Každej si občas potřebuje zašnorchlovat

V létě 2023 jsem vyrazil na svůj první nesmělý zahraniční motovýlet. Dopadl nakonec dost jinak, než jsem plánoval, ale i tak to bylo super a cestopis končil větou, že s nově získanými zkušenostmi si příští rok můžu troufnout na něco většího. Rok se s rokem sešel a léto 2024 je tady. Minule jsem napsal celou dlouhou kapitolu o tom, jak složitě jsem ten svůj prvovýlet promýšlel, plánoval a připravoval. Ani teď, před druhým pokusem, nebyla fáze plánování o moc kratší ani jednodušší, ale tentokrát už vás s tím nebudu nudit.

Jen úplně stručně základní plán: jedu na Krk se zajížďkou přes Alpy. Jedu sám. Jedu na Hondě CB 500X. Spát budu pod stanem (nerozhodne-li počasí jinak). Mám na to 5 dnů, dva dny pojedu tam, den se budu koupat a dva dny pojedu zpět.

Po ročním těšení konečně nastává den odjezdu. Dnes chci dojet z Brna někam do půlky cesty, přes Wachau a Sölkpass třeba do kempu Olachgut poblíž Murau. To by podle navigace mělo být nějakých 420 km, prý necelých 6 hodin jízdy. "To tam budu zbytečně brzo," říkám si ve své začátečnické naivitě a nerozvážnosti, a ještě ráno před odjezdem přivrtávám nějaké poličky v dceřině pokojíčku, takže nasedám v 9:30. A ještě musím přibrzdit u ropného vrtu, protože mám sucho v nádrži, takže červeně přeškrtnutou ceduli BRNO míjím v rovných 10:00.

Cesta ku Znojmu ubíhá bez překvapení, tady není o čem psát. Normálně bych jel přes hraniční přechod Hnanice, kde je malebnější krajina než na hlavním tahu na Vídeň, ale kolem Retzu jsou nějaké objížďky, které by mě stejně vrátily na ten hlavní tah, takže jedu po E59 přes přechod Hatě. Rakouský pohraničník si mě vychutná. Počká si, než odněkud ze dna báglu vydoluju peněženku a z peněženky občanku, a když ji konečně držím v ruce, tak mávne že můžu jet, aniž by na ni mrknul. Zasunout sluneční clonu v helmě, natož odhlopit bradu, aby třeba viděl, jestli na té občance jsem opravdu já, není třeba. Očividně nepotřebuje doopravdy vědět, koho do své vlasti pouští, potřebuje pocestné jen trochu potrápit.

Za rakouskou hranicí se prokousávám přes už zmíněné objížďky kolem Retzu. Přes ty, o kterých díky Google Maps vím předem, i přes nějaké bonusové, o kterých ani Gůgl neví. A pak už si chytím bundesstraße B35 a nepustím se jí až do Kremsu. Cesta utíká jedna radost. Počasí je nádherné. Někdo by možná řekl, že je nádherné až zbytečně moc. Jiný by to mohl popsat tak, že je vedro jako v pekle. A co na to říká telefon? Ten říká, že v držáku na řídítkách nebude pokračovat v nabíjení, dokud nevychladne na nějakou normální teplotu.

Teď trochu odbočím od vyprávění o tomto výletě a řeknu něco o sobě. Jezdím rád bez navigace. Přijde mi to jako zábavnější, je to taková hra, jestli člověk trefí nebo ne. Jezdím podle cedulí, podle slunce a vlastně ani nevím podle čeho. Autem mám takto najeto po Evropě pár set tisíc km. Loni jsem poprvé zkusil vyrazit do Alp na motorce, ze zvyku bez navigace, a trochu jsem narazil. Došlo mi, že v autě sice tvrdím, že jedu bez navigace, ale když jde do tuhého, tak není problém mrknout do telefonu nebo říct spolujezdci, ať mrkne on. Na motorce každé takové mrknutí do mapy znamená pětiminutovou zastávku. Proto jsem si po loňské zkušenosti pořídil na řídítka nejdražší držák na mobil, který v mém oblíbeném brněnském moto-obchodě měli. Teď to vypadá, že jsem klidně mohl asitak litr ušetřit, protože bezkontaktní nabíjení ve vedru nenabíjí.

Zpět na rakouský venkov. Navigace jede z baterky, procenta mizí před očima. To je docela podraz. Pár hodin by telefon ještě tahle navigovat vydržel, ale co dál? Nabíječku na 230 V si s sebou nevezu, takže přes noc v kempu ho nedobiju. Počítal jsem s tím, že telefon bude po dlouhé jízdě nabitý na 100%, takže večer bude mít spoustu energie na nějaké posílání fotek domů, odpovídání na zprávy atd., a další den se zase dobije jízdou. Ale jestli pojede celý den navigace z baterky, tak si večer už ani nepřečtu noviny a hlavně, nemám žádný plán na další dny. Naštěstí mám pod sedlem schovanou staromódní kabelovou nabíječku do 12V zásuvky, takže zapínám kabel do mobilu, mobil schovávám do stínu do kapsy, a přepínám do klasického režimu jízdy bez navigace, podle cedulí, stejně jako loni. Budu doufat, že telefon trochu vychladne a bude nabíjet. Naštěstí po té bundesstraße to bez navigace jde dobře. Jen u Hadersdorfu mě šipky na chvíli odkloní na B218 kolem Langenlois, moc nechápu proč, ale jak pak zpětně zjišťuju v mapě, byla to zajížďka jen pár minut a pár km.

Průběžně kontroluju nabíjení. Na mobilu sice pořád svítí varování o nenabíjení baterky, ale tím kabelem se přecejen aspoň pomaličku nabíjí.

Zkušenost první: Přibalit radši i normální 230 V nabíječku a rozhodně nezapomenout kabelovou 12 V. Bezdrátový nabíjecí držák sice vypadá elegantně, ale asi bych k němu musel přikoupit ještě klimatizaci.

Ve Wachau si dávám svačinu na lavičce. Obdivuju parníky, přívozy, a naproti přes řeku zírám na skálu zřícenou na silnici u Aggsbachdorfu. Tak proto je tady už pár měsíců ta objížďka, o které ví dokonce i mapy.cz, které jinak zahraniční objížďky moc neřeší.

Za Melkem jsou nějaké další otravné objížďky, takže mi chvíli trvá, než se dostanu na B25 směr na Hochkar, ale dočkal jsem se. Konečně začínají kopečky. Dál pokračuji přes Palfau (povinná zastávka na ozkoušení teploty vody v Salze), Mooslandl, Hieflau, Admont. Jde to i bez navigace docela dobře. Ale začínám řešit vedro. Teď už vadí nejen telefonu, ale i mně. S páteřákem na zádech se nedá vydržet, sundávám ho a dávám pod pavouka. V kožených rukavicích mám tolik potu, že nejdou sundat, a když je sundám, tak nejdou nasadit zpátky. U Ardningu zastavuju, dělám chladící přestávku ve stínu. Všímám si, že mi psal kamarád. Volám mu zpět, co se děje, a prý jestli se nechci jet projet k rybníku vykoupat. Vyčítám mu, že si nepamatuje, jak jsem mu říkal, ať se mnou jede do Chorvatska. A taky si všímám, že už je nějak moc hodin. Mám za sebou teprve nějakých 330 km, což jsem měl mít ujeté asi za 4 a půl hodiny. Vyrazil jsem v 9:30, takže v těchto místech jsem měl být kolem 14:00, ale už je 16:30. Nemůžu přijít na to, kde jsem promarnil tolik času navíc. Chvíli jsem seděl ve Wachau na lavičce a sledoval, jak najíží auta na přívoz, ale to mohla být půlhodina. Namočil jsem ruce do Salzy, ale to bylo 5 minut. Pak několik párminutových navigačních zastávek, dohromady určitě ne víc než půl hodiny. Kde je ta další ztracená hodina a půl, na to nemůžu přijiít. Neletím žádnou nadzvukovou rychlostí, ale ani se úplně neloudám. Záhada.

V Liezenu má moje mozková navigace poruchu, omylem sjedu z rychlého průtahu a skončím až na návsi. Asi už se taky přehřívám. Na Sölkpass už to jde bez bloudění. Na vrcholu jsem v 17:50, což ale znamená, že mi zase někdo ukradl dalších 20 minut. Od poslední zastávky v Ardningu to sem měla být zhruba hodina a byla to hodina dvacet. Přitom kromě piruety kolem kašny v Liezenu jsem nikde nezastavoval a cesta nahoru na Sölkpass není samá serpentina jako třeba Vršič (bude řeč v příští kapitole), je to krásná rychlá vlnící se rovinka. Záhada. Nějaké dilatace časoprostoru.

Ale už jsem skoro v cíli, takže to nevadí. Sjedu z kopce, v Murau ještě kupuju benzín, ať to nemusím řešit ráno. V 19:00 stavím stan v kempu, 19:15 plavu v kempovém biotopu, 20:00 mi číšník říká, že velká kuchyně už je zavřená a už mi můžou udělat jedině Bratwurst mit Pommes nebo rozmrazit pizzu.

Dnes jsem ujel 442 km místo plánovaných 420 km a zabralo mi to, včetně zastávek, zhruba 9 a půl hodiny místo navigací slíbených 6 hodin.

Zkušenost druhá: V den odjezdu už nevrtat dcerám poličky. Vyrazit co nejdřív. Jednak je dobré zvládnout co nejvíc km za ranního chládku, a taky nevíš, kde ti ten čas bude na konci dne chybět. Ať zas nemusíš večeřet párek s hranolkama.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE