Jugoslávie 1987

Vybaveni vším, co člověk – motorkář na podobnou cestu může potřebovat, jsme další den brzy ráno stanuli na startu naší cesty. Brzy ráno znamená fakt brzy – tma, rozespalé obličeje a teplota nejnižší, jaká v červnovém ránu dvě hodiny před východem slunce může být. Tady se možná sluší ještě zmínit o naší motorkářské garderobě. Tvořily ji seprané džíny, džínová bunda s nášivkou na zádech, na které se protahoval rudý netopýr s hrdým nápisem Motoclub České Budějovice, tričko a kotníkové tenisky, které jsme zvolili kvůli jejich vyšší bezpečnosti oproti teniskám nízkým. Korunu výbavy tvořila motoristická přilba značky Cassida Integral GT, laminátový tuzemský výrobek, význačný snad jen tím, že jeho hmotnost výrazně přispívala k vyrýsovaným krčním svalům a že tenké, ohebné, z dnešního pohledu zcela neprůhledné slídové „plexi“ se k otevřené části připevňovalo pomocí 4 textiláckých patentků. Trasa, kterou jsme pečlivě naplánovali s ohledem na průměrnou rychlost našich strojů, předpověď počasí a směru větru, zastávek na jídlo a všeho ostatního, co by mohlo cestu jakkoli ovlivnit, vedla jihem Čech na jižní Moravu, odtud přes Bratislavu do maďarského Györu a dál až k Balatonu, na jehož jižním břehu jsme hodlali přenocovat. Počítali jsme s tím, že v tak věhlasné turistické destinaci, jakou tehdy celé okolí jezera Balaton bylo, nebude problém najít operativně kemp na přespání. Druhá, delší část trasy vedla z Maďarska přes celou Jugoslávii na Bačinská jezera, kde jsme měli přes CK Čedok domluvený kemp. Cesta až do Bratislavy probíhala přesně podle předpokladů. Vyšlo slunce a ranní chlad se změnil v překrásný červnový den. Proběhlo několik vaření kávy na odpočívadle u dálnice, cigárko značky Marlboro, bez kterého by pravý drsný motorkář nebyl kompletní osobností a vcelku příjemná cesta nás v letním odpoledni dovedla na hraniční přechod mezi Československem a Maďarskou lidovou republikou. Po nezbytném dotazování uniformovaných úředních osob kam že cestujeme, proč tam jedeme a co tam budeme dělat a mírném údivu celníků, že se na motocyklech vydáváme na takovou cestu naše sebevědomí a hrdost prudce stouply. Náladu nám nepokazilo ani zjištění, že umístění veškerých dokladů bezpečně na dno mého s náramnou pečlivostí poskládaného zavazadla, fixovaného sofistikovaným klubkem jistících gum k sedlu motocyklu nebyl nejpraktičtější nápad. S doklady uloženými již méně bezpečně, ale zato v dosahu v náprsních kapsách a přáním šťastné cesty z úst jindy komisních celníků jsme tedy pokračovali do Maďarska. Cestu Maďarskem jsme při plánování řešili víceméně rámcově, protože podle školního atlasu, který jsme pro plánování přejezdu používali, se zdálo, že trasa bude poměrně jednoduchá, takže nebylo nutné ji připravovat složitěji, než vypsáním jednoduchého itineráře, omezeného na několik větších projížděných měst a pár křižovatek, které jsme si sebejistě zapsali víceméně jen tak pro strýčka příhodu a pro hřejivý pocit, že štěstí přeje připraveným. A nemýlili jsme se. První část maďarské kapitoly probíhala podle plánu, přestože nám oběma bylo jasné, že časový harmonogram jsme připravili značně optimisticky. Nicméně ještě než se docela setmělo jsme dorazili do okolí jezera. Únava byla v tu chvíli samozřejmě pryč a my jsme zamířili podle šipek do prvního autokempu plni hrdosti na to, jak perfektně jsme tuhle část cesty zvládli. První nepříjemnost nás čekala hned na vstupní bráně. Ukázalo se, že zdaleka ne každý Maďar hovoří slovensky, a co hůř, naše jazyková výbava, čítající zhruba zvládnutých pět lekcí angličtiny, vyučované jako nepovinný předmět v rámci socialistického školství naším profesorem ruského jazyka rozhodně není tím stejným jazykem, jakým anglicky hovořil zaměstnanec kempu. Po středně dlouhé chvíli se mu nicméně podařilo nám vysvětlit, že kemp je plný k prasknutí. Z našich výrazů nejspíš pochopil, že nám touhle informací neudělal radost, nicméně vytáhl mapu a snažil se nám doporučit další možnosti v okolí, kde podle jeho názoru budeme mít lepší šanci. Po pravdě řečeno jsme ho ovšem v tu chvíli příliš nevnímali. Při prvním pohledu na mapu nám totiž došlo, že maličká chyba v naší navigaci přece jen nastala. Byli jsme zhruba v polovině šířky Balatonu, ovšem na jeho severním břehu. Což znamenalo jediné. Buďto nás čeká dalších víc než sto kilometrů okolo jezera na protější břeh, za tmy, bez mapy a naprosto nazdařbůh, nebo najdeme jiné tábořiště v okolí a tím pádem ovšem nestihneme nastoupit do našeho ubytování v Jugoslávii v dohodnutém čase, se všemi důsledky, které by z toho mohly plynout. Dnes to zní úsměvně, ale… za vlády jedné strany byl prostě život i uvažování trochu jiný. Asi je potřeba ještě osvětlit, proč jsme si proboha v téhle chvilce nekoupili od toho dobrého člověka příslušnou mapu. Inu, jednak proto, že naše finance v maďarské měně byli s bídou dostatečné na to, abychom doplnili benzín do nádrží našich jednostopých ořů, a druhak – kiosek u brány už byl tou dobou prostě zavřený a tím veškerá diskuze ohledně získání mapy, nehledě na jistou jazykovou bariéru končila. Po poněkud vypjatém dohadování jsme se oba rozhodli, že je nutné se ještě v ten večer prostě dostat na protější břeh jezera. Díky laskavosti maďarského ubytovatele, který sice naprosto nechápal situaci, ale empaticky pochopil naše zdrcené vizáže, jsme si pečlivě opsali z jeho mapy místa kterými musíme projet a tentokrát i ta, kde rozhodně odbočit nesmíme, abychom nakonec nenocovali zpátky na Slovensku a celkem zdrceně vyrazili na další cestu. Náladu nám příliš nespravilo ani to, že jsme od našeho zpravodaje obdrželi na cestu láhev domácí meruňkové pálenky. Po absolvování poloviny z oněch více než sta kilometrů ke správnému místu na březích toho prokletého jezera už jsme byli oba naprosto vyčerpaní, zpocení, zaprášení, poněkud vzteklí a při noční jízdě už i celkem prochladlí. Takže nehledíc na následky, odbočili jsme ze silnice na polní cestu a po pár stech metrech se, vzhledem k tomu, že noční obloha nevylučovala možnost deště, rozhodli postavit stan na přespání. Zkompletovali jsme tedy v rychlosti cosi vzdáleně připomínajícího hezky vypnutý stan, vypili společně téměř na ex darovanou pálenku a usnuli v tom samém okamžiku, kdy jsme prázdnou láhev odložili ven před stan, smíření s osudem. S ohledem na náš zubožený stav nebylo pravděpodobné, že bychom vstali časně a pokusili se dohnat ztracenou cestovní dobu. Nicméně realita byla opět jiná než jsme předpokládali. Jakmile se začalo rozednívat, stan se naplnil obtížnými komáry takovým způsobem, který byl pro nás oba do té míry nevídaným. Únava i ospalost byly rázem pryč a oba jsme ven ze stanu doslova vystřelili. Okamžitě bylo jasné, kde se komáři vzali. A také to, jaké máme nehledě na drobné obtíže včerejšího večera nehorázné štěstí. Za denního světla bylo vidět, že cesta po které jsme přijeli po nějakých dvaceti metrech dál končí a celkově tvoří jakýsi výběžek mezi okolními, mírně řečeno, mokřady. V ranním rozbřesku to byla naprosto nefalšovaná, odpudivá bažina, s hejny všudypřítomných komárů a občasnými chuchvalci řídké mlhy, táhnoucí se až do dálky k jakési zarostlé zátoce jezera. Bylo jasné, že kdybychom v noci jeli jen o kousek dál, místo spaní bychom tahali sebe i motorky z bláta. Velmi svižně, s přihlédnutím k našemu včerejšímu poněkud zdevastovanému tělesnému i duševnímu stavu až střelhbitě jsme smotali stan a vyrazili po šíji mezi bažinami k silnici. Komáři zůstali daleko za námi, svěží ranní vzduch nás příjemně probral a vycházející slunce naplnilo novým optimismem. Říká se, že ráno je moudřejší večera. Něco na tom je. Po několika kilometrech, když bylo jasné, že bodavý hmyz závod s našimi nadupanými stroji vzdal, jsme si udělali na prvním vhodném místě na louce u silnice přestávku, uvařili na liháči ranní kafe a pobalili narychlo smotaný stan do formy, která ho umožňovala esteticky transportovat. Protože se ukázalo že určování precizního cestovního a časového plánu nemělo tak docela vliv na to kam a kdy dorazíme, rozhodli jsme se, že naše další cesta bude probíhat o něco živelněji. Protože bylo nad slunce jasnější, že náš příjezd do cíle – tedy pokud se tam vůbec dostaneme – bude rozhodně naprosto v jinou hodinu, a jak situace vypadala, možná i jiný den než stálo v objednávce, vyrazili jsme s jaksi svobodnějším pocitem. A vyspaní, po ranní kávě a za krásného probouzejícího se dne jsme si znovu užívali cestování bez dalších příhod až na maďarskou hranici. Průjezd maďarsko- jugoslávské hranice kupodivu proběhl naprosto klidně a hladce. Jediné zdržení představoval zájem a mírný údiv celníků na obou stranách, protože podobné motocesty po Evropě nebyly v té době a zejména v socialistickém táboře, ještě nijak obvyklé. Bylo znát, že socialistické zřízení, směřující mílovými kroky k vytouženému komunismu, nemělo v tehdejší Maďarské lidové republice a tím méně v Socialistické federativní republice Jugoslávii tak ocelově pevnou pozici jako u nás, což vedlo k tomu, že zde i takové pilíře na stráži socialismu a ozbrojená pěst dělnické třídy jako jsou pohraničníci, plnili své povinnosti méně zodpovědně a místo bdělosti a ostražitosti si raději zkoušeli popovídat. Což tedy pro ně vzhledem k našim jazykovým schopnostem byla celkem výzva. Nakonec pomohla v podstatě celou tehdejší východní Evropou víceméně nenáviděná řeč našich slovanských bratří z matičky Rusi, neb tímto jazykem, byť často ne zcela dobrovolně, alespoň v základní míře vládla většina populace zemí socialistického bloku. Čechoslováci tehdy nenavštěvovali Jadran ani zdaleka v tom počtu jako dnes, takže dva nezletilí vyjukaní puberťáci na slaboučkých motorkách, cestující z poněkud tajemného komunistického srdce Evropy k moři, byli pro ně tak trochu atrakcí a vytržením z celkem monotónní služby. Na hranicích jsme si vyměnili pár načerno nakoupených a z Československa vyvezených západoněmeckých marek za Jugoslávské dináry, což vedlo k nespoutanému veselí, protože Jugoslávie tehdy bojovala s poměrně masivní inflací, díky které jsme za pár našich bankovek obdrželi několik tučných svazků inflační měny. S balíky byť takřka bezcenných peněz v rukou nám bylo jasné, že dovolená bude stát za to. Takhle to vypadalo jen o pár let později Zdroj: Wikimedia Další cesta byla už v celku jasná. Od hranic pojedeme přímou cestou na Záhřeb, Karlovac a odtud už přímo k moři. Pak už nás čeká „jen“ cesta po pobřeží až k Bačinským jezerům. Tolik teorie. Je totiž zapotřebí si uvědomit, že valná část dálniční sítě, kterou známe dnes byla tehdy ještě hudbou daleké budoucnosti a to co na mapě vypadalo jako jednoduchá přímá a rovná silnice se místy velmi podobalo tomu, co ještě dnes dobře známe z našich komunikací II. třídy. (V některých případech a zejména z jara tedy rozhodně nejen II. třídy). A protože plni optimismu jsme si v motorestu na jugoslávské hranici v pohodlí dopřáli pozdní snídani nebo brzký oběd, kávičku a trochu té siesty, když už jsme šťastně dorazili do cílového státu, stalo se, že nás soumrak zastihl už kousek za Karlovacem. Statečně jsme ale pokračovali dál, dokud nepadla tma. A v městečku Oštarie, pod lampou pouličního osvětlení jsme zastavili, abychom zkonfrontovali náš postup s mapou. Okamžitě bylo jasné, že krizová varianta dalšího přespání na cestě nastala. Do našeho cíle zbývalo i v nejlepším případě okolo tří set kilometrů a po minulých zkušenostech bylo jasné, že nemá smysl se snažit o drastická řešení. Otázka tedy byla ne jestli, ale kde. Hledání útulného tábořiště za svitu měsíce se minulou noc neosvědčilo bez výhrad, takže jsme pomalu pokračovali z městečka ven a doufali, že se objeví nějaký ten kemp u silnice, nebo jiný zázrak. S přicházející nocí se poněkud ochladilo, únava se začala hlásit v plné síle a pocity z našeho cestování opět přestávaly být komfortní. Po další půl hodině jsme opět zastavili. Z charakteru okolí kterým jsme projížděli, bylo tou dobou už víc než jasné, že kemp ani zázrak se s pravděpodobností nepříjemně se podobající jistotě konat nebude a únava a celkový diskomfort dělali svou práci na jedničku. Naše nálada začínala být opět zoufalá a popudlivá. Ale jak to někdy bývá, vzápětí se ukázalo, že řešení se nabízí přímo před námi. Přesněji vedle silnice, na které jsme zastavili, na samém okraji jakési vesničky. Tím řešením byl rozestavěný betonový rodinný domek, geniálně umístěný v mírném svahu tak, že se motorkami dalo vyjet nad něj, přímo na úroveň prvního patra, které zezadu domu tvořilo ve svahu terasu. Genialita umístění byla v tom, že pokud si natáhneme na terase spacáky a motorky postavíme vedle sebe, ze silnice nás nikdo neuvidí a ráno samozřejmě vypadneme tak brzo, že nikoho ani nenapadne, že zde našli útočiště dva zoufalci. Navíc z naší domoviny jsme věděli, že podobné domky si lidé staví většinou o víkendech, z materiálu nakradeného přes týden v zaměstnání. Tím pádem jsme na nic dalšího nečekali, zaparkovali motorky, vytáhli karimatky a spacáky na sluncem vyhřátou betonovou desku a během několika minut jsme usnuli jako v hotelu. Brzy ráno, ještě za šera jsme se skutečně probudili. Opět bylo všechno ale trochu jinak. Neprobudili jsme se sami od sebe jak jsme plánovali, ale podivným, nepříliš hlasitým ruchem v našem bezprostředním okolí. Po prvních vteřinách, kdy člověku vytrženému ze spánku nabíhá systém a on postupně začne vnímat okolí bylo jasné, kdo byl původcem oněch rušivých zvuků. Nad námi stál vousatý pán, zjevně majitel budoucí novostavby a kupodivu celkem tlumeně na nás mluvil. Pochopitelně nikoli česky, takže z našeho pohledu se jednalo skutečně o prostý zvuk. Přes jeho vcelku klidný výraz nás oba současně napadlo, co by se asi dělo v naší krásné domovině v podobné situaci. Jekot, nadávky, výhrůžky. Takže jsme samozřejmě překotně – v rámci možností právě probuzených polozombie – vyskočili ze spacáků, začali chaoticky motat vše na sedla našich strojů a současně jsme se snažili omlouvat a uklidňovat majitele, přestože reálně on, na rozdíl od nás, uklidňovat nepotřeboval. Během tohohle cirkusu jsme pochopili, že se nám nejspíš snaží všemožně naznačit, abychom toho nechali a chvilku počkali. Postupně jsme tedy zpomalili naše šílené balení, kdy nám věci padaly z rukou a z motorek a my je zase zvedali, pomaleji a pomaleji, až jsme zůstali stát a vousáč nám znovu říkal (nejspíš) abychom se posadili a čekali. Rezignovaně jsme jej poslechli a pán odešel dolů do domu. Najisto jsme předpokládali, že to celé čekání se bude týkat rozhovoru s místní policií, kdy budeme vysvětlovat vniknutí na cizí pozemek, poškození cizí věci a jistě mnoho dalších přestupků a zločinů, které zdejší zákony postihují adekvátními tresty. To celé samozřejmě za asistence překladatele, kterého budeme příští rok z nevalného výdělku splácet a se škraloupem v kádrovém posudku, který nám po zbytek života bude vylepšovat každý náš den. Tolik ke stavu mysli člověka, vyrůstajícího v reálném socialismu. Po pár minutách se vousáč vrátil k nám nahoru. V rukou přinesl dva hrnky kafe, talířek s koláčem a položil je vedle nás. Pak nám pomocí gestikulace a ciferníku svých hodinek vysvětlil, že za tři čtvrtě hodiny přijdou zedníci a začnou pracovat, takže by bylo dobré, kdybychom do té doby vypadli a nepřekáželi jim. Popřál nám šťastnou cestu, otočil se a odešel. A já na to ráno už nezapomenu. Jsem rád, že přes všechno žijeme dnes ve společnosti, kde to, co pro mne reakce tohohle chlápka znamenala a jak neuvěřitelná pro mne byla asi zdaleka ne každý pochopí. Jadranská magistrála Zdroj: Adriatic.hr Vypili jsme kávu, snědli koláč, nabalili spacáky a karimatky na motorky a vyrazili na poslední část naší cesty. Po pár kilometrech bylo vidět, že se krajina okolo silnice začíná pomalu měnit. Do té doby typická středoevropská příroda s loukami, řekami a lesy okolo silnice byla vystřídána kopci pokrytými suchou travou, kamennými zídkami a nízkými borovicemi bojujícími se slunečními paprsky o vláhu. Kopce začínaly být vyšší a skalnatější a po dalších pár desítkách kilometrů už jsme projížděli regulérními horskými soutěskami, klikatícími se mezi skalami. Změnil se i povrch silnice. Byl světlejší a hlavně v něm, napřed v zatáčkách a později už po celé silnici byly vyfrézovány spousty malých podélných drážek. Vypadalo to podobně jako zimní sjezdovky, na kterých rolby přes noc vytvoří povrch zvaný manšestr, kvůli kterému jsou někteří z nás ochotní vstávat tak brzo, aby byli první u vleku a tím pádem si užili jízdu po neposkvrněném vroubkovaném povrchu, než ho další lyžaři během chvilky rozjezdí. Tady ovšem na rozdíl od sjezdovek nebylo příliš o co stát. Drážky vedli občas úzké pneumatiky našich motorek jinak než člověk čekal a jízda, zejména v zatáčkách, byla tím pádem poněkud rozevlátá. K tomu se ukázalo, že povrch se neliší jen barvou, ale kolo na něm občas až neuvěřitelně snadno uklouzne. Přičítal jsem to podivnému chování jednostopého vozidla vedenému vyfrézovaným povrchem, a začal si s motorkou hrát, ale jen do té doby, než jsem se za jízdy zlehka zkusmo dotkl podrážkou ubíhajícího asfaltu. Občas jsem to dělával i doma, když jsem měl pocit, že motorka se na silnici začíná chovat neobyčejně, takže jsem věděl, co mám zhruba čekat. Ovšem tady to byla jiná. Podrážka po povrchu silnice klouzala, jako by to byl led. Zastavili jsme a skutečně. Místní asfalt, lehce navlhčený zvedajícím se mlžným oparem neměl daleko k našemu krásnému, českému náledí. Mnohem, mnohem opatrněji jsme tedy pokračovali dál. Ono s tou opatrností. Když vám táhne na 18, máte za sebou přes tisíc kilometrů na motorce se vší hrdostí, kterou absolvování takové cesty přináší a čeká vás tři týdny dovolené, tak vám to prostě nedá. Zkoušíte, kde je mez přilnavosti pneumatiky, co se stane když ji překročíte a jak bravurně takovou situaci zvládáte. A ono to většinou vyjde. Takže jsme si začali cestu mezi skalami krásně užívat. A užívali jsme si ji tak mnoho, že jsme zapomněli sledovat okolí. Tak se stalo, že když jsem u odbočky na městečko Senj zvedl hlavu, překvapil mne úchvatný, čarokrásný pohled. Mlha se zvedla a před námi se mezi skalami otevíral průhled na tmavomodrou zátoku, lemovanou takřka bílými horami. Já nikdy před tím moře neviděl a podobné barvy na fotografiích jsem považoval za nadsázku a uměleckou licenci. Omyl. To co se dál od břehů třpytilo před mýma očima odlesky ranního slunce, byla dole pod námi ta nejmodřejší modrá, jakou jsem si dokázal představit. Ten pohled byl prostě kouzelný. Později jsem pochopil, že jsme tehdy měli celkem štěstí, protože atmosférické podmínky, které zajistí, aby moře vypadalo právě takhle nejsou zdaleka až tak běžné ani v Chorvatsku. Prostě klika. Moře nám chtělo napoprvé ukázat co umí v plné parádě. Každopádně poslední necelé tři stovky kilometrů po Jadranské magistrále, pobřežní silnici táhnoucí se po skalách nad mořem od Rijeky okolo celého Chorvatska až k Albánii, jsme absolvovali s úsměvem a nemohli odtrhnout oči od panoramat, která se nám nabízela. Brzy odpoledne jsme tedy dorazili do cíle naší cesty. Kempu na břehu jednoho z Bačinských jezer. Tedy – ano, Bačinská jezera jsou nádherná, modré drahokamy , obklopené smaragdově zelenými lesy a tak všelijak. To všechno tam je. Jenže. Moře je moře. Takže přestože jsem v téhle krásné přírodní rezervaci strávil tři týdny života, neviděl jsem z jejích krás zhola nic. První den, po tom, co během pár minut paní na recepci vyřídila vše potřebné a naše obavy z možných potíží pramenících z naší více než 24 hodinové nedochvilnosti rozptýlila mávnutím ruky a konstatováním že je to dlouhá cesta jsme postavili náš stan. Vybalili a odmotali z motorek zavazadla a vykoupali se bez valného zájmu v jezeře. V místní restauraci v kempu jsme si dali jak jinak než plieskavici a zalezli do stanu, abychom se, skoro po třech dnech na cestě, konečně pořádně vyspali.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE