Dalmácie
Text: Jarda Ducháček | Zdroj: Miky, korekce Lvík | Zveřejněno: 20.1.2003 | Zobrazeno: 24 071x
Na Jawce 350/640 Green style napříč Chorvatskem za 18 dní. Krásné moře a příroda, to je motodovolená na Dalmácii.
Nejdříve trochu představím účastníky dobytí 
Ráno brzké nedělní vstávání v šest hodin nás uvedlo do reality, takže dnes je den “D” na který jsme se těšili celý rok. Po vydatné snídani jsme pomalu začali nabalovat mašinu všemi věcmi. No nemohl jsem ji pak dostat ze stojanu, přece jen měla cca 225 kg bez našich maličkostí. Poslední kontrola peněz a dokladů a po zamávání nevěřícímu Mílovi jsme vyrazili v 8.30 hod. z Michle směr D1 Bratislava. Po děštivém pátku a chladné sobotě nám počasí docela přálo, bylo cca 20°C a polojasno. Na dálnici jsem udržoval cestovní rychlost 100-105 km/h, která klesla ve větších kopcích na 85 km/h. Zastávky máme natrénovaný buď po cca 1 h nebo 100 km, záleží jak to jede. Na první zastávce na Vysočině jsme zjistili první závadu, boční brašny vahou sedli až na výfuky a začali se škvařit. Vyřešil jsem to koupí Reflexu a podložením brašen. Tímto způsobem jsem to řešil celou cestu, Reflex prostě nehoří. Dále se zde rapidně zhoršilo počasí a teplota klesla na 14°C, tak přišli ke slovu vložky do bund – ten den jsme je už nesundali. Před hranicemi se Slováky jsem dotankoval a vlítnul do kolony na hranicích v Kůtech, kde bylo vše svedeno do odstavného pruhu a ani na motorce jsem to prostě neprojel, i když jsem se snažil, ale po zbourání dvou kuželů jsem toho nechal a pokojně se cukal půl kilometr v koloně. Jakmile se silnice trochu rozšířila, už jsem byl vpředu, celá kolona měla asi 2km, nechtěl bych být v kůži plechovek. Po překonání hranic jsem opět po dálnici směřoval na Rajku – na Slovákach neexistuje známka na motorky , ale to už začalo trochu mrholit, což vydrželo až na Rajku. Na Rajce jsme byli na celnici prakticky sami a pas chěli vidět jen Maďaři. Dodnes nechápu proč vlastně jsou celnice, moc by mě tam nebavilo pracovat, ta jejich morálka by mě zničila a hlavně nevím proč kontrolujou. Dále jsme pokračovali přes Györ do cíle dnešního dne -
Ráno jsme se probudili a slabě pršelo, což nám moc optimismu nepřidalo. Tak jsme se vydali kouknout na středoevropské moře, a opravdu tak vypadá. Ale voda měla tak 18°C, nikdo v ní nebyl a mě málem umrzla ruka – skoro jak na Pastvinách. Po skončení deště jsme se v poledne vydali směrem k moři, chtěli jsme dojet na Plitvice, jenže nás nepříjemě zdržela kolona aut táhnoucí se okolo celého Balatonu. Dálnice M7 tu evidentně chybí. Po dvouhodinové cestě v koloně a ujetí 60km se kolona začala trhat a rychlost se zvedla na přijatelných 70-90 km/h. V Nagykanizse jsme nakoupili v Tescu trochu jídla nějaké víno a frčeli do Chorvat, za námi se totiž začalo nepříjemě zatahovat. Na přechodě v Letenye chtěl pasy jen Chorvat, vyměnili jsme DM za tvrdé kuny a vrhli se na dálnici směr Karlovac. Asi po 20 km dálnice končí a musí se jet na Varaždin a pak zase zpátky na Novi Marof a zase na dálnici. Tady se počasí zlomilo a bylo zde příjemných 25°C a hlavně svítilo slunce.Na dálnici je někdy dost vyjetá kolej od náklaďáků – jako u nás. Dálnice končí v Karlovaci, za průjezd jsme platili celkem asi 45 kn. Za Karlovacem začíná pravá chorvatská magistrála E71, cestovní rychlost klesne na 55 přes dědinu a asi 60-100 mimo. O víkendech zde jsou kolony a rychlost cca 30 km/h. Záleží zda se potká náklaďák, někde se předjíží dost těžko, ale motorka je holt motorka, i když je to nezkrotná, přetížená 350. V kopcích jedou náklaďáky neuvěřitelných 20 km/h. Bacha si je nutný dát na policajty s radarem (dle loňských zkušeností mého souseda to stojí min.100 kn do kapsy), vesměs jsme ale byli varováni, někdo se vždycky slitoval a bliknul. A hlavně jsem se učil přežít styl chorvatských kamikadze, kteří vás suveréně lupnou v zatáčce a pak klidně šlápnou na brzdy, protože jim to prostě nějak nevyšlo. Naštěstí jsm vytrénován z Prahy, takže si po cca 50 km zvykám a vím, co od nich mám čekat. Na druhou stranu byl jsem-li někde rychlejší, většina aut ochotně uhla na stranu, bohužel málokterý krajan. V osm večer jsme přijeli do Grabovace do kempu (80kn), nad kempem byl jako “turistická atrakce” ponechán vyhořelý a rozstřílený barák. Večer jsme našli první zničenou věc od výfuků ještě z Čech, ze dvou umělohmotných talířků byl jeden dvojtý, ale netekl. Holt jsem někde asi udělal chybu. Po polívce v pytlíku, aspoň jsem ji mohl jíst z ešusu, jsme utahaní zalezli do stanu. V noci nás probudila pěkná, asi hodinová průtrž a to byl poslední déšť v Chorvatsku.
Ráno nás vzbudilo teplé slunce a my jsme se odhodlali navštívit Plitvická jezera. Vstup na osobu je 80 kn, mapa 10 kn. Zastavili jsme asi v 10h na vstupu č. 1, parkoviště je zdarma pro návštěvníky parku (ale nikdo to nekontroluje) a vešli do parku. Sejde se k velkému vodopádu a nejdolnějšímu jezeru, dle nás je to tam nejhezčí a je tam nahoře i jeskyně z Pokladu na Stříbr. jezeře. Voda je díky působení vápence opravdu čistě modrá a průzračná. Po dotazu Lvíka, je-li možné se tu koupat si myslím, že by to šlo někdy v noci pro teho kdo to tu zná. Ale po objevu malého vodního hada (dle zbarvení i snad jedovatého) její chuť byla tatam. Na Plitvicích je v ceně malá loď, která nás přepravila přes největší jezero. Autobus (taky v ceně) nás pak od předposledního jezera dovezl zpět až skoro k vchodu 1. Poslední jezero ještě nemá dokončenou trasu, ale vše se buduje. Celá prohlídka i s přestávkama trvala cca 5 h, nikam jsme nespěchali. Chce- li někdo ušetřit, tak se dá projít do Plitvic normálně z magistrály, jsou tu dokonce vyšlapaný chodníky. Plitvice jsou hezký a ten komu se líbí parky typu Adršpach vřele doporučujeme. Při cestě zpátky do kempu jsme před přejezdem řeky Korany (velký most), která teče z Plitvic, odbočili na malé parkoviště a šli se vykoupat do malých tůní. Voda tam byla opravdu čistá a docela teplá. A bylo to naše první koupání !!! Večer jsem ještě napnul řetěz a vypili jsme maďardské víno a s náladou jsme šli spát.
Ráno jsme začali balit a chystali se dojet až někam za Split. Vyrazili jsme asi v 10h směr Gračac. Provoz byl podstatně menší než u nás na E 11 nebo E 35, takže rychlostí 60 / 80-100 km/h jsme se propracovávali k moři. Chorvatské hory jsou nádherný, prakticky zde není žádné osídlení a jsou zde ještě patrné pozůstatky nesmyslné války. Cesty na tomto úseku nejsou špatné a jsou srovnatelné s našima. Nejhorší úseky už Chorvati spravili. Za Gračacem jsme se vydali směrem na Knin. V táhlých stoupáních jsem trochu trápil trojku, ale 80 jsme se vždy na vrchol nějak vyškrábali. Před Kninem je nádherné klesání a Lvík si vychutnával pohled na údolí. Já jsem se dolů valil kilem a dával pozor na auta co mě ještě předjížděla, přece jen jsem měl delší brzdnou dráhu a víc jsem si dolů netroufnul. V Kninu lze vidět, že zde opravdu byla “fronta”, paneláky mají jěště viditelný stopy. Z Kninu jsme jeli na Sinj. Za vesnicí Podosoje je cesta vedená okolo nádherného jezera – délka snad 20 km a Lvík se měl zase na co koukat. Dle něj se tam ale nikdo nekoupal, takže voda asi nic moc. Ze Sinju je to do Splitu už jen 30 km, ale za tu cestu jsme viděli asi dva radary, asi začíná turistická oblast . Jednou jsme měli štěstí a vzali dvě auta před náma, Němce a Holanďana, měli jsme tam na 60 asi 80, a podruhé jsem kupodivu 50 dodržoval. Do Splitu se přijíždí po nových cestách, přes pár tunelů a hned jsme byli ve městě. U Splitu jsme chtěli rozbít stan a tak jsme hledali vhodný kemp. Přímo ve městě jsem nechtěl, takže se jelo po magistrále směrem na Omiš. Cestou jsme narazili na pár kempů, ale byly malý a plný, nebo se nám nelíbily. Po přijetí do Duče je zde asi sedm **kempů v řadě, našli jsme za 60kn do kapsy – a to byl náš nejlevnější kemp. Vybrali jsme si ten, kde bylo ještě místo ve stínu, postavili stan a asi ve čtyři odpoledne se vrhli do moře. Konečně po dvou letech !!! Pláž je zde písčitá a moře na Chorvatsko docela mělký, po 100 m jsem stále dosáhnul. Po polívce jsme se vydali na večerní výlet do Splitu (asi 20 km), konečně v kraťasech a triku, Lvík měl jen šatičky, jo a helmy, ty jsem tu bral vždycky. A objevili jsme další, trochu teplem upravenou věc, Lvíkovi výletní sandály byli tak trochu chytlí, ale vše jsem zaretušoval a boty stále drží. To se to jelo bez zátěže, před Splitem byla asi 10 km kolona, která se šinula tak 20 km/h takže jsem si vyzkoušl předjíždění kolony. Do Splitu jsme zajeli prakticky až do centra, zaparkovali na chodníku a šli se projít. Ve městě jezdilo spousty skútrů, taky hodně holek, nikdo neměl helmu, kromě cizinců na velkých a nás. Velký motorky tam moc rozšířený nejsou, do města je skůkřík fakt dobrý, ve Splitu (i v celým Chorvatsku) se skůtrem vjedou všude. Hospody byli plný, všude televize na ulici, hrál se totiž fotbal Hajduk Split – Ferenc. Budapešť (0:0). Od Lvíka jsem to pěkně schytal, když jsem měl snahu sednout a koukat, že jsme měli zůstat prý doma, když čumím na fotbal. Tak jsme teda prošli Split dali si první chorvatskou zmrzlinu (u nás zmrzlinu vůbec nejíme) a před půlnocí jeli zpět do kempu. Provoz vůbec neklesl, tak jsem zase jel v koloně aut asi 50 km/h, ale to už jsem nepředjížděl. Po nočním koupání jsme šli spát.
Ráno jsme se rozhodavali jak dál, zda ještě den počkáme nebo vyrazíme směrem Dubrovnik. Po chvíli jsme se rozhodli pro další cestu. Zase okolo desáté jsme vyrazili směr Dubrovnik po jadranské magistrále. No a hned na začátku cesty jsme měli smůlu u Inny v Omiši, přijela cisterna a my jsme zde v klidu strávili asi půl hodiny čekáním v kalhotách, ze mne lilo jako z koňa. Měl jsem smůlu, v nádrži prostě nic nebylo. Po natankování jsme jeli směrem na Baška Voda, začátek makarské riviéry, moc se nám tu líbilo, ale plánovali jsme zastávku až na další týden, tak jsme jeli dál směrem na Gradac, kde riviéra končí. Za Gradacem klesl provoz na cestě asi o třetinu a vjeli jse do delty řeky Neretva. Vypadá to tu jako v Thajsku (aspoň dle TV) jsou zde kanály po kterých se plaví čluny se zeleninou. Prý tu sklízí dvakrát do roka. A v moři jsou natahaný sítě, nejspíš umělý chov ryb. Za Neretvou se vjíždí do asi 12 km Bosny a Hercegoviny, víc jim Chorvati prostě nedali. Hranice byla symbolická a celník jen mával a mával, ještě v noci se mu musela motat ruka. V Neumu je po levé straně supermarket, kde se nakupuje za chorvatsky kuny a ceny jsou o něco vyšší než u nás. Ale proti Chorvatsku je to úleva, pumpujeme do sebe čokoládu, jogurty, pepsi a kupujeme nějaké konzervy a kilo sušenek v pytli (kokosky – moc dobrý - 12kn). Po obědě a vypítí asi 2 l minerály a 2 l Pepsi se vydáváme na cestu. A za chvíli jsme zase v Chorvatsku, míjíme odbočku na Pelješac a těšíme se na Dubrovník. Cesta je pěkná a vede nádhernou krajinou. Jsou zde živé vesničky střídající se s mrtvými oblastmi se stopami po válce. Před Dubrovníkem na nás najednou vykoukne stavba nového mostu přes záliv, čímž by se měla zkrátit cesta o 20 km vedoucích přes záliv – vše má být hotovo letos. Po příjezdu do Dubrovníku se vydáme vydat kemp, který tu má někde, dle mapy být. Po hodině jízdy v Dubrovníku, s plnou zátěži po křivolakých uličkách a nekonečných kolonách jsme kemp nenašli, ale objevili jsme turistickou kancelář, kde nám sdělili, že kepm byl zrušen. A je to. Ve stínu 39°C a byl jsem v tu chvíli na Dubrovník dost vytočen, ale mám ho aspoň projetý i přes úzký uličky, kde jsem se nějak ocitl, pronásledujíce nějaký skůtr. Chci pryč a tak jsme jeli dále na jih hledat kemp. Asi 20 km za Dubrovníkem v městečku Kupari jsme našli dva kempy (pěkně drahý cca 120 kn), ale po prohlídce města, kde jsou totálně rozstřílený hotely a betonová pláž, to na nás nechalo nějaký depresivní pocit, tak jsme jeli dále na Cavtat. Po příjezdu do turistické kanceláře nám byl nabídnut pokoj za 214 kn, což jsem tvrdě odmítl a smlouváním s velice ochotnou slečnou (anglicky) jsme to snížili na 125 kn za její vlastní pokoj. Bohužel měla doma tatu, který to musel schválit a tak jsme čekali až přijede. Když tata přijel, suše konstatoval opět 214 kn, a ani ťuk dolů. Prostě má už asi dost. Přitom tam moc turistů nebylo, za tu hodinu smlouvání tam projelo jen jedno auto. Tak jsme ho slušně odmítli se slovy, že si mohl ušetřit cestu a říct to hned telefonem. Když jsme se pasovali na motorku, tak jsme zaslechli divokou hádku mezi dcerou a tatou, asi dostával co proto, vypadal zničenější. A my se rozhodovali kam jedem dál, na jih se nám už nechtělo vzhledem ke vzrůstajícím cenám a tak jsem jeli zpět na Zaton, za Dubrovnik, kde jsme si všimli kempu. V Zatoni bylo v kempu volno a majitel nás vzal za 20DM do kapsy na noc. A my přemýšleli, jestli opravdu nepůjdeme druhý den navštívit Dubrovník. Po našich čerstvých zážitcích, kdy se nám zdálo, že nás chcou tady na jihu oškubat z kun jako králíky. Rozhodli jsme se k zítřejší cestě na Pelješac a nepříspívat na obnovu válečných škod.
Dalmácie
: Milan zvaný “Miky” krotící nezdolný 25 HP motorJawa 350/640 Green style r.v. 07/99
, před cestou najeto 15 000 km, předtím jsem sedlal od svých 13 (na vesnici to šlo a tata zavíral oči) Jawu 350/361 Sport na 19c kolech – nalítal jsem na ní asi 15 tis. km. Hanka zvaná “Lvík” neb je narozená ve Lvu, nejlepší spolujezdkyně na světě. Pro romantiky poznámka – potkali jsme se v metru před pěti lety a stále nám to tak nějak klape. Zatím ještě studuje medicínu, takže jsem měl s sebou i první pomoc a velkou lékarnu. No a měl tu být i Bohuš a jeho bratr, kteří bohužel nejeli, protože nestačili složit svůj stroj, takže příště. Nápad jet do Chorvatska na motorce se zrodil někdy v létě 1999, když jsme byli autem s rodiči Lvíka na ostrově Krk v městečku Baška v kempu. Nějak jsme začali závidět motorkářům, kteří se proháněli po ostrově a my jsme civěli na pláži, případně se pekli v plechovce. Tak takhle teda ne. Takže jsme pomalu trénovali na delší cestu – viz výše. Letos jsme konečně něco našetřili a naplánovali jsme si cestu na cca 15-18 dní. No a začali hledat volný termín u mne v práci. Po troše diplomacie jsem měl volno od 23.7. do 12. 8., a termín byl na světě. Ostré přípravy propukly koncem června, došívali jsme boční kapsy, kontrolovali oblečení a propočítávali náklady. Na webu jsem hledal všechny dostupné informace ohledně kempů a jejich cen. Vzhledem k tomu, že ve stejný termín jel můj kamarád Míla na ostrov Brač s celou rodinou a v hospodě jsem mu po šesti plzních slíbil, že se za ním stavím, tak jsem musel ještě hledat trajekty na Brač. Na motorce jsem vyměnil originál zadní pneu (asi jen 2 mm vzorku), olej v převodovce, předních tlumičích, přední brzdové destičky a řetez, a všechno podotahoval. Jak je známo, tak v Chorvatsku mají tak silný kuny, že se tam Čech moc nenají (a v hospodě moc nenapije), a tak jsme nejvíc času strávili otázkou zdali s sebou brát jídlo. Po pár “diskuzích” jsme se rozhodli jídlo vynechat a vzít si jen polívky a víc peněz. Rozhodnutí bylo taky ovlivněno hromadou věcí v bytě na zemi, která se má vlézt na Jawku. Abych byl upřímný nějaké sladkosti a trochu jídla jsme dali Mílovi do auta včetně ploutví, u něj se to ztratí. Poslední den před odjezdem se Míla přišel podívat, co všechno sebou vezeme, když viděl tu hromadu, která po zvážení měla 45 kg, hned nám nabízel svou ojetou plechovku 120 abychom to vzali a nějak se k moři dostali. Nenechali jsme se zvyklat a dali si s ním na dlouhou dobu poslední české pivo. Pak jsme natěšení usli.
Neděle 22.7.2001 – 534 km
Ráno brzké nedělní vstávání v šest hodin nás uvedlo do reality, takže dnes je den “D” na který jsme se těšili celý rok. Po vydatné snídani jsme pomalu začali nabalovat mašinu všemi věcmi. No nemohl jsem ji pak dostat ze stojanu, přece jen měla cca 225 kg bez našich maličkostí. Poslední kontrola peněz a dokladů a po zamávání nevěřícímu Mílovi jsme vyrazili v 8.30 hod. z Michle směr D1 Bratislava. Po děštivém pátku a chladné sobotě nám počasí docela přálo, bylo cca 20°C a polojasno. Na dálnici jsem udržoval cestovní rychlost 100-105 km/h, která klesla ve větších kopcích na 85 km/h. Zastávky máme natrénovaný buď po cca 1 h nebo 100 km, záleží jak to jede. Na první zastávce na Vysočině jsme zjistili první závadu, boční brašny vahou sedli až na výfuky a začali se škvařit. Vyřešil jsem to koupí Reflexu a podložením brašen. Tímto způsobem jsem to řešil celou cestu, Reflex prostě nehoří. Dále se zde rapidně zhoršilo počasí a teplota klesla na 14°C, tak přišli ke slovu vložky do bund – ten den jsme je už nesundali. Před hranicemi se Slováky jsem dotankoval a vlítnul do kolony na hranicích v Kůtech, kde bylo vše svedeno do odstavného pruhu a ani na motorce jsem to prostě neprojel, i když jsem se snažil, ale po zbourání dvou kuželů jsem toho nechal a pokojně se cukal půl kilometr v koloně. Jakmile se silnice trochu rozšířila, už jsem byl vpředu, celá kolona měla asi 2km, nechtěl bych být v kůži plechovek. Po překonání hranic jsem opět po dálnici směřoval na Rajku – na Slovákach neexistuje známka na motorky , ale to už začalo trochu mrholit, což vydrželo až na Rajku. Na Rajce jsme byli na celnici prakticky sami a pas chěli vidět jen Maďaři. Dodnes nechápu proč vlastně jsou celnice, moc by mě tam nebavilo pracovat, ta jejich morálka by mě zničila a hlavně nevím proč kontrolujou. Dále jsme pokračovali přes Györ do cíle dnešního dne -
Zamardi u Balatonu
. V Maďarsku si dejte pozor, je zde nutno se vyhnout nájezdu na dálnici M1 za Rajkou, která stojí cca 12 DM. S naší cestovní rychlostí se nám to zdály vyhozené prachy. Do Zamardi se nám jelo docela dobře, jen si dejte bacha ve vesnicích, policajti měli radar snad v každé páté vesničce, ale naštěstí nás protijedoucí včas varovali. Mimo město radar nikde nebyl. Před nájezden, na zatím neplacenou a nedodělanou dálnici M7 v Balatonalize, nás chytl prudký liják, že jsme čekali v autobusové zastávce cca hodinu. Po dešti jse dojeli do cíle naší cesty, Zamardi a ubytovali se v pěkném kempu Autós II (cena 2960 ft). Večer jsme, za opravdu letního počasí (cca 12°C) v kraťasích a triku (chorvatské oblečení), skočili na jídlo a pivo do hospody, ceny jsou zde jako u nás v turistických lokalitách. [:blue:Pondělí 23.7.2001 – 361 km]Ráno jsme se probudili a slabě pršelo, což nám moc optimismu nepřidalo. Tak jsme se vydali kouknout na středoevropské moře, a opravdu tak vypadá. Ale voda měla tak 18°C, nikdo v ní nebyl a mě málem umrzla ruka – skoro jak na Pastvinách. Po skončení deště jsme se v poledne vydali směrem k moři, chtěli jsme dojet na Plitvice, jenže nás nepříjemě zdržela kolona aut táhnoucí se okolo celého Balatonu. Dálnice M7 tu evidentně chybí. Po dvouhodinové cestě v koloně a ujetí 60km se kolona začala trhat a rychlost se zvedla na přijatelných 70-90 km/h. V Nagykanizse jsme nakoupili v Tescu trochu jídla nějaké víno a frčeli do Chorvat, za námi se totiž začalo nepříjemě zatahovat. Na přechodě v Letenye chtěl pasy jen Chorvat, vyměnili jsme DM za tvrdé kuny a vrhli se na dálnici směr Karlovac. Asi po 20 km dálnice končí a musí se jet na Varaždin a pak zase zpátky na Novi Marof a zase na dálnici. Tady se počasí zlomilo a bylo zde příjemných 25°C a hlavně svítilo slunce.Na dálnici je někdy dost vyjetá kolej od náklaďáků – jako u nás. Dálnice končí v Karlovaci, za průjezd jsme platili celkem asi 45 kn. Za Karlovacem začíná pravá chorvatská magistrála E71, cestovní rychlost klesne na 55 přes dědinu a asi 60-100 mimo. O víkendech zde jsou kolony a rychlost cca 30 km/h. Záleží zda se potká náklaďák, někde se předjíží dost těžko, ale motorka je holt motorka, i když je to nezkrotná, přetížená 350. V kopcích jedou náklaďáky neuvěřitelných 20 km/h. Bacha si je nutný dát na policajty s radarem (dle loňských zkušeností mého souseda to stojí min.100 kn do kapsy), vesměs jsme ale byli varováni, někdo se vždycky slitoval a bliknul. A hlavně jsem se učil přežít styl chorvatských kamikadze, kteří vás suveréně lupnou v zatáčce a pak klidně šlápnou na brzdy, protože jim to prostě nějak nevyšlo. Naštěstí jsm vytrénován z Prahy, takže si po cca 50 km zvykám a vím, co od nich mám čekat. Na druhou stranu byl jsem-li někde rychlejší, většina aut ochotně uhla na stranu, bohužel málokterý krajan. V osm večer jsme přijeli do Grabovace do kempu (80kn), nad kempem byl jako “turistická atrakce” ponechán vyhořelý a rozstřílený barák. Večer jsme našli první zničenou věc od výfuků ještě z Čech, ze dvou umělohmotných talířků byl jeden dvojtý, ale netekl. Holt jsem někde asi udělal chybu. Po polívce v pytlíku, aspoň jsem ji mohl jíst z ešusu, jsme utahaní zalezli do stanu. V noci nás probudila pěkná, asi hodinová průtrž a to byl poslední déšť v Chorvatsku.
Úterý 24.7.2001 – 25 km
Ráno nás vzbudilo teplé slunce a my jsme se odhodlali navštívit Plitvická jezera. Vstup na osobu je 80 kn, mapa 10 kn. Zastavili jsme asi v 10h na vstupu č. 1, parkoviště je zdarma pro návštěvníky parku (ale nikdo to nekontroluje) a vešli do parku. Sejde se k velkému vodopádu a nejdolnějšímu jezeru, dle nás je to tam nejhezčí a je tam nahoře i jeskyně z Pokladu na Stříbr. jezeře. Voda je díky působení vápence opravdu čistě modrá a průzračná. Po dotazu Lvíka, je-li možné se tu koupat si myslím, že by to šlo někdy v noci pro teho kdo to tu zná. Ale po objevu malého vodního hada (dle zbarvení i snad jedovatého) její chuť byla tatam. Na Plitvicích je v ceně malá loď, která nás přepravila přes největší jezero. Autobus (taky v ceně) nás pak od předposledního jezera dovezl zpět až skoro k vchodu 1. Poslední jezero ještě nemá dokončenou trasu, ale vše se buduje. Celá prohlídka i s přestávkama trvala cca 5 h, nikam jsme nespěchali. Chce- li někdo ušetřit, tak se dá projít do Plitvic normálně z magistrály, jsou tu dokonce vyšlapaný chodníky. Plitvice jsou hezký a ten komu se líbí parky typu Adršpach vřele doporučujeme. Při cestě zpátky do kempu jsme před přejezdem řeky Korany (velký most), která teče z Plitvic, odbočili na malé parkoviště a šli se vykoupat do malých tůní. Voda tam byla opravdu čistá a docela teplá. A bylo to naše první koupání !!! Večer jsem ještě napnul řetěz a vypili jsme maďardské víno a s náladou jsme šli spát.
Středa 25.7.2001 – 303 km
Ráno jsme začali balit a chystali se dojet až někam za Split. Vyrazili jsme asi v 10h směr Gračac. Provoz byl podstatně menší než u nás na E 11 nebo E 35, takže rychlostí 60 / 80-100 km/h jsme se propracovávali k moři. Chorvatské hory jsou nádherný, prakticky zde není žádné osídlení a jsou zde ještě patrné pozůstatky nesmyslné války. Cesty na tomto úseku nejsou špatné a jsou srovnatelné s našima. Nejhorší úseky už Chorvati spravili. Za Gračacem jsme se vydali směrem na Knin. V táhlých stoupáních jsem trochu trápil trojku, ale 80 jsme se vždy na vrchol nějak vyškrábali. Před Kninem je nádherné klesání a Lvík si vychutnával pohled na údolí. Já jsem se dolů valil kilem a dával pozor na auta co mě ještě předjížděla, přece jen jsem měl delší brzdnou dráhu a víc jsem si dolů netroufnul. V Kninu lze vidět, že zde opravdu byla “fronta”, paneláky mají jěště viditelný stopy. Z Kninu jsme jeli na Sinj. Za vesnicí Podosoje je cesta vedená okolo nádherného jezera – délka snad 20 km a Lvík se měl zase na co koukat. Dle něj se tam ale nikdo nekoupal, takže voda asi nic moc. Ze Sinju je to do Splitu už jen 30 km, ale za tu cestu jsme viděli asi dva radary, asi začíná turistická oblast . Jednou jsme měli štěstí a vzali dvě auta před náma, Němce a Holanďana, měli jsme tam na 60 asi 80, a podruhé jsem kupodivu 50 dodržoval. Do Splitu se přijíždí po nových cestách, přes pár tunelů a hned jsme byli ve městě. U Splitu jsme chtěli rozbít stan a tak jsme hledali vhodný kemp. Přímo ve městě jsem nechtěl, takže se jelo po magistrále směrem na Omiš. Cestou jsme narazili na pár kempů, ale byly malý a plný, nebo se nám nelíbily. Po přijetí do Duče je zde asi sedm **kempů v řadě, našli jsme za 60kn do kapsy – a to byl náš nejlevnější kemp. Vybrali jsme si ten, kde bylo ještě místo ve stínu, postavili stan a asi ve čtyři odpoledne se vrhli do moře. Konečně po dvou letech !!! Pláž je zde písčitá a moře na Chorvatsko docela mělký, po 100 m jsem stále dosáhnul. Po polívce jsme se vydali na večerní výlet do Splitu (asi 20 km), konečně v kraťasech a triku, Lvík měl jen šatičky, jo a helmy, ty jsem tu bral vždycky. A objevili jsme další, trochu teplem upravenou věc, Lvíkovi výletní sandály byli tak trochu chytlí, ale vše jsem zaretušoval a boty stále drží. To se to jelo bez zátěže, před Splitem byla asi 10 km kolona, která se šinula tak 20 km/h takže jsem si vyzkoušl předjíždění kolony. Do Splitu jsme zajeli prakticky až do centra, zaparkovali na chodníku a šli se projít. Ve městě jezdilo spousty skútrů, taky hodně holek, nikdo neměl helmu, kromě cizinců na velkých a nás. Velký motorky tam moc rozšířený nejsou, do města je skůkřík fakt dobrý, ve Splitu (i v celým Chorvatsku) se skůtrem vjedou všude. Hospody byli plný, všude televize na ulici, hrál se totiž fotbal Hajduk Split – Ferenc. Budapešť (0:0). Od Lvíka jsem to pěkně schytal, když jsem měl snahu sednout a koukat, že jsme měli zůstat prý doma, když čumím na fotbal. Tak jsme teda prošli Split dali si první chorvatskou zmrzlinu (u nás zmrzlinu vůbec nejíme) a před půlnocí jeli zpět do kempu. Provoz vůbec neklesl, tak jsem zase jel v koloně aut asi 50 km/h, ale to už jsem nepředjížděl. Po nočním koupání jsme šli spát.
Čtvrtek 26.7.2001 – 300 km
Ráno jsme se rozhodavali jak dál, zda ještě den počkáme nebo vyrazíme směrem Dubrovnik. Po chvíli jsme se rozhodli pro další cestu. Zase okolo desáté jsme vyrazili směr Dubrovnik po jadranské magistrále. No a hned na začátku cesty jsme měli smůlu u Inny v Omiši, přijela cisterna a my jsme zde v klidu strávili asi půl hodiny čekáním v kalhotách, ze mne lilo jako z koňa. Měl jsem smůlu, v nádrži prostě nic nebylo. Po natankování jsme jeli směrem na Baška Voda, začátek makarské riviéry, moc se nám tu líbilo, ale plánovali jsme zastávku až na další týden, tak jsme jeli dál směrem na Gradac, kde riviéra končí. Za Gradacem klesl provoz na cestě asi o třetinu a vjeli jse do delty řeky Neretva. Vypadá to tu jako v Thajsku (aspoň dle TV) jsou zde kanály po kterých se plaví čluny se zeleninou. Prý tu sklízí dvakrát do roka. A v moři jsou natahaný sítě, nejspíš umělý chov ryb. Za Neretvou se vjíždí do asi 12 km Bosny a Hercegoviny, víc jim Chorvati prostě nedali. Hranice byla symbolická a celník jen mával a mával, ještě v noci se mu musela motat ruka. V Neumu je po levé straně supermarket, kde se nakupuje za chorvatsky kuny a ceny jsou o něco vyšší než u nás. Ale proti Chorvatsku je to úleva, pumpujeme do sebe čokoládu, jogurty, pepsi a kupujeme nějaké konzervy a kilo sušenek v pytli (kokosky – moc dobrý - 12kn). Po obědě a vypítí asi 2 l minerály a 2 l Pepsi se vydáváme na cestu. A za chvíli jsme zase v Chorvatsku, míjíme odbočku na Pelješac a těšíme se na Dubrovník. Cesta je pěkná a vede nádhernou krajinou. Jsou zde živé vesničky střídající se s mrtvými oblastmi se stopami po válce. Před Dubrovníkem na nás najednou vykoukne stavba nového mostu přes záliv, čímž by se měla zkrátit cesta o 20 km vedoucích přes záliv – vše má být hotovo letos. Po příjezdu do Dubrovníku se vydáme vydat kemp, který tu má někde, dle mapy být. Po hodině jízdy v Dubrovníku, s plnou zátěži po křivolakých uličkách a nekonečných kolonách jsme kemp nenašli, ale objevili jsme turistickou kancelář, kde nám sdělili, že kepm byl zrušen. A je to. Ve stínu 39°C a byl jsem v tu chvíli na Dubrovník dost vytočen, ale mám ho aspoň projetý i přes úzký uličky, kde jsem se nějak ocitl, pronásledujíce nějaký skůtr. Chci pryč a tak jsme jeli dále na jih hledat kemp. Asi 20 km za Dubrovníkem v městečku Kupari jsme našli dva kempy (pěkně drahý cca 120 kn), ale po prohlídce města, kde jsou totálně rozstřílený hotely a betonová pláž, to na nás nechalo nějaký depresivní pocit, tak jsme jeli dále na Cavtat. Po příjezdu do turistické kanceláře nám byl nabídnut pokoj za 214 kn, což jsem tvrdě odmítl a smlouváním s velice ochotnou slečnou (anglicky) jsme to snížili na 125 kn za její vlastní pokoj. Bohužel měla doma tatu, který to musel schválit a tak jsme čekali až přijede. Když tata přijel, suše konstatoval opět 214 kn, a ani ťuk dolů. Prostě má už asi dost. Přitom tam moc turistů nebylo, za tu hodinu smlouvání tam projelo jen jedno auto. Tak jsme ho slušně odmítli se slovy, že si mohl ušetřit cestu a říct to hned telefonem. Když jsme se pasovali na motorku, tak jsme zaslechli divokou hádku mezi dcerou a tatou, asi dostával co proto, vypadal zničenější. A my se rozhodovali kam jedem dál, na jih se nám už nechtělo vzhledem ke vzrůstajícím cenám a tak jsem jeli zpět na Zaton, za Dubrovnik, kde jsme si všimli kempu. V Zatoni bylo v kempu volno a majitel nás vzal za 20DM do kapsy na noc. A my přemýšleli, jestli opravdu nepůjdeme druhý den navštívit Dubrovník. Po našich čerstvých zážitcích, kdy se nám zdálo, že nás chcou tady na jihu oškubat z kun jako králíky. Rozhodli jsme se k zítřejší cestě na Pelješac a nepříspívat na obnovu válečných škod.
Informace o redaktorovi
Jak se Vám líbil tento článek?
Motokatalog.cz