Začátek podzimu v Orlických horách.

Mezi 26. a 28 zářím konečně nastala mezera v nabitém kalendáři a já mohl vyrazit s Mařenkou na výlet.
Plány byly smělé, chtěl jsem navštívit i Kladsko, ale to snad někdy příště. Největší vinu na redukci mé cesty mají naši „předvídatelé počasí“, kteří původně hlásili pěkné počasí už od čtvrtka večer, ale v rámci postupného upřesňování předpovědí bylo nakonec opravdu krásně až v neděli.
1. den
V pátek 26. září  bylo pořádně pod mrakem a obloha nevěstila nic dobrého. Avšak já s písní na rtech a po práci vyrazil směrem k bojišti památné bitvy Lipan. To místo má zajímavou atmosféru. Jedná se o malý, zdánlivě nenápadný kopeček, viditelný cestou na Kolín – napravo. Jeho strategický význam člověku dojde, až když je nahoře.  Zkušenému husitskému hejtmanovi Prokopu Holému, který se na tomto vrchu roku 1434 pomocí vozové hradby opevnil, to muselo být jasné hned.   Měl všechny výhody na své straně a s dostatkem zásob si mohl dovolit přenechat aktivitu na svém protivníkovi.  Ten se mohl buď přímým útokem na vozovou hradbu zničit, nebo se časem pěkně mezi sebou rozhádat. Proto času nebylo nazbyt. Hejtman „umírněné“ katolické jednoty Diviš Bořek z Miletína se rozhodl použít velmi riskantní, avšak mistrovský úskok.  Byl to přichystaný a  překvapivý, falešný ústupový manévr. Ten v táboře Prokopa Holého vyvolal euforii vítězství. „Radikálové“ otevřeli vozovou hradbu a jízda i pěší začali pronásledovat ustupující vojsko. Až v takové chvíli byla vozová hradba zranitelná.
Nesmírně zajímavá je sama mohyla z roku 1881 zdobená vlasteneckými nápisy, jež už (podle mě) dávno vyšly z módy. Například: „Ó místo bezmezného zármutku, přehořké slzy v proudech po věky Tě budou omývat!“  Pravdou zůstává, že zde došlo k vojenské konfrontaci tehdejších elit českého národa, jak mocensko-politických, tak válečnických.
Pak jsem zamířil do nedalekého historického a malebného města Kouřim.  Móc krásné! Kromě historického jádra města je v okolí Kouřimi magický Lechův kámen. Pověst o Praotci Čechovi všichni známe. Uplynulo však devět let a kolem Řípu začalo být těsno. „I rozhodl se mladší Čechův bratr Lech, že půjde se svou čeledí dále a nalezne sobě jiné příhodné sídliště.“ Lech slíbil, že nepůjde příliš daleko a zůstane více méně na dohled. „Dám Vám znamení, aby jste seznali,  ve kterých končinách se nacházíme. Třetího dne po našem odchodu, ještě nežli Denice vyjde, vystupte na Říp. Té chvíle já zapálím veliký  oheň“. Odtud prý název města Kouřim.
Pak začalo parádně lejt! Rovnou čárou a co nejrychleji jsem si to namířil do Pardubic k Věrce (takto sestře mojí drahé polovičky), kde jsem měl domluvený nocleh, i s večeří a snídaní. Nerad jezdím v dešti. Stále čekám, kdy Mařenka pode mnou opravdu klouzne! Ale dojel jsem šťastně.
2. den
Ráno jsem si přispal a vyrazil až o půl desáté. Obloha byla ještě zatažená, ale aktuální předpověď již slibovala posupné vyjasňování. Nastala krátká licitace, zda dodržet původní „letový“ plán, protože pěkné počasí mělo postupovat od západu. Pak ale jsem do navigace zadal postupový cíl Králíky, a jelo se! Mařenka po celkem pěkných a již osychajících silnicích pode mnou pelášila směrem na Holice, Žamberk a Vamberk do Králíků. Jen na břehu přehrady Pastviny jsem si v hospodě u mostu dal gulášek. Přišel k chuti. Klášter Králíky je vyhlášené Mariánské poutní místo od roku 1700. Od roku 1950 až do roku 1960 zde byl internační tábor. Dnes je vše krásně opravené a výhled z hory nad městem Králíky je impozantní, ale já místa všech bývalých kriminálů prostě nemám rád (a že jich je!). Zdržení tedy bylo pouze krátké a já se snažil pokračovat dle plánu na Jeseník. Tady nastal problém. Silnice z Králíků do Hanušovic byla v opravě a já objížďku dost dlouho hledal a tím se i zdržel. Do Hanušovic jsem nakonec dojel po krásné malé okresce přes Horní Orlici a Zlatý potok. Pak odbočka přes Nové Losiny do Rejhotic (taky moc pěkná cesta), a tím jsem se do Jeseníku dostal přes Červenohorské sedlo. Opravdu pěkné zatáčky, ale vozovka byla místy na vkus Mařenky dost zvlněná. V Jeseníku nastal okamžik pravdy. Mám-li dodržet původní harmonogram, musím polskou část vynechat. Musel jsem se smířit s tím, že Kladsko navštívím někdy později. Namířil jsem si to rovnou na Lázně Lipová, Ostružnou zpátky do Hanušovic, Králíků a Mladkova. Zde jsem odbočil na České Petrovice. Tam jsem dojel už úplně za tmy. Už v úplné nouzi jsem narazil na horskou chatu Na rozcestí a tam získal nocleh. Nouze se nakonec vybarvila velmi příjemně. Dobrá večeře, plzeňské pivo a sám pro sebe „pokojíček pro pět horolezců“.
3. den
Již první ranní pohled z okna mi ukázal, že dárek k svátku se vyvede a bude nádherné počasí. Bylo škoda každé chvilky, a tak již před osmou hodinou jsem byl na cestě.  Ta cesta podél polských hranic (č. 311) v šikmém ranním podzimním slunci, úplná poezie. Ty barevné stromy! Ranní mlha na loukách a polích. Podívejte se sami! Jel jsem snad 40 km/h, abych si to užil, a to ještě se spoustou zastávek. Až po Deštné v Orlických horách jsem se vysloveně koupal v krásné krajině. Za Kounovem už se silnice narovnala a z Dobrušky už jsem viděl jen benzínovou pumpu.  Pak dál do Trutnova a přes Jánské Lázně do Lánova u Vrchlabí.  Zde je odbočka na Dolní Dvůr a Strážné, kterou už dlouho si chci projet. Údolí je to pěkné, ale teda opravdu chata na chatě. Ve Strážném jsem věnoval nostalgickou vzpomínku všem svým zimním výpravám na běžky, které tu měly svůj počátek i konec a snad ještě budou mít.
Pohled na hodiny mi oznámil, že je radovánkám konec a je čas bez zbytečného odkladu vrátit se domů. Před Novou Pakou a v Jičíně byla totální zácpa díky rozkopané ulici. Využil jsem výhod Mařenky a veškeré fronty krásně a s výhodou objel.  Zastávku jsem si udělal až v Poděbradech.
Na náměstí tam byla velká slezina motorek a dokonce i dvě historická vozidla. Pokecal s milým panem od Triumpha (myslím, že to byl Bonneville) a ujížděl domů. Moje holky mě v den svátku přivítaly s otevřenou náručí.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE