Přežije kamarád 4 dny na divoko po ČR?

Čtvrtek - Orlík

Lapi je dopo ještě v práci, takže vyrážím samostatně k Orlíku. Nespěchám, proto vyrážím až okolo 9. Je teplo a chybí mi ta ranní romantika. Čeká mě ale pěkná trasa přes mini-silničky a pravidelný chod mohutného jednoválce slibuje pěkný výlet.

První zastávka je Schwarzenberský železniční most u Červené nad Vltavou. Teplota se změnila ve vedro, Orlík je ještě částečně vypuštěný a já se procházím v černých moto-kalhotách a černém dlouhém funkčním tričku po vyprahlém dně. Občas narazím na nějaký "poklad" či zajímavou stopu a už je tu první most výpravy. Říkám si, bylo by fajn, kdyby jel nějaký vlak. Připravím foťák a ... on tu je :-).

U motorky vypiji asi litr vody a jedu k Podolskému mostu, oběma Zvíkovským mostům, ke Žďákovskému mostu a pak okolo Lašovického kamenolomu k rozhledně Milada. Vedro znepříjemňuje každý krok v těžkých botách, ale na rozhledně je stín a příjemný větříček. Rozhled také není k zahození, sedím a přemítám. Mám čas, Lapi sice už vyrazil, ale má to ještě notný kus cesty. Pod rozhlednou je na louce vysekané obří srdce, udělá mi to radost, projdu si jej a myslím na svou drahou polovičku. Je zlatá.

Na hrázi očumuji stavbu nového přepadu, to je snad dimenzované na tisíciletou povodeň. Poflakuji se kolem a podivuji se nad tím množstvím betonu. Lidé jsou zajímavý druh. Kdyby to tak šlo přeskočit zábrany a prolézt hráz od shora dolů a zleva doprava.

Pokračuji ke Kamýku a to už se ozývá kamarád. Zkracuji trošku plán, jak už se to tak často stává, když se člověk moc kochá, a pouze zastavuji u zatopených lomů u Nečína. Nechci přijet pozdě, krátce opláchnu hlavu a frčím. Lomy ale určitě doporučuji. Jsou maličké, s pěkným přístupem a jejich temně hnědá vody přímo vybízela ke koupeli.

Sraz máme u Příbramského letiště na silničce, která líže konec jedné ramveje. Schovám se do stínu, shodím svršky, spodky na půl žerdi a čekám. Pozoruji letadla, kvůli každé motorce vybíhám, ale pořád nic. Konečně Lapi, no, nevidí a pokračuje dál. Ještě že máme handsfree, sraz tedy až v počátku trasy, v "Pičíně" (ano, jsme přerostlí puberťáci a je to prostě legrační název).

Je cca 5 hodin odpoledne a cíl trasy máme jasný. Před odjezdem jsme společně zírali do map, Lapi chtěl zajet někam mezi Žatec a Louny. No a když mrknete na vesnici Lipno, pravděpodobně vaši pozornost, stejně jako tu naši, zaujme až moc kulatá vodní plocha. To jsme prostě museli prozkoumat. Jedná se o bývalou zavlažovací nádrž. Za komára tu měli výborný nápad a udělali tu přečerpávací stanici na závlahu. Asi to moc nevyšlo, protože na mapách píší "bývalá", to zní jako místo pro stan.

Rychlý nákup surovin. Někteří si možná napakovali (až moc) z domu, ale jiní jedou rovnou z práce a řeší vše vždy operativně až když jim zakručí v břiše. Mimochodem, Igor Brezovar je znám hráškem, Lapi přidává skvělý tip na rajčatový protlak v půllitrové skleněné piksle. Inu, proti gustu, já se budu držet svých ovesných vloček.

Je dávno po sedmé, unavené sluníčko sahá již po peřince a my vidíme první chmelnici. Je stále ještě teplo, jsme na malé silničce, nic nás netlačí. Krajina je to opravdu příjemná a sytě oranžový kotouč dotváří poklidnou atmosféru. Když vidím prašnou cestu k "noclehu", trošku znejistím. Což o to, Bloncka je zvyklá, ale Šéďa jezdí jen po asfaltu a to ideálně rovně. Je to jen kousek, Lapi odvážně vyráží a zastavujeme u betonového kráteru. Již za šera prolezeme přilehlou budovu. Moto by se k ní nedostaly. Volíme tedy okraj pole na druhé straně s výhledem na Postoloprty a dále až na Krušné hory. Jako, fakt dobrý, uznává i Lapi.

Stavění stanu, ostatně i zajištění samonafukovacích karimatek, je samozřejmě na mně. Já jsem si to "provizorium" vymyslel, tak ať si ho také zařídím. Lapi si dá pár kousků, chvíli kecáme, ty kolony světýlek v dálce jsou uklidňující. Uléhám první a naštěstí stíhám usnout dříve, než Lapi dopije. Výhoda ježdění v jednom je ten klid.

• Ujeto: 351km
• Čas trasy: 11:43
• Čas pohyb: 7.58
• Průměrná rychlost: 44km/h

Pátek - Fláje

Budím se před 6 za zvuku Bardotky. Počkat, to není Bardotka, to je Lapi. Potichu vylézám ze stanu a koukám na tu probouzející se krásu. Ptáčkové cvrlikají, jemný vánek si pohrává se slámou na strništi a já koukám na tu úrodnou hroudu ohraničenou kopečky Krušných hor kdesi v mlžném oparu. Sluníčko je ještě bez síly a tak beru tužku a papír a, velmi neodborně, se snažím zachytit, co foťák nesvede (já ovšem také ne, ale to je vedlejší).

Po 7 vylézá i Lapi, než se nasnídá, mám již sbaleno. Čumíme na těch pidi displayích do map a řešíme trasu. Počasí se má kazit, ale až večer. U Nechranic jsou prý fajn chatky, tak tam vyrážíme. Nebudu zdržovat, chtějí za to dardu. Zato booking nabízí Pension za 900 pro oba, to fakt nemá cenu mokřit stan. Bookujeme, loučíme se a projíždíme po Nechranické hrázi. To je panečku jiný druh přehrady, než Orlík. Nízká hráz je nekonečně dlouhá, čímž vzniká masa vody připravená kdykoliv zatopit nebohé vesničky pod ní. Ty malé vesničky mají cosi do sebe, tu je polorozpadlý kostelík, tamhle zajímavá plastika, tuhle nám už fest kručí v břiše a tak v Oseku dáme polední menu, Fish 'n' Chips.

V Litvínově projíždíme okolo největší chemičky v ČR s jejím věčným "plamínkem". To je panečku stavba, to bych snad ani nechtěl procházet, protože na to by den nestačil. To by chtělo alespoň celý týden :-). Nikdo nás nepozval a tak jedeme k hranicím omrknout železniční stanici Moldava v Krušných horách. Sama stanice je zajímavá, ale vedle jsou pozůstatky (čti pár betonů) z lanové dráhy, pomocí níž přepravovali v roce 1957 materiál na stavbu přehrady Fláje. Je tu pěkná infotabule, která stojí za přečtení a několik obrázků.

Čas běží a tak vyrážíme k Flájím. Dávno již jsme v horách, silnička je zajímavější, klikatější, podřazuji před odbočkou a plonk, spojková páčka zůstává přimáčknutá u řidítka a já koukám na odskakující váleček. Opatrně podřazuji, odbočím, trefuji neutrál a zastavuji u kraje. Tohle je nepříjemné. Opravnou sadu mám v plánu koupit už řadu let, leč nikdy to nebyla priorita. Proč, proč jen nemůžou výrobci montovat poloautomat z Jawy (ne, vážně, proč? Je to super technologie, přijde mi to šetrnější než jakákoliv quickshifterová elektronika)?

Obvoláváme asi 3 obchody, co jsme našli na mapách, jeden je na dovolené, druhý nikdo nezvedá, třetí je bingo. Zavírá za necelou hodinku a měl by tam snad někde opravnou sadu mít. Lapi rozvolně vyráží a já usedám na druhé straně silnice do škarpy s 1.5l vody. Je tam stín, příjemné vlhko a vlahý vánek té správné teploty. Nebýt nervozity (opravnou sadu jsem viděl pouze na fotkách na motorkářích), bylo by to vcelku příjemné. Každou chvíli projedou nějací motorkáři, tak je i na co koukat. Jeden i zastavil, opravnou sadu neměl, také si jí prý koupí :-) (a vy, čtenáři, to udělejte též).

Za hodinku a čtvrt přijíždí Lapi i s opravnou sadou. Koukáme na to trochu nejistě, že by něco sedělo úplně přesně se říct nedá. Ale co, svršky dolů, slunce již praží do motorek a jdeme na to. Nejtěžší je dostat lanko skrz váleček. Utahuji a zjišťuji, že takto to do páčky nezandám. Povoluji váleček a posouvám jej až úplně na konec lanka, protože nesmí za válečkem nic vykukovat. To mě trošku trápí, protože co když se po zmáčknutí lanko trošíčku posune? Jinak to ale do páčky nedostanu. Ono i takto je to výkon nadlidský, ale nějak se mi to podaří. Seřídím vůli a jo, vypadá to dobře.

První kilometry jsou nejisté, v duchu si představuji, jak se lanko postupně vyvléká, ale příhraniční krajina je mocná čarodějka. Brzy zapomínám na trampoty, silnice k Flájím je rozmanitá a okolí oku lahodící. Máme to coby kamenem dohodil, takže se brzy ocitáme na parkovišti u infocentra. To je klimatizované, menší, ale s pěknými obrázky. Týpek uvnitř je sympaťák a o přehradě umí hezky hovořit. Kazí to už jen informace, že ještě do loňska (2024) byl vnitřek přehrady přístupný návštěvníkům, ale od letošního roku ji z rozhodnutí vlády návštěvníkům uzavřeli. Jako nepočítali jsme moc s nedomluvenou návštěvou, ale trochu jsme doufali. Je to naše jediná dutá přehrada, v Evropě je prý ještě jedna starší, ve Švýcarsku. Zatímco tu jako dutou navrhli, vypočítali a postavili kvůli poválečnému nedostatku materiálu, u nás ji navrhli jako plnou, začali stavět, zjistili, že jim chybí beton, tak KSČ rozhodlo, že když to drží jim, nám musí také. Bylo tam i pár fotek ze zkušebního naplňování. Vzhledem k nejistotě ani nezakryli vnější plášť přehrady. Pokud by praskla, byl by to zbytečný materiál. No prostě mazec. Trošku mi přišlo líto, že do ička moc lidí nechodilo. Většina se zasekla u občerstvení na parkovišti, max prošli po hrázi a frčeli dál. Snad ji ještě někdy zpřístupní, protože procházet se uprostřed té obří hráze, když člověk ví, kolik vody je na jedné straně, když se může podívat dolů i nahoru a zírat na tu masu betonu, musí být prostě bomba.

Od Flájí jedeme pořád podél hranic, krajina se porůznu mění, líbí se mi březové háje i nekonečné louky s výhledy do krajin. Zastavujeme ještě u Vápenky v Háji u Loučné pod Klínovcem (to je ale komplexní název), trošku protáhneme nohy a probíráme, jak bychom obohatili společnost (a sebe), pokud bychom se probudili v minulosti. Já bych fakt chtěl elektřinu, ale je to složité. Lapi by na to šel přes chlazení pomocí expanze plynu. To a k tomu ještě ta správná místa, co kde těžit. Shodujeme se, že jsme rádi za současný technologický pokrok. Jen díky němu se máme, jak se máme. Životní úroveň nezvyšují poslanci, ale vědci a jen díky jejich práci různá zřízení různě úspěšně přežívají.

Hodina postoupila, tak vyrážíme na ubytování. Jedna poznámka k Bloncce (Royal Enfield 500 Classic, kdo by nepoznal). Cestování s ní je podstatně odlišné, od Rozárky (Suzuki ls650 Savage). Ta měla nádrž cca 11l a po 180km zpravidla přišla rezerva. Bloncka má 13.5l. Rezervu bohužel nemá, ale zato s ní pravidelně čerpám až po 300-350km, párkrát jsem se dostal i ke 400km. Takže zatímco loni jsem měl tour-de-čerpací stanice (cca 4 - 5 čerpání za den), letos stačí zajet na benzínku jednou za pár dní. Chybí mi sice manuální přepínání rezervy, ale v podstatě o benzínu na Enfieldu nepřemýšlím.

Penzion na nás dýchl atmosféru minulého režimu. Nebo to byl snad kouř cigarety pana domácího? Pokoj pěkný, růžový, prostě jak pro dva drsňáky. Vedro na padnutí se podařilo do večera trochu vyvětrat, sprcha i záchody na chodbě přišly vhod. Jsme opět lidé. Prošli jsme si trochu Horu svatého Šebestiána, taková příjemná vesnička s moc hezkým náměstím (na kterém náš penzion stojí) a uleháme. Zítra jsme nahlášeni na bunkr Jasyr s nějakou bandou zde z motorkářů. Počasí má být všelijaké, ale to hold večer nevykoukáme.

• Ujeto: 232km
• Čas trasy: 9:07
• Čas pohyb: 5:48
• Průměrná rychlost: 26.8km/h (procházka po Flájích, vápence, …)

Sobota - Jasyr

Postele jsou pohodlné, ale ten výhled oproti včerejšku, nic moc. Přesouvám se do kuchyňky a snídám. Čekám nekonečné hodiny, než se vzbudí Lapi a hypnotizuji počasí. Zároveň kontroluji událost na motorkářích, jak to vidí ostatní. Žádné odpovědi na dotazy, počasí se porůznu vyvíjí a Lapi nevstává. Upozorňoval jsem jej včera, v kolik nejpozději musíme vyrážet. Jsem dochvilný a Lapi nesnáší jakoukoliv formu popohánění. Nejspíš zmokneme, ale snad jen po cestě a pokud vyrazíme ve vhodnou dobu, jen nás to lízne. No, nevyrazíme, tak si preventivně beru nepromok a místo pěkné, klidné vyjížďky sprintujeme po hlavní na jih. Mrholení se mění na drobný deštíček, ale nepromok ani nebyl potřeba. Otepluje se a já lituji nepromoku. Není čas zastavovat. Už jedeme podél Vojenského újezdu Hradiště, hlavní silnici vystřídaly uzounké spojky mezy vesničkami, jen ten zákaz vjezdu za X kilometrů kazí náladu. Už tam pomalu máme být a na stránkách mají prohlídky pouze "po domluvě". Tohle jsem opravdu chtěl vidět a už je tu zákaz vjezdu asi půl km před naší odbočkou. Silnice vypadá dodělaně, je sobota, jedeme dál. Odbočujeme na horší a následně ještě horší kamenitou cestu do kopce. Nečekám, jedu napřed. Ocitám se u bunkru, ale žádné motorky ani motorkáře nevidím. Zmateně se ptám chlápka v maskáčích. Ano, skupinu očekávají, ale ještě nepřijela a neozývá se. To už doráží i Lapi a tak se přidáváme k jiné skupině, která právě začíná.

Bunkr určitě stojí za návštěvu, chlapi jsou srdcaři a moc pěkně o něm hovoří. K vidění je toho zde opravdu hodně. Těší mě, že nikdy neposloužil původnímu účelu – tj. velení v případě III. světové války. Podobné bunkry stojí ještě někde v Polsku a Maďarsku. Teoreticky to prý měli stavět pouze v noci a vždy na den zakrýt bednami munice, jako krytí. Lapi na to kouká úplně odvařenej, jak rychle taková věc může zastarat. Tento objekt je tak nízko pod zemí, že by v dnešní době nepředstavoval žádnou překážku. Ale hotový byl asi rychle a měl i část pro KGB, která prý snad (či spíše bohužel) využívána byla.

Motorkáři nakonec dorazili, ale s výrazným zpožděním. Jsem rád, že jsme šli s předcházející skupinou. Ale stihli jsme se i pozdravit. Dokonce odjeli dříve, než my :-).

Koukáme na počasí, západ bude pod deštěm (jeden z volitelných cílů bylo spát u Aše), tak to vezmeme do Šluknovského výběžku. Zaujala mě tam jedna tenoučká, klikatá vlásenka. Snad to nebude cyklostezka. Lapi šikovně naklofá pár bodů do navigace, žádný velký cíl, prostě vyhnout se městům, pošudlat to různými kraji a kecat přes kecafony. Něco jako sedět v hospodě, jen bez chlastu, o to s lepším výhledem.

Když vše vykoukáme, zastavíme na oběd v Podbořanech (restaurace Růže) na zahrádce. Pobaví nás gang skútrařů, kteří se komprimují u kraje cesty a následně zde i obědvají. Jejich kápo je fakt obří.

Křižujeme Žatec a jak pokračujeme dále obdivujeme důlní stroje na Mostecku. Za Teplicemi nás zaujme štola Svatý Martin, ale z provozních důvodů mají zavřeno. CHKO Labské pískovce nabízí zajímavější svezení (podle mě), v Děčíně shání (Lapi) něco na večeři. Následná cesta skrze NP České Švýcarsko je opět úchvatná, ty pidi silničky a nekonečné vesničky jsou sice v autě za trest, na moto se situace výrazně mění. Hlavu by si člověk ukroutil z té nádhery.

Čas běží, já začínám být opět nervózní ohledně střechy nad hlavou. Tu nejistotu nemám rád, v Norsku bylo všude volno, tady je tak nějak plno. Jak se ale blížíme k hranicím a zároveň opouštíme profláknutá území, čas přestává plynout. Ráj nacházíme přesně tam, kam jsem ráno na mapě zabodl prstem. Pravda, zkontrolovali jsme ještě jeden turistický přístřešek, ale byl k němu vjezd zakázán a na přespání nebyl úplně vhodný. Vrátili jsme se tedy na **to** místo a na kraji louky jsme (čti já stavěl, Lapi pil pivo) rozvinuli stan (abych ho nehanil myslím, že jednou rukou podržel stanový prut). Vedle byly klády, takže o posezení bylo postaráno. Obloha se zbarvila do fialova, pak do temně modra až úplně zčernala. Mezi mráčky prosvítalo pár hvězd, nikde ani živáčka jen sem tam zvuk nějaké zvěře.

• Ujeto: 252km
• Čas trasy: 9:47
• Čas pohyb: 4:49
• Průměrná rychlost: 52km/h

Neděle - rozloučení

V 6:30 jsem již venku a koukám na tu nádheru. **Tohle** je přesně co mě učarovalo na wild-campingu. To se v hotelu, chatce, ale ani v kempu nezažije. Sluníčko vás polechtá na noze, vylezete ven, kde se vám obří slimák producíruje okolo boty. Brouzdáte se ranní rosou, za stanem vidíte daňka, druhého, třetího, celé stádo. Paprsky světla dopadající na překrásné, chromované mašiny stojící v trávě, jemné pavučiny mezi rostlinkami a v duchu se vám rozprostírá nekonečný klid. Lapi má ještě půlnoc, vyrážím na obhlídku. Příjezdová cesta má dokonalý asfalt, šířka tak tak na jedno auto, klikatá jak sprintující had a je lemovaná urostlými stromy. Zpět to beru loukami. Věci mám impregnované a tak nejsem ani nějak přehnaně mokrý. Elektrický ohradník vypadá nefunkčně, tak jej přeskakuji a pomalu se dostávám zpět na "naši" louku. Potkávám ještě stádo srnek. Zvednou hlavy, ale brzy pokračují v debužírování. Poslední část je skrz křáky nad půl těla. Nějak to proskáču a s úsměvem koukám, jestli už ten noční tvor vstal. No, vzhůru (už) je.

Extra plán nemáme, ale když už jsme takhle vysoko, vyrazíme na nejsevernější bod ČR. Ještě je chladno, chybí mi vyhřívané rukojeti (už jsou objednané, ale když mně se žádné jiné než Daytona 4 s otočným vypínačem nelíbí a ty v tomto rozměru nikdo standardně nedováží). Příhraničí je krásné, vyhlásili jsme rádiový klid a kocháme se přírodou. Cca 2km od bodu je zákaz vjezdu. Chtěl jsem tam zajít, ale nechci zdržovat. Škoda, že mi Lapi neřekl včas, jak dlouho si bude "chvilku" vypisovat s přítelkyní, bejval bych si tam mezitím zašel.

Přejedeme do Krásné Lípy, kde zastavíme na pozdní snídani (či předoběd) v kavárně u Frinda. Vedle mají Mana čokoládovnu, pokusím se dovézt něco dětem i Aličce. Poté, co si Lapi dořeší tele-komunikaci, diskutujeme možné trasy. Rádi bychom ještě cestou pokecali, tak nakonec volíme líznout České Švýcarsko, skrz Lužické hory a na Kokořínsko a až do Dolního Slivna. Odtud se Lapi dá na své milované dálnice a já něčím tenčím na Vysočinu.

Trasa je vytyčena, stroje nakopnuty a my už zase máme oči navrch helmy z té nádhery. V Českém Švýcarsku projíždíme (opět) krajinou jak z pohádky o zlé černokněžnici, očividně tu řádil kůrovec. Má to ale něco do sebe, příroda si prostě poradí se vším. Já jsem v sedmém nebi, Lapiho Šédě tyto zatáčkové cestičky tolik nesedí, ale překonává se. Ten výhled za to stojí (snad i jemu). Komunikátory jsou jednoznačně suprová věc, nemusíme ani zastavovat, prostě nasáváme atmosféru a užíváme burácení motorů. Je krásné, jak moc se může krajina i na takto relativně krátkém výletě měnit. Nemá asi cenu vyjmenovávat, co vše jsme viděli. Alespoň já totiž spíše než na detaily hleděl na ty proměny a na tu pozitivní energii, která mnou prostupovala. Tento den byl jednoznačně nejlepší, ač jsme v podstatě jen jeli a povídali.

Už je tu Dolní Slivno, zastavujeme na návsi ve stínu, hodnotíme výlet, fotíme se a každý nastavuje svojí sólo trasu domů. Moc to neřeším, přidám něco bodů, abych se vyhnul jakékoliv větší silnici. To se mi daří a cesta domů mi příjemně ubíhá. Jen na jednu čůrpauzu jsem zvolil vyloženě riskantní sjezd do pole. Byl jsme ale už totálně žíznivý a pár předchozích míst se mě nezdálo. Nebylo tak zbytí. Bloncka je ale stavěná na lecjaké terény, ale teda v tom krpálu a vedru jsem opravdu kickstarter nepoužil.

• Ujeto: 271km
• Čas trasy: 5:30
• Čas pohyb: 3:07
• Průměrná rychlost: 44km/h

Zhodnocení

Wild-camping Lapiho neučaroval, mě přijde v podmínkách ČR realizovatelný, ale spíš v pohraničí. Na severu jsem se při něm cítil lépe. Letošní výlet byl dost jiný, ale nakonec moc fajn. Začátek byl takový nejasný (málem jsem jel sólo), ale nakonec se podařilo a každý den byla nálada o něco lepší. Doufám, že příští rok to bude o den až dva delší. Kam je více-méně jedno. Všude se najde něco krásného na zkoumání a když má člověk pod sebou vysněný stroj, neřeší, jestli jede po rovině, nebo do kopce.

Část videa 4:33 - 7:25 je o této cestě:

• Ujeto: 1105km
• Čas trasy: 36:07
• Čas pohyb: 21:41
• Průměrná rychlost: 41.1km/h
• Převýšení: +13100/-13270
• Min výška: 130mnm
• Max výška: 893mnm
• Max rychlost: 100km/h
• Čerpáno: 9.95+8.02+8.84+7.87=34.68l
• Cena: 317.4+267.8+294.4+266.8=1146.4kč
• Ubytování: 450kč
• Jídlo: 600kč
• Cena celkem: 2200kč

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE