Chorvatsko za duševně choré - Level II

Nemůžu dospat, je pořád takový vedro ten hnusnej pokoj bych nejradši zboural. Čtu si časopis Easyriders a pořád koukám na telefon jestli už se neozve budík. 

Je to tu, dobalím zbytek věcí, hodim ještě placák do sprchy a jdu narvat věci na motorku. Zkontroluju karburátory a jak se rozednívá tak vidím v dálce hnusný černý mraky. Naštěstí je to směrem kterým nejspíš nepojedu. Ještě se znovu rozloučím s jednim chorvatem, vyfotí si motorku, řeknu mu ať pozdravuje bábovky hlavně tu jednu :-) a startuju. On kouká, culí se, taky jezdí na motorce. Ukazoval mi fotku nějaký malý mrchy, na začátek dobrý. Když mi tu fotku ukazoval tak jsem mu to chtěl pohanit, vzpoměl jsem si jak jsem já jezdil na Pařezu a byl spokojenej. Teda do doby než jsem se čelně srazil s bráchou na Jáwe350. Trošku to tam v pět ráno protůruju, on se schovává za branku jako že se ho to netýká a já odjíždim. V těch malých uličkách a ještě takhle brzo ráno to moc pěkně hučí. Vydržel bych v tom jet až domů.

Prokličkovávám se ven za Trogir, tam se nacpu směrem na Split a ještě předním odbočím na Knin. Jedu přes všelijaký díry světa. Pár kilometrů od moře a všechno je jak vyměněný. Sice nádherný údolí kde jedete chvilku v ďolíku a pak zase na vrcholku, zelený kopce a vzduch že bych si ho i trošku nabral do kapes. Kazí to jen rozbouraný vesnice, prázdný hospody a k tomu vjíždím na mokrý aslfalt. Pojedu v klidu a někde z toho určitě vyjedu ven. Jenže já jsem ten mrak dohnal. To už mám totálně zmáčený nohavice. Je teplo tak mi to je šumák, horší je že to klouže a fest. Jedu třicet, přepočítávám v hlavě jak dlouho bych asi touhle rychlostí jel domů. Určitě bych to zvládl ale tohle je pomalý i na choppera. Asi patnáct kiláků zpátky jsem projížděl kolem nájezdu na dálnici. V nějaký občině dávám otočku, zase stres a jedu na dálnici kde sice bude taky mokro ale pojedu rovně. Mám choppera a ten přece jezdí nejlíp rovně. 

Vlítnu třicítkou na dálnici, rozpálim to na osmdesát a tolik jedu i dál. Na cedulích, na těch digitálních je 80Km/h. Asi nějaká chyba nebo buzerace. Jen co se dostanu na první kopeček kde vlaju s motorkou v pravém pruhu. Pak už jedu rád i šedesátkou. Potkám první ceduli kde je Zagreb 300Km a víc daleko. Zase přepočítávám, bože to bude dlouhý, všude mraky a jeden dojíždím. Jedu ale přímo proti němu, hned si dám ranní koupel a na první pumpě to beru útokem. Chci čaj a jíst. Začíná další déšť tak ještě počkám.

Čekám snad hodinu, po dálnici vidím projet dodávku s nápisem na boku v češtině. Říkám si, ten když by tam měl místo. Určitě by se slitoval a vzal mě. Sleduju další mrak bouřky a modrou škvíru do který se chci trefit. Týhle škvíry se držím asi osmdesát kilometrů, pak se ztratí a já jedu zase v dešti, navíc čím víc jsem od pobřeží tím víc mi je zima. Zajíždím na další odpočívadlo a vidím tu českou dodávku. Jupííí jou. Řidič pálí venku vajgla ale už jen to že ani nezabučel když jsem ho pozdravil mě zarazilo. Mám prosbu, jestli nemá v autě místo že mu dám na naftu aby mě převezl. Ptá se proč, co se děje. Říkám že jsem promočenej a začíná mi být kosa. Jeho odpověď mě uzemnila. Si kup pláštěnku ne? Aha, tak na tohle nemám odpověď, tak nic. Pamatuju si tvojí registračku!! :-D

Jdu zpátky k motorce, pak dovnitř na čaj a zase ven a zase dovnitř. Je zima venku i uvnitř kde běží klimatizace. Vzpoměl jsem si na loňskej rok jak jsem klepal kosu, na to jak jsem byl nemocnej, jak už jsem nevěděl kudy kam. Zase mě to hryzalo v hlavě. Ani nevím jak dlouho, ale bylo to dlouho. Pak jsem si ale vzpoměl na pořad Bear Grylls kde ten magor sežere co může a udělá co může jen aby se z těch sra... dostal. Tak fajn, chceš mi pořád dělat naschvály, nenecháš mě ani letos abych měl klid? Oblíknu si Moiru, uříznu špičky od ponožek a natáhnu si je až ke koleni, beru si ještě dva páry ponožek na chodidlo, jedny trenky pod Moirou, troje na Moiře, dva nátělníky, dvě trička, mikina a bunda. Hledám i kus krabice, kartonu  abych si ho nacpal do nohavic abych necítil ten ledovej vzduch. Naštěstí jsem nenašel, vypadal bych jako robot. Přijdu si že mám dvěstě kilo, sednu na motorku a jedu. Kolem Pagu se dálnice stáčí na hory k tunelům a já už vím že je projedu a bude po větru. Jenže pokaždý co vyjedu z jednoho tunelu je vítr víc a víc silnější. Na dálcici už je jenom třicítka. Auta se plazí, já taky, vítr se mi opírá do báglu na řidítkách i do tý příšery co tu motorku řídí. Pak přijde OBŘÍ boční náraz větru a já jedu jak na saních. Nohy na zemi, motorka v náklonu směr svodidla a nemůžu jí za boha srovnat. Potom další náraz a teprve jedu rovně. Už jsem se viděl na svodidlech, koukám do zrcátka, dálnice stojí a já se tlemím, zase ti to nevyšlo :-D vlítnu do tunelu. Má cenu sem psát že jsem se málem vyprázdnil? Tunel Svety Rok, pěkně dlouhej, teplo, žádnej vítr ani déšť. Chvíly je klid. Když z něj vyjedu tak je jenom čtrnáct stupňů, jedu v horách zadem kolem Plitvic, mrholí ale mě už stejně neni zima, jenom se zubím a jedu dál.

Občas zastavím, protáhnu se a zase pokračuju. Takhle se vydrápu až k Čakovci kde se dám zase na okresky na Mursko Srediště a Maďarsko. Všechny ty hadry ze sebe postupně sundavám, už jsem vyjel z deště. V Maďarsku je sluníčko a trošku klid na silnicích. Občas zastavím a jím chleba z polystyrenu. Vzpoměl jsem si na Michala jak jsem mu v restauraci ukazoval slečnu s velkým nadpí.ím. (č) Hrozně jsem se tomu začal tlemit protože jsem viděl jak se tlemí on. Polystyrén je úplně všude, vypadá to jako když sněží. Blbej chleba a hned mám lepší náladu. 

Čas letí jak o závod a jenom já se sunu osmdesátkou po okreskách, kamiony v zádech a je mi to u díry. Jsem rád že jsem to dal a že se vracím zpátky domů. Hlavou se mi honí vzpomínky z pár dní zpátky. Vzpomínky na člověka kterýho jsem do teď neznal a pomohl mi ani neví jak. Honí se mi hlavou hodně věcí, chybí mi i pořádnej kus žvance, český grilování, pivo to jak každej brečí že se má špatně ale skoro každej má mozol jako já. Pomalu se blížím na rakouský hranice ale nechci spát v Rakousku. Jsem v Redics na konci Maďarska, tady najdu i značku s ukazatelem na autokemp. Bublám mezi barákama a spíš na sebe upoutávám pozornost než abych konečně našel kemp. Pak zastavím kluka na kole a ptám se ho na kemp, jestli tady v tom místě co neni na mapě je kemp kde můžu spát. Nemtudom. Ukazuju na stan, pak pózuju že chci spát a kluk pochopí co chci. Jede předemnou až do kempu. Tam sedí v recepci totálně ožralej dědula, domluva s ním byla fakt komická. Spočítal mi šílenou cenu ve forintech a  když jí převedl na eura tak to bylo jen sedm éček. Krása. Rozbourám stan, z báglu vyndám pizzu co si vezu ještě od Leonarda, sednu si do houpací lavičky a cpu se. Dám si ještě broskve, vyleštím zuby a jdu spát

Dnešní cesta i s těma čekačkama kvůli dešti úctyhodných 644Km. Jsem spokojen :-)

Ráno vstanu, pobalím mokrý stan a vyrážím směrem na Rakousko. Sluníčko už vykouklo tak mi není ani zima. Vjedu do Oberpullendorf, zase moje oblíbená rakouská Billa a její tousty. Dám si pořádnou snídani. Koupím si dálniční známku a jedu na Vídeň, už se mi nechce jet po okreskách, skoro všechny je znám a je trapný vidět stejný věci pořád dokola. Na odpočívadle natočím ještě jedno video a pak už za Michalem domů. Mám pořád dost času tak co u mě doma.

Když se projedu Rakouskem tak to ve Znojmě beru na Brno kde mají všichni rádi značku s Áčkem, čekal jsem aspoň jedno vytroubení. Za Brnem jedu na Svitavy a Český Krumlov. Jééééé co bych dal za tyhle silnice v okolí Prahy.

Dál už cestu popisovat nebudu. Už to byla taková rutina. Vždyť to znáte. Dojel jsem celej, zdravej, příjemně unavenej k Michalovi, nacpali jsme si břicho masem a opět Cheguevara. Dal jsem u nich šlofíka a druhý den semnou vyrazil dveře :-D. Od výjezdu z Chorvatska, přespání u Michala a jeho rodiny, ucpání tepen cholesterolem z masa a návratem domů jsem dal 1183km

Celkem moje dovolená dělá 3609Km na motorce s pivním táckem místo sedla. Neni to stroj na cestování, ale i tak na něm rád jedu. Je to celé o lidech kolem o tom jak se vypořádáte s nástrahama. Jsem rád že jsem dojel tam i zpátky. Viděl jsem a zažil zase věci co každý den nezažiju. Poznal jsem nové lidi. Užil jsem si zase část života a budu mít na co vzpomínat. Možná jsem magor ale nechci sedět doma a plakat nad ničím. Jsem tu jednou tak ať to za něco stojí. 

Velká omluva patří Jiřímu z Oder a Silvě, moc jsem tam za Vámi chtěl ale prostě to nešlo, někde uvnitř mě je blok a ten to nechce. Snad příště

A velký, obrovský díky Michalovi. Malý pán, velký úsměv a parchant má větší srdce než já ;-) . Pomohl si mi zlomit Bimbálovo prokletí a proto už teď plánuju cestu na příští rok :-) Bude to větší drama než tohle, bojíš se?

A Vy ostatní jezděte a nečumte pořád do toho monitoru !!!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE