Alpy moře Dolomity aneb On the road 2014

Předmluva

Rakousko sem motorkou poprvé navštívil před dvěma lety. Jednalo se o relativně spontánní výlet, kdy sem ráno přejel hranice, dojel do Freistadtu, projel vnitrozemím a hranice překročil u Znojma. Přestože se jednalo jen o jeden den, zanechal ve mě tento výlet hlubokou stopu a já se zapřísahal, že se tam na motorce musím někdy vrátit. Ten to okamžik nastal až letos, nebot sem minulé léto sedla sice spolehlivé, ale totálně přestavěné Virago, se kterým by mě první policejní hlídka vrátila hned zpět na hranice.
Další rok uplynul, složil sem zkoušku dospělosti, pořídil si jinou motorku, po pár tisících km v jejím sedle usoudil, že je spolehlivé a vhodná k cestování, sehnal si brašny, strávil měsíc a půl škrábáním oken na brigádě a nakonec vyrazil.
Původně sem měl jet s kamarádem, ale i přes veškeré plánování a stanovování termínů mi  několik dnů před odjezdem přestal brát telefony a večer před dnem D mi zavolal a sdělil mi, že nepojede, protože onemocněl pes jeho přítelkyně. Že jo Honzo...
Takže sem nakonec  vyrazil sám.

 1. Den 25.7.2014 Pátek

Věci mam už sbalené ze včerejška, topcase sem si vyrobil z kufru, co u nás kdysi nechal instalatér, dolaďuju nějaké drobnosti, vyhazuju to, co už není kam nacpat (sandály, boty, kalhoty, zrcadlovku, čepici) a uvolněné místo vyplňuji sadou nářadí dvěma lahvemi oleje do motoru,  malou gola sadou a sprejem na řetěz.

Z Prahy vyrážim o půl jedenácté, jedu přes Davli, Příbram, Strakonice, vyhýbám se dálnicím a zjištuji, jak že se to jezdí s naloženou motorkou. Skoro stejný, jen se do zatáček musí trochu víc přemlouvat, ale po 100km to ani nevnímám.Cestou míjím všecha ta místa, kde sem před dvěma lety spravoval svojí starou Yukinu, jen se pousmívám a mažu si to dál.
Počasí mi přeje, mám skvělou náladu a před sebou 6 bezstarostných dnů.  Najíždím na  Šumavu a hned mě chytá šílenej slejvák, ještě stíhám zastavit u hospody a pak se rozpoutává peklo, blesky, vydatný déšt a dokonce i kroupy. Dávám si oběd a podle meteoradaru zjištuji, že se jedná jen o malou přehánku, která bude do hodiny pryč.  A opravdu, za hodinu se déšt uklidní a za slaboučkého poprchávání vyrážim dál. Projíždím Prachatice a jedu na Strážné, cestou mávám prostitutkám, fotím se na hranicích s Němckem a pálim to po silnici 12 přes Freyung do Passau.
Po dešti ani památky, nálada výborná, úsměv od ucha k uchu. V Passau trochu bloudím, přeci jen jedu jen podle papírového iteneráře, ale rychle nacházím cestu a vyjíždím z Passova na Autobahn, kde legálně testuju maximálku naloženého stroje. S drobným zalehnutím sem se dostávám na 165kmh, ale pak začíná moje bagáž přidělaná gumicukem povážlivě vibrovat a tak raději zpomaluju na 130. Po nějakejch 40km z dálnice sjíždim.  V Braunau am Inn překračuju hranici a  mířim k pomyslnému cíli dnešního dne, tím je vesnička Fucking. Dělám pár fotek a okolo jdoucí pán mi sděluje, že tu značkou prej každej měsíc někdo ukradne a že mam štěstí, že tam zrovna ted je. Nelze se divit, kdo by nechtěl mít tohle doma nad postelí.

 

Z Fuckingu mířím ke 30km  vzdálenému jezeru Mattsee, kde hledám kemp. Přijíždím k Bille doplnit proviant, ale je pochopitelně zavřeno, bohužel nejsme v česku, kde se pracovníci nechávají vykořisťovat pracovní dobou až do deseti a tak veselá rakouská prodavačka může zavřít už v půl sedmé. Alespon se tedy ptám několika místních kluků, co na parkovišti popíjejí lahváče na korbě pickupu, kde se dá zakempovat. Posílají mě do blízké vesnice Stein, kde nacházím kemp, stavím stan, provádím očistu, dávám si plechovku fazolí a jdu hledat hospodu.  Tu nalézám relativně rychle, ale platit 4.5Eura za maximálně průměrnýho Stiegela mě uplně nebere. Kupuju si ještě jednoho v lahvi a jdu se projít okolo jezera. Sedám si na pláž, kochám se výhledem na okolní kopce a pokuřuju.
Po chvíli se se mnou dává do řeči místní kluk a zve mě do nedaleké chaty na oslavu osmnáctin jeho kamaráda. Pozvání samozřejmě neodmítám. Přicházíme k chatě, kde griluje a popijí asi třicítka rakušáků (a rakušanek), ukazuje mi obrovskou lednici a vyzývá mě, at si vezmu, co mi chutná. Beru si Plzen a přisedám ke stolu, povídáme si o všem možném, většinou o motorkách a autech. Sděluju mu nějaké své historky a stůl se prohybá smíchy. Po nějaké době a několika pivech neodmítám pozvání na místní likéry  a na "oregáno". Do stanu doklopýtám asi v jednu hodinu a okamžitě usínám.
Ujeto 370km
cena benzínu v D: 44kč (1.6eur)
cena kempu: 10Eur-dobře vybavený klidný kemp s pláží

2. Den 26.7.2014 Sobota

Asi v 9 mě probouzí slunce a kocovina. Vařim si asi půl litru kafe, posnídám čínskou nudlovku, alkoholtesterem zjišťuju, jsem li na nule (kupodivu ano), balím stan, kontroluju olej, dolévám 4 decky a odjíždím si léčit bolehlav jízdou. Stačí pár kilometrů na čerstvém vzduchu a jsem jak rybička.

Jedu směr Saltzburg, ale před ním uhýbám na silnici 158 a zanořuji se do vzdouvajících se  Alp. Cestou mijím Wolfgangzee, vzpomínám na lyžák v sekundě, který se zde konal a pohroužen do vzpomínek a vší té horské krásy dojíždím do Bad Ischlu. Tam odbočuji na silnici 145 a pln radosti přejíždím svůj první hřeben. Cestou několikrát zastavuju fotím a pln nervozity po 30km na rezervu dojíždím na křižovatku s E651 u vesničky Irdning. Takuju plnou a vyrážím do Stein am Der Enns, kde začíná Solkpass.

 "Ve Steinu zastavuješ, pouštíš si do uší soundtrack z Easy Ridera ukrajuješ počáteční kilometry tvýho prvního opravdovýho passu. Born to be wild, silnice se klikatí jak zmije, jedna hezčí zatáčka stíhá druhou a ty jedeš pozemským rájem. Alpy tě pohltí a odmítají pustit. Po deseti kilometrech krásný asfaltky ale idilka končí, nebe se zatahuje a začíná festovně lejt. Uchyluješ se do hospody, dáváš si kafe a po hodině kdy déšt povoluje pokračuješ. Vyjíždíš prudký vracečky na vrchol hřebenu, zastavuješ, fotíš se samospouští a zase v dešti se spouštíš na druhou stranu. Naštěstí pršet přestává a tak pokračuješ dál."

 Dojíždim do Murau a s vědomím, že déšt ustal se ani neobtěžuju dolováním ponča ze dna kufru. Sem línej a nechce se mi sundávat z motorky stan a spacák, krámovat všechno ven a pak to zase balit. Pršet už přece nebude. Jedu do Predlitz, odbočuju na 95ku a zase začíná lejt. No co, pár kapek mě nerozhází a jedu dál, jediné u čeho mám trochu obavu jsou pneumatiky. Nejen že jsou to žiletky 90 předek, 110zadek, ale hlavně ta přední je už docela stará, sice ještě vzorek má, ale pořád je to guma vyrobená v roce 1988.  Zadek sem naštěstí přezul, ale dostal sem z eshopu uloženku z roku 2000. No nic, prostě jedu opatrněji. Přikrčenej za tachometrem, kterej jako jediná věc poskytuje alespoň symbolickou ochranu před deštěm, polykám další kilometry. Je zataženo, mlha.

Jedu dál a pozvolna nabývám pocitu, že motorka jede čím dál hůř. Podezřívám přicpané karburátory, ale odmítám to řešit, protože to pořád ještě jede. Výkon motoru se ale citelně snižuje a za chvíli už vím proč, mlha (mraky) se zvedá a já zjišťuji že sem nenápadně vystoupal o dobrých 900m do Turacherhohe. Aha, tak proto se jí na šestku nechtělo moc zrychlovat. Teplota 6 stupňů nad nulou, prší a s obavou klesám dolu, pro déšt nic nevidim a nadávám tak vydatně, že se mi zamlžuje hledí přilby, které sem nucen odklopit a nadávat ještě víc, protože mi ledovej déšt jak jehličky bodá do ksichtu.

 Pod kopcem v Bad Kleinkircheinu zastavuju u ochodu, dokupuju nějaký jídlo na večer a kopu do sebe plechovku červenýho bejka.  Po chvíli přijíždí skupinka Holandanů na velkejch cestovních endurech a dávám se s nima do řeči. Ptám se jich odkud jedou a dostává se mi odpovědi že z Villachu, ale že prší a tak hledaj hotel. Tak tomu se řiká cestování na motorce, ujedu 50km a zalezu do hotelu, protože prší. Na jednu stranu jimi pro tento masnácký přístup opovrhuji, ale ve skrytu duše jim ten luxus závidim.

Jedu dál za stálého deště či poprchávání 100km na hranici s Itálií. Čím víc se přibližuji k hranici, tim víc mi mizí rakousko. Udržované opravené domy střídají zanedbané opuštěné barabizny a dávno nefunkční důlní věže.
 Překračuji hranice a po dvaceti minutách jízdy spatřuji dnešní cíl, jezero Lago de Predil. Jedu kus okolo jezera a konečně nalézám místo dnešního odpočinku, které sem si předtím vyhlédl na satelitních snímcích. Odbočíte ze silnice, sjedete asi 300m po štěrkové cestě k jezeru a najdete plácek, ze kterého odbočuje několik cest se zákazem vjezdu. Drobně mrholí, stavím stan, ohřívám večeři, dávám si jednoho teplého zrzka v plechovce. Společně se mnou je zde ještě slovenský pár a rodinka z Brna s Tranzitem. Stmívám se a přes protrhané mraky čnějé vrcholky hor, dokonce zachytím i srpek měsíce. Sedím na břehu jezera, piju čaj a užívám si to, že sem dojel až sem a za svitu čelovky čtu Kerouaca. Volám domu rodičům, hlásím, že sem živ a zdráv. Někdy v půl jedenácté si dávám poslední cigaretu, lezu do stanu, soukám se do vlhkého spacáku a usínám za zvuků zvěře a tichého souložení ze slovenského stanu.

Ujeto: 350km
Cena benzínu: 1.4 EUR (39kč)
Cena kempu: 0EUR-ticho a spaní v srdci hor.

3. Den 27.7.2014 Neděle

Někdy v 6 mě probouzí déšť bubnující do plachty stanu, vykukuji ven do mlžného rozbřesku, zanadávám na počasí a zase si lehám. Asi do devíti se převaluju v polospánku ve stanu a vylézám ven až tehdy, kdy se déšť přehoupne do lehkého mžení. Vařím snídani, balím tábor a navlékám se do mokrých bot, mokrých kožeňáků a provlhlé bundy. Přestává uplně pršet, ale pořád je zataženo. Vyrážím ven, cestou se fotím u malé pevnůstky u jezera a vyjíždím na Predelské sedlo. Ani nezastavuju a sjíždím dolů, cestou mě málem sejme motorka v protisměru, která v zatáčce předjížděla auto. Vytrvale klesám a v půl dvanácté zastavuji u pevnosti Kluže a jdu se podívat nahoru na ruiny pevnosti Herman. Naposledy sem tu byl, když mi bylo 7. Po půl hodině přicházím k troskám pevnosti, prolézám ji, fotím a zjištuji, že to není obrovská stavby plná chodeb, jako sem si ji z dětství pamatoval, ale docela malá rozbořená pevnůstka. Oblačnost se mezitím protrhává a koukám na okolní štíty. Dávám si k obědu musli tyčinku a zase se spouštím dolu. Na parkovišti si nadávám, že sem si nevzal jiný boty, protože moje "koně" opravdu nejsou na výšlapy po kopcích, ale spíše no chození po parkovišti u pumpy. I ten krátký výšlap stačil a už mam nohy samý puchýř. Co se dá dělat.
 Pokračuju údolím podél řeky Soči. Míjím nějakej velkej vodopád, co k němu jsou všude šipky a ani nezastavuju, protože je vidět ze silnice.  V Mostě na Soči špatně obočuju a zajíždím si asi 20km. Nadávám na Slovince a jejich mizerné silniční značení. Na většině křižovatek je vždy pouze ukazatel do nejbližší vesnice, což mi dost znesnadňuje navigaci. Takže se vracím a svištím si to po silnici 103 na Novou Gorici. Cestou se mi v zrcátku ukazuje chlapík na Versisu, kterému se mi daří docela úspěšně ujíždět, závodíme spolu až do Gorice. Tam začíná znova pršet. Pokračuju dál po silnici 204 na Branik, přestává pršet a v Kobdilju odbočuji na 620. Šestsetdvacítka  je snad nejkouzelnější silnička, jakou sem projel, úzká, zaříznutá mezi lesy a vinicemi. Právě na takovýchto cestách člověk pochopí, že není nutné se nikam hnát, přestane ho štvát drahej benzín a mokrý hadry. Všude okolo se rozprostírá nirvána a jet 40 znamená zbytečně spěchat. Stačí se jen zadívat na vyprahlé borovicové lesy, ploty z bílého vápence a zaposlouchat se do líného převalování podtočeného motoru. Tvým společníkem je stín a prázdné hlava lačně sající požitky.
Tahle magická silnice mě dovedla až k dálnici A1, na tu ale nenajíždím, nýbrž jedu podél po staré cestě, nulový provoz a spousta krásných táhlých zatáček. A1 kopíruju až do Divačy, kde se odpojuju a pokračuju po 405ce a následně po 6ce na Ilirskou Bistrici a na hranice s Chorvatskem, tam se po ne moc zajímavých a pomalých silnicích dostávám až do Rieky, kde měním Eura za Kuny a najíždám na pobřežní dálnici A7, která mě dovede až k most na Krk, platím asi 20kun za přejezd a odbočuji do prvního městečka. Hledám kemp, ale nakonec zabloudím až k pláži. Otáčím se, vyjíždím prudkou ulicí zpět a místo dvojky omylem došlapuji neutrál, otáčky letí nahoru,motorka se skoro zastavuje, já šátrám nohou po kvaltu a trochu zbrkle pouštím spojku. Fyzika evidentně funguje i v chorvatsku a přední kolo letí k nebi. Předvádím několikametrové wheelie, okolostojící děcka jásaj a já ještě několik minut vydýchávám nevšední zážitek. Po zadnim sem na motorce jel prvně. Vracím se na hlavní tah skrz krk a podle ukazatelů mířím do městečka Krk.
V Krku hledám kemp a podle šipek dojíždím do kempu Bor. Opravdu se doporučuji tomuto kempu vyhnout a nejlépe se vyhnout i Chorvatsku. Jedna osoba, jedna noc, jedna motorka a cena 130kun a pláž dvacet minut chůze. Dokonce mi byla naúčtována přirážka za příjezd po 18. hodině. Ono celý kemp fungoval na principu skrytých poplatků. U vstupu je sice cedule s docela příznivou cenou za osobu, ale pak se to začne zvedat. Poplatky za vše! Poplatek za stan, za osobu, za motorku, za sprchu, ekologická taxa??? A vypadnout musím samozřejmě nejpozději v jedenáct. Vybavení spíš průměrné.  Stavím stan a opodál grilující mladý německý pár mě zve na klobásy. Zase sem zapomněl obědvat a vlastně i jíst a tak pochopitelně neodmítám. Asi hodinu si povídáme a poté si vyměňujeme kontakty, Alexe totiž živě zajímá, jestli takhle stará motorka dojede zpátky.

Sprchuji si a chystám se na večer, beru si kraťasy, triko, své jediné boty a jdu do centra města. Jo, asi sem si fakt měl vzít sandále protože tato kombinace vypadá opravdu zvláštně a víc než turistu připomínám *ehm* teplého kovboje? Přicházím do centra a Chorvatsko mě opět nasírá. Sedám si na zahrádku restaurace, přichází číšnice, objednávám si pivo, po deseti minutách přichází chlap, zřejmě majitel a sděluje mi, že pokud chci jen pivo, at jdu pryč. Hádám se, že ho mam během pár minut vypité, ale prý že to nejde. Odcházím. Přitom byla zahrádka z poloviny prázdná. Poté zapadám do další restaurace v historickém centru krku, mam hroznou chuť na smažený mušle. Sedám si ke stolu. Po deseti minutách čekání si to ke mě šine číšník, zastaví se kus od mého stolu, změří si mě pohledem, otočí se na podpatku a mizí. Čekám dalších patnáct minut, ale když se žádná další obsluha neobjevuje, opouštím restauraci s proslovem o chorvatských kokotech a mizím v uličkách. Nemít Chorvati moře, tak do týdne chcípnou hlady. Nakonec si kupuju kebab, litrovku Karlovačka a jdu na pláž. Chvilku plavu v moři vychutnávám si "speciální" cigaretu, popíjím, pokuřuji a s pohledem na temný mořský obzor přemýšlím nad prchlivostí života.

Ujeto: 360km
Cena benzínu: 10.5Hrk(39kč) Slovinsko: 1.5Eur(41.5kč)
Cena kempu: 130kun(17eur, 480kč)

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE