Alpy moře Dolomity aneb On the road 2014

4.Den 28.7.2014 Pondělí

V 8 hodin  se budím vedrem, dávám si pořádnou sprchu a balím tábor v rekordním čase, hnán touhou opustit tuhle jihoslovanskou díru. Projíždím vrátnicí a mám sto chutí nevracet čipovou kartu na vjezd, mé skautské já ale vítězí a tak jdu kartičku poslušně vrátit. To bylo nakonec štěstí, protože mi oplátkou byla vrácena občanka. Ani sem předtím nezaregistroval, že mi jí vlastně nevrátila a ani mi nikdo neoznámil, že mi ji bere...  

 

Po dálnici (bez známky,che che, doufám že sem tu silnici hodně ojel) sem ve Slovinsku hned, Ještě před polednem překračuji hranice za městečkem Pasjak. Tam chvilku váhám, co teď. Už nejsem v Chorvatsku, to je důležitý, ale kam mam jet? Koukám se na mapu a zjišťuji, že Benátky nejsou daleko. Tak do Benátek, tam sem ještě nebyl. Najíždím na E61, projíždím těch pár desítek kilometrů Slovinska a za vesnicí Krvavi Potok překračuji hranice do Itálie, míjím Terst a najíždím na Autostradu směr Benátky. Chvilku bojiju s mýtnou branou, až z auta čekajícího za mnou vystupuje nerudný ital a ukazuje mi, že si mám vzít lístek a jet dál. Díky mu za to.
Po třiceti kilometrech mi začne být líto, že jediné co vidím z Itálie jsou reklamy na vložky okolo dálnice a sjíždím na Carvignano del Friuli, platím mýtné 2eura a  najíždím na silnici SS14 směr Venizia. To byla chyba, neboť mě čekalo 100km rovné nudné silnice a krajiny monotónnější než repertoár Evropy 2.  Ale ze všeho nejhorší byli Italové za volantem. Pro představu, blinkry neexistují, nedokážou projet kruhový objezd a celá doprava je řízena teorií chaosu. Pokud chce normální člověk předjet auto, počká na volný protisměr a rychle ho předjede. V itálii je to trochu jinak, kamion jede 90kmh, ital ve slaboučkém puntu začne předjíždět, jede jen o kilometr v hodině rychleji, troubí a nechává auta v protisměru uhýbat. Též by mě nikdy nenapadlo, že je možné na jednoproudé silici předjíždět zprava. Prostě se vedle mě najednou vynořil Fiat Sincocento, vytlačil mě do protisměru a donutil mě se zařadit za něj. Nebo jiné auto, které začalo z osmdesátky najednou brzdit na nulu, aby mohlo odbočit na naprosto neznatelnou odbočku, bez blinkru, nebo jakéhokoli náznaku. Zaflekoval sem předek, za kvílení gumy sem ujel po zablokovaném předním kole asi 12m, počastoval Itala nadávkami  a s kroucením hlavy pokračoval v jízdě. Po této příhodě sem si začal nechávat opravdu pořádný odstup, což je ovšem v Itálii dvojsečná zbraň. Ital jakmile spatří mezeru, už by zase chtěl předjíždět. Takže v momentě kdy spatřím auto, co se mě snaží předjet, volím taktiku přidání plynu v kombinaci s gestem "Kalousku jsi jednička" a dávám najevo, že si tam tu mezeru opravdu nešetřím pro něj. Docela to funguje.
Cestou ještě zastavuju a na trhu kupuju láhev kalvadosu jako pozornost pro tátu a půl kila sušené prorostlé slaniny jako jedlý suvenýr pro zbytek rodiny. Po několika kilometrech začíná motorka chcípat, aha, už sem na rezervě, sahám po kohoutu a chci přepnout. Jenže problém, při posledním tankování sem kohoutek zapomněl dát zpátky a sem tak úplně na nule.  Zastavuji na periferii nějakého městečka. Rozhlížím se a všímám si chlapíka, co na zahrádce seče trávu motorovou sekačkou. Jdu k plotu a rukama nohama mu vysvětluju, že mi došel benzín a že bych od něj litr koupil. Chápe správně, ale prej je benzínka kousek tímhle směrem. Je 35 stupňů, slunce praží jak splašený, já už kilometr tlačím naloženou motorku a posílám špagetožrouta do míst, kam se odváží podívat jen celníci. Nakonec byl benzínka jen asi kilometr a půl daleko, ale i tak sem tam přitlačil zplavenej jak myš. Dávám si siestu, ždímu propocené triko a pokračuju dál na Benátky.  Tam přijíždím v půl šesté, zjišťuji, že za parkování motorky chtějí 25EUR a tak jako správný Čech fuckuju systém a parkuji na chodník  u zastávky.
Jdu na procházku po městě, v kavárně si dávám silný espreso, ještě se asi hodinku toulám kolem kanálů, dávám si malý italský pivo (to snad ani nebylo pivo), v pekařství si kupuju čerstvou bagetu a vracím se k motorce. Nikdo jí neodtáh ani  neukrad, pohoda. Benátkám dávám sbohem okolo deváté hodiny večer. Chvilku bloudím, ale nakonec se vymotávám ven, tankuju a nad mapou plánuju, kde budu dneska spát. Na mapě  objevuju jezero Lago de Santa Croce, asi stovku od Benátek a stanovuju si ho jako svůj dnešní cíl. Najíždím na autostradu jedu houstnoucí tmou. Po dvaceti kilometrech si všímám blesků v dálce a doufám, že mě bouřka mine. Neminula, najednou začal ten nejšílenější slejvák, co sem na motorce zažil. Sjíždím z dálnice, navlékám pončo, které mi poskytuje stejnak spíše formální ochranu a jedu dál. Dojíždím do Vesničky Caneva a s radostí vítám ukazatel Fara di Alpago 35km a raduju se z toho, že za chvíli už budu v kempu. Bohužel sem při studiu mapy nezjistil, kudy vlastně jedu a tak šplhám po úzké silničce strmě vzhůru, skoro nic nevidím, jedu dvacítkou a světlo blesků mi odhaluje masivní horský hřeben, který musím přejet. Snad po hodině vystoupávám do nejvyššího místa, chvilku jedu rovně a následně spatřuji temnou  hladinu jezerera a svítící městečko hluboko pode mnou. Následný sjezd dolů byl bezpochyby nejobtížnějším úsekem, co sem na motorce kdy jel. Neuvěřitelně prudké zatáčky a sklon silnice 17%. Po hrozně dlouhém sjezdu dojíždím do městečka, budím správce kempu a stavím stan. Je mi zima, mam hlad a všechno pochopitelně zavřené. Sedám si do kempové kuchynky,  a večeřím čtvrt kila šunkošpeku, přikusuju rozmáčenou bagetu a zahřívám se lahví kalvadosu (promin tati).  Takto posilněn zalehám do promáčeného spacáku a brzo usínám.

Najeto: 420km
Cena benzínu: 1.8EUR(50Kč)
Cena kempu: 9EUR

5. Den 29.7.2014 Úterý

Probouzím se do vlhkého italského rána, je zataženo a opět to vypadá na déšt. Spíš ždímu, než balím tábor a okolo desáté vyrážím v mokrých hadrech na cestu. Na hranice s Rakouskem je to nějakých 120km, tak to bych tam mohl být tak v poledne, bláhová představa. Všechno je mokré, jedu pomalu. Cestou potkávám několik uzavírek, které vedou přes ty nejmenší a nejzakroucenější silničky a můj cestovní průměr strmě klesá. V mokrém oblečení je mi neuvěřitelná zima a tak jedu pomalu i proto, abych nezmrzl. Kupuju si pečivo, k obědu dojídám zbytek špeku a dál pokračuju skrz opuštěná lyžařská střediska na Rakousko. Cestou přepínám na rezervu a mám další důvod k nervozitě. Na rezervu ujedu nanejvýš 30km a na tachometru mi svítí číslice 20 a benzínka stále nikde po dalších asi pěti kilometrech konečně benzínku potkávám. Majitel si je zřejmě vědom svého výsostného postavení a za litr benzínu si bezostyšně účtuje bezmála dvě eura. Tankuju pět litrů, s naštvaným výrazem platím a po dalších třiceti kilometrech překračuji hranice u Města Sillian. Kousek před Lienzem zastavuji a plánuju další cestu. Jsou skoro 4 hodiny, ujel sem sotva 150km. Počasí neslibuje nic dobrého a v hlavě se mi rodí bláznivé rozhodnutí dojet ještě dnes do Čr. Zapínám navigaci. Koukám na vzdálenost 420km a odhadovanou doby jízdy 6 hodin. Trochu daleko, ale přesto vyrážím. Navlékám se do veškerého oblečení, pouštím si správnej cestovní rock n roll a jedu. Po dvaceti kilometrech vlivem tepla, které se vytvořilo v mém kokonu skoro usínám a až troubení auta, co jede zamnou mě probouzí a vracím se zpátky do svého pruhu. Ihned zastavuju, chvilku rozdýchávám fakt, že nejelo nic proti a pokračuju k nejbližší benzínce. Zastavuji, tankuji levný rakouský benzín(vážně sem tohle řek?), dávám si kafe a pokračuju na Spittal an der Drau. V něm odbočuju na silnici 99, která dvacet kilometrů vede skrz zařízlé údolí, kopíruje dálnici A10, následně strmě stoupá do lyžařského střediska Katschberg (1600m) a poté strmě padá do dalšího údolí.
Pokračuji 99, skrz nádhernou přírodu, nízkým sluncem ozářené hory, projíždím lavinové tunely a než se stihnu rozkoukat vjíždím do dalšího lyžařského centra Obertauern. Na chvíli zastavuj, kouřím, očumuju štíty hor, mávám chlapíkovi na Dukatce, fotím se před známou lávkou s nápisem a opět padám dolů, zatáčky jsou nádherné, ale raději to moc nepálím. Motorka váží se mnou a bagáží bezmála 300kg a to celé má na starost zadní buben a přední jednopístek, o kterém se jeden můj kamarád vyjádřil tím stylem, že lepší brzdy jdou vyházet i v kroužcích na pouti.
Sjíždím dolů, opouštím svou milovanou devět a devadesátku, která mě věrně vedla posledních sto kilometrů a odbočuji  na 320/E651 Směr Liezen. Velice pěkná silnice, na které není problém držet konstantních 110 na tachometru a zároveň si přitom užívat zatáčky a okolní hory po kterých smutně tancují poslední dnešní paprsky. Cestou potkávám odbočku na Sollkpass, projížděl sem tudy před třemi dny a připadá mi, jako by to byl rok. Před Liezenem odbočuji na silnici 138, která vede skrz národní park Oberosteerreichische a kopíruje dálnici A9. Asi 50km jedu naprostou tmou skrz docela obtížné zatáčky a když potkávám benzínku a nájezd na A9 vyměkám, kupuji si dálniční známku, kopu do sebe další energiták s kávou, chvilku odpočívám a někdy v půl jedenácté vyrážím zdolat posledních 140km. Najíždím na dálnici, projíždím několik tunelů a opět začíná pršet. Mám všeho plný zuby, zalehám na nádrž a tvrdošíjně držím konstantních 140. Dojíždím do Linze, sjíždím z dálnice a pokračuji po temných okreskách. Raduji se z cedule Vyšší Brod 13km a jako blesk letím do své rodné kotliny. Dojíždím k hranicím, kde mě poprvé od jara staví policie. Konkrétně Rakouský a Český četník. Chtějí vidět doklady a ptají se odkud jedu. Říkám že skoro z Benátek, rakušák vyvalí oči, obejde motorku, zakroutí hlavou, vrátí mi papíry a se slovy Gutte Fahr mě pouští. Poslední kilometry přede , projíždím skrz odporné bordely a předhraniční kasina a svou dnešní jízdy končím v kempu ve Vyšším Brodě. Stavím stan, sžírám snad všechno jídlo co mám u sebe, dávám si nikotinový polibek na doberou noc a v půl třetí konečně usínám.

 

Najeto:590km
Cena benzínu: Itálie: 1.95EUR, Rakousko 1.5EUR
Cena kempu: 180kč

 

6.Den 30.7.2014 Středa

Vstávám v jednu hodinu, zjištuju, že jsem opravdu v česku, někdo mi prohrabal brašny na motorce, ale nic nezmizelo. Radostně balím stan a pln elánu vyrážím směr Praha. Vše je krásné, počasí je výborné a já si to švihám zakroucenou silnicí podél Vltavy směr Krumlov. Mávám vodákům na řece, zdravím dokonce i cyklisty a všechno je v nejlepším pořádku, bohužel jen dvacet kilometrů.  Poté mi na výjezdu ze zatáčky padá uvolněný řetěz, namotává se na přední řetězové kolečko, deformuje tyčku spojky a ničí její gufero. Doplachtím na odbočku a koukám na zvětšující se loži oleje pod motorkou. Tlačim ji trochu dál od silnice, natáčím jak moje milovaná Suzka krvácí a je mi jasné, že jsem v prdeli. Vypínám kameru chvíli čekám a volám centrálu Kooperativy, aby mě přijeli odtáhnout. Rozhovor probíhá asi takto:
Já: "Dobrý den, porouchala se mi motorka, číslo pojištění  bla bla, potřebuju odtah. "
Chlap:
"Jistě, odtah vám hned pošlu, bohužel vás ale musím upozornit, že vaše pojistka kryje odtah pouze v případě nehody, ne poruchy"
Já: "Počkejtě, vždyt sem se přesně pro podobné případy připojišťoval."
Chlap: "Jistě, ale odtah v případě poruchy platí pouze v zahraničí, na území ČR platí pouze v případě nehody."
Já: "To snad nemyslíte vážně? Takže když tu motorku odtlačím do příkopu a řeknu, že sem naboural, tak mě odtáhnete?"
Chlap: "Pane Hipík, víte že je hovor monitorován?" ...
Nasraně odkládám telefon a tlačím motorku po silnici do civilizace. Ta se bohužel nachází 4km daleko. Hodinu a půl tlačím. Cestou mě míjí spousta motorkářů, ale nikdo nestaví. Stejně by mi nemohli pomoct, ale zastavit a zeptat se je snad slušnost.
Motorku odkládám před hospodou, dávám si studenou kofolu, obvolávám všechny známé kvůli odtahu a přemýšlím nad opravou. Že by si bastlič jako já neporadil?
Vyndavám šroub z předního blatníku, z plechovky od coly vyrábím těsnění a vzniklou zátkou ucpávám zničené gufero. Olej už neteče, motorka je opět pojízdná, ale nemám spojku. To mi ale vůbec nevadí. Za pomoci svahu a startéru nahazuji motor a pln nové naděje mířím na Krumlov. Do Krumlova dorážím po patnácti kilometrech, moje oprava funguje, ale příroda je opět proti mě. Začíná další šílená průtrž mračen a já totálně rezignuji. Zapadám do nejbližší hospody, potvrzuji odtah a snažím se co nejrychleji opít.
Odtah přijíždí za 3 hodiny, nakládáme motorku, nasedám do auta a ze zadního sedadla pozoruji svou hrdou Japonku na vozíku, jak je potupně tažena za tříválcovou fábií.

Celkem ujeto:2300km+120km
Průměrná spotřeba: 4.3l/100km
Celkové náklady: 9000kč

Doslov:

Rád bych vyjádřil velký dík  Assasinovi, za výrobu ovládací tyčky.
Dále sem přišel na to, že cestovat sám má své neopakovatelné kozlo a že z 32let staré mašiny se dá parádně vystřelit.
A ten kdo to dočet až sem se může pokochat sestřihem. Doporučuji kouknout se na konec.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE