme jít spokojeně zalehnout.

Ujeto: 410 km

11. den

Neochotně si zvykám na sníženou teplotu, ale i tak se těším do sprchy, jak se náramně ohřeju. Ale když už hodnou chvíli nechávám odtéct tu ledovou vodu, dochází mi, že jsem se vlastně dobrovolně přišla ochladit. S drkotajícími zuby si dávám s Jirkou snídani. Balíme stan a jedem omrknout národní park Triglav. Navigace si zase neví rady, tak beru do ruky mapu pro motorkáře, kde je skvěle zaznačený okruh národním parkem. Kocháme se každou chvíli a litujeme všechny, kteří projedou Slovinsko po předražené dálnici směr Chorvatsko. Ptám se sama sebe, proč o týhle malý velký zemi vím tak málo. Celý okruh má 227 km, což je na celý den, protože nás to nutí pořád zastavovat a kochat se. První záchytný bod je Krajnska Gora. Potom stoupáme až do výšky 1221 m. n. m., kde si dáváme opravdu vydatný oběd v "Babiččině kuchyni (2x domácí klobása se zelím, zelňačka, pivko a čaj za 25 E). Další cesta vede přes hory do obce Bovec. Jedem přes nejvyšší bod Vršič (2411). Fotím výhled a hladím ovečku, která se seběvědomě odpojuje od stáda, aby vysomrovala něco k snědku. Za Bovcem stavíme, abychom se vyškrábali lesní cestičkou k 600 m dlohému vodopádu Boka. Fotíme se ještě ve vyschlém korytu řeky a vyrážíme směr Tolmin. Celou cestu frčíme podél neuvěřitelně průzračné řeky. Prostě pořád je co obdivovat. Náš poslední záchytný bod je jezero Bohijn. Kempíme na skvělém místě přímo u jezera hned vedle libereckého motorkáře s jeho kámoškou a super Blackbirdem. K večeři objednáváme pizzu za 25 E i s pivkem a lahví červenýho pro lepší spánek. Drbeme ještě se sousedy, které drze stahujeme o cigára, protože zásobu tohohle proviantu jsme podcenili. Ve stanu vytuhneme za chvilku. 

Ujeto: cca 180 km

12. den

Po rychlý snídani a teplý (!) sprše jdeme balit. Aby nám to šlo pěkně od ruky, začíná vydatně pršet. Poprvé navlékáme nepromoky a vyrážíme do Rakouska. Před hranicema platíme 7 E za průjezd 8 km dlouhým tunelem. V tunelu nás brzdí stařičký karavan, který z nějakého důvodu nejede. Kamion hlasitě troubí, ale několik minut se nic neděje. Do helem se nám dere koncentrovaný oxid uhelnatý a já začínám připočítávat rakovinotvorný buňky. Kyslíku ubývá a já přirovnávám tenhle zážitek k 15 minutám inhalace u výfuku nastartovanýho náklaďáku. Pozitivní na tom ale je, že je tu krásně teploučko a neprší. Cestou po dálnici nás neúnavně provází déšť a já lehce mrznu. V kufru táhnu všechno možný, kromě teplý mikiny nebo toho proklatýho termoprádla, který mám pedantsky složený doma ve skříni! Zastavujeme v městě Spital a jdem se vzpamatovat do mekáče. Všechno tu frčí jak na drátku. Jídlo Jirka objedná pomocí dotykový obrazovky, zaplatí a za chvilku mu vydají fast food v pravym slova smyslu. Když se zahřejeme a najíme, přestane pršet. Jirka ještě zabookuje penzion poblíž Zell am See a můžeme vyrazit. Cestou se kocháme až kýčovitou krajinou Rakouska. Navigace nás táhne úzkýma silničkama v horách, a tak pro jistotu zastavujeme. Když Jirka překecá Garmina, ať nás vede správně, přichází k nám starý pán s otázkou, kam potřebujeme. Naše jediné univerzální slovo pro domluvu je nakonec Grossglockner. Děda nás posílá zpátky na hlavní. Když se vyšplháme na další kopec, Jirka se mě starostlivě ptá, jestli nemrznu, že bychom se ubytovali radši někde poblíž, protože cíl naší dnešní cesty je ještě daleko. S díky odmítám, že přeci tohle v pohodě přežiju. To jsem ještě netušila, co mě čeká. Najednou se ocitáme u vstupní brány na Gross, kde vztekle z kufru vytahuji 24 E. Proč probůh tolik peněz za průjezd nějakou silnicí?!, ptám se sama sebe. Za 24 E máme průjezd Hochalpenstrasse s viditelností max. 20 metrů, déšť se sněhem, co nepromoky jakž takž snesou a 6,5 °C. V 2500 m mi mrznou nohy a promočené rukavice si ždímám na zledovatělých rukou. V duchu obdivuju Jirku a GS, že jedou bez jediné chyby. Po 38 km zkázonosné jízdy dáváme cígo na autobusové zastávce. Tohle musím strávit. Jirka se směje a nahlas lituje, že nahoře v tom marastu nepořídil fotku prázdného parkoviště, kde bývá motorek jak máku(neměl jsem odvahu Pétě říct a vysvětlovat jí proč v takovém poasí si tu chci udělat fotku :D Jirka.) . Jeho pohodovou náladu nesdílím(já byl rád že to máme za sebou a že jsme už dole v bezpečí.Za celý přejezd GG jsme potkali 2 motorky a 4 auta,jel jsem s otevřeným plexi a v podstatě podle navi,viditelnost fakt tak 20m max.. Jirka.) Vzývám teplou sprchu, záchod a jídlo. Když už dorážíme do cílového Muhlbachu, navi opět netuší, kde je přesný cíl. Chvilku bloudíme v dešti. U na první pohled opuštěné usedlosti nad městečkem bere Jirka do ruky mobil a domlouvá s paní od penzionu, kudy se k nim dostaneme. Po dalších třech hovorech a hodinovém bloudění nadšeně nacházíme naši dnešní střechu nad hlavou (střecha nad hlavou pro mě v tu chvíli měla opravdu povznesený význam). Vítá nás usměvavá telefonistka s fixou nepřirozeně namalovaný obočím a větou, že je přeci tak jednoduché se k nim dostat. Se sebezapřením se zmrzle usmívám. Slečna s obočím nás zahrnuje nekonečným přívalem slov o tom, kde máme v pokoji nádobí, kam vyhazovat různé druhy odpadků, kudy do městečka a které restaurace nás pohostí. Promrzlí na kost a mokrý jak vodník Česílko vnímáme jen polovinu nepřetržitých informací. Teplé sprchy, záchodu i jídla se dočkám, ale cítím se opravdu zbědovaně. Modlím se, ať to škrábání v krku a únava do rána zmizí. Spánek a pohodlná postel s pravými duchnami mě vrátí mezi živé. Spím totiž doslova jak zabitá. 

Ujeto: cca 320 km

13. den

Ráno nehodlám opustit postel, a tak mám snídani až pod nos a dostává se mi informace, že tady přespíme ještě jednu noc. Paráda. Koukáme na německy nadabovanou Teorii velkýho třesku a já cítím, že tenhle tip odpočinku jsem přesně potřebovala. Odpoledne se jdem najíst do pohodový restaurace s ještě pohodovější paní majitelovou. Dáváme dvakrát smažený párek s hranclema a salátem. Jirka mastnou dobrotu zalije pivkem a já pro jistotu usrkávám čaj. Na závěr dvě kávy a jsme v tom za 27 E. Ve Sparu kupujem víno a další bašty a na pokoji pokračujeme v odpočinku až do večera. Zbývá už jen zachumlat se do duchen, což udělám velmi ráda. 

Ujeto: 0 km

14. den

Dnes navštívíme poslední záchytný bod naší cesty. Grossglockneru dáváme druhou šanci. Podle letáčku z první "úchvatné" cesty přes Hochalpenstrasse máme druhý průjezd v rámci jednoho roku za 11 E. Správa vysokohorské dálnice si přeje, abychom si odnesli vždy skvělý zážitek, a pokud se to nepovede napoprvé, podruhé to máme aspoň se slevou. Dneska to vyjde, říkám si, když vidím tu vymetenou oblohu jen s pár mráčky. Vyrážíme v 9 ráno. I když je trochu zima, náladu nám to opravdu zkazit nemůže. Když přijíždíme na místo, nestačím se divit, čím jsme to vlastně projížděli. Otevřeli se před námi takový panoramata, že by o tom Homolkovi mluvili ještě teď. Beru do ruky foťák a cvakám jednu fotku za druhou už za jízdy. Motorek, aut a kolistů je tu požehnaně. Upřímně obdivuju magory na kolech, když si sedím jak paša za Jirkou a kroutím hlavou ze strany na strany, jak chci zachytit každý moment tohohle ráje. Když vyjedem nahoru, zjišťuju, že moje ruka je tak zmrzlá, že už nereaguje na moje povely, takže mi dá trochu práce sundat se helmu. V restauraci nám Jirka na zahřátí objedná polívku s rohlíkem a dvě kávy za krutě vysokohorskou cenu 14,50 E. Ale výhled máme tedy luxusní a utracení posledních Eur se snažíme nelitovat. Fotíme se s ledovcem a jedem směr Pelhřimov. Než dojedem ke kamarádce na chatu, střihneme si nudu na dálnici a já pořád myslím na překvapení, které jsem pro Jirku přichystala k narozkám. Několik let si Jirka přeje pejska, takže jsem nám zarezervovala štěňátko křížence ovčáka s akitou, který teď čeká na své nové majitele v Polesí u Pelhřimova. Když se nám otevřou vrata chalupy, přiběhne nás přivítat chundelatá věc, kterou po otázce Jirky, jak se ten prdlouš jmenuje, kamarádka duchapřítomně pojmenuje "Boban". Teď je na mě, abych Jirkovi oznámila, že tohle je náš Steve. Ohromeně se mě asi desetkrát zeptá, jako fakt je náš? Večer máme k véče buřty na ohni v místní hospůdce v lese s příznačným názvem Ráj, Steve s námi leží u stolu a já kromě buřtů trávím všechny ty zážitky z našeho tripu. Tahle dovča byla nejlepší, jakou jsem kdy zažila a pomyslím si, že příští rok musíme absolvovat další moto trip, ať se děje, co se děje. A co je na tom nejlepší, pojedu na svém CBFku, ať mě třeba bolí celej člověk. Ráno už se přesováme do Prahy, ale Steva do kufru necpem. Do zítra už na nás počká. 

Ujeto: 560 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE