Okolo republiky s restartem

Okolo republiky na motorkách s restartem
 

Blížilo se léto a s ním čas dovolených. Protože jsme tři roky neměli žádnou dovolenou, bylo to téma opravdu aktuální. První se řešilo jak. Bylo rozhodnuto, že na motorkách a bez dětí. Protože Dáša má takový dvouletý 23 kg vážící štěňátko Meggínu, který údajně nesnese odloučení, byla vybrána jawa 639 se sajdkárou zvanou Dášenka, aby to štěňátko mohlo jet s námi. Já jsem si k Dášence vybral jawu 639 Tomáška bez sajdkáry. Pak se řešilo kam jet. Padala spousta návrhů, do zahraničí i po tuzemsku, postupně se vše z toho či onoho důvodu zamítalo, až zvítězil návrh objet republiku. V dostatečném předstihu jsem připravoval motorky, měnil pneumatiky, řetězy, filtry, ložiska, brzdy, oleje a kde co. Dášenka prošla STK, pár zkušebními jízdami i se psinou, která nějak nechtěla pochopit, že jízda v sajdě je vlastně fajn. Meggi taky obdržela cestovní pas a po sbalení všeho potřebného byl stanovený start na 7.8. v úterý, v odpoledních hodinách, až Dáša příjde z práce.

Den první, 7.8. úterý

V 18 hodin jsme vyrazili. První varování přišlo ani ne za kilometr, kdy Tomášek z ničeho nic chcípnul. Na nic jsem nepřišel, nastartoval a jel dál. Ale koukám, že Dáša za mnou nejede. Tak jsem se vrátil a Dáša i s Dášenkou stojí na stejném místě, kde jsem stál já. Dášenka byla bez elektriky. Pomohlo dotažení šroubku na baterce. V Českých Petrovicích Dáša zastavila, že se s tím nedá jet, že se to převrací a začala sajdu ládovat eternitem. Já se radši zaměřil na přeskládání nákladu, těžké věci do sajdy, lehké na motorku. Pak už to šlo.

Jeli jsme do Orlického Záhoří, pak Polskem přes Zeliniec a Kudowou Zdrój, Malé Poříčí, Žďárky a tam měla Dáša vybranou nějakou cestu na Machov. Jenže se netrefila a jeli jsme, jak jinak, po červené. Stmívalo se, v lese už byla tma a cesta úžasná. Já jel po cestě, ale Dáša kličkovala lesem mezi stromy, aby vůbec projela. Nakonec jsme vyjeli z lesa a na louce postavili stan. Bylo teplo, klid, Meggina stále chtěla něco ve tmě nahánět, až šla na špagát. Turistické značení ukazovalo Machov 2 km.

Ujeto 94 km podle Dášenky, u Tomáška nefunguje počítadlo kilometrů.

Den druhý, 8.8. středa

Po ranní poradě jsme vyjeli do Police nad Metují tankovat a pak směrem Broumov. Bylo horko, třicet a víc a Dášenka nechtěla jet. Tvářila se jako přehřátá a taky měla málo v baterce. To jsem přisuzoval staré baterce a rozhodl jsem se, že až na ni narazím, radši koupím novou. V Polici neměli. S chladícíma pauzama jsme dojeli do Broumova. Před památným dřevěným kostelem jsme zaparkovali a šli si ho prohlédnout. Pěkné to bylo, doporučuju. Pak jsem se vychladlé Dášence podíval pod hlavy, ale nic jsem nenašel. Ani stopy po přidření, ani přebytečný karbon. Nebylo mi jasné, proč tak hřeje. V minulosti byla i víc naložená, taky bylo horko a nehřála se. Až na výjimky, způsobené nešetrným štvaním do kopce. Stejně jsem podezříval ten eternit. Dali jsme oběd v restauraci U kostela. Dáša si chválila, jak se jí to líbí, jak je to fajn. Přechválila. Jeli jsme dál a na objížďce v Meziměstí najednou Dášenka zastavila. Byla bez elektriky a tentokrát to nebyl volný šroubek, ale vyvařená baterka. Co se dalo dělat, nebyla nejmladší, spíš dost stará, vyrazil jsem do Broumova pro novou. Vrátím se a Dáša spí na karimatce a Meggi spí vedle ní. Prý tak ležely a koukaly na sebe, jak se jim zavírají očička... Novou baterku jsme nalili a namontovali. Motor vrčel, ale kontrolka dobíjení svítila a to byla taky jediná žárovka, která spolu s dálkovým světlem svítila. Všechno ostatní spolu s relé bylo spálené. Tak už vím, proč Dáša neblikala a nakonec i nesvítila. Jedno bylo jasné, přepětí. Takže zpět do Broumova. Koupil jsem všechny žárovky, a že jich na sajdkáře je, regulátor a relé. A pak taky multimetr. Vrátil jsem se do Meziměstí, to už tak postával párek důchodců, rádi by nám pomohli, ale neměli jak. Vše jsem namontoval, motorka vrčela, svítila, ale kontrolka dobíjení se chovala podivně. Nesvítila a po nastartování se rozsvítila. Nějaký čas jsem si s tím lámal hlavu, až mi došlo, že nemám rozpínací relé, ale spínací. Tak zase do Broumova relé vyměnit. Pak už to vypadlo dobře. Jen vypadalo, protože když se měřilo napětí na baterce, tak na volnoběh krásných 14 voltů, a jak stoupaly otáčky tak 16, 19 a při dvaceti končil nastavený rozsah multimetru. Nikde žádná chyba, ani v drátech, ani v uhlících.

Nezbylo než to po sedmé hodině vzdát, odpojit alternátor a než se setmí na baterku vyrazit domů. Stejnou cestou jsme těch sto kilometrů bez problému urazili a o půl deváté jsme už seděli v Mladkově na pivu.

Ujeto Dášenkou 151, celkem 245. Tomášek najel víc, ale nejde mu ten kilometrovník.
 

Den třetí, 9. 8. čtvrtek, restart

Ráno proběhla porada co dál. Jet autem jsme zavrhli hned, další možnost byla, vymontovat z Jawy 640 alternátor a namontovat ho do Dášenky. Mně se nechtělo kanibalizovat funkční motorku a Dáša vzhledem k slibovaným 30 a více stupňů Celsia měla obavy z přehřívání. Tak jsme se s těžkým srdcem rozhodli Dášenku odstavit. A to znamenalo nechat doma Meggínu. Nevím, kdo víc litoval, jestli Meggi nebo Dáša. Další alternativa byla k Tomáškovi vzít onu Jawu 640, nebo vzít velký motorky. Yamahu XJ 900 Diversion a BMW K 1100 LT. Nakonec se misky vah naklonily k velkým. Ale byl tu problém, připravil jsem obě Jawy, Jawu 640 rok před tím, taky BMW, ale na Yamahu nedošlo. Počítalo se, že sezonu prostojí v garáži, maximálně objede párkrát okolo komína. Měla starý olej a sjetou zadní gumu. Řekl jsem Dáše, ať vyrazí do pneuservisu a sežene ucházející gumu za ucházející peníz, pak ať mi zavolá, jak dopadla a pokud sežene, tak ať zajede pro olej. Jestli nesežene, jedem na Jawách. Čekal jsem, a když zavolala, že má jetou gumu za pětset, šel jsem balit Bavora. Dáša přijela, vyměnil jsem Yamaze olej v motoru a taky v kardanu, nabalili jsme ji a po čtvrté hodině znovu odstrartovali. Skutečnost, že jsme vzali velký motorky změnila charakter cesty. Původně jsme předpokládali, že se dostaneme aspoň někam za Šumavu, abychom měli rozumnou vzdálenost na cestu domů. Ambice objet celou ČR jsme až tak neměli. Teď byla jiná situace, ztratili jsme dva dny, na tyhle velký motorky je radno pořádně se obléknout do kůže, obzvlášť na BMW. Jeho velké kapoty sice nepustí na jezdce déšť, ale ani vzduch. Zato chladič ukrytý v kapotách umí slušně zatopit. Když je zima, je to fajn, ale v třicítkách je to posezení jak na rouře od kamen. Pak se kůže izolující proti sálavému teplu hodí. Jenže ta zase znemožní v tropických teplotách vyjma návštěv podzemí, procházky po památkách. A taky už jsme neměli odstrašující účinek velkého černého psa pro případné opuštění motorek. Tím se kompletní objetí hranic dostalo do popředí. Takže jsme vyrazili stejnou cestou na druhý pokus.

Potřetí jsme projeli Polskem, v Náchodě na přejezdu šraňky spuštěné a fronta čekajících aut. Najednou, co nevidím, kamion s Polskou SPZ vyráží vpřed objet závory. Pak rychle zpátečka a snaží se vrátit dřív než projede osobní vlak. Stihnul to, ale nevím co si mám o tom a o Polácích myslet. Pak jedeme opět na Broumov a do Meziměstí, poděkovat ochotným důchodcům za včerejší ochotu. Poté jsme přejeli do Polska, do Mierozsóva a přes Zdoňov zpět do ČR. V Mierozsóvě na náměstí měli takovou bránu, ze které mlžila voda. Měl jsem strašnou chuť to aspoň desetkrát projet i s motorkou. Ze Zdoňova jedeme do Adršpachu, těsně jsme minuli Trutnov a jeli jsme směr Žacléř. Bavor má hliníkovou nádrž a tak na ni nedrží tankvak. Ne že bych trpěl nedostatkem úložného prostoru, ale nebylo kam dát mapu. Měl jsem navigaci zvanou blondýna a ta je dost svéhlavá a nesmí se brát vážně. Pokud nemám určený cíl, tak ukazuje výřez mapy cca 4 km. Vidím odbočky, ale chybí všeobecný přehled. Musel jsem zastavovat, a sledovat trasu v papírový mapě, jinak bych ani nevěděl, že jedu okolo hranic. Jedeme dál. Silnice stojí za houby, před Žacléřem vidím haldu hlušiny a těžní věž. Samotné město je dost neutěšené, převážně domky dělnické kolonie, rekonstruované nebo zanedbané. Když ho opouštíme, zahlédnu na kopci jakýsi hrad a starou zástavbu. Dáša nic neviděla a frčela dál, tak jsem si nemohl vylepšit dojem z města. Dále se jelo na Janské Lázně, to už jsme načali Krkonoše. Za Černým Dolem jsem našel pěkné místo na divočáka, rozuměj nocleh na divoko. Pak mi Dáša ukazuje světla ne moc daleko, že je tam kemp. Byl, v kempu Slunečná nás za dvěstěpade ubytovali. Byl tam klid, teplá sprcha, ještě otevřený kiosek a rybník, kde jsme si dali půlnoční plavání. Horší bylo, že asi u Machova zůstala jedna z tyček od stanu. Museli jsme to doplnit tyčkou od závětří před vchodem, ale ty byla kratší, takže stan stál šejdrem a nešel řádně vypnout.

Bavor 188km

Yamaha 190km
 

Den čtvrtý, 10. 8. pátek

V noci prší a ráno také, křivý stan má co dělat, aby udržel vodu. Čekáme až přestane pršet, pak balíme mokrý stan a o 11. hodině jedem dál. Po 4 km tankujeme oba po deseti litrech a jedeme dál. Projedeme Beneckem, lyžařský středisko, nejdřív horní stanice sedačkový lanovky, pak serpentiny a dolní stanice téže lanovky. Za Beneckem je uzavřená silnice. Paráda, musíme se vrátit. Poslouchám jak Yamaze šustí a píská zadní kolo. Před hotelem zastavujeme a koukám, že destičky jsou KO. Sakra, když měli u pneuservisu sundaný zadní kolo, to se na to nemohli podívat? No co mám dělat, vyrážím sehnat jiný. Ve Vrchlabí žádný moto krám ani servis nenacházím, Dáša mě telefonem posílá do Studence. Tam hledají a nemají. Posílají mě do Nové Paky do K2 Yamahy. Tam hledají a na krámě nemají. Prý ve skladu, v pondělí budou. Snažím se působit maximálně nešťastně, až se slitují, jeden skočí na motorku a desky ze skladu přiveze. Díky moc. Vracím se do Benecka a měním desky.

Ještě pozdní oběd a můžeme jet dál. Ztráta tři hodiny. Díky zavřené silnici musíme do Vrchlabí, Jilemnice a na Dášino přání koukneme do Harrachova. Tam začíná krápat a Dáša leze do nepromoků. To bývá většinou záruka, že pršet přestane. Pokračujeme z Desné na Hejnice. Míjíme vodní nádrž Souš, tam se se jede dost vysoko, taková horská cesta lemovaná smrky, kterým nadmořská výška nedovolila pořádně vyrůst. Nové Město pod Smrkem, Jindřichovice pod Smrkem, taková pohraniční městečka, svým způsobem hezký, asi jako u nás. Jen ty větrný elektrárny u nás nakonec nepostavili. Pak jsme omylem uhnuli rovnou na Frýdlant a tím jsme vynechali západní část Frýdlantského výběžku, ale no co. Ono motat se rozbitou horskou silnicí samá zatáčka, na třistakilové motorce není nic příjemného. Navíc bylo ve stínu mokro a Dáša neměla důvěru v ojetou zadní michelinku za pětset a tak jela jako šnek. Z Frýdlantu jedeme do Polska přes Bogatinie směrem na Oldřichov na Hranici zpět do ČR. Přechody na mapě jsou, ale ve skutečnosti mají přes silnici zátarasy s průchodem pro pěší a kolaře. Motorka se protáhne, ale se sajdou by jsme se museli otočit. Poláci u Oldřichovic tvrdili, že Čechům vadil velký provoz. Je pravda, že zákazy vjezdu byly jen z České strany.

Kdesi mezi Horním Sedlem a Dolním Sedlem jsme se utábořili na kraji pole a lesa s výhledem na Ještěd. Já jsem z toho celkově neměl dobrý dojem. Strávil jsem den v sedle a ujeli jsme nic moc. Ta Dášina iracionální obava z pneumatiky mě taky deptala. Mám stokoňovou motorku a jedu pomaleji jak na Jawě. Taková jízda mě nebaví.

Bavor 253km jo, to jsou ty destičky celkem 441km

Yamaha 188km celkem 378km
 

Den pátý, 11.8. sobota

Ráno jsme sbalili a jedem dál. V Rynolticích Dáša bůh ví proč odbočila vlevo. To je na východ, což je blbě. Jedu za ní a snažím se ji zastavit. Ale houby platný, Dáša vzala za plyn, začala předjíždět a byla fuč. Tak jsem zastavil, s tím že si všimne, že tam nejsem a vrátí se. Vrátila se asi za dvacet minut. Pry najela na čtyřproudovku a otočit se mohla až na prvním kruháči. V Liberci… Takže jsme se shledali a jedeme dál. Už nevybíráme silničky nejblíž u hranice a jedeme Cvikov, Jiřetín, Rumburk, Šluknov. Šluknov má pověst zapomenutého kraje plného sociálně vyloučených. Bůh ví proč, (a já taky) se na to Dáša těšila, ale utržila zklamání. Na žádné ghetto jsme nenarazili. Jen spousta roubenek s vnějšími podpěrnými trámy upravenými do oblouku. Hezký prvek lidové architektury. Dál se jelo na Velký Šenov, tam jsme špatně odbočili k jihu a tím jsme odflákli plné projetí Šluknovského výběžku. Před Mikulášovicemi nás chytla bouřka a tak jsme zalezli i s motorkama do zděné čekárny. Tam jsem zjistil, že jízda po rozbitých silnicích se mi podepsala na motorce. Uklepal se drát od rádia a to nehraje.

Tragédie. Po tom, co se liják změnil na deštík, který mě na Bavoráku nezajímá, jedem dál. Krásná Lípa, Chřibská a na Jetřichovice, po okraji NP České Švýcarsko. Nádherná cesta plná zatáček, která se motá lesem okolo skal. Bohužel byla taky mokrá a Dášin strach z pneumatiky vyústil v rychlost rozdováděný Babety. Za Rýnarticemi jsem prozkoumal Trpasličí skálu, to byla taky jediná skála, kterou jsem blíž viděl. Třeba Pravčická Brána, byla po cestě, ale motorky, kůže, déšť, tak bez brány. Projeli jsme Labskými pískovci, tam už nevím přesně kde, nás chytla další bouřka, přečkali jsme ji ve vestibulu domu v rekonstrukci, kam nás pustil majitel. Dík. Po dešti jsme dojeli do Hřenska. No, turistický cíl, hotely, restaurace, suvenýry, placený parkování, mě se tyhle místa, ač jsou malebný, nelíbí. Nejsem Němec a eura ze mě nevyždímají. Ale cesta Chřibská-Hřensko je nádherná. Dále proti proudu Labe jedeme na Děčín. Na druhém břehu jsou prý feraty, Dáša by chtěla, ale zase, motorky, kůže, mokro, čas, tak bez feratů. Chtěl jsem jet na Děčínský Sněžník, ale z Děčína cesta zavřená pro rekonstrukci, z Jílového pro cyklistický závod. Sakra, tak bez Sněžníku! Rychlý přejez Krupka – Dubí, tam jsem vzhledem k pověsti města očekával prostitutky a zase ani jedna…

Cestou na Litvínov vidím ukazatel na Bílinu, tak jsme se tam na Dášino přání zajeli podívat odkud máme uhlí. Fakt velká díra v zemi.

Hora Svaté Kateřiny a do Německa, bylo to jako Sudecka Dróga co máme u nás za hranicemi, podobná cesta jen v jiné zemi. V Olbenhau mám potíže s orientací, mapu nemám, blondýna se na těch silničkách nechytá. Chvíli trvalo, než jsem se chytil a pochopil značení. Pak už to šlo. Jen v Rübenau jsem se zamotal, na Kalek jsme jet neměli. Pak jsem se zase chytil a udělal si výpis měst. Steinbach, Jöhstadt a pak už Vejprty. Jöhstadt je město na svahu, na dost prudkým svahu a hlavní ulice vede rovně městem do kopce. V zimě to tam musí bejt zajímavý. Jinak v Německu mají fakt pěkný silnice, i ty nejvíc vedlejší mají hladký povrch. Už je mi jasné proč stavějí motorky jako K 1100. Jedeme přez Klínovec, Boží Dar na Jáchymov. Ten je taky v pěkným kopci. Stmívá se, vyhlížím nocleh, ale Dáša dál valí do nížin. Projedeme Ostrovem, někde u Hájku odbočím na polňačku a najdeme bivak na klidným místě mezi spoustou suchých kravinců s výhledem na Klínovec. Tak si ho aspoň můžeme vyfotit, když jsme nahoře nezastavili.

Bavor 306 km, celkem 747 km

Yamaha 319 km jo, ten Liberec 697 km

Den šestý, 12.8. neděle

Protože jsem si dobře vyrovnal ležení, nechce se mi probouzet a tak když konečně vylezu ze stanu, čeká na mě instatní polívka. Dáša si hrála na ranní ptáče a uvařila. No to bylo za celou cestu jediný vaření. Tu kuchyň co mi zabírala pravý kufřík jsem vezl vlastně zbytečně. Už při plánování cesty Dáša prudila s návštěvou Karlových Varů. Moje argumenty, že to zrovna není příhraničí byly zbytečné. Tak do Varů. Nebylo to daleko, vjeli jsme to města a jízda směr západní, nebo jižní lázně, nás k těm pramenům nepřivedla. Až konečně vidím pod sebou v údolí ty hotely, co znám z obrázků. Jenže dostat se k nim dolů, není pro neznalého tak snadné. Když zamíříme cestou dolů, vetšinou skončíme před x hvězdičkový grand hotelem, kde cesta končí. A ulice jsou to úzké, kroutí se, jsou dlážděné dlažbou z velkých kostek, které místy nedrží na svém místě a vede to prudce dolů. Ještě že není mokro a nemrzne. Až na několikátý pokus se konečně trefujeme a dostáváme se na nábřeží Teplé.

Před námi tryská voda a za tím je Vřídelní kolonáda. Parkovat pochopitelně není kde, tak motorky postavíme před lázeňským domem Tosca vedle jedné Ducati, co tam stála. Z okna domu nás informuje člověk vypadající jako kuchař, že tam chvíli stát můžem, ale ať to nepřeháníme. Tak rychle pár fotek tryskající vody a jdeme dovnitř kolonády, což je poněkud nevzhledná budova, připomínající autobusové nádraží. Jen místo lístků na autobus uvnitř prodávají ty lázeňský hrníčky, co se z nich pije skrz ucho. Dáša jeden mrňavý koupila a ochutnali jsme ten léčivý zázrak. No popravdě, je to hnusný. Vřídlo tryskající uvnitř kolonády, tak jak jsme to viděli ve filmu Vrchní prchni vidět nebylo, je to uzavřené pro špatný technický stav. Po ochutnání vody Dáša označila Karlovarskou misi za splněnou a jeli jsme kolem těch hotelů pryč. Na druhém břehu Teplé jsem viděl i ten Grandhotel Pupp, ale bez Bartošky. Opustili jsme centrum, zmizely hotely a ruskojazyčné nápisy, město začalo vypadat normálně. Tam bych si do hospody na guláš a pivo zašel. A pak Vary skončily. Jedeme přez Nejdek na Přebuz.

Tam se krajina v devíti stech metrech nad mořem otvírá, silnice je lemovaná loukami a vřesovišti, bohužel díky suchu je to všechno zažloutlé. Ale i tak to vypadá zajímavě. Dál se jede lesem, byla by to malebná cesta, nebýt toho rozbitého asfaltu. Až do Kraslice to vypadalo jako cesta k silážní jámě. Ve Skalné jsme si dali oběd, španělský ptáček, chutnalo to výborně, ale taky porce stála 150 kč. Blízkost Německa se nezapře. Pak jedeme Vojtanov, Aš, Hranice. Tam se chceme dostat na samý konec republiky, ale přechod je zavřený. Dáša hrdě s foťákem vyráží dosáhnout konce a já radši počkám ve stínu bagru. Stejně mám dojem, že je to špatný přechod, ne ten severní, ale ten východní na Bad Elster. No to je fuk. Razíme na jih, Aš, líznem Františkovy Lázně, Cheb a zase se jedeme kouknout do Německa.

Tam mám navigační problém, vypsal jsem si města kudy jet, ale nezkoumal jsem mapu natolik podrobně, abych věděl kde přesně odbočit. A tentokrát jsou názvy měst strašně dlouhé, než je přečtu a porovnám s výpisem už jsem za odbočkou. Ale nakonec jsem se chytil. Taky mají dobře vymyšlené, že na ceduli oznamující název obce je napsáno kam se dál dá jet. Jen kdyby to nebylo tak dlouhé, Mammersreuth, Hatzenreuth, Maiersreuth, Neualbenreuth, Ernestgrün, hrůza to číst. A taky by měli Němci něco dělat s tou svojí obsesí na muškáty. Čeho je moc, toho je příliš. Bärnau a jsme doma, Tachov.

Před Tachovem takový smutný výjev, v krvi umíralo sražené koťátko a máma kočka se mu marně snažila pomoci. Z Tachova jsem se nemohl trefit do Přimdy, blondýna má hrůzu z dálnice a mapa je na jiné motorce. Dáša převzala vedení a po dálnici jsme dojeli do Rozvadova. Což taky nebylo úplně ono. Zase tam měli super kvalitní benzín. Aby ne, za 35,50 Kč, jak lidi držkovali u sousedních stojanů, dražší jak v Německu. Doptal jsem se obsluhy pumpy na kemp, poslali nás do kempu Sycherák u rybníku Chobot. Hledali jsme až jsme našli, Kundratice, Malé Dvorce, Třískolupy, to už Dáša prohlásila, že jsou to názvy jak ze Čtyřlístku. Kemp byl pěkný a skoro prázdný. V recepci nikdo, telefonem jsme se domluvili na zítřejší vyrovnání. Kiosek nám zavírali před nosem, stačil jsem ještě koupit piva do zásoby. Pak už jen hodnocení cesty a spánek.

Bavor 315 km celkem 1062

Yamaha 317 km celkem 1014 km

Den sedmý, 13.8. pondělí

Ráno u stánku snídáme, rohlíky, párek, kobliha, koláček, kafe, mlíčko do kafe a obsluha musí každou položku naklapat do kasy. Dost opruz, to se ti Andreji nepovedlo. Po snídani balíme, platíme 350, cena stoupá a to měli v pánských sprchách studenou vodu. Už se zase dělá hic. Jsem rozhodnuti vynechat Český les a jet po lepší silnici na Šumavu. Jenže za Bělou nad Radbuzou je uzavřený železniční přejezd. S tím se setkáváme často, cedule za tolik a tolik km silnice uzavřená, pak zákaz vjezdu a šmytec. Maximálně značka objížďky doprava nebo doleva, která dál nepokračuje. Poraď si jak umíš. Snažíme se to nějak překonat, ale vše marné. Takže Český les. Smolov, Rybník, Nemanice, chceme se dostat na silnici 26 a jet na Českou Kubici. Jenže Dáše končí stránka na mapě, je to tak blbě rozdělené, že by musela listovat. Zkusím navigaci a ta blbka nás vede strašnýma oklikama. Asi si myslí, že potřebujeme podrobně poznávat krásy Chodska. Nakonec jsme do Kubice dojeli. Nevím proč jsme jeli Maxovem, když je na druhé straně. V České Kubici jdeme na oběd. Když se Dáša ptá, kam jet, servírka odpověděla, že tam jsou Domažlice a na druhou stranu jen kasíno a bordely. Obojí tam bylo. Je pravda, že v celém Německo - Rakouském pohraničí je to normální. Každá druhá vesnice má night klub, nonstop se srdíčky, pension hot grils nebo kasíno. Případně obojí. Jsem rád, že sousedíme s Poláky a ti k nám jezdí, po našich silnících jak prasata, do fabrik vydělávat koruny a snižovat nám mzdu. Pořád lepší, než kdyby jezdili špásovat s lehkými děvami a prohrávat zlotky v kasínu. Protože o takovou občanskou vybavenost v obci, jako kasína a nevěstince opravdu nestojím. Dál jedeme po silnici 190, zase Maxov, Všeruby, Nýrsko, Železná Ruda, Hartmanice. Jede se mi pěkně, hezká krajina, až na pár úseků pěkná silnice. Krátce jedeme podél Otavy, kde se chtějí lidé koupat, ale v řece je víc šutrů jak vody. Silnice na Kvildu je super, stoupá lesem, plná zatáček, ale přehledná, dobrý povrch a minimální provoz. V Horské Kvildě Dáša zastavuje. Navrhuju ji, že si to dáme ještě jednou, když se tak hezky jelo, ale ona ne. Je kolem čtvrté hodiny a na Dášu padá odpolední únava. Plácne sebou do trávy, půl hodiny pauza.

Na té Kvildě poprvé za celou cestu vidíme zelenou trávu. Doposud to byla jen žlutá step. Tak ať si té travičky užije, já jsem jel do Kvildy nakoupit. Mezi boudama, chatama a penzionama byl i normální obchod, kde jsem koupil minerálky, džus a pívo na večer. Když jsem se vrátil byla Dáša už odpočinutá a mohli jsme pokračovat. Jeli jsme na Borovou Ladu a Horní Vltavici. Kdyby mi navigace nepsala, že jedu podél Teplé Vltavy, tak bych si myslel, že jedu z Bartošovic do Neratova. Vypadalo to úplně stejně. A pak zase zavřená křižovatka, řidiči, poraď si jak umíš. Dojeli jsme až do Strážného, tam nechceme. Tak musíme přes České Žleby. Pak už se blížíme k Lipnu. Chci se zabydlet dřív než se setměním, jak to obyčejně děláme, ale Dáša tvrdí, že ještě kus popojedeme. Tak míjíme kempy a pak když zmáčknu spojku, cítím že něco prasklo. Když to bleskově při prvním zastavení kontroluju, vídím že spojkové lanko ruplo a drží na pár posledních fousech.To není dobrý, jestli rupne úplně, tak končím. Je večer a to už nic nevymyslím. Hledáme tedy kemp, jenže u Lipna je jedna noc za pětset. To je dost. Dáša chce jet dál, že tam musí být vodácké kempy. Ve vyšším Brodě byl, taky za pětset. Celou tu dobu se snažím řadit bez spojky, dolů to jde, ale nahoru nic moc. Pak odbočujeme z trasy podél Vltavy na sever a hle, vodácké tábořiště. Jenže na druhém břehu. O kus dál je další na správném břehu. Tam v kempu u Indiána nás nechali za stovku přespat. Cena odpovídá vybavení, Toitoiky a mytí ve Vltavě. Mám toho ježdění v tom horku už dost, rychle se stáhnu z kůže a mažu na pivo a klobásu. Obloha se zatahuje a ti co mají v mobilu internety hlásí, že se žene velká bouřka. A my máme křivý stan. Obětuju tedy tyčku ze stříšky před vchodem a uříznu z ní kousek na doplnění té chybějící části hlavních tyčí. Pak už můžeme stan pořádně vypnout za pomocí všech kolíků a šroubováků. Stříšku odteď uvazujeme k motorkám. S počínajícím deštěm jsem se opláchl ve Vltavě a pak už lilo jako z konve. Dal jsem se do řeči s jedním dědou, co tam trávil dovolenou s vnukem. On že je z Teplic a já se konečně dozvěděl, co to mají za hrůzu nad městem. Cestou z Krupky do Dubí jsme viděli panorama Teplic, město a nad ním obskurní muchomůrku. Prý je to vodojem, který postavili, nikdy neuvedli do provozu a teď neví co s tím. Nevím jak to je, situace znalí ať posoudí. Ještě jsme chvíli pokecali a pak šel spát za Dášou, která to už dávno vzdala. Ještě pár úprav na stanu kam opravdu zatékalo a dobrou noc.

Bavor 333 km celkem 1395 km

yamaha 325 km 1339 km
 

Den osmý, 14.8. úterý

Ráno neprší, stan pomalu osychá. Zašli jsme na snídani a mě dochází, že ta stovka za ubytování není až takový terno. Pivo, jedenáctka Vrták (dobrý pivo), 33 korun, klobása 75, dva tenký párky a dva rohlíky 55, palačinka 55. No, nedělám si iluze, že v kempu za 500 by to bylo lepší. Inu, být vodák asi taky něco stojí. Po sbalení jedeme do Kaplice řešit lanko na BMW. Poptávám se na pumpě a tam nevědí, prý všichni co něco uměli už pracují v Rakousku. Poptávám se v blízkých servisech a tam mě posílají do Hněvanova ke Gébovi. Najdem Hvěvanov a tam na plotě cedule u Géby. Dozvonili jsme se na sympatickýho chlapíka, nebyl v Rakousku, dokonce byl doma. Kouknul na lanko, a že se s tím něco udělá. Měl v minulostí motosevis, pak ho to přestalo bavit. Chvíli hledal, co by na konec lanka připevnil, když nenašel, přinesl štus lanek a jedno z bůh ví čeho tam naimplantoval. Sláva spojka zase bezpečně spojčí, srovnali jsme se mockrát poděkovali a jeli dál. Škoda jen, že tam zůstalo štelovací šroubení do řídítka. Není součástí nového lanka a stojí cca deset dolarů. Ztratili jsme dvě hodiny a Géba prošvihnul oběd. Ještě že takovýhle lidi existují. Opět se motáme, až se domotáme do Nových Hradů. Jedeme Třeboňskem, všude samý rybník. V Šalmanovicích odbočujeme na Suchdol nad Lužnicí. Tam v restauraci u Kaprů nemají kapra ani žádný ryby, tak dáváme smažák. Konečně jsem použil štus stravenek, co s sebou vezu. Chlum u Třeboně, Nová Bystřice, tam se zamotáme a skončíme v Českém Rudolci. Aspoň vidím zchátralý novogotický zámek. Škoda, že jsem nezastavil. Zpět na Slavonice, Vratětín a tam skrz opuštěný hraniční přechod do Rakous. Drosendorf, Langau, Hardegg, tam je na pohled krásný hrad, bohužel už mají zavřeno a my stejně nemáme ani euro.

V Rakousku to vypadá podobně jako u nás, co se týče stavu silnic, baráků a vozového parku. V Německu byli auta kolem pěti let stáří, pokud tam bylo dvacetileté, tak krásně zachovalé. V Rakousku potkávéme důvěrně známé patnáctileté otlučené šunky. Jen nepotkáváme lidi. Kromě dědků na invalidních vozících s doprovodem nikdo. Nikdo nesedí před hospůdkou ani na zápraží, prostě mrtvo. Asi dávají nějakou rakouskou Růžovou zahradu. Na polích pěstují spoustu dýní, asi se chystají na hallowen, nebo co. My máme řepku, oni dýně. U hranic mají vinice a bylo vidět průčelí vinných sklípků, ale byly takový zanedbaný, asi jako vchody do sklepů na brambory. Retz a Hnanice. V posledním Rakouským městě před hranicí, mě málem sejmula ženská přijíždějící z vedlejší. Pravda, místo nebylo zrovna přehledné, zúžená silnice kolem kostela, proto jsem jel pomalu a stihnul se vyhnout. Ale příjemný to nebylo.

Jsme zase na Moravě. Dyjákovice, Hevlín, motáme se po cestičkách, vidím pole, vinice, remízky, krásný místa na divočáka, ale Dáša nechce. Chce mezi lidi. Nakonec rezignuju a jedeme do Pasohlávek. Kemp Merkur, to není kemp, to je město. A Disnylend. Nevím, jestli tam mají pouť permanentně, ale byla tam. Na recepci má kdosi starost, jestli je volno. Odpoví mu, že je tam 2700 lidí, což je čtvrtina kapacity, jestli jsem dobře slyšel. Najdeme relativně klidné místo, postavíme stan a jdeme na pivo, teda pivo nemají jen Gambrinus. Nebýt celý den takové horko, asi bych ho nepil. A potkáváme lidi. Nejdřív maníka, co je srdcem endurista, ale cestuje na půjčené XJ 900. To musí Dáša pokecat. Pak se dáme do řeči s párem Slováků a povídáme o poměrech. Když pomlouvají slovenské pivo, připomenu, jak nehezky se náš prostořeký prezident vyjádřil o popradském pivu a jak z toho u nás presstituti dělali aféru. Prý žádná aféra, ale čistá pravda tvrdili oni. Pak jsme bavili, kdo je na tom po rozdělení Československa hůř. Vyhráli. Jednak nářkem nad eurem a pak když jsem říkal, že kilometr české cyklostezky stojí tolik, co kilometr německé dálnice, usadili mě tvrzením, že u nich je to stejné, jen tu cyklostezku nakonec nikdo nepostaví. No pivní řeči, Dáša chtěla lidi, ale nevím proč s těma lidma musím klábosit do dvou v noci.

Bavor 315 km celkem 1710 km

Yamaha 316 km celkem 1655 km
 

Den devátý, 15. 8. středa

Ráno jako pokaždý sbalíme a jedeme dál. Míříme na Mikulov a Dáša odmítá jet přes Pálavu. Zkouším před Mikulovem odbočit, ale neprojde mi to. V Mikulově v Bille nakoupíme a jedeme směr Břeclav. Silnice je plná aut a kamionů, ploužíme se, je horko a Břeclav je i díky opravám zasekaná. Už začínám být alergický na ceduli se smajlíkem a nápisem musíme to opravit. Posouváme se krokem, přede mnou dodávka, takže ani nevidím, kam jedu a ventilátor na chladiči se důsledně stará, aby mi nebyla zima. Hotové utrpení. Za Břeclaví se to konečně rozjede, ale silnice je plná kamionů. Jeden dojedu, když si jeho zadek pořádně prohlédnu, předjedu ho a za chvíli už čumím na zadek dalšího. Nakonec jsem dojel kamion na přepravu asi silniční frézy, tu tam neměl, ale aspoň mu blikal maják a bylo na co čumět. Dojel jsem za ním do Strážnice a u Skalické brány jsem zastavil, že počkám na Dášu, kterou jsem ztratil v zrcátku. Čekám, ale marně. Když nejede, vracím se. Ona stojí u pumpy před městem. Tam jsme se domluvili, že takhle ne. Jedeme po hlavní silnici, ale proti očekávání to neodsýpá. Odbočujeme na Tvarožnou Lhotu, Kněždub, v Lipově se v hospodě občerstvíme a domlouváme se kudy dál. V Blatničce se zase zamotáme a polní cestou oklikou dojedem do Slavkova. Uherský Brod, Bojkovice, Valašské Klobouky. Z Klobouků šupem po silnici 57 až do Ústí, odkud odbočujeme směr Hovězí. Dál je to jedna vesnice za druhou, nedá se pořádně jet a na Dášu zase padá únava o čtvrté hodině. Chvíli dáme pauzu, a když si Dáša odpočine, jedeme dál. Jsme v Beskydech a podruhé za celou cestu vidíme zelené louky. Je tam zeleno, jako by ani nebylo sucho. Dojeli jsme na hranice. Cedule ukazuje Olomouc 109 km. Z Olomouce to domu už není daleko. Ale tak snadné to nebude.

Jedeme na Slovensko, směr Čadca. Od Makova jedeme souběžně se železnicí, jen ty koleje neví kudy mají vést a pořád se kříží se silnicí. Kvalita asfaltu je otřesná. Asi tam nedávno dělali kanalizaci, místo nového povrchu na celé šířce asfaltovali jen výkopy. A to se jim následně propadlo. A snad žádné víko kanálu nesedělo rovně. Dost nepříjemná cesta. Vzpoměl jsem si na Slováky v Pasohlávkách a na to, co říkali. Taky jsme měli dojem, že vesnice pouze začínají a nekončí. Asi končily, ale cedule informující o konci obce zarostlé v křoví nebylo vidět. Celkově to Slovensko vypadalo nehezky. U Čadce se stavěla dálnice, rozestavěné úseky, mohutné nadjezdy a mosty, není divu, že nemají čas na obyčejné silnice. Měl jsem v plánu projet Čadcou, přejet hranice a někde u Jablunkova sebou prásknout na divočáka. Jenže Dáša už před Slovenskem naznačovala, že by chtěla spát ve své posteli. Když jsme za Jablunkovem najeli na fungl nové úseky silnice 11, docházelo mi, že takhle divočáka nenajdeme. Nicméně jelo se po tom krásně, blondýna ukazovala, že jedeme po poli, ty nové úseky nebyly souvislé, občas oblíbená uzavírka, stmívalo se a blondýna se nechytala. To jsem jí aktualizoval mapy. Byl večer a po zkušenostech z Břeclavi se mám nechtělo projíždět okolím Ostravy za plného provozu a v tropických teplotách. Momentálně byl provoz mizivý a teplota příjemná. Navigovali jsme se směr západ a dojeli do Opavy. To už byla tma a podle blondýny 130 km domů. Tak jo, odfláknem to, nepojedem Krnov, Jeseníky, nakonec tam to známe. Naposledy jsme natankovali a jedeme domů. Silnice 11 je samá odrazka, při dálkovým světle svítí jak vánoční stromeček. Jede se mi pěkně, jen Dáše neustále ujíždím. Ačkoliv byla tma, cestu z Ostravy trochu znám a poznával jsem kudy jedu. Jen kdyby Dáša přidala. Za Rýmařovem zastavila u pumpy a s konstatováním, že je jí poprvý zima, oblékla na sebe všechno co měla. Tak jsem si taky vzal košili a zvednul plexisklo, když je teda taková zima. Frčeli jsme dál, jel jsem druhý, abych stále neujížděl. Co dál, už nic, byla tma, kromě silnice 11 jsme nic neviděli a v 2:40 jsme dojeli domů před barák.

Bavor 515 km celkem 2225 km

Yamaha 516 km 2171 km

Co říct závěrem? Není nad to, když se připraví dvě Jawy, stojí to čas a peníze a po sto kilometrech se rozsype něco, co se nedalo předpokládat a ty připravený motorky se musí vrátit. Potom se jede na nepřipravených a musí se cestou dohánět zanedbaná údržba. A to lanko na BMW? To se taky dá těžko očekávat a předpovědět. Přitom stačí mít u sebe jedno spojkový a k tomu i plynový do foroty. To pro příště. Jak to změnilo charakter celé dovolené jsem se už zmínil. Co říct k motorkám? Jely až na lanko bez závad, BMW má asi radši narozdíl od řidiče teplo a teplý motor. První dny, kdy se jelo v dešti, jsem mu dolil ten půllitřík oleje na tisíc kilometrů. Po zbytek cesty, kdy jsem se pekl a smažil, už nevzal nic. Motorka je to pohodlná, prostorná, nic mě nebolelo, jen to chce dobrý asfalt. Spotřeba vyšla na 5 litrů na sto. Yamaha taky bez závad, olej nežere, však má taky najeto polovinu toho co Bavor. Jak je pohodlná můžu říct jen zprostředkovaně, nejel jsem na ní. Ale Dáša brečela, že jí bolí ruce a od tvrdých heftů měla otlaky. To bude tím sportovnějším posezem. Není nad to sedět jak na záchodě. Asi tak netrpěla horkem jako já, ale cestou z Opavy se jí to vrátilo, byla jí zima. To je ten rozdíl mezi cestovní a cestovně-sportovní motorkou. Yamaha měla spotřebu 4,7 litu na sto.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE