Jugoslávie 1987

Na jaře roku 1987 se mi podařilo koupit zbrusu novou, krásně červenou motorku MZ ETZ 150. Chybělo mi sice v tu dobu řidičské oprávnění, ale to byl detail, kterým jsem se v tom věku odmítal příliš zabývat. Nicméně v červnu, tedy za necelé tři měsíce, jsme měli s kamarádem v plánu uskutečnit náš sen o cestě na motorkách do zapadajícího slunce, tedy odjet na prázdniny do tehdejší Jugoslávie. Řidičák se ovšem v té době dělal půl roku i déle, takže nezbylo, než si domluvit „rychlokurz“ v pobočce autoškoly, jejíž zodpovědný vedoucí, jinak známý či snad příbuzný rodičů kamaráda, měl pro náš plán pochopení. Bohužel dotyčná autoškola se nacházela v městečku vzdáleném nějakých 20 kilometrů od mého bydliště, navíc s mizerným dopravním spojením. Ale mládí nezná překážky. Na lekce v autoškole jsem dojížděl na Emzetě. Řidičák jsem tedy měl. Nádavkem k němu i spoustu dalších dokladů, které cesta do „tak trochu jiné“ byť socialistické země vyžadovala. Zbývalo tak jen zabalit a vyrazit na silnice. Emzeta byla, viděno dnešníma očima, maličká, slabá motorka. Motor o obsahu 150 ccm dosahoval okolo 6000 otáček špičkových 9 kW výkonu, s krouťákem tuším 15 Nm. Při nějakých 120 kg váhy. Pro mne to ale byla „mašina“ a pochybnosti neznámé slovo. Drobnosti, jako například to, že pojedu na úplně čerstvé, nezajeté motorce s nemalým nákladem stovky kilometrů po dálnicích mi po pravdě tehdy nepřišly na mysl. Vůbec. Nicméně před námi byla nejméně třítýdenní dovolená pod stanem, s cestou plánovanou na zhruba 1600 km tam a to samé zpět. To přeci jen chtělo nápad, protože na to, cestovat jen s pasem a kreditní kartou ještě doba pro nás tehdy neuzrála. A nápad se dostavil. Pomocí gumicuků jsem na zadní sedadlo motorky přivázal lepenkový cestovní kufřík o velikosti tak asi dnešních palubních zavazadel, která si bereme s sebou do kabiny letadla. Kromě náhradních tenisek, mikiny, plavek, nějakého toho prádla a hygienických nezbytností zabíraly většinu prostoru polévky v pytlíku, konzervy hovězího ve vlastní šťávě, lihový vařič s ešusem a podobná výbava, bez které bylo kempování v Jugoslávii pro československého občana nemyslitelné. O klasický stan „áčko“ jsme se podělili. Já dostal na starost přepravu kostry stanu – tyček, (v porovnání s dnešními motorkářskými nebo horolezeckými stany tedy spíš tyčí), přivázaných nahoře na kufru a kamarád si na sedlo za sebe přikurtoval srolovanou plátěnou celtu. Tohle rozdělení nebyl náš nejlepší nápad, ale to nám došlo až skoro za měsíc, při zpáteční cestě.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE