Na skútrech po hraniční čáře
Text: JakubFranek | Zveřejněno: 8.8.2025 | Zobrazeno: 14 811x
Vše začalo jednoho únorového dne, kdy mě jeden můj kamarád, Alex, přidal do facebookové skupiny “Skútrem kolem hranic”. Nic netušíce jsem samozřejmě pozvání přijal a ejhle, nejednalo se o skupinu, kde bychom si dělali srandu ze špatně naplánovaných výletů a zcela nevhodných strojů ostatních nešťastníků, nýbrž jsem zjistil, že jsem se nechal naverbovat k dalšímu nesmyslnému dobrodružství na dvou kolech.
Kapitoly článku
Ale popořadě, začneme genezí nápadu objet republiku na skútrech. Tato myšlenka se zrodila v hlavě dalšího kamaráda a účastníka výpravy, Lukáše. Jemu to přišlo, alespoň podle toho, jak nám to prodal, jako něco mezi tím, kdyby vynalezl světový mír a lék na rakovinu. Jak se později ukáže, spíše nechtěl na cestě trpět sám a my mu to sežrali i s navijákem.
Jako poslední člen se k nám připojil Alexův bratr Honza, který si taky nenechá ujít žádnou píčovinu v okolí a úroveň sebezáchovy má ještě o krapet nižší než průměrný Ind v ranní dopravní špičce uprostřed Bombaje.
Po prvotní reakci, kdy jsem byl z nápadu nadšený, a proč taky ne, před barákem mi stojí prakticky fungl nový V-Strom 650 (ještě jednou díky tati), na kterém budu mít krásnou, pohodlnou kochací jízdu za kamarády, kteří ani jeden nevlastní řidičák na motorku, tudíž cestu absolvují na skútrech a z vlastní zkušenosti, kdy jsem sám před lety za NMax 125 projel Alpy a o rok později dojel do Mostaru a pak přes Poprad do Prahy, vím, že fakt není o co stát a já alespoň budu mít o zábavu postaráno.
Jasně, jenže chlapská ješitnost je nekonečná a mně to začalo vrtat hlavou. Přece já, motorkář, nemůžu být ten srab co cestu absolvuje v pohodlí a s prakticky nekonečným úložným prostorem, zatímco se moji kamarádi budou natřásat na paprskoletech.
O pár dní později padlo rozhodnutí - V-Strom zůstává doma, nebudu trhat partu a jedu taky na skútru.
Pak to začne z kamarádů padat - skútr vlastní jen Lukáš. Já, Honza ani Alex nic takového nemáme, a tak využívám svoji širokou rodinu, kde o skútry opravdu není nouze a daří se mi sehnat, kromě již veteránského NMaxe:
na kterém jsem, pravda nejen já, odjel už nějaká dobrodružství a nyní slouží jako povoz pro sestru (děkuji za zapůjčení) i otcova poměrně nového NMaxe, který má dokonce vyhřívané hefty, což ze strachu z toho, aby mě kamarádi po první promrzlé noci nezlynčovali a skútr si nevzali, před nimi radši elegantně tajím.
Alex si pak půjčuje od jednoho kolegy z oboru Hondu PCX, a tak se nakonec nepravděpodobné stává pravděpodobným a poslední co zbývá je naplánovat trasu.
Hlavní cíl cesty je cesta samotná - tedy objet republiku po cestách, které co nejblíže kopírují státní hranici. Nápad jistě dobrý - plánování nebylo dobré. Pokud jste na základní škole absolvovali alespoň dvě hodiny vlastivědy, asi víte, že hranice naší republiky nejsou kresleny úplně podle pravítka. Pokud jste se dostali až na střední školu, možná vám něco říká číslo 2290km - tedy celková délka hranic. Všeho všudy s cestou z Prahy a zpět nám to vychází na plus mínus 2500 km. Pro představu to je zhruba tolik, jako do Říma a zpět - na skútřících slušný výlet.
Nyní přichází osudová chyba - počítání doby jízdy. Ze zkušeností z předchozích výletů počítám průměrnou rychlost na 60 km/h. Rychlá kalkulačka a bum - cca 42h jízdy při 8h jízdy denně tedy 5 dní - s rezervou šest - Jak prosté milý Watsone….
Nojo, jenže jak pravil už Helmuth Von Moltke: žádný plán nepřežije setkání s nepřítelem, v našem případě s bratry Alexem a Honzou - kluci nějak vypustili plánovanou oslavu dědových narozenin, která vychází na druhý den cesty a bohužel na dost nepraktickém místě u Třeboně, a protože rodina je svatá, nelze se na to vykašlat.
V našem generálním štábu začínají šrotovat naše opičí mozečky a snažíme se vymyslet co s tím. Praha je v republice poměrně na severu (poměrně dost, promiňte Ostraváci) a tudíž cesta ke hranici jiným směrem, než na sever pro nás znamená vždy minimálně 100 a více km navíc, čemuž se chceme vyhnout. Termín cesty je blbost přesouvat, protože jsme byli rádi, že jsme se vůbec potkali. No nakonec finální kudlu do zad vráží Honza, kterému na jeho univerzitě akorát vychází praxe, kterých se musí účastnit, a to přesně na třetí den cesty.
Padá tak rozhodnutí - začneme na severu za Ústím a do dne a půl prostě musíme být u Třeboně - nebo alespoň dva z nás.
Den před odjezdem zjišťuji, že jsem se na motorce s prostorem trochu “rozežral” a že prostor na skútru fakt není neomezený, a tak postupně letí pryč - plavky, trička (pár jich zůstane), kraťasy na pohodu, mikina, většina elektronika, větší ešus, a nakonec i nepromoky - bude se hrát vabank. Předpověď počasí déšť sice nevěští, ale na teplotě zrovna nepřidává - přes den kolem třinácti stupňů, v noci lehce nad nulou, brrrr. Nakonec se teda do kufru snažím vrátit mikinu ale bez úspěchu - záchranou je mi moje přítelkyně, která celý kufr zabalí “na ženský způsob” a hle, mikina se vejde a zbude i místo na sušenky - moje teorie, že věci co se v našich, pánských rukou zdají obrovské, nebo minimálně nadprůměrné se v ženských rukou záhadně smršťují a zmenšují, získává další podklad….
No nic, poslední spánek doma v teplé posteli a ráno sraz v 06:00 u McDonalds na Divoké Šárce - jedem od svítání do soumraku.