Chorvatsko 2018 a tak kolem

Naše neohrožená posádka vyrazila směr Praha s cílem přejet hranice pod Třeboní no a když už jsem plánoval trasu, tak jsem se ujal vedení, protože navigaci přece nepotřebujeme. Už před Veselí nad Lužnicí jsem blbě uhnul, pak znova...stane se. Pod Třeboní jsme si dali oběd, který zahrnoval krom jiného i kapra nevalné kvality se salátem, ale naštěstí postrádal jen chuť a následky se nedostavily. Namontovat tlumivky, navigace ON a jedeme na rakouský Schrems. Přes něj jsme měli jet na Zwettl, ale opět selhala navigace, tentokrát elektronická  a místo jihu jsme jeli dále na východ. Zbytečná zajížťka pár desítek km nakonec přinesla štěstí, protože jsme objeli nebeskou černotu, která by asi kopírovala původní trasu. Zkrátka Rakousko, i když je všude v okolí jak v pekle, tam prostě chcát někde musí.

Po projetí příjemných venkovských a děsivých městských silnic se konečně před Annabergem začalo něco dít. Silnice vedly vzhůru, urbanizace ustupovala a po delší době konečně zatáčky, výhledy, kopce, zkrátka moto libido jelo pomalu nahoru:). Cílem bylo projet Mariazell a někde kolem Admontu najít kemp k přespání, ale to ještě pár událostem předcházím. Nicméně když pominu opětovný déšť, tak trasa mezi zmíněnými městy byla parádní, člověk si projíždí zatáčky od mírných až po vingly, čistí si hlavu a v tu chvíli mu nic nechybí - krom sucha.

Pomalu se blížíme se k cíli prvního dne, ale to bych nebyl já, abych to trochu neokořenil. Blíží se pravotočivá zatáčka a klasická rutina v podobě brždění na poslední chvíli se po vzatí za přední brzdu nekonala. Účinek se nedostavil, takže jsem skončil v protisměru a díky zadní brzdě nikoliv rozplácnutej v pangejtu...jen trenky byly na výměnu. Poodjel jsem na plácek podél silnice a po krátké obhlídce bylo jasno. Vylítnul jeden šroub z levého třmenu, který částečně slezl z kotouče a odrbal závaží (zachycené ve videu). Po chvíli dorazil zbytek a začali jsme hledat zmizelý šroub, samozřejmě bez úspěchu. Ale co dál, žádný jiný z motorky se použít nedal. Zastavili se u nás tři krajani na GSech a KTM, ale bohužel neměli nic, co by pomohlo. Ani týpek na KTM, který dle kolegů vozí spousty dílů, protože jsou prostě potřeba :). No nic, alespoň u nás posvačili. Kamaráda osvítil nápad zajet zpět do nejbližší vesnice o pár barácích, jestli něco nenajde a světe div se, za chvíli byl zpět se šroubem nejprve bez jemného stoupání, později se špatnou délkou a do třetice se zadařilo. S nějakým místním týpkem ve Fordu F150 či jeho obdobě objížděli stodoly po svazích, taky dobrej zážitek. Šroubový mecenáš si řekl 20€ a naše cesta se značným zpožděním mohla pokračovat.

Za bouřky a deště jsme zajeli do kempu Campingplatz Forstgarten, který byl plný českých vodáků, protože tamní řeka, i když dost drsná, za to údajně stojí. Stany jsme tak nějak v dešti postavili, vykoupili místní zásoby lahváčů (co bych dal za točené) a později ve společné kuchyňce předvedli gastro porno se sáčkovou Vitanou.

Nějakých 550 km za námi a je čas jít spát.

2. den

Probudili jsme do mlžného rána, okolní dominanty byly schované a po chvíli bylo jasné, že nás slunné dopoledne nečeká. Horší probuzení měl náš spolucestující pár, jejichž kvalitní jednovrstvý nenapnutý stan nevydržel rakouské léto a být s nimi ještě Eben, tak si mohli rovnou střihnout Plovárnu. No nic, čas sbalit, výlít stan, nahodit osvedčené rybářské nepromoky (opět vřele doporučuji) a můžeme vyrazit. Cílem bylo přenocovat v Camp-bohinj ve Slovinsku vzdálen nějakých 350 km.

Netrvalo to dlouho a opět začalo pršet. Velká škoda, protože silnice byly parádní a určitě by bylo i na co koukat, ale holt nám nebylo přáno. Jeli jsme tedy vstříc Vilachu těšíc se na nějaký obrat, který ale nepřichází a tak mě napadá pokud můžete, vyhněte se průjezdu Villachem ve špičce, to je regulérní Mordor. Po nějaké době bylo díky počasí jasno - na Triglav nedojde, pojedeme rovnou do Chorvatska. Přejeli jsme horskou hranici, vyfotili se u tanku, tlumivka šla ven a pokračovali směrem na Lublaň. Varování číslo dvě, vyhněte se průjezdu, je to nekonečný a ošklivý místo. Tedy asi krom historického centra, ale tam nás asfalt nezavál. Holt dálnice a placené úseky byly ignorovány.

Následovala cesta na Unec, Rakitnik, atd, kde konečně přišlo zadostiučinění v podobě nových silnic, krásných zatáček a opět byl důvod mít rohlík na ksichtě. Na silnicích jsme potkali mnoho aut s divným lakem a zavěšeným všelijakým bordelem ala rat car. Například jeden byl celej růžovej, na zadním nárazníku visely tangáče a na dveřích měl prknýnko od záchodu plus mnoho dalších zkrášovadel, což bohužel není ve videu tak vidět.

Hranice s Chorvatskem se blížila (cikády řvaly), zhušťovala se doprava a najednou nás navigace odvelela na cesty, kde chcíp pes, přesněji několik psů. Projížděli jsme opravdu prdelama a pocit nejistoty stoupal, ale pak co se nestalo, hraniční přechod na způsob “nemáš velblouda?” se objevil za horizontem. První bonus byl, že před náma bylo jen pár motorek a druhý bonus, že kontrolu dokladů prováděla fešná hraničářka. Z nějakého prapodivného důvodu nechtěla provést kontrolu tělesných dutin (měl jsem jen občanku), tak se jelo dál méně obydlenými částmi až jsme dorazili do náhradního cíle v podobě kempu Preluk v Rijece.

Žádnej zázrak to teda není, ale na jednu noc stačí. Postavit stany, vykoupat se v moři, check. Dál bylo zapotřebí sehnat něco k večeři respektive pořádný jídlo za celý den nebylo, proto Vitana nepřicházela v úvahu a samozřejmě taky něco k pití. Místní dráb nám sdělil, že kousek od kempu je plno míst, kde se dá něco sehnat, ale tak nějak se zapomněl zmínit, že už mají zavřeno. Místní děcka nás nasměrovali přes zátoku do hotelu/restaurace a jelikož nebyla žádná jiná možnost k dispozici, šli jsme. Velká chyba, už po usednutí jsme nějak nebyli ve své kůži a po otevření menu jsme z ní rovnou vyskočili - namátkou třeba mušle za 800 kun, steak za 2700 kun. Jako nejsme žádný socky, ale zase rozumně. Hlad byl veliký a žízeň o nic menší. S depresí jsme se vraceli zpět a do cesty se nám připletli znovu ty samé děcka ládující se pizzou - nápad na světě. Šel jsem za nima a ptal se jich, kde se dá sehnat. V tu chvíli se přiřítila jejich mamina s výrazem, který mě dost vyděsil...chápu, už byla tma:). Když jsem ji vysvětlil situaci, tak mi ochotně doporučila pizzerii, kam jsem obratem zavolal, objednal 5 pizz a deset piv za 60€ zhruba. Co vám budu povídat, úžasný zakončení dne po nějakých 450 km.

3. den

Den D je tu. Ranní očista, sbalení stanů, kontrola třmenů (v rámci zachování paniky), kousek za suchým dokem jsme posnídali v místní pekárně a hurá vstříc klikatým silnicím, silnému větru a panoramatum jako prase. Celkově je to skoro nějakých 200 km, kdy většinou kopírujete pobřeží a tak nějak chcete víc a víc, prostě úžasný. Jasně, má to své úskalí v podobě dopravy, měst, ale v rámci požitku to jsou maličkosti. Báli jsme se trochu asfaltu, aby neklouzal, ale opak byl pravdou. Naopak nám všem cuckovatěli gumy díky drsnýmu povrchu což na skútru vypadá dost zajímavě:). Tady bych chtěl vyzdvihnout jízdu kamaráda. Myslím, že do teď mají někteří nejen chorvati trauma co si člověk ke skútru může dovolit - další kamarád pak drtil Tigera způsobem nevídaným a fakt, že přední šípovitá guma způsobila nejedno uchcání kola nehrálo roli :D.

Všechno hezké jednou končí, ale zase něco nového začíná. V našem případě to znamenalo opuštění pobřeží a nabrání směru do vnitrozemí někde za městečkem Obrovac. Jen pro představu, původní čtyřdenní plán zahrnoval přespání u hory Velebit, ale to už je za náma.

Čím hlouběji jsme se pouštěli do vnitrozemí, tím větší divočina to místy byla spolu s vtíravým pocitem jako kdyby naši cestu doprovázelo pero Karla Maye. Co nás hodně fascinovalo byly tamější vísky. Jedete uprostřed ničeho a najednou značka začátku vesnice, jenže nikde nic. Jedete v klidu dál a pak se třeba objeví pár baráčků z nichž je jeden obydlen, zbytek rouiny. Pak zas kilometr nic a najednou značka konec vesnice. Jako kdyby tam měřili, tak mají o příjem postaráno.

Co jsme se bavili s místníma, tak na vině jsou etnické střety a tím pádem úprk obyvatel, kteří se už nikdy nevrátili, proto tam najdete tolik chátrajících budov hned vedle obydlených. Co teda musím pochválit je kvalita silnic i na venkově i když našli se úseky, kde jsme měli průměrnou rychlost tak třicet a tlumiče na skútru i prdel řidiče prožívaly torturu.

Po projetí tunelu (otevřený lauf=střílení=paráda:D) se před námi znovu objevilo moře, konkrétně Baška Voda. Prvotní nadšení z přímořských silnic vystřídala skepse zahrnujíc  únavu a hlavně hustou dopravu, ale cíl byl na dosah. Původní plán počítal s kempem, ale to vzalo rychle za své - ceny už si nepamatuju, ale co by chtěli za kus hlíny k přespání...no děs. Nakonec jsme vzali apartmán, který vyšel skoro na stejné peníze, ale komfort se zázemím je samozřejmě někde jinde, což jsme docenili hned večer po slušné porci welcome drinků s již bydlící druhou partou, která dorazila dříve. Najeto něco přes 500 km.

4.-6.den

Chorvatsko, co k tomu říci. První den odpoledne po pár hodinách na pláži v hlavě hlodala myšlenka co tady jako budeme celou dobu dělat. Po rozmluvě řešení spočívalo v zapůjčení vostrého lodního speciálu o celkovém výkonu devíti koní až pro šest osob a jelikož šlo o diesel, tak jet po větru při plném plynu byla mňamka. Nicméně bylo to super, pivka samozřejmě byly, mrknete se pod vodu, na Hvaru jsme pochytali nějaká lehátka, jezdili proti vlnám, zkrátka bezva zpestření. Dále se pak dva členové gangu zajeli podívat do města Mostar v Bosně, což také můžeme vřele doporučit.

Co bych rád vyzvedl, byla restaurace Strnj. Ve zkratce, ceny proti pobřeží parádní, jídlo ambrozie a obsluha velmi milá. Dozvěděli jsme se něco o chorvatském životě mimo sezónu a hlavně zažili neuvěřitelnej bordel, který dokáže vytvořit pár lidí během světového šampionátu ve fotbalu. Atmosféra nás rychle strhla a fandili jsme s nimi, ono to opačně ani nešlo, protože kuchař podle vzhledu zabíjel krávy pro steaky holýma rukama:)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE