"Není nač čekat" - březen 2022

DEN JEDNA.

   V pondělí, první jarní letošní den, jsem se začal balit, dojel vlakem za Prahu pro zagarážovaný stroj. Dolít olej, dofouknout po zimě gumy.

   Dobalit a vyrážím po poledni na jih. Ráno ještě na nule, po poledni již kolem deseti

a sluníčko. Hezky, zase jinou trasou.  Po staré benešovské na Vlašim, Pelhřimov, Telč, Dačice a Slavonice.

Prostě trochu zábavy, dálnice si ještě užiji. Silnice celou cestu v perfektním stavu, jedna radost. Jen z Dačic do Slavonic trochu záplatováno. A okolí, pořád na co koukat, i když je pořád málo zeleného.

  Dojel jsem již po dnešních více než 200 kilometrech trochu ztuhlý, teplota šla na jihu dolů a začalo ledově foukat, tak jsem po rychlém ubytování ve vytipovaném penzionu mazal do hospůdky na teplou obědovečeři a dvě plzínky. Byl to prima den.

Kdo nezná a chtěl by vidět, cestou leží zámky Konopišté, Jemniště, Vlašim, muzeum kuriozit v Pelhřimově, překrásná Telč s náměstím a zámkem, zámek v Dačicích, kde se dozvíte, jak vznikla kostka cukru.

  Finále pak v romantických Slavonicích s nedalekou keramikou proslavenou Maříží, pozůstatky opevnění z období před druhou světovou a řada dalších zajímavostí a památek.

DEN DVA.

Ráno jsem si uvařil kafe, v místní jednotě koupil rohlík a koblihu a nespěchal jsem s odjezdem.

Rozhodl jsem, že teplo započne až po deváté hodině. Nezačalo, ale vyrazil jsem směrem na jih. Udělal jsem si to trošku dobrodružnější. Přes krásný klášter ve Zwettlu, který stojí navštívit a Krems, rodiště kremžské hořčice a východní bod údolí Wachau. To Wachau si ale nechám na příští kratší výlet, snad i s kámošem. Cesta do Kremsu byla náročná. Zleva foukal silný vichr a když se k němu přidají protijedoucí kamiony, měl jsem co dělat, abych pcxku na těch galuskách udržel na silnici.

 Po prohlídce Kremsu přes mohutný tok Dunaje a po zakoupení dálniční známky za šest a půl euráků tentokrát objet Vídeň jižní cestou, pro mě novinka. A1, S21 a pak krásnou údolní 210 na lázně Baden a A2. Za Wienerneustadtem sjet a uháním na Szombathely v Maďarsku. To jsem si vymyslel, abych měl změnu a poznal novou silnici. Po S31 jsem jel a jel a na poslední chvíli jsem si všiml , že na mě urputně bliká hladové oko. No , musel jsem se vrátit do nejbližšího města a dotankovat přes pět a půl litru, u šestilitrové nádrže to bylo na poslední chvíli. Uf.

  U Háčka žádné překvapení. Silnice od Hranic do nic neříkajícího Szombathely jedna katastrofa. Dál však do Redicse u slovinských hranic silnice na jedničku.

V Háčku ještě trochu benzinu za zastropovanou cenu a kafe, objednat ubytko v Mariboru. Tam to dám. Za dva kiláčky dál dálniční známku za 7euráků a do setmění jsem byl v Mariboru na ubytování pod horským střediskem Pohorje, kde se konaji i závody slalomu SP v lyžování.

   Tentokrát se vyhýbám motofoodu, ale večeři ,kterou mi nachystala paní domácí ,musím ukázat. Takový řízek nepamatuji. Řízkárna ve Skalné měla zdatného konkurenta.

Dneska asi 480 km , a tak mi po pivku a trošce bílého  nedělalo problém usnout.

DEN TŘI.

   Že bylo již teplo, potvrzoval můj štítek na přilbě, oblepený po včerejšku hmyzem. Vyčistit celou přilbu (i ten sluneční štítek zespodu po předchozí sezóně, přes který jsem včera při zapadajícím slunci skoro neviděl) a hurá na snídani. I když azuro pokračuje, ještě je chladno, ale v cíli mé cesty má být dvacítka, v březnu neskutečné počasí. Snídani jsem objednal na osmou.

  První úsek jsem dal po dálnici do Trojane. Všiml jsem si poutače na motomuzeum Vransko, tak jsem odbočil na starou a za chvilku mě již vítal pan majitel Grom. Fakt super exponáty a i několik našich strojů. Na renovaci má pan majitel prý nachystány i dvě Čechie. Určitě stojí zato se zde na prohlídku zastavit.

  Po staré to bylo prima, pěkný povrch, žádná auta a kopeček přes Trojane je super. Když nebyla dálnice, vždy jsme se tam stavěli na kafe a pověstné koblihy. Trochu se rozhýbat, dát kafe. Je to i místo s hezkým rozhledem.

  Dále přes Lublaň až na Črni kal a směrem na již istrijský Buzet , kde poznávání Istrie započnu. Nejdříve krizovka. Valím po dálnici pětadevádesátkou a najednou blééé.  Už se mi promítaly v hlavě všechny možné scenáře, jak budu řešit dál. Odstavil jsem pcxku do odstavného pruhu a koukám jako blázen. Na řídítkách mám na volné kaničce pouzdro s mapami. Díky náporu větru se tkanička omotala o klíček a vypla mi zapalování. Vynadal jsem si do starejch blbů, ale byl šťastnej, že to tak dopadlo. Nastartováno a hurá dál. Uff, to byly nervy.

  Již ve Slovinsku rouškovali. Na hranicích do Chorvatska jsem musel vytáhnout nakonec neoblomné a nepříjemné policistce Tečku s kódem očkování - jinak izolace nebo otočka. Už jsem se tím vůbec nezabýval, tak jsem čuměl na drát. Tak raději v počátku sezony zpozorněte co kde platí a jestli se na poslední chvíli pravidla pro pobyt v příslušné zemi nezměnila!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE