Po hranicích ČR

Den první: Je pátek 6.8., 15 hodin odpoledne a já s nabalenou motorkou jedu z Hradce Králové do města Mladkov, kde mi oficiálně začne cesta po hranicích. Odtud už mířím směrem vzhůru Orlickými horami. Cesta je pěkná, jen místy rozbitá. Užívám si první horské výhledy. Kousek za Broumovem se začíná zatahovat a padají první kapky deště, zajíždím tedy k nejbližší zastávce a na mobilu kontroluji radar. Je to dobrý, mrak je jen jeden a jen mě trochu „lízne“. Pokračuji tedy bez nepromoků dál přes Meziměstí až do Adršpachu, kde dnes přespím u babičky v chalupě. 

Den druhý: Vstávám celkem pozdě a z Adršpachu vyjíždím v 10 hodin směrem na Trutnov. Chci stihnout dojet do Liberce nejdéle o půl 1, potřebuji si totiž na cestu ještě pořídit tankvak. Cestu Krkonošemi mi ale komplikuje doprava. Hustý provoz a spousta uzavírek se semafory mě zdržují tak, že musím na severu vynechat Frýdlant a z Rokytnice nad Jizerou to vzít přímo na Liberec. Zde nakonec otvíračku obchodu stíhám a ještě před prodejnou tankvak přidělávám na moto. Teď už mám snad vše a můžu pokračovat. Přes Jizerské hory přijíždím do Rumburku, kde se krátce pozdravím s bývalými kolegy a pokračuji dále Šluknovským výběžkem do obce Lobendava, kde odbočuji na úzkou cestu, která směřuje k hranicím a nejsevernějšímu bodu ČR. Po asi deseti minutách jízdy mezi pěknými chaloupkami mizím z asfaltu a zatáčím na kamenitou cestu. Z té pak do kopce na louku. Za chvíli mě zastavuje ohrada a u ní les. Dál už na motorce nedojedu, musím po svých. Podlézám tedy elektrický ohradník a s navigací v ruce se prodírám lesem, žádná cesta, žádné turistické značky (to bych musela po oficiální cestě, která je pěšky delší). Po asi půlhodině mojí turistické vložky jsem tu. Nejsevernější bod ČR. Udělám pár fotek a lesem se vracím zpět k motorce, která na mě (snad) čeká na louce. Z Lobendavy pokračuji v objetí Šluknovského výběžku a následně vjíždím do Krušných hor. V Hřensku zastavuji u objektu bývalé plynárny, ze které je nyní restaurace. Je už celkem pozdě, začíná mi být zima a na noc hlásí déšť. Úkol je jasný – spaní nejlépe někde, kde moc nezmoknu. Zkouším volat do blízkého penzionu, ale mají plno. Tak tedy kemp. Nejbližší je v centru Děčína takže jedu tam. Stan si stavím pod širokým mostem vedoucím skrz kemp, takže ráno mám stan suchý a můžu brzy vyrazit. 

Den třetí: Vydávám se Krušnými horami, užívám si krásné výhledy a nevím, zda radši fotit, nebo jet dál. Malé obce se střídají s rozlehlými pastvinami plnými krav, které doplňují bílé vrtule větrných elektráren. V Krušných horách nemohu vynechat jejich nejvyšší vrchol – Klínovec. Budovy nahoře by si však zasloužily rekonstrukci. Z Klínovce je to už jen kousek do nejvýše položené obce republiky – Božího Daru. Po obědě v Abertamech pokračuji přes Jelení vrch, kde mi však vypadává navigace, a tak špatně odbočuji. Najednou musím objíždět celkem dost cyklistů, divně na mě koukají, ale lesní kamenitou cestou pokračuji dál. Z ničeho nic se v lese objevuje malý stánek s občerstvením a u něj několik stolů, u kterých se právě občerstvují další cyklisté. Odbočit není kam, otočit se nedá, takže se přikrčuji a projíždím pod stanem mezi boudou a stoly na nejbližší křižovatku, kde mi cedule oznamuje, že se nacházím v Sasku. Aha… tak tudy cesta nevede. Na lesní křižovatce otáčím motorku a vracím se zpět ke stánku, který s debilním úsměvem opět projíždím. Čekám ránu od půllitru. Naštěstí to osazenstvo vidí sportovně a směje se na mě. Vyjíždím z lesa ven a na další křižovatce tedy odbočuji už správným směrem. Krušné hory končí a já jedu směr Aš. Zde se kousek na západ nachází nejzápadnější bod ČR. Opět si chci ušetřit kroky v motorkářských botách a snažím se dojet co nejblíže. Kamenitá cesta, pak louka a pak pád. Na cestě se mi z ničeho nic objevily vyjeté koleje, motorka mi do jedné skočila a já ji už neudržela. Takže sundat bagáž a zvednout. Nakonec jsem ji přemluvila a postavila zpět na kola. Následně vycouvat, otočit, opět naložit, vyfunět se a vyšlápnout si to tedy pěšky. Nejzápadnější bod ČR se nachází uprostřed lesa mezi bažinami, dva kilometry od motorky. Fotku mám, tak můžu zpět do civilizace. Nakonec jsem mohla přespat v Hranicích u známých, za což jsem byla po tomto výkonu celkem ráda.

Den čtvrtý: Vstávám do sluníčka, ale za Aší už se válí mlha. Za hodinku už je však pryč a já projíždím dál Českým lesem až na Šumavu. Na Šumavě je krásně, všude parádní silnice, hezké výhledy, ale bohužel i spousta turistů. Každopádně se sem chci ještě někdy vrátit a projet si to pořádně. Míjím město Volary a dojíždím až k vodní nádrži Lipno, respektive k přívozu v Dolních Vltavicích. Dnes naučím motorku plavat. Cesta přes vodu trvá asi 15 minut, ale je to pro mě zážitek, ještě jsem na přívozu nebyla. Mým dalším cílem je nejjižnější bod ČR. A protože přes ČR bych musela velký kus pěšky, anebo projet zákazy po cyklostezkách, rozhoduji se vydat přes Rakousko. Tudy jedu zhruba 30 minut až na okraj jedné malé vesničky, kde nechávám motorku a jdu pěšky asi kilometr. Dle turistické značky se vydávám vpravo, brodím se vysokými kopřivami, po padlém stromu překonávám potok a konečně přicházím k nejjižnějšímu bodu ČR. V tu chvíli vidím krásnou, vyšlapanou pěšinku, po které jsem měla původně jít. Tak holt příště. Dělám foto a vracím se zpět do ČR. Je pozdě a potřebuji najít nocleh. Podle map nikde v okolí není žádný kemp. Jsem utahaná a nechce se mi nikam daleko zajíždět, takže hledám nějaké místo, kam bych se zašila. Vyjíždím na jeden kopec v Novohradských horách, který je z jedné strany lemován ohradami, a po prozkoumání bližšího okolí rozdělávám spaní. Než jsem usnula, stále jsem jen poslouchala, jestli někdo nejde. Tyhle noční stresy mi vynahradil východ slunce, který jsem tu měla celý pro sebe.

Den pátý: Ráno vyjíždím celkem brzy. Nemá cenu otálet. Opouštím Novohradské hory a následně míjím spoustu rybníků. Za Novou Bystřici sjíždím z plánované cesty a vydávám se prozkoumat hrad Landštejn. I přesto, že byl z části zahalen lešením, stál rozhodně za návštěvu. U Vratěnína na Znojemsku zastavuji u uříznutého řopíku. Prý umění… no nevím, pro mě spíš vandalismus. Dále projíždím městem Vranov nad Dyjí. Zde obdivuji na skále postavený zámek, který pak ještě dobu sleduji ve zpětném zrcátku. Mám štěstí a v odpolední špičce projíždím Znojmo. Hrůza, děs. Jedu kolem Mikulova a přes Valtice mířím dolů. Téměř na hranicích s Rakouskem se pod Valticemi nachází tzv. Kolonáda na Reistně. V Břeclavi jsem měla v plánu přespat v penzionu, ale mají plno, takže pokračuji dál a doufám, že narazím na kemp. Po projetí Bílých Karpat přespávám v pěkném malém kempu u obce Hluk, který je poloprázdný. Večer využívám nabídku přisednout si ke dvěma párům, kteří sem přijeli s karavany. Nakonec jsme prokecali večer a s přáním šťastné cesty jsme se ráno rozloučili.

Den šestý: V obci Hluk ráno doplňuji benzín a dotahuji řetěz. Dnes je v plánu pokořit nejvýchodnější bod ČR. Jedu přes Bílé Karpaty. Jedu dlouho a jedu pomalu. Valašsko je jedna dlouhá obec, cesta moc neutíká, zadek už mě tlačí, a tak zastavuji u jedné pěkné chaloupky, až později mi došlo, že ji znám - ordinace doktora Martina ze známého seriálu. Hned vedle stojí krásný dřevěný kostel. Kostel s chalupou se nachází v obci Velké Karlovice (seriálový Protějov). Dělám fotky, kupuji magnetky a frčím dál. Za Velkými Karlovicemi se stáčím na Slovensko. Cesta přes něj k nejvýchodnějšímu bodu ČR je k našim hranicím blíž, než kdybych jela přes ČR. Na hranicích značka stop, tak raději zastavuji. Policajt sedící v autě však jen mávne rukou, takže pokračuji. Přes slovenské město Čadca se stáčím na sever do českého Jablunkova, ze kterého už je to jen kousek k nejvýchodnějšímu bodu ČR. Nejsnáze zdolatelný krajní bod ČR, z parkoviště je to asi 500 m. Následuje asi nejméně zajímavá část hranic. Projíždím hustě zabydlenou oblastí měst Třinec, Český Těšín, Karviná a Bohumín. Následně projíždím vesničkami a střídavě se ocitám v Polsku a v Česku. Není zde výjimkou, kdy je část obce česká a druhá část polská. V obci Kobeřice hledám v mapách nějaký kemp. Nejbližší je kousek nad Ostravou v městě Hlučín, takže se vracím 16 km dolů a přespávám zde.

Den sedmý: Ráno mě budí dětský křik, pláč, smích. Všechno dohromady. Stan jsem si totiž postavila vedle celkem rozmnožené rodiny. Rychle tedy balím věci a ještě mokrý stan a raději mizím. Jedu zpět do obce Kobeřice, kde jsem předchozí den skončila. Chci přeci, aby mi to na mapě pěkně navazovalo. Až k hranici Jeseníků je cesta celkem nezáživná, jedu po širokých cestách a v provozu. Jakmile ve Městě Albrechtice sjíždím z hlavního tahu, je hned na cestě veseleji. Opět se mi ukazují krásné výhledy na přírodu, zatáčky, kopce a pastviny. Projíždím město Zlaté Hory a v Javorníku se stáčím po hranicích směrem dolů k městu Králíky. Zde u vojenského muzea dělám fotku a odtud už jedu do obce Mladkov, kde úspěšně uzavírám svou cestu kolem hranic ČR.

Závěrem: Mým cílem bylo objet ČR co nejblíže hranicím, cesta mi trvala 7 dní, najela jsem skoro 2500 km, užila si výhledy, přírodu, města, potkala milé lidi, padala, vstávala a prostě si to celé užila.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE