Na Jih!

  Benediktinský klášter v Rajhradě je nejstarším klášterem na Moravě a náleží k nejstarším moravským církevním institucím. Podle legendy zde měl již v 10. století existovat klášter založený sv. Cyrilem.  Klášter od počátku patřil Břevnovskému opatství. Po střídajících se obdobích rozmachu a úpadku byl vrácen benediktinskému řádu a celý areál se postupně opravuje.  V klášteře je instalována též knihovna.  Z krátké přestávky mě zaujala klášterní taverna.  Místo její návštěvy jsme se občerstvili z vlastních zdrojů, prý abych neměl batoh na zádech tak těžký. V Rajhradě je celá řada dalších památek, ale cesta volá, „zpět do sedel“!  Pokračovali jsme přes Vojkovice, Židlochovice, Žabičce a kolem jakési skládky odpadu na benzínku (německy benzinpumpe) do Pohořelic.  Po krátké přestávce (pumpa byla zavřená z důvodu stáčení benzínu a pumpařka se bavila s obsluhou kamionu a jakákoliv žádost o sortiment v šopu byla z její strany brána jako omezování osobní svobody, ne-li přímo jako drzost při narušování plnění její pracovní doby).

  Pohořelice byly v dobách ne tak dávných vyhlášené letovisko pro svoji blízkost nádrží Nové Mlýny. Dokonce sem i vedla železnice. O osudu železnice jsem nepátral, ale při průjezdu městem bylo vidět, že bývalý turistický ruch zde již delší dobu upadá. Následovalo asi 10 km silnice směrem na Znojmo, která je opravdu v katastrofálním stavu, po odbočce na Laa se situace rapidně změní.
  Silnice 415 na Laa je po rekonstrukci, jsou zde znát nejen evropské peníze ale i zřejmě evropský dozor.  Ani po několika letech provozu na ní nejsou vidět známky devastace. Naprosto dokonalý povrh bez děr a výmolů, 30km luxusní jízdy, kdy se střídají zatáčky s mírným stoupáním a klesáním mezi vesničkami s dalekými výhledy na krajinu jižní Moravy. Dokonalost krajiny narušuje pouze pohled na výtvory ekozoufalců ve formě několika větrných elektráren doplněných tmavými ostrovy solárních parků. Provoz byl minimální, tak jsem si to užíval. Po průjezdu Hevlína a kolem několika chátrajících budov pohraniční policie a celnice jsem se prořítil špalíry mávajících trpaslíků a v očekávání zahraničních zážitků zastavil před cedulí státní hranice.

 

  Za potokem bylo již Rakousko. Nezbytné foto a vzhůru do zahraničí. Již průjezd rakouskou celnicí byl zážitek (zlatý Shengen). Městečko Laa se nachází hned za hranicí. Za celnicí jsme odbočili vlevo na bundesku, která mě svým stavem, po předchozím namlsání z 415ky zklamala. Tedy povrch nic moc, vyjeté koleje a sem tam nějaká díra. Naštěstí jsme asi po dvou kilometrech odbočili vpravo a podél tratě, jež je využívána pouze OBB jsme pokračovali směrem k lázeňskému areálu. Trať kdysi vedla do Hevlína a byla součástí železničního spojení Vídeň, Hrušovany, Brno. Dneska jsou koleje za Laa vytrhány, nevím, jak je to ze strany Hevlína, ale asi to lepší nebude.  Některé pokusy o znovuoživení, o kterých se jedná několik let a ještě několik let se jednat určitě bude, nemají šanci na úspěch. Tak alespoň foto rakouské soupravy, která sem jezdí z Vídně, údajně jenom pro to, aby se zvýšila návštěvnost lázní.

   Místní lázně nepatří k nejstarším. Vznikly jako důsledek průzkumných ropných vrtů, jež zde prováděla v 80 letech minulého století OMV. Místo ropy však vytryskla ze země teplá voda s minerálním složením. Radní spolu s vedením OMV si řekli, když není ropa, tak alespoň to svinstvo, které tady teče, je třeba nějak využít, aby se zaplatily vynaložené náklady a založili lázně.  Pro Laa, do té doby ospalé rakouské pohraniční město to byla záchrana v hodině dvanácté.
  Na zelené louce byl vybudován za přispění evropských peněz lázeňský komplex sestávající ze dvou areálů. Jeden pro veřejnost se třemi bazény (teplota vody až 34st C), tobogánem, vířivkami a jeden uzavřený pro lázeňský provoz (v bazénech se kromě venkovního moc plavat nedá). K tomu troch nálady (šup s reproduktory a mámivými barevnými světýlky pod vodu), šikovný marketing a už to jelo ve velkém stylu. Turistický ruch se nabalil se svými atrakcemi (golf, cyklistika, víno, slavnosti) a oblast vede k hospodářské prosperitě, o které se jiným rakouským pohraničním hnízdům podél bývalé železné opony může jenom zdát.

  Parkoviště bylo plné a příjezd našich strojů byl k mé radosti podpořen zájem přihlížejících. V areálu jsem již byl několikrát, přesto jsem se těšil, jak se dle slibu ohřeji.  Z toho však sešlo ze dvou důvodů. Za prvé bylo již 6 hodin večer a dědeček říkal, že by bylo vhodné myslet na návrat, ačto nehodlá v přítmí noci srazit sebe o přebíhajícího zajíce, což by bylo nezodpovědné k zajíci a též k jeho důstojné osobě.  Za druhé, jak jsem zjistil, zapomněl jsem si vzít plavky. Další důvod byl ten, že jsem nechtěl, byť v Rakousku, nechat Mášu bez dozoru na parkovišti. Nerad bych se po atrakcích bazénu vrátil buď na prázdné místo, nebo k ležícímu stroji. Z ohřívání tedy nic nebylo, snad příště, alespoň se mohu těšit na horkou koupel ve vaně. Po nezbytných foto jsme vyrazili na projížďku městem Laa.  Centrum městečka leží asi 2km od lázní.

  Laa an der Thaya, česky Láva nad Dyjí. Je poněkud záhadou, proč zrovna Láva, žádnou sopku nebylo v rovině vidět ,a proč nad Dyjí mi taky není jasné. Dyje protéká asi tak 3km od městečka. Jediné vysvětlení je, že městem vede několik bývalých mlýnských náhonů, jež Dyje napájela. Městečko bylo založeno kolem 12. století jako ochrana cesty a obranné vojenské shromáždiště „Součástí hradeb byl i vodní příkop uzavíraný hradem, jež byl v letech vývoje nezávislý na městu a byl útočištěm pašeráků a lapků, jež zadními vrátky utíkali pod rouškou noci z města včetně svého nákladu. To bylo trnem v oku místním měšťanům, ale protože byl hrad v soukromých rukách, mimo právo města, nemohli nic dělat“ praví kronikář na informační tabuli na prostranství u hradu. Hrad je soukromý i dnes a je zřejmě v držení nějakého hodně zchudlého šlechtického rodu, což je na něm vidět.
  Město samo prošlo značným historickým vývojem od prosperity k úpadku (husité, Švédové, Napoleon, Rusové a další), zpět k prosperitě. Je zde řada zajímavostí, kostely, stará radnice, gymnasium.

   Na náměstí je nová radnice vybudována u příležitosti 50 narozenin Františka Josefa I. Město je centrem oblasti a sídlí zde finanční úřad a soud, což je následek lobování starosty koncem 19. století, který tím zajistil trvalý příjem do obecní kasy. Na náměstí pojatém ve velkorysém stylu vycházejícího z dostatku prostoru, stojí kromě již zmíněné radnice vybudované za cca rok (to by se u nás v dnešní době nevyřídilo ani stavební povolení) morový sloup, a co mně zaujalo speciální systém půjčovny kol. Kola jsou uzamčena k rámu, vedle telefon stačí si vybrat kolo zavolat a oznámit jeho číslo, SMS přijde kód zámku. Poté je možno kolo odemknout vyjet na cyklostezky po okolí. Vrátit kolo je možné podobným způsobem na některém z odkládacích míst. Cena je skoro lidová i pro našince. Myšlenka zajímavá. I když jsou kola hodně bytelná a zámky mohutné, celkově jsem nabyl dojmu, že v českých, moravských a slezských zemích by podobná realizace vydržela funkční asi tak 2 dny.

  Po prohlídce náměstí a obhlídce našich strojů místní mládeží jsme se vydali na zpáteční cestu stejnou trasou s drobnou odchylkou. Cesta zpět probíhala v pohodě. Za jedinou zmínku stojí to, že v Židlochovicích dědeček předjížděl pána na tříkolce pro dospělé (dědečkův oblíbený stroj), což mi vehementně rukou ukazoval a tím způsobil na cestě drobný kolaps.  Nikdo z projíždějících vozidel nevěděl, co se vlastně děje a podstatným způsobem jeli pomaleji. Bohužel se nepodařilo včas zastavit a pána vyfotit, protože zrychleným šlapáním ujel neznámo kam.

   Ve tříčtvrtinách zpáteční cesty jsem už nevěděl, jak si mám sednout. Jenom jsem si v duchu říkal, kdy už bude přestávka. Naštěstí byla u nádraží v Chrlicích. Nemožnost sedět a hlad (absence návštěvy Klášterní taverny byla již znát) mě vyhnal na obhlídku. Nádraží je opravené a v zahrádce byl povědomý objekt.  Perníková chaloupka s Jeníčkem, Mařenku a hlídající babiznou. Z loupání perníčku však nebylo nic pro mě ani pro děti. Baba Jaga dávala veliký pozor, aby nebyl ulomen ni kousíček perníku.
  Do výchozího bodu jsme dojeli dle plánu v 9 hodin večer. Celkem jsme ujeli dle tacha 154km za 6 hodin včetně přestávek a prohlídky Laa.
  Průměrná rychlost 25,6 km/h odpovídala našim představám. Cesta probíhala v pohodě. Mota bez závad zvládli celou cestu k naší spokojenosti.
  Vzhledem k využití vedlejších silnic se slabým provozem lze výlet doporučit i jezdcům na slabších strojích a užít si cestu, co má konkrétní cíl. My jsme jeli odpoledne s limitem denního světla. V případě celodenního výletu je možné, kromě prohlídky památek využít i koupání v lázních Laa.

Zajímavosti:
Rajhrad – klášter, knihovna, kostely a další památky,
Židlochovice – zámek,
Laa a.d. Thaya – lázně, náměstí, muzea a další kolem města.
Občerstvení:
Kolem trasy dostatek.
Pohonné hmoty:
Židlochovice, Hrušovany u Brna, Hevlín, a když se zadaří i Pohořelice.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE