Po Česku

Ani ne měsíc po pořízení svý první opravdový silniční mašiny jsem spolu s přítulkou vyrazil na svůj vůbec první větší motovýlet. Na nijak extra dalekou štreku jsem se necítil, proto padla volba na trasu dost kopírující hranice západní půlky naší republiky. Hlavníma destinacema byly Krušný Hory a Šumava, kde jsme ani jeden z nás do tý doby nikdy pořádně nebyli. Na přes tisíc kilometrů dlouhej vejlet jsme si vytyčily dobu čtyř dní, čemuž odpovídalo nijak dravý, spíš až loudavý tempo (nebo prostě jen stavu našim vedlejším silnicím odpovídající tempo).

1. den - 20.8.2015: Jilemnice - Máchovo jezero (Doksy)

Ač na přípravu jsme měli času dost, jak to  tak bejvá, spousta věcí se řešila ještě v den odjezdu. Slušně natřískaný brašny šly ale naštěstí na motorku přidělat naprosto v pohodě, nouzovou plachtu na moto jsem schrastil a výměna přední gumy proběhla v motocentruAZ v Martinicích v Krkonoších taky na jedničku. S přáním šťastný cesty jsem se tak rozloučil se servisákem, na nějakou dobu si naposledy užil lehkosti motorky zatížený pouze mnou a se zajížďkou k pumpě vlítnul pro přítulku k jejím prarodičům do Jilemnice.  K mýmu překvapení byly v tu dobu už skoro dvě hodiny odpoledne, což jaksi nekorespondovalo s mym plánem vyrazit ráno, nanejvýš dopoledne.

Můj prvnotní plán podívat se první den naší cesty do jak Frýdlantskýho, tak Šluknovskýho výběžku tak vzal za svý (zvlášť když v zarezervovanym kempu si žádaly příjezd do pátý odpoledne). Z Jilemnice proto naše první společný náklony v jedný stopě směřovaly podél Jizery na Jablonec nad Jizerou a odtud po sympaticky klikatý silnici číslo 14 až do Desný, kde jsem zamířili na sice krásnou, ale pro nás osobně už trochu okoukanou vodní nádrž Souš. Ani jsme u ní nezastavovali a občas kličkujíc mezi auty a hlavně bruslaři jsme to "pádili" na Frýdlant. Pádili tu musí bejt fakt v uvozovkách, protože s blížícím se Frýdlantem (se zábavnym silničnim sjezdem do Raspenavy) množící se semafory pádění fakt moc nefandili. A ono možná dobře. Aspoň jsem si totiž během zastavování u jednoho z nich vyzkoušel, že nějaká hmota navíc oproti ránu na motce fakt bude, a manipulace na místě tak nebude už tak jednoduchou záležitostí (prostě situace nadměrnýho náklonu stroje na místě a "jentaktakový" vybalancování zpět).

Semafory nakonec vygradovaly v úplnou uzavírku a my tak před Frýdlantem nedobrovolně zavítaly i do Novýho Města pod Smrkem. Oproti silnici vedoucí do města s údajně krásnym zámkem (sám nevim, osobně jsem kolem frýdlantskýho zámku pochodoval jen jednou a to mi ničim výjimečnej nepříšel) byla ale cesta "pod Smrky" ve slušně dezolátnim stavu a já tak poprvé začal přemejšlet, jaký by to asi bylo místo na Fazeru na nějakym hezkym cenduru. Naštěstí, s konečnym dobytim onoho severního města na F se všechno vrátilo k normálu a s přispěnim první občerstvovací zastávky u Lidlu jsme se jak já, tak přítulka do sedla opět těšili.

Cesta směr Jablonný v Podještědí, Mimoň a Mácháč pak za "už jen" občasnýho přispění semaforů probíhala v poklidu, takže jsme asi v 16:45 byli na místě naší první noclehárny, v Kempu Poslův Mlýn. Ten vypadal na první pohled slušně a po zaplacení ještě slušnějších 520 korun za chatku, večeři, snídani, čistý záchody a sprchy, ještě líp. Jediná nevýhoda - všude kolem děsně moc pobíhající lidskýho potěru všeho věku, se nakonec vyvrbila v celkem milý pozitivum. Řekněte totiž upřímně, komu by nedělalo dobře slyšet každejch pět minut ódy na jeho vlastní bike :) Po večeři (haluškách) padlo jedno na dobrou noc, očista, v chatce, nějaký ty večerní povinnosti a hurá na kutě. Ty pravý strasti začnou terpv zítra!

Ujeto: 148 km

2. den - 21.8. 2015: Doksy - Mezirolí (Karlovy Vary)

Druhej den naší výpravy začal po ranní rozcvičce zde ubytovanejch "crossfiťáků" (a našeho přihlížení jí) bodnoucí snídaní. Člověk by nevěřil, jak může taková obyčejná okurková pomázánka či co to bylo s čerstvym chlebem šmakovat. Po nezbytnejch dalších úkonech, vyjetí s bikem z terasy chatky (větší hardcore bylo tam holku vecpat), vrácení klíčů a pochvaly kempu jsme cca. v deset dopo vyrazili zase na cestu. Obkroužili  Mácháč, po pár planejch pokusech našli cestu až přímo k vodě, udělali fotku a pádili dál na Českou Lípu. Tady se mi líbil silniční most překlenující dost velkou část města a tím pádem slušnej výhled z něj na celý město. Z Český Lípy padla naše volba na silnici číslo 262 vedoucí podél řeky Ploučnice až do Děčina. A volba to byla skvělá! Asfalt fajnovej, zatáček dostatek a baťůžek kvitoval hezký okolí cesty. Navíc provoz malej, takže když se zachtělo, nebyl problém zatáhnout pravym zápěstim dle libosti a v zákrutách vyzkoušet schopnosti nový přední Continentalky (až sem to jednou přehnal a musel sem vprostřed vinglu "rovnat").

Bohužel, kousek před Děčínem mi začal "neprovoz" na silnici bejt nějak podezřelej a za pár zatáček se taky ukázalo proč. Kolona a velký hasičský auto uprostřed silnice nevěštily nic dobrýho. Aniž bych proto zkoumal co, kde, a jak, otočil jsem zadkem a pádil zpět do Benešova nad Ploučnicí hledat jak to objet.  A našel jsem! Silnička sice uzounká a já tamníma prďákama se sevřenejma půlkama, ale nakonec vše dobře dopadlo. Nad Těchlovicemi jsme vyfotili majestátně trčící skálu (místní řikal, že tam maj i fešnej plácek na grilovačky), pak hurá dolu k Labi a po starý silnici Děčín - Ústí až do samotný metropole ústeckýho kraje.

A ani průjezd samotnym Ústim nepřišel jak mě, tak baťůžku špatnej. Přitulce se líbil výhled ze sedla na město a mě zas, že v samotnym městě jsme stihli minimální provoz, díky kterýmu jsem si ústecký vracečky průtahu mohl projet přesně ve svym vlastnim tempu (jo, nadrtil jsem tam trolejbus či co to bylo! ). Následovala přestávka na oběd v Krupce (Restaurace u Václava, jídlo bylo dobrý a rychle na stole) a dál přes Dubí, Hrob a Osek až do Litvínova. Zde v areálu Chemopetrolu pár fotek chladicích věží (či k čemu tam vlastně jsou ty obludy), vůbec první tankovačka na trase a kolem Mostu (bez zajížďky na Autodrom - doteď toho lituju) po tankodromu kterýmu řikaj silnice pro motorová vozidla na Chomutov.

A že mě tady ta  "dálnice" vážně pobavila. Spojit totiž dvě narovnaný okresky průměrnýho až podprůměrnýho stavu pruhem trávy a říkat tomu na férovku  rychlostní silnice R13, to chtělo asi hodně odvahy. A odvahu maj očividně i leckteří denní uživatelé tohohle kusu asfaltu, když se přes tamní vlny nebojí svý plechovky posílat v rychlostech daleko za povolenym limitem. No nic, aspoň už asi přibližně vim, co čekat až pojedu hodně na východ od našich hranic. Když jsem pak k tomuto přičet výhled na zpustošenou krajinu kolem, nedivim se že jsem hned chtěl odtamtud pryč.

Naštěstí se mi to po několika kilometrech (u Jirkova) splnilo. Bodem zájmu se tak nyní stala Nechranická přehrada. A po menších strastích byla i nalezena (pauzička na odbourání stresu a vzteku z bloudění byla jen jedna). Naneštěstí, ani ta mi příliš náladu nezlepšíla. Za vynaloženou snahu vidět jen ohromnej kus betonu a de facto velkou kaluž vody mi nijak epesní nepřišlo a silnice zatáček prostých k ní vedoucí velkým bájem taky nebyly (přítulka ale neměla s nádrží problém). Naštěstí se vše brzo změnilo, páč Krušný Hory a náš plánovaný vjezd do nich se blížil! Nejdřív občerstvovačka v Kadani u Kauflandu a pak už hurá nahoru na Vejrpty!

A že tahle trasa konečně opět stála za to! Asfalt prvotřídní kvality, krásný vracáky nahoru do kopce a nahoře na kopci epický farmy větrnejch elektráren. Čerstvej, ikdyž trochu studenější vzduch, krásně zelená příroda a výhledy mě na Krušnejch Horách vážně dostaly a oproti tý mizérii která probíhala pod nima to bylo jako najednou jet úplně jinym světem. Kdyby nás netlačil čas, určitě bych to v Jáchymově otočil a trasu Boží Dar, Vejprty, Kadaň si dal minimálně ještě jednou (kolem nádrže Přísečnice). Takhle jsme chtě nechtě museli pokračovat v klesání na Ostrov, těsně před nim uhnout na Hroznětín a za ním u vesničky Mezirolí hledat v tamních lesích naši další noclehárnu, kemp u Tomášů. Po menší enduro vložce, kdy se nejdřív slušná polní cesta změnila ve dvě, pak v jednu, a nakonec v žádnou kolej (viz fotka louky) se to i povedlo.

V kempu rychle ubytovat, poprvé hodit na moto naši profiplachtu, navečeřet (skvělej klasickej guláš se šesti), opět tam jedno hodit a značně znavený usnout konečně řádným cestovatelskym spánkem.

Dnes najeto: 244 km

3. den - 22.8. 2015: Karlovy Vary - Lipno (Černá v Pošumaví)

Ač penzion s kempem schovanej komplet v lese, k našemu překvapení vevnitř po ránu moc velká klendra nebyla. To venku "v jídelně" (zastřešený místo s lavičkama) kosa jak sviňa a dietní porce míchanejch vajec s čajem coby snídaně zateplovat fakt moc nestíhali. No nic, aspoň odtud co nejdřív vypadnem. Při odplachtovávání biku jeden rychlejší pokec s jinym ubytovanym o motorce, pac a pusu s majitelem kempu (vlastně nám jen něco jako poděkoval a popřál šťastnou cestu) a hurá zase dopryč. No hurá. Spíš něco jako kur...áááá do helmy, když ani při pátým projíždění totálně rozkopaný vesnice Mezirolí netrefuju tu správnou "výpadovku" a pořád se v plný polní motáme mezi barákama. Napošestý to ale už vychází a my nacházíme silnici po níž sjíždíme do Karlovejch Varů.

V lázeňskym městě jsme ale moc nenajezdili, neb než jsme se vůbec stačili v něm rozkoukat, už jsme zas fičeli pryč směr Sokolov a záhy dolu podél řeky Teplá na Bečov nad Teplou. To znamenalo přejet malou ale hezkou přehradu Březová a dál po pořád hezky a ladně se kroutící silnici číslo 20, která mě i přes naše výletnický tempo (rychlost do 100 km/h) svym způsobem dost bavila. Do toho navíc už třetí den za sebou skvělý slunečný, a přitom ne moc horký počasí (teploty kolem 25 stupňů), takže naprostá idyla a musim říct, že jsme si to snad všichni náležitě užívali (Fazer nic neřikal, ale spokojeně si brumlal).

Po příjezdu do Bečova pár fotek tamního hradu a šup na okresku číslo 230 směr něco jako malý město s velkym jménem Mnichov. Cestou tam (v pěknejch vracácích) menší vyškolení jednoho závodícího děduly v plechovce se zaměřovačem na kapotě a odtamtud zase po trochu jinačí vedlejší do samotnýho města Teplá. A jako! Silnice tohohle typu jsou v těchletěch koutech republiky super! Sice občas s nadbytkem hrbolů, ale zbytek fakt stojí za to. Hezky zakroucený, bez provozu, v rozumný míře vesnice protinající a hlavně přehledný! Vidět z jednoho vinglu do třech dalších, to od nás z Krkonoš vážně neznám a neskutečně mě tahle záležitost v ten den bavila! Fakt sem tu celkem často chytal toho klasickýho banána na ksichtu! Z Teplý dál na městečko Úterý a potom do Stříbra (tesně před nim byl po dlouhý době pravejch heft zase nadoraz a ty krávo, já mám krásně uřvanou motorku :D ). Ve Stříbře nabrat na Benzině se sympatickou paní prodavačkou trochu benálu, blejsknout to málo co se ze sedla a tamních dlažebních kostek zvěčnit dalo a dál pokračovat v podjíždění metropole západu přes Stod až do Přeštic, kde proběhnul oběd ve formě pizzy.

Pizza byla výborná, ale odpoledne utikalo jako voda a nás čekala ještě celá Šumava. Proto honem do sedla a fičelo se dál po hlavní na Klatovy. A jak sem byl rád, když sem za nima moh zas sjet na okresku směr Nýrsko. Jo, v koloně plný plechovek nadrženejch si na rovinkách vzájemně cosi dokazovat člověku na fest zatížený šestce moc příjemně neni. Naštěstí, od Nýrska sem na plechový předjíždějící se zadky začal postupně zapomínat a začal si nanovo užívat trasu.

Šumava byla dost jiná oproti Krušnejm Horám. Žádný velký přechody rázu krajiny, žádný nenadálý stoupání nebo klesání. Všechno hezky postupně a vydatně. A mnohem víc lesů všude. Ale jinak taky moc hezký prostředí na svezení se v sedle motorky. Na půli cesty z Nýrska na Železnou Rudu mne navíc předjel kolega s baťůžkem a batožinou na cenduru a jak jsme si to navzájem v tamních zatáčkách užili, na to budu vzpomínat ještě dlouho. I přítulce se broušení poserproužků líbilo. Po Železný Rudě následoval fešnej sjezd směr Rejštejn a odtud zase (byť po nic moc silnici) nahoru na Kvildu. Z Kvildy dlouhatánskym sjezdem na Horní Vltavice a pak už zas po hlavní přes Volary až k Lipnu do Černý v Pošumaví. Moc hezký vyhlídkový svezení a dokonce s ohleduplnejma řidičema aut! Když jsme konečně dorazili do cílový destinace, byl na spadnutí západ slunce. Během pojíždění po břehu jezera koukám po pěknym litrovym Fazeru stojícím na krajnici, přítulce řikám, že přesně takovýho má nově kámoš a bingo, on to je přímo on! S baťůžkem vyrazili dnes do Alp a tady maj první zastavení. A že prej za dvě a půl hodiny urazili 260 kilometrů. Super, a my jedeme 330 km celej den a zadek sem vážně už místama táhnul po zemi. Tak dáváme aspoň společnou večeři v jedný z mála hospod co ještě po devátý vařily, u kámoše na bytě v penzionu provádíme nezbytnou hygienu (u nás v kempu na Terasách už sprchy mimo provoz…), přejeme si dobrou noc a loučíme se. Milá to náhoda.

Dnes najeto: 330 km

4. den – 23.8.2015: Lipno – Jilemnice

Je neděle. Poslední den našeho výletu a před náma největší porce kilometrů. A přítulka skoro nevyspalá, páč si na naší už tak polorozpadlý chatce celou noc pochutnával červotoč a dával to hlasitě najevo. Super. Když to dám dohromady s nechutnejma umejvárnama, nesympatickou ženskou na rádoby recepci a nejvyššim obnosem, kterej sem za jednu noc musel dát, vychází mi, že Autokemp na Terasách v Černý v Pošumaví fakt ne (a to nepočitám nefungující Wi-fi)! A ještě mi při odjezdu lehce stávkuje Fazer a při rozsvícení světel mi komplet padá přístrojovka. Toto začíná…

I z tohohle důvodu radši přehodnocuju plán. Na místo pokračování podél Lipna dolů na Frymburk to hned sklápím na Českej Krumlov a společně s lufťákama v pojízdnejch krabicích od bot jedu spořádaně právě až do turistama tutově nejvíc zasekanýho města jihu Čech. Zde taky teprve dáváme snídani v jedný z pekáren. Dobrý to holky měly. Naneštěstí, během rozjezdu od pekárny mi baťůžek zběsile buší do zad ať zastavím. Ptám se co děje, ale už to sám vidim. Letos všudypřítomný vosy si vybraly svou další oběť a ta mi tentokrát seděla přímo za zadkem. Přítulka si ještě holou rukou chtěla sklopit sluneční clonu a už ji měla. Po mejch prvotních chytrej radách tipu „Příště si dáváme rukavice na ruce už před jízdou“ se mi dorubanýho brečícího baťůžka „zželává“. Začínám utěšovat a mažu na pumpu aspoň pro vychlazenou plechovku s Monstrem. Asi to moc nepomohlo, ale pro ten pocit.

Z Krumlova pokračujeme na Český Buďejovice (poprvé v životě mnou spatřeno v běžnym provozu Bugatti Veyron) a odtud dál na sever kolem Tábora. Jo, takže po dálnici. Fajn, kus asfaltu to je parádní (zvlášť v porovnání s onou parodií u Chomutova druhej den) ale festovně fouká a origo plexi na biku původně streetfighterovym mi zkrátka nedovoluje jízdu vyšší rychlostí než 140 km/h. Dost aut si nás tak dává ke svačině a já jen zápasim s lítající hlavou (příště jdu do helmy aspoň za desítku) a občas i motorkou cestující po celý šířce jednoho pruhu. Za Táborem naštěstí tahle hořkosladká zkušenost končí a já u Votic uhejbám na Sedlčany. Chci ještě na Karlštejn! Beru proto kurz Neveklov, Nový Knín (přes hladinu nádrže Slapy) a Mníšek pod Brdy a zatím spíš nic než moc. Silnice rozmlácený, občas se mi po nich vážně nejede hezky. Až teprve se sjezdem do Řevnice se to lepší. Pár hezky vzatejch zatáček spolu s předjetim několika plecháčů a hned je člověku na světě líp.

Průjezd kolem Karlštejna a dál na Beroun pak stojí poprvé v ten den opravdu za to. Asfalt sice není žádná sláva, ale scenérie a profil trati jsou epesní a potkávat spousty vysmátejch kolegů v protisměru zkrátka člověka nakazí dobrou náladou. V Berouně ale přichází přechod zpátky do tranzitního stavu a ikdyž jsem zvolil variantu Prahu vynechávající (směr Kladno, Slaný, Mělník), moc jsem si nepomoh. Spíš naopak. Takhle rozmlácený silnice jako kolem Kladna sem už dlouho neviděl. Ve Slaným proto i kvůli bolavejm zadkům přestávka u Kauflandu. Zde na hulváta v sedě na zemi posvačení čtvrtky grilovanýho kuřete, pořízení pár fotek centra města z parkoviště, za městem už podruhý za den tancovačka (stačila by jedna kdybych pořád nebral jen za tři kila) a po semaforů plný hlavní a se sluníčkem v zádech na Mělník.

Tady jsem původně chtěl ještě zamířit na všem známej Liběchov (a silnici v něm začínající), ale čas nás tlačil, takže nejrychlejší cestou směr Mladá Boleslav, po dálnici na Turnov (zas ne víc jak 140, ale už sem byl navyklej) a z Turnova po fešně zakroucený silnici až do Jilemnice (přes Semily, zatáčky „Pojizerkou“ – silnice číslo 292, vřele doporučuju). Cca. v osum večer sem vítězoslavnym posledním protočenim heftu oslavil šťastný příjezd domů.

Najeto: 410 km                                                                                                                                                                                 

 A příště už za hranice! Alpy čekaj! Kdyby se chtěl někdo přidat (byl bych velice rád), ať určitě dá vědět. Určitě se nějak domluvíme.

P.S. V motoakcích jsem založil vyjížďku s názvem „Podzimní vyjížďka Krkonošemi“. Postupně jí přesouvám na dny, kdy hlásí ,že bude hezky. Takže kdyby někdo chtěl zajet asi naposled potahat po Krkonoších, může se přidat.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE