Podél severo-západních hranic do Aše

V roli tatíka od mladé rodiny a prací dost vytíženého člověka, nemám obecně čas na nic – a pokud jde o motorku, na tu je problém se urvat byť i jen i na pár hodin. O to víc jsem si slíbil vložit do pěti po sobě jdoucích dní, které se mi úplně volné a bez povinností otevřely v předposledním srpnovém týdnu roku 2012. Plán vznikl v mžiku – a byl jasný. Z rodného Orlického podhůří najedu k hranicím na severo-západním konci Orlických hor a budu je (nenásilně, co cesty dovolí) lemovat až do špičky Ašského výběžku. Pojedu sám, bez kompromisů, bez diskuzí. A tak se také stalo.

 Start ve středu 22.8.2012 ve 13:00 – směr Náchod a Hronov. Pryč z hlavní silnice a hurá směr Jestřebí hory – přes Chvaleč do Trutnova.  Odtud hned zase nahoru, směrem hornické městečko Žacléř a pak kolem tvrze Stachelberg dolů na hlavní tah pod Krkonošemi (bohužel, Krkonoše příliš motorkářského toulání po kopcích nedovolují). Následuje Vrchlabí, za ním nahoru na Vítkovice a do Rokytnice nad Jizerou. Cíl prvního dne je Harrachov a noc v místním kempu, s denním nájezdem 193 km.

 Brzo ráno start a hurá směr Jizerské hory. Kolem vodní nádrže Souš, krásnou, lesy lemovanou silnicí do Frýdlantu. Odtud po kopečkách kolem Lysého vrchu, směr hrad Grabštejn a pak směrem na Jablonné v Podještědí. Dál následuje Svor a krásné Lužické hory.

Projedu romantickým údolím přes Kytlice na Českou Kamenici a v plánu mám návštěvu bývalé podzemní továrny, kde za II sv.v. byly vyráběny díly na Messerschmitty Bf 109. Bohužel, nějak jsem se netrefil do návštěvního plánu této „památky“. Nevadí – jedeme dál. Líznu spodní část Českého Švýcarska a jsem v Hřensku – v místě, kde Labe opouští Českou kotlinu. Kolem sádrových trpaslíků a nočních „klubů“ mířím na Děčín, kde jen přehoupnu největší český tok na druhý břeh – a už se mi otevírá kraj Labských pískovců. Vezmu to příhraničními silničkami přes Tisou na Cínovec a se sluncem klonícím se k západu sjíždím do městečka Osek, kde v kempu trávím druhou noc. Nájezd právě uplynulého dne je 274 km.

 Ráno žádné velké vychrupování. Kemp budím bubláním svého Bonnevillu a mířím na snídani do Litvínova. Odtud prokličkuji na okraj mostecké uhelné pánve a zpod zdí zámku Jezeří (na který jsem se pak také vyběhl podívat) poznávám, co to znamená povrchová těžba hnědého uhlí. Pohled do smogem naplněné kotliny, skutečně připomínající kráter v měsíční krajině, je víc než smutný.

 Nechávám tedy tuhle poušť za sebou a hurá zase do kopců. Čeká mne rozhledna na Hoře Svaté Kateřiny (s trochu děsivým výhledem na stavbu kolem běžícího plynovodu) a pak děravá lesní silnička přes Kalek k hraničnímu přechodu na Hoře Svatého Šebestiána. Přes čáru namířeno nemám. Zůstávám ve vlasti a dám si vynímečně pár kilometrů po hlavním tahu, až na okraj Chomutova - a pak silnicí kde „stopují“ snědá děvčata mířím ke krásné zřícenině hradu Hasištejn.

 V druhé půlce dne byla v plánu návštěva muzea v obci Kovářská, věnovanému letecké bitvě, jenž proběhla nad Krušnohořím 11.9.1944 a kde během pár desítek minut k zemi padlo před 50 letounů – počínaje létajícími pevnostmi B-17 a Mustangy na jedné straně, po Messouny Bf 109 a Focke-Wulfy FW 190 na straně druhé. Bohužel – fakt že byl pátek a muzeum otvírá jen v sobotu a neděli, mým plánům příliš do noty nehrálo. Prohlídka se tedy omezila na jedinou, výbuchem pokroucenou podvozkovou nohu, ležící před hlavním vchodem do muzea.

 No co, frčím tedy dál! Následuje výjezd na vršek Klínovce (1243 m. n m.) a pak cesta přes Boží Dar do Jáchymova, kde se před chvilkovým deštěm schovávám při prohlídce uranové Štoly č.1 – místa někdejších těžkých chvil režimem lapených politických vězňů. Následuje kratičké nakouknutí na místní zříceninu Šlikova hrádku a pak zase vzhůru do krušnohorských kopců - přes Abertamy směrem na Kraslice. V tohle úseku jsem svojí osamocenou jízdu na chvíli zpestřil přilepením se na dva týpky na stopětadvacítkových Yamahách, kteří si stejně jako já užívali toulání po tomhle krásném kraji. Po několika dnech samoty bylo fajn prohodit pár slov a poznat, že jedeme vlastně stejnou trasu. V Lubech jsme se loučili se slovy „...však ze zítra beztak ještě potkáme v Aši..“ a já už jen sjel do kempu ve Františkových Lázních. Na tachometru ten den přibylo 242 km.

 Ráno zase neváhám a za svitu ranního sluníčka moje Bonnie vrčí dál. Cesta do Ašského výběžku vede přes hrad Seeberg a pak už následuje snídaně na parkovišti obchoďáku v Aši. Zde se samozřejmě potkávám s dvojicí stopětadvacítkářů ze včerejška a v žertu si stanovujeme další místo srazu na šumavském Lipně (bohužel zůstalo jen u slov) a já frčím dá – směrem k nejsevernějšímu bodu České republiky. Cestou ještě nevynechám prohlídku zříceného hradu a zámku Neuberk a kratičký přejezd do německého městečka Bad Elster (sakra, musím se přece do toho „dojčlandu“ aspoň mrknout, ne?). Pak už ale směr městečko Hranice a víska Trojmezí – bod vzájemně od sebe dělící Sasko, Bavorsko a vlast naši. Tak – západněji to v Čechách už nejde. Je čas se otočit – jedu zpět, jedu domů.

 Cesta zpátky na východ vede přes Cheb. Z hlavní silnice ale opět rychle mizím, směrem na Lázně Kynžvart. Odtud si to krásným klikatícím-se údolím mířím na Bečov nad Teplou, do místního muzea historických motocyklů. Hmm, tohle za návštěvu stálo! S podvečerním sluncem v zádech pak přes Bezdružice kličkuji ke krásné zřícenině hradu Gutštejn a se setměním den končím v kempu u vodní nádrže Hracholusky, nedaleko Stříbra. Nájezd předposledního dne výletu je 236 km.

 A je tu neděle a s ní etapa závěrečná. Opět brzký ranní start a po snídani před obchoďákem ve Stříbře přesun do vísky Zruč u Plzně, kde se nalézá „Airpark“ - úžasná soukromá sbírka letecké i pozemní techniky otce a syna Tarantíkových. Sakra – klobouk k dolů před těmito dvěma pány! Někdo sbírá známky – někdo letadla a tanky. To co ale za roky své činnosti tihle dva nadšenci shromáždili – a co dávají fandům jako já k nahlédnutí a osahání (a to doslova), je prostě úžasné. Kdepak jinde má našinec příležitost sednout si třeba do MiGu-21, hejbat si s tou spoustou čudlíků, páček a tlačítek, a vžít se do role bojového pilota, řítícího se nadzvukovou rychlostí k plnění svého bojového úkolu.

 Tři hodiny, které jsem v Airparku strávil, byly stejně málo – ale nedá se nic dělat. Dnes mne čekají doma – a to je na až druhé straně republiky.  Výlet končí – valím k nám pod Orlické hory. Cestou ještě stihnu chvilkové zastavení v Křečovicích – tedy filmové Vesničce střediskové, ale pak už nonstop přesun do údolíčka pod „skoro rodným“ hradem Potštejn. V podvečer Bonnie zastavuje před svojí domácí garáží, s denním nájezdem 340 km. Za pět předchozích dní se holka pěkně proběhla! Na jejím počítadle od chvíle odjezdu naskočilo o 1287 kilometrů více.

Hmm, pěkně jsme si spolu tenhle „výlet za hranice všedních dní“ užili. Teď zas musíme zpátky do řady, zpátky do procesu....

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE