Podél severních hor, dva skoky na Slovensko a Vysočina

Tak už je to znova tady. Po roční pauze motovýlet, který by na moje poměry měl být zaznamenán. Ne, že bych v minulém roce nejezdil nebo že bych nepodnikal společné jízdy, ale byly to spíš jednodenní záležitosti. Podnikli jsme i třídenní ježdění, ale jelikož to bylo většinou kolem komína nebo se jednalo víceméně o technický přesun z místa A do místa B, nejednalo se o typický mototrip. Ani ostatní potenciální účastníci výletu nezaháleli a trénovali, případně vylepšovali stroje nebo alespoň uvažovali o tom, že by mohli jednou za uherský rok vytáhnout motocykl z garáže... Toliko úvodem a posuňme se konkrétním směrem kupředu.

Jádrem týmu jsem byl já a kolega Honza, se kterým občas vyjedeme po práci na výlet. Již před dvěma lety se účastnil části našeho výletu a byla to pro něj první delší cesta na motorce. Letos se stal tahounem týmu s jednoznačně nejvyšší motivací. Dál jsme počítali s tátou, který by rád opět někam na východ a při té příležitosti si prohlédl muzeum v Kopřivnici. Prvořadý cíl byl tedy dán a začalo plánování. Chtěli jsme jako vždy využít prodlouženého víkendu na začátku července a společně s pondělní dovolenou jsme získali pět dní a páteční odpoledne jako bonus. Jak se přibližoval termín výletu, došlo k nějakým organizačním změnám, kdy se tátovi nahromadily nějaké povinnosti, a výlet proto musel odpískat. Naopak jsme nalákali kolegu z práce alespoň na jednodenní vyjížďku po Vysočině a mohli jsme tak stanovit základní obrysy tratě s využitím některých záchytných bodů pro noclehy.

Se startem jsme počítali v pátek odpoledne v Praze s přesunem do Turnova nebo Jablonce dle momentální situace. V sobotu bylo v plánu jet nejprve na sever do Kořenova a pak podél Jizery do Jilemnice a dál po silnici 14 do Náchoda. Z Náchoda přejet Orlické hory a dojet na nocleh do Litic nad Orlicí. Nedělní program se stával ze silnice 11 od Litic až do Opavy s odbočkou na Červenohorské sedlo. Z Opavy pak nějakou vhodnou cestou na Horní Bečvu. V pondělí jsme chtěli několikrát prokličkovat česko-slovenskou hranici a projet cikcak hraniční průsmyky. Dále si projet známé Buchlovské kopce a zamířit na Pálavu do Klentnice. V úterý jsme se chtěli podle momentální situace a nálady nějak přesunout do Nového Rychnova na Vysočině, kde má Honza chalupu a ten plán už byl ponechán rozhodnutí na trati, abychom taky měli po večerech co vymýšlet. Zakončení výletu bylo plánováno někde na Vysočině s individuálním rozjezdem domů. Někde tam se k nám měl připojit kolega Víťa, který měl na starosti především vyjížďky po Vysočině, čímž jsme měli pokrytou tu navigační stránku cesty.

Opět nevynechám informace o našich motocyklech. Já tradičně na Multistrádě 620 a Honza se svým Triumphem Thunderbird Sport. Tátova koloběžka Sachs 125 bohužel chyběla, ale zastoupit ho měl Víťa s Jawou 640. To je samozřejmě velmi žádaný kus do sestavy, protože kromě jisté barevné sladěnosti, která bude patrna na fotkách, slibuje tento stroj i napětí příběhu v nenulové pravděpodobnosti, že dojde k závadě na technice :-) Náš příběh má díky tomu zaděláno na velký ohlas u čtenářů! Co víc si přát, ne? Dalším posunem pro nás s Honzou byl společný nákup motoválců Louis (díky Motozemi za vstřícný přístup a efektivní domluvu), kterými jsme chtěli odlehčit našim zádům od batohů a konečně cestovat víc jako motorkáři. Naše cesta se tedy rovnou stala jakousi testovací jízdou pro nová zavazadla. A konec řečí, sedáme do sedel!

No tedy úplně do sedel ne. Pracovní týden před výletem jsem chtěl přijet do Prahy po ose a v pátek s Honzou přesun na sever proložit nějakou zahřívací tratí. Ale poněkud pršelo, předpověď včetně pátku taky nevypadala nejlíp, takže jsem v klidu přesedl do auta, protože by to byla zbytečná křeč. V průběhu týdne bylo víc a víc jasné, že to bude křeč i v pátek, proto jsme odjezd posunuli na sobotu s tím, že sraz bude v Turnově. Alespoň jsme stihli zabalit a namontovat na motorky nová zavazadla, namazat řetězy a psychicky se připravit. V sobotu ráno jsme posunuli čas na pozdější hodinu, protože vše z minulé věty jsem alespoň já prováděl až ráno po snídani.

Sraz byl u mojí sestry v Turnově. Zrovna skládali s tátou dřevo. Přijeli jsme k hotovému a dostali jsme oběd. Nabídli jsme jim, že takhle pomůžeme i příště a pak už jsme raději vyrazili. Na první kilometry vedly po silnici 10 do Železného Brodu. První známější úsek Železný Brod – Držkov jsme absolvovali s běžným provozem, tedy žádná pila (ne, že bychom tímhle stylem někdy jeli). Ale oproti loňsku, když jsem to tam byl Honzovi ukázat, to bylo podstatně lepší. Před rokem tam totiž dělali čerstvý mikrofiniš a silnice byla plná štěrku a v některých místech byla ještě zfrézovaná. Dále jsme se přesunuli přes Tanvald do Kořenova. Úsek mezi Tanvaldem a Kořenovem má taky pár hezkých zatáček a ty už jsme si mohli užít mnohem lépe, protože jsme si chytře přejeli na začátek kolony před kyvadlovým semaforem v Desné. A i když to je pro mě úsek přímo za komínem, tak jsem si ho takhle prázdný asi nikdy předtím neužil. Vida, první highlight dnešního dne! Přes Kořenov jsme dojeli na Mýto a pokračovali podél Jizery směrem do Jilemnice. Osobně mám pocit, že na téhle silnici se snad bude pracovat do skonání věků a že nikdy odtamtud semafory nezmizí. Letos to ale bylo relativně v pohodě. Za Mýtem asi 2 km nepříjemného povrchu se štěrkem a pak už pohoda s jedním semaforem někde před Poniklou. Motorkářsky je to ale vděčný úsek, neznalým doporučuji.

U Horní Sytové se zásadně mění charakter silnice a z klikaté zábavy se stává přímější cesta Podkrkonoším směrem do Trutnova. Ono to zas tak monotónní není, ale je potřeba změnit styl jízdy, což může být během delší cesty vlastně osvěžující. První zastávku jsme měli ve Vrchlabí na pumpě. Jen co zastavíme, hlásí se ke mně ducatista z Turnova, že poznává mojí Multistradu z mých minulých cestopisů a že bydlí pár ulic od táty. Tímto ho velmi zdravím a děkuji, že mi dopřál chvilkového pocitu celebrity. Mimochodem to na Honzu udělalo dojem. Už jsme notný kus od domova, zastavíme na první zastávce a hned mě obklopují fanoušci :-) Taky se sem nahrnula spanilá jízda srazu kabrioletů Mazda MX-5, kterou jsme byli tak překvapeni, že jsme si nepořídili ani jednu fotku.

Cesta mezi Vrchlabím a Trutnovem je celkem rovná a asi nepotřebuje zvláštního komentáře, kdyby zde nebyla jedna obec – Rudník. To je takové zjevení uprostřed rutiny. A podotýkám, že k plné zábavě naprosto stačí dodržovat rychlostní limity. Není mnoho obcí, jejichž průjezd vykouzlí motocyklistovi úsměv na rtech. Do Trutnova to je již kousek a chvíli se motáme provozem ve městě. Je teplo a těšíme se, že už budeme za městem. Oproti minulým rokům jsem dospěl ve své výbavě k funkčnímu držáku na mobil (díky Ježíšku), takže konečně nebloudíme, ale místo toho bojujeme s navigací (ale přesto je to posun). Za Trutnovem začíná opět zábavnější část silnice číslo 14, která si udrží tyto kvality až do Náchoda. Stavíme ve Rtyni v Podkrkonoší na pumpě, kde mají kromě jiného zařízení i malou rozhlednu a z ní si fotíme panorama s Krkonošemi na horizontu.

Přijíždíme do Náchoda a řešíme drobný navigační problém, kterým je snaha se dostat přes zavřený úsek na Dobrošov. Oficiální objížďka, po které jsme chvíli jeli, je moc dlouhá a vede nás příliš mimo náš směr, proto se vracíme a s pomocí místních se prokousáváme ulicemi k Dobrošovu. Už když jsem těmi uličkami projížděl, tak jsem pochopil, proč je objížďka vedena oklikou. Naše zkratka vede rezidenční částí a místní obyvatelé by se z toho provozu museli zbláznit. Snažíme se proto moc nedělat randál a nenápadně zmizet.

U Dobrošova stavíme na parkovišti. Na výšlap se nám moc nechce, tak fotím z dálky pevnost a za chvíli pokračujeme dál. Už jsme v kopcích, silnice má krásný povrch a kromě jednoho autobusu nás nic neomezuje. Ještě se zastavujeme u fotogenické rozhledny na Šibeníku, která je postavená na bývalé větrné elektrárně. Pokračujeme přes Nový Hrádek do Olešnice v Orlických Horách. Tady navštěvujeme pivovar Agent za účelem občerstvení a nákupu zásob piva na večer, protože bychom na návštěvu neměli přijet s prázdnou. Pivovar má výborné pivo a nabídku jídel bez cen. V současné době rekordní inflace se ceny těžko hodnotí, ale bylo to pro nás poněkud překvapující. Každopádně jsme byli celkem objektivně uspokojeni ve svých potřebách a zakoupili jsme jednu petlahev piva, protože nás po cestě čekal ještě nejméně jeden pivovar a chtěli jsme přivézt různé vzorky. Navíc kapacita našich válců (těch na zavazadla) byla sice velká, ale ne nafukovací.

Další cesta vedla přes Sedloňov, kolem Velké Deštné na Orlické Záhoří a do Neratova. Zde je známý poutní kostel a jeho zvláštností je prosklená střecha. Sesedli jsme z motocyklů a vydali se na prohlídku. V kostele zrovna probíhaly nějaké stavební práce, ale i tak to bylo pěkné. Po prohlídce kostela jsme chtěli nakoupit v místním pivovaru další vzorky piva a ouha... Měli už zavřeno. Úplně jsme totiž zapomněli na čas. Krátkým pohledem do aplikace s minipivovary jsem zjistil, že pivovar v Žamberku v pohodě stihneme a vydali jsme se k sestupu z hor cestou vedoucí přes Mladkov. Není to úplně v přímém směru do Litic, ale tahle zajížďka za to stojí. Odměnou nám byly krásné utažené zatáčky, které jsme si s nadcházejícím večerem a bez provozu mohli plně vychutnat. Pak otočka směrem na Pastviny a svižnou a rytmickou jízdou proti zapadajícímu slunci jsme se ocitli v Žamberku. Zastavili jsme v pivovaru a dokoupili tři petky místního ležáku, abychom pokryli odhadovanou večerní spotřebu. Při dotazu na kvalitu onoho piva jsme od prodávající slečny nedostali jednoznačnou odpověď. Zdálo se, že pivo nepije. No, ochutnáme a uvidíme...

Poslední úsek do Litic už byl jen krátkou epizodou a za pár minut jsme již ukládali své stroje do přístřešku pod litickým hradem u břehu Divoké Orlice. Čekali nás kamarádi s rozjetým grilem a s povlečenou postelí. Večer to byl příjemný. Pouze se ukázalo, že žamberský produkt není z nejlepších. Později večer došlo i na otevření amatérské hvězdárny a krátkou prohlídku noční oblohy. Pak už jsme šli na kutě a mohli si do pomyslného deníku napsat prvních společných cca 250km (nepočítám individuální km do Turnova).

Ráno jsme nespěchali se vstáváním. Za prvé nejsme úplně ranní ptáčata a za druhé naši kamarádi taky ne, což podložili ostrou žádostí o ranní klid alespoň do deváté ráno. A tak jsme se sešli u snídaně někdy kolem desáté. Vzhledem k tomu, že původní plán tratě byl stavěný na stopětadvacítku, neměli jsme ani nějaký zásadní důvod spěchat a vlastně celý výlet zatím mohl probíhat v uvolněném tempu. Při snídani jsme si všimli, že naši hostitelé čerstvě vypleli celý chodník a že jsme opět přijeli k hotovému (jak se pomalu stávalo naším zvykem, neboť takový je v podstatě úděl motorkáře - objevit se a zase včas zmizet). Tak jsme jim nabídli, že tímhle způsobem pomůžeme i příště.

Kvalitu této nabídky ohodnotil místní (jinak velice milý) papoušek čerstvým exkrementem na mém rameni. K tomu už nebylo moc co dodat. Poděkovali jsme za nocleh a jídlo a vyrazili na cestu. V Žamberku ještě doplnění nádrží a teď už jsme se jen soustředili na cestu do Šumperka. Kdybyste to letěli s letadlem, zjistíte, že musíte přeletět tři příčné hřebeny, které se postupně snižují. První z nich je Suchý vrch, který je ze západní strany specifický hravými zatáčkami v nenápadném stoupání. Klesání směrem na východ do Červené Vody je pak mnohem prudší a jsou to cik cak ostré serpentiny kombinované s rovnými traverzovými úseky. Druhý hřeben považuji za nejpestřejší. Jedná se o úsek mezi Bukovicemi a Bušínem. Každá zatáčka je jiná a každá stojí za to. Škoda jen, že jsme se tu setkali s překážkami a s provozem. Třetí hřeben už nestojí moc za řeč, to je pouhý přejezd Bludovského kopce (ovšem co by za to někde mezi Prahou a Mělníkem dali, že?).Tuhle silnici už mám mnohokrát projetou, přesto je to pokaždé trochu jinak. Kdysi jsem zde projížděl na Babettě, potom o mnoho let později s tátou na stopětadvacítce a naposledy zase s tátou už na Multistrádě. I letos to bylo jiné, ale opět stejně zábavné.

V Šumperku jsme zastavili u pumpy vychladnout a trochu se občerstvit. Bylo vedro a čerstvé síly jsme potřebovali. Čekalo nás totiž Červenohorské sedlo. Ne jako část cesty, ale vyloženě jako atrakce, kam jsme si naschvál zajeli. Také jsem věděl, že tam dneska bude Sylwester Wojtowicz – polský fotograf známý také jako MotoKadr, který pořizuje fotky projíždějících motorkářů a ti si pak můžou koupit svoji kvalitní fotku v krásném prostředí a v efektivním náklonu :-) Červenohorské sedlo asi není potřeba zvlášť představovat. Je to ryzí zážitek pro motorkáře, která snad žádného nemůže nechat chladným. V takový krásný nedělní den, když jsme tam zrovna byli my, jsme si připadali jak na sjezdovce. I řidiči osobních aut to chápali. Při pohledu zvenku na tyto plechové mnohostěny bylo nějakým způsobem zřejmé, že se tu cítí nepatřičně a veškerým svým manévrováním vyjadřovali respekt těm, kterým dnes ta silnice zjevně patří. Dali jsme to sedlo třikrát nahoru a dolů, než jsme se dostatečně pobavili a taky téměř odstranili poserpruhy na svých pneumatikách. Honza to skromně okomentoval slovy, že tam jsme jeli jako žáčci, ale odtamtud už jako profesoři :-)

Den však pro nás ještě nekončí a čeká nás další krásná cesta dál po jedenáctce až do Opavy. Vracíme se tedy do Petrova nad Desnou a navazujeme opět na jedenáctku a stoupáme na sedlo Na Skřítka. Potom pokračujeme neskutečně malebnou krajinou a pestře klikatou silnicí na Bruntál. Úsek mezi Rýmařovem a Bruntálem považuji díky tomu snad za nejkrásnější z celé jedenáctky. Před Opavou se silnice narovnává a my vjíždíme do města. Honza obdivoval architekturu, a já pro změnu pustil slečnu, která možná chtěla přejít na druhou stranu, až do mě Honza málem vletěl. Toto se v Opavě motorkářům snadno může stát, pokud mají rozdílné pohledy na akutní estetično. Hned za městem stavíme na pumpě k důkladnějšímu odpočinku. Máme za sebou celou jedenáctku, Červenohorské sedlo a ještě musíme do Beskyd. Takže svačina, kafe, Honza jde i ven z bot a odpočíváme. Většinu cesty dál mám najetou z jednoho z minulých výletů, takže přibližně tuším, co nás ještě čeká.

Po zasloužené pauze vyrážíme po silnici 57 do Nového Jičína. Je to další hezká silnice, zvlášť v těch starších klikatějších a také zalesněnějších úsecích. Za Novým Jičínem pokračujeme na Hodslavice a zde odbočujeme na Frenštát pod Radhoštěm. Z Frenštátu si užíváme hezky členitou silnici do Frýdlantu nad Ostravicí. Kousek za Frýdlantem zastavujeme v Ostravici, kde mám již vyzkoušený pivovárek, ve kterém vaří výborné pivo. Bereme dvě petky a těšíme se vlastně na poslední pěkný úsek dnešního dne – silnici kolem vodní nádrže Šance na Horní Bečvu. Silnice je téměř bez provozu a dáváme si ji v příjemném tempu, na rovinkách za to trochu taháme. Chceme už být v cíli a taky nás to takhle baví. Přijíždíme do Horní Bečvy a míříme do kempu. Všechny chatky mají plné, ale nechají nás přespat za drobný poplatek pod střechou v bufetu. Jen budeme muset počkat, než zavřou. To nám nečiní žádné potíže. Za prvé tu mají jedny z nejlepších klobás, které jsme kdy jedli, za druhé tu mají slušné pivo a za třetí nás to nestojí životní úspory. Pozdější večer trávíme ve společnosti dvou místních štamgastů, z nichž už pouze jeden je schopen artikulovat. Ten, který to ještě dokáže, nám vypráví o své těžké práci v lese a také o tom, že oba jsou motorkáři. On, že jezdí MX a ten druhý že enduro. Ten druhý přísedící v tuto chvíli ze sebe vydal jediné srozumitelné slovo za celý večer: „Suzuki“ (tedy aspoň si to myslíme). Zhruba po jedné hodině v noci nás opouštějí a my ještě testujme pivní zákusek z Ostravice. Byl výborný. Nedlouho poté rozkládáme spaní na zemi. Je teplo, sucho a já po chvíli spím jako poleno. Dnes máme za sebou necelých 350 km.

Ráno nás v osm hodin budí obsluha baru. Sklízíme spaní a zanedlouho nám dělají společnost první hosté bufetu. Než zabalíme spacáky a věci na motorky, mají v sobě už druhé pivo. Snídáme kafe a rohlík, děkujeme za azyl a chystáme se k odjezdu. Mezi hosty kempu jde okolo také malá holčička s tatínkem a ukazuje na oranžového Triumpha: „Jé, tati, to je hezká motorka!“ „To je angličan. Ten má volant na špatný straně.“ Tatínek u toho znalecky obdivuje absenci poserpruhů, které jsme včera náhodou obrousili na Červenohorském sedle. Ptá se, jak dlouho jezdíme a na to mu popravdě odpovídáme, že vlastně teprve začínáme. Odchází v němém úžasu... Podjedeme od našeho bifé, ohříváme motory a mažeme řetězy. Pak už nezadržitelně vyrážíme na cestu. Trochu nám dělá starosti počasí. Má přijít déšť a zdá se, že na Moravě se bude motat déle. Proto musíme být trochu ve střehu a včas reagovat na změny počasí.

Chceme vyrazit přes Makovské sedlo na Slovensko, ale ze všeho nejdřív si jako rozcvičku dáme Soláňské sedlo do Velkých Karlovic. Byl jsem tu před lety s tátou a chci vyzkoušet, jestli náhodou na Soláňském sedle neudělali nový povrch, který by z něj učinil vyhledávaný motorkářský úsek. No, neudělali. Takže hned z rána jsme absolvovali masáž zadnic, který nás alespoň dostatečně probudil. Z Velkých Karlovic jsme již na lepším povrchu vystoupali na Makovské sedlo a vydali se na Slovensko.

Musím na sebe prozradit, že mívám většinou zrána pomalé starty a teprve během dne se ta moje jízda trochu zlepšuje. Dnešní pomalý start mi ovšem vydržel dosti dlouho, protože ačkoliv zde byl všude dosti hrubý asfalt, který držel, vizuálně vypadal trochu jako štěrk a v tohle já prostě nemám důvěru. Výsledkem toho bylo, že jsem se táhnul jako smrad a Honza si to vyrazil užít sám. Za Makovem se na této dosti frekventované silnici sice asfalt změnil za důvěryhodnější, nicméně ho vystřídaly hluboké koleje. Svodidla byla jen tušit v zeleni pralesa, jehož prorůstání do silnice bránilo jen jeho nekončící obrušování od projíždějících kamionů. Takhle jsme se dostali až do Bytče, kde jsem za sebou ztratil Honzu. Neodolal fotografickému pokušení. Za pár minut jsme ale byli pohromadě a mohli pokračovat dál. Dálnici jsme se vyhli a jeli po pravém břehu Váhu do Púchova. Objeli jsme za Povážskou Bystricí přehradu na Váhu a doufali, že zahlédneme fabriku, kde vznikaly Babetty. To bychom ale museli asi mnohem blíže do spletitých uliček na levém břehu. Tak snad příště...

Púchovem jsme se propletli relativně v pohodě a podobně kvalitní mezinárodní silnicí, jakou jsme sem přijeli, míříme zpět do Čech (no silnice je možná trochu nadnesený výraz. Spíš se jednalo o jakási dva echtovní asfaltové žlaby o rozteči kol běžného kamionu, které si svou hloubkou nezadají s příčným profilem koryta průměrného potoka. Ještě, že jsme jeli za sucha). Dnes je pondělí, proto potkáváme oproti víkendu i mnoho kamionů. Je to v kombinaci provozu a povrchu trochu nezáživné a až po protnutí hranice v Horní Lidči a skokově lepšímu povrchu radostně bereme za heft a s úlevou si užíváme pár prvních zatáček za čárou. Pak zastavíme u pumpy dobrat benzín a trochu si odpočinout.

Po doplnění pohonných hmot i čerstvých sil za zvuku poledního zvonění směřujeme na Valašské Klobouky a do Brumova. V Brumově si dáváme drobnou zajížďku přes vesnice Návojná a Nedašov (o kterých jsme četli v jednom nevšedním příběhu někde hluboko v temných zákoutích internetu) až na sedlo blízko u slovenské hranice. Fotíme panorámata a slyšíme z dálky hřmění. Naštestí je relativně brzo a případné přeháňky a bouřky jsou velmi lokalizované a malé. Zpátky v Brumově fotíme hrad a pokračujeme přes Vlárský průsmyk zase na Slovensko. Je to moc hezký a příjemně se vlnící úsek, na němž je státní hranice opět rozpoznatelná díky změně kvality silnice. Nejsou tu ale aspoň tak hrozné koleje jako u minulých, frekventovanějších přeshraničních silnic.

Projíždíme přes Nemšovou a za dálnicí zastavujeme u Dubnice nad Váhom. Fotíme panoráma směrem k hraničním horám a pak pokračujeme dál na Trenčín. Kromě toho, že jsme na Slovensku a cestu lemují pro nás nezvyklé výhledy, je ale cesta samotná dost nuda a vzrůstající teplota a provoz směrem k Trenčínu kvalitu cestování nezlepšují. Trenčín byl poněkud rozkopaný a ucpaný, takže jsme v kolonách různě poskakovali a přitom se snažili navigovat. Navigace v mobilu si samozřejmě dávala načas a ani provozní teplota telefonu tomu moc nepomáhala. Tak jsme se najednou ocitli pod Trenčianským hradem, který jsme alespoň pokusili zvěčnit na naše přehřáté telefony. V tu chvíli z nás už slušně lilo a chtěli jsme už být pryč. Ještě notnou řádku minut nám trvalo se vyklestit z Trenčína, najet přes různé objížďky na výpadovku do Čech a konečně, v závěsu za kamiony, protnout státní hranici ve Starém Hrozenkově. Zde jsou v kopci dvě hezké zatáčky se stoupacím pruhem, ve kterých se nám podařilo předjet několik kamionů. Spolu s kamiony v protisměru to byl docela silný zážitek.

Po tomto drobném vítězství nad kamiony jsem očekával příjemnou cestu na Uherské Hradiště, když Honza zmizel podruhé. Zopakoval jsem si tedy zatáčky do Hrozenkova, kde jsem od něj obdržel sms, že si jel prohlédnout Žítkovou. Tak jsem vyrazil za ním a setkali jsme se u místího infocentra. Byl až dole u rybníka, kde je to prý super na koupání. Znělo to lákavě, ovšem pohled na radar nám říkal něco jiného, díky čemuž jsme byli nuceni zhodnotit situaci. Podle meteorologických podkladů to totiž vypadá, že se blíží fronta v podobě přeháněk a bouřek. A pokud bychom trvali na původním plánu a jeli na Pálavu, zítra by nás tam nejspíš zavřel déšť na celý den. Takže činíme zásadní rozhodnutí, že se pokusíme projet skrz frontu na západ až na Vysočinu a zítra pokračovat už na vyjasněné části republiky nějakým místním výletem. Znamená to ale, že dnešní den nekončí a čeká nás ještě dost neplánovaných kilometrů.

Plán byl přijat a vyrazili jsme na další známý úsek trati – na Buchlovské kopce. Předtím jsme ještě natankovali a doplnili alespoň tekutiny. Od rána jsme ještě pořádně nejedli a v plánu bylo se najíst, až nás potká ten déšť. Také jsme si chtěli Buchláky užít za sucha, protože v dešti to asi nebude úplně výhra. To se nám podařilo a začali jsme vyhlížet místo, kde přečkáme déšť. Po zaparkování v jedné slibné restauraci nám sdělili, že už nevaří (pondělí, cca pět hodin odpoledne?), jsme už trochu zoufalí vyrazili dál. Obzor dramaticky potemněl, začaly padat první kapky, ale na nepromok to ještě zdaleka nebylo. Zdálo se, že jsme mezi dvěma přeháňkami a tak jsme jeli, dokud to šlo. Někde přibližně v Bučovicích kapat přestalo a my jsme byli v suchu.

Za Slavkovem u Brna jsme najeli na dálnici a kolem moravské metropole se urychlili až ke sjezdu na Rosice. Na naší nejznámnější dálnici jsme také konečně zahnali hlad v jednom z fastfoodových řetězců a ukončili také boj s počasím, který dopadl vítězně. Radar byl na západ čistý a další voda měla přijít až v noci. Důkladně občerstveni a také odpočati jsme vyrazili na poslední úsek dnešního dne – přes Vysočinu do Nového Rychnova. Už nás nic nehonilo, chtěli jsme jen dorazit do tmy, což je na začátku července vlastně těžko splnitelný úkol. Hned v Rosicích je moc pěkná klikatá silnice, kterou bychom si náramně užili, pokud by před námi nejela cisterna. Následující úsek do Třebíče přes Náměšť nad Oslavou je velice malebný. Kdybychom měli fotit každý pěkný výhled, jedeme tamtudy ještě teď. Na každé takové zastávce nás předjížděly kamióny, které jsme předtím tak pracně udolali. Ale za ty fotky to snad stálo. Před Třebíčí jsme zastavili v obci Vladislav, kde jsme doplnili zásoby piva na večer v místním pivovaru Heřman, který lze velmi doporučit.

Po průjezdu Třebíčí jsme uhnuli na Okříšky a pokračovali do Třeště. Provozu významně ubylo a my jsme měli silnici opět téměř celou pro sebe. Také už jsme chtěli být v cíli, jako i minulé dny předtím, takže jsme za to začali zase trochu tahat. Od Třeště už to Honza dobře znal, je to tam pro něj vlastně místní ježdění, takže to šlo o to svižněji. Na chalupu v Novém Rychnově jsme dorazili vlastně už za pár okamžiků. Velice rádi jsme slezli z motorek, dnes už definitivně. Vybalili jsme, převlékli se, dostali jsme večeři a nakonec zaplachtovali motorky. Pak už jsme si mohli dát zasloužené pivo a strávit pohodový večer s Honzovou rodinou. Usnul jsem někde mezi usednutím na postel a dopadem hlavy na polštář. Dneska jsme dali náročných 430km.

V noci silně bouřilo. Když jsme vstali (v 10 h), zjistili jsme, že to „v noci“ bylo v šest hodin ráno. Přecházela další fronta a trochu jí to trvalo. Takže jsme zůstali ještě přes oběd a na silnici se vydali až po dvanácté. Mezitím jsme se domluvili s kolegou Víťou na místě srazu. Naplánoval pro nás vyjížďku po okolí a sraz jsme měli v Červené Řečici. Přijal tam stylově na červené Jawě 640. Čekal jsem toužebně na nějakou událost, která pozvedne čtenost tohoto příběhu do nebeských výšin, ale bohužel se tak nestalo. Jeho Jawa je totiž jedním z posledních legálně prodaných kusů v ČR. Byla tedy vyrobena teprve nedávno, má najeto necelých 5000km. Tudíž je téměř v záběhu a šlape jako hodinky. Navíc ji Víťa bravurně ovládá a na silnicích jemu nejlépe známých nás nechával daleko za sebou. Náš program byl celkem hezký, zvládli jsme za krátkou chvíli dost místních pamětihodností: Navštívili jsme klášter Želiv, hráz na přehradě Sedlice, most pod mostem na D1 u Vojslavic a projižďku zakončili u Víti doma u kafe a bábovky. I přes rozsah této vyjížďky, která se vešla do jednoho odstavce, to bylo nabitých 75km a po včerejším maratónu příjemná oddychovka v poklidném stylu (tedy hlavně pro Víťu).

Po kafi nastal čas k ukončení společného letošního podniku. Já jsem příliš neotálel, neboť jsem se chtěl ještě dostat domů na sever a čekalo mě ještě nezanedbatelných 180 km. Trasu jsem zvolil obligátní – přes Vlašim na Uhlířské Janovice a Kolín. Pak do Nymburka, Mladé Boleslavi a do Turnova. Moc jsem nezastavoval, chtěl jsem být co nejdřív doma. Kde to šlo, tak jsem za to trochu potáhl. V Turnově se mi nechtělo pokračovat do Jablonce po dálnici a rozhodl jsem se zakončit výlet mým oblíbeným stoupacím úsekem z Líšného do Skuhrova. Seshora je krásný výhled na Český ráj a vlastně i zpětně na směr, odkud jsem se vracel ze své zatím nejdelší motorkářské cesty, byť jen po republice.

Doma už zbývalo jen zaparkovat mašinu, vybalit věci, skočit do sprchy a dojít si do pivovárku u přehrady na pivo. A taky jsem začal hodnotit. Celkem cca 1300 km bez závažného problému. Motoválce se ukázaly jako užitečná věc a oproti minulým letům nám neuvěřitelně zvýšily komfort při cestování. Myslím, že úplně nedosahují výhod kufrů, zvlášť pokud se chci na zastávce dostat dovnitř a něco tahat. Ale zase doma nezabírají místo a vcelku je hodnotím kladně. Zvláště, když jejich pořizovací cena se rovná jedné nebo dvěma nádržím benzínu, to podle konkrétního motocyklu. Zážitků máme mnoho a hned bych vyrazil znovu, což mi druhý den potvrdil i Honza. Takže až pojedeme, tak sem pak zase něco napíšu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE