Za krásami Krušných hor

Prázdniny už začaly a já se letos na motorce zatím pořádně nikam nedostal. V práci mám vyšetřené nějaké to volno a tak balím batoh, který v rychlosti vážu na krásného caferacera, abych během hodiny opustil, s tátou a kamarádem v zádech, Prahu.

Mapu jsem chytře uložil na dno batohu, takže není divu, když se za Řevnicemi lehce ztrácím. Žádný stres, času je dost a radosti ještě víc. Jako by v sedle Manxcafe neměl čas vůbec žádnou hodnotu. Jediné co je tu důležité, tak užít si ty táhlé zatáčky u Hořovic. ,,Jen kdyby mě nebrzdil ten kamion!“, pomyslim si těsně před tím, než podřadim na čtyřku, otočim heftem a v mžiku mám na jednobudíku kilo. Bohužel táta takové štěstí na třindě neměl. Zapomněl že stará Jawa 350 nemá stejnou reakci na plyn jako Yuki 250i Manxcafe se vstřikováním. Málem ho to stálo škarpu, když se v protisměru potkal s autem. Ještě v serpentýnách za Točníkem směrem na Zvíkovec bylo vidět, že je z toho v šoku. Za to já s tímhle retro fešákem pomalu brousím stupačky. Nemůžu si muší váhu 141kg vynachválit, vodí se úplně sama! Chválu však nemohu pět na ,,kuchyň“ kempu Zvíkovec. Ohřívanou klobásu jsem nejedl už dlouho.

Chuť si spravíme až na silnici z Vroutku do Kadaně, kde jedna zatáčka střídá druhou. Bohužel si to pochvaluji jenom já. Táta už toho má za dnešek plné zuby. Na motorce neseděl pěkně dlouho a tak mu mých bloudících 300km dává pěkně zabrat. Pro dnešek končíme v Klášterci nad Ohří, kde se těšíme na zasloužené točené. Jaké to je překvapení, že po dvou pivech dojde sud a nový bude až zítra.

Ráno si dáváme na čas. Posnídáme před chatkou (150,- Kč/os), koukneme do mapy a nastřelíme trasu skrz Krušné hory. Po chvíli už míříme zpět ke Kadani, kde odbočujeme do hor. Jen co najedeme na silnici č. 224, bouchnou ve mně saze. Kopec nekopec šněruji si to kilem až na vrcholek, kde mohu oči nechat nad krásou přírody. Počkám, až mě dojede táta s Vikim, a pokračujeme k vodní nádrži Přísečnice.

Našim dalším cílem je zřícenina hradu Hasištejn. Prvně volíme cestu lesem pod hradem. Hrozně mě baví styl jízdy brzda plyn. To kafíčko zrychluje na svůj objem skvěle a brzdy taky nejsou k zahození. Ani jedovaté, ani neslané nemastné, prostě akorát. Cesta lesem se tak stává fabrikou na úsměvy. Ten mě bohužel přejde ve chvíli, kdy na parkovišti u zříceniny slyším jekot vytočené Jawy. ,,Ty vole, táta to položil!“ Vyhrkneme na sebe s Vikim a jdeme ho posbírat. Jaksi zapomněl, že přebrždění předního kola na písku udělá svoje. Zřícenina je pěkná, jen kdyby nám nekručelo v Milanech. Za to Manxcafe moc hladové není. Spotřeba se drží okolo 3 litrů. Momentálně bych však raději nakrmil Yuki než nás, protože najít otevřenou restauraci, která by vypadala k světu, je docela problém. Zaujala nás malá hospůdka v Kalku, bohužel zrovna nevařili. Škoda, bylo by to perfektní místo pro odpočinek uprostřed nádherné krajiny. Zachrání nás až luxusní oběd v Kolibě Rustika na okraji Jirkova.

Přejedený na chvilku zaváhám, zda mě těch 18koní uveze, ale zbytečně. Bez sebemenšího zaváhání opět stoupám do hor. U Hory Svaté Kateřiny omylem zabloudíme na perfektní silnice Německa podél hranic. Pokračujeme až k vodní nádrži Fláje, kde se otáčíme k domovu. Volíme nejrychlejší cestu přes Most a dálnici podél letiště Václava Havla. Měl jsem trochu strach, zda s 250ccm nebudu brzda provozu, ale i tady si Manxcafe vedlo obstojně. Žádný problém držet stabilně 110km/h s ostatními. Ani zadek po celém výletu neprahl po masáži. Jediný kdo uronil slzu, jsem byl já, že to tak rychle uteklo a zase musím zpátky do práce. Snad si zase brzo sjedu s cafe na kafe!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE