Mototrip No. I: Morava 2014

Den první: Ve jménu deště, toaleťáku v botách a drobných poruch

Jakmile jsme konečně opustili místo srazu, kapky se pomalu měnily v déšť. Postupujíc přes Zlín a Vsetín jsme, lehce zmoklí, avšak stále nadšení z výletu, přemýšleli, jak dlouho ještě bude dnes pršet. První pauza byla ve Valašském Meziříčí u Unihobby. Shodli jsme se na tom, že by nebylo od věci vždy na noc zakrýt motorky, aby na ně nepršelo. Vyrazil jsem tedy s Hrabim do útrob hobby marketu. Hrabi navrhoval koupit klasickou "modrou plachtu", s čímž jsem souhlasil, nicméně následně jsme usoudili, že bude vhodnější vzít tu s větší gramáží, která je zelená a tím více maskovaná. Stačilo pouze zvolit rozměr. Ten už si nepamatuju, ale vím jistě, že tehdy nám to vyšlo tak akorát. Následovala drobná rozmluva, zdali Hrabi sbalil špagát, a přes pokladny se vracíme ke strojům. Karel s Rebelistou nás střídají a odchází do Tesca zakoupit si něco k jídlu. Hrabi se přidává. Já se spokojím se svými rohlíky, které jsem si tak hezky nachystal, a hlídám naše dopravní prostředky s neuhlídatelnou bagáží.

Před odjezdem z parkoviště jsem nejspíš našemu vedoucímu výpravy, tedy Kájovi, naboural plány. Prosadil jsem si malou odbočku na Radhošť, kde jsem se chtěl podívat na sochu Radegasta. Hrabi byl pro, i když to opět příliš nedal najevo, a tak jsme vyrazili směr Rožnov. Stále přinejmenším mrholilo, cesta byla relativně mokrá. Při pokořování zatáček nahoru jsme brali na vědomi, že to může klouzat. Já jsem samozřejmě všem ujel, nicméně nahoře mě dojel Karel a se slovy "tys neviděl ten zákaz vjezdu?" jsme se otáčeli u jakési chaty a vraceli se na parkoviště o kus níže. Mimochodem, ta cedule tam opravdu byla, ale zarostlá v koruně stromu. Zanedlouho dorazili opožděnci na svých zanedbatelných kubaturách a řešili jsme co dál. Karel se zařekl, že nikam nepůjde, Rebelista opět zádumčivě nedal nic najevo a tak jsem se přezul do tenisek, sbalil pláštěnku a vyrazili jsme s Hrabim na krátkou procházku.

Netrvalo to ani čtvrt hodiny a byli jsme u cíle. A zase začlo pršet. Nás to však s Hrabim nijak nerozhodilo, načli jsme si symbolicky plechovku s příznačným jménem Radegast a užívali si tu chvilku klidu, po kterou jsme mohli pomlouvat Karla a Rebelistu. Jakmile se počasí trochu udobřilo, vydali jsme se na cestu zpět, přičemž jsme debatovali o tom, jak mohlo ty lidi napadnout táhnout se až tam s kočárem a děckem. Po pěti minutách začlo opět pršet a tak přišel čas na pláštěnku. Trošku jsem se do ní v tom zmatku zdánlivě zamotal, přičemž šla kolem paní a se slovy "promovaní inženýři" se smála, čímž rozesmála i Hrabiho, který se schovával pod smrkem opodál. Mně na tom nic vtipného nepřipadalo.

A do smíchu mi nebylo ani po návratu na parkoviště. Během naší nepřítomnosti mi napršelo do bot a ti dva šašci mi je nebyli schopní aspoň otočit podešví vzhůru. Jen se smáli jak jelita. Nezbývalo mi nic jiného, než vodu z bot vylít, ty přivázat na bagáž a pokračovat v prodyšných teniskách.

Bezprostředně po odjezdu mě zachvátil nepříjemný, dalo by se říct až úděsný průvan v oblasti od kotníků níže. Prodyšné tenisky holt nejsou to pravé k jízdě na motorce v chladném a deštivém počasí. Nadával jsem až do příjezdu do kempu, že jsem radši nešel k té soše v moto botách... Krátká zastávka proběhla na Benzině někde u Nového Jičína, kde jsme někteří potřebovali na malou. První větší pauza ale byla až u hráze nádrže Kružberk, kde naše stavařská dvojice - Kája a Rebelista - obdivovali toto dílo a snažili se debatovat na odborné úrovni. Nás zbylé to zaujalo z jiných důvodů - mohli jsme se napít, protáhnout, dát si nějakou tu tatranku a pak se teprve podívat, jak vysoká ta hráz vlastně je.

Den se však chýlil ke konci a nám zbývala do cíle ještě slušná vzdálenost. Blížila se šestá hodina a stále jsme nebyli ani v Jeseníkách, kde měl být náš první kemp. Bez větších průtahů jsme tedy nasedli a vyrazili dál. Na jedné z takových divně situovaných křižovatek se nám podařilo neodbočit, až jsme skončili kdesi v poli. Tam jsme se původně chtěli pouze otočit, to jsme však netušili, že po rozřešení problému "kudy dál" Rebelistův Rebel nenaskočí. Už jsme se báli, že mu došel benzín, ale po necelé hodině naskočil. Těžko říci čím to bylo, neřešili jsme to a byli jsme rádi, že ani nemusíme.

V Bruntálu jsme se zastavili v Kauflandu pro nějaké zásoby na večerní posezení i obživu. Mimo jiné jsem na toaletách odmotal pár metrů papíru, abych měl čím vysušit boty, jelikož v tomto nečase jen tak nevyschnou. Cesta městem neproběhla bez potíží - konvoj se mi ztratil. Chvíli jsem čekal na nedaleké benzince, a když ani po pěti minutách nikdo nepřijížděl, vyrazil jsem cestou zpět. Na půl cesty mezi první a druhou křižovatkou už jsem věděl co se děje. Rebel opět nespolupracuje. Tentokrát naskočil již poměrně rychle, dojeli jsme tedy na onu benzinku a řešili co dále. Údajně musel Rebelista Rebel odtláčet z křižovatky, jelikož mu chcípl. Během toho, co si Hrabi koupil kafe a vzápětí asi dvě třetiny vylil (lze vidět na foto - pod mým Banditem), řešili jsme v čem může být problém a že to asi není jen náhoda. Padaly různé varianty, že je voda v benzínu, zanesený karburátor, ucpaný palivový kohout... Rebelista volal i otci a ptal se co s tím, už to smrdělo tím, že se bude vracet domů nebo si pro něj dojedou s vozíkem. My jsme jej však ubezpečovali, že to v kempu rozeberem a zajisté spravíme. Této myšlence se však bránil.

Odjezd z města probíhal opět ve znamení zpoždění druhé poloviny konvoje, avšak naštěstí jsme se s Hrabim nemuseli vracet. Cíl již nebyl daleko, za necelou půlhodinku jsme již v centru Vrbna pod Pradědem předali vedení druhé polovině konvoje, jelikož navigátorovi nebylo sděleno, kde se kemp nachází. Fungovalo to tak, že mi vždy sdělili "checkpoint", který jsem nahodil do navigace a jelo se. Příjezd do kempu, který byl prakticky za rohem, znamenal vyhledání vhodného fleku a rozbití tábora. Postavili jsme stany, motorky přikryli plachtou, někteří do mokrých bot nacpali papír z Kauflandu a slavnostně jsme zahájili pozdní večer otevřením plechovek za zvuku opojného zasyčení. Následovala večeře. Jelikož bylo po dešti a pršet ještě mělo, nebylo namístě řešit oheň. Vytáhl jsem tedy plynový vařič. Večeře ve stylu kovbojských či jiných fazolí byla ucházející. Samozřejmě si někteří vzali nevhodný příbor - Karel při balení opomněl lžíci a tak pojídal fazole vidličkou. Hrabi preventivně příbor zapomněl úplně, takže si fazole "naléval" na chleba. Nestěžoval si. Nasyceni jsme se jali zkoumat kemp. Již padla tma, takže nás to táhlo za jediným světýlkem - hodpodou. K naší smůle zrovna zavírali, nabízeli nám jen nějaké brambůrky, ale to jsme s opovržením odmítli. Naše zásoby z Kauflandu to jistí. Zbytek večera jsme proklábosili na schodech u sociálek, jelikož zde bylo sucho a dalo se sedět. Na dobrou noc jsem všem popřál desetiminutovým výběrem zvuku budíku.

Den druhý: Voda v blinkru, střepy z dalšího blinkru a nakonec fajnový kemp

Ráno nás probudil déšť. Respektive podle zvuku jsme si mysleli, že prší. Když jsem vykoukl ze stanu, s radostí jsem mohl konstatovat, že neprší, pouze padají kapky vody ze stromů na plachtu na našich strojích. Hrabi si postěžoval, že se v noci opřel o střešní plachtu našeho socialistického stanu a začlo mu tam mírně zatékat. Cítil jsem s ním, dobře jsem věděl jaký je pocit mokra. Po krátké rozpravě jsme se rozhodli konečně vstát a posnídat. Uvařili jsme si kávu, posnídali co kdo měl a začli balit. A teprve nyní jsme odhalovali škody po včerejším dni.

Začněme u Hrabiho. Jeho Karimatka utržila lehké lokální popáleniny, přesněji řečeno se do ní obtiskla koncovka jeho výfuku. Kdyby tehdy nevyměnil katalyzátor za dvě rovné trubky, nestalo se tak. Řešení bylo jednoduché - uvázat ji jinam. Následující problém však byl v tom, že Hrabi nic neviděl v zrcátkách. S mou pomocí to nakonec nějak vyřešil. Následně, při balení mé motorky, jsem objevil hladinu vody v mých skvělých blinkrech, které jsem pracně frézoval ještě na střední. Stačilo sundat sklíčko a vodu vysušit. Kupodivu LEDky blikaly i tak. Paradoxně se to pokazilo až jsem dojel domů, rozebral je a nechal důkladně vyschnout. Karel byl beze škod, jen byl při balení příliš pomalý, poněvadž s sebou táhl každou hovadinu. Dodnes se mu občas smějeme, že si sbalil i škrabku na brambory. A Rebelista... Ten elegantně sbalil své dvě igelitky, přivázal na nosič a byl ready. Jeho závada s náhodně umírajícím motorem už se objevila jen sporadicky, a to pouze tento den.

Čas odjezdu se blížil a já jsem opět začínal litovat toho, že ten batoh vezu a taky povezu celou cestu na zádech. Hrabi to vymyslel elegantně - svůj batoh přivázal na nádrž. Startování všech strojů proběhlo relativně bezproblémově. Po krátkém zahřátí jsme vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství. Příští zastávka: Zlaté Hory.

Alespoň jsme to měli v plánu. V Heřmanovicích jsou takové dvě krásné ostré zatáčky. První byla v pohodě. Druhá, na výjezdu z obce, už byla zajímavější. Bylo vlhko, možná tam bylo i listí, tudíž celkem kombinace pro kaskadéra. Cítil jsem, že mi mírně klouzlo zadní kolo, ale bez obtíží jsem to ustál. Kdybych před zatáčkou podřadil na trojku, třeba bych to ani necítil. Před další zatáčkou pod horizontem jsem zjistil, že za mnou nikdo nejede. Jedu dál, zastavím na kopci u zastávky a kontroluju mobil. Volal Karel, tak volám zpátky. Nebere to. Za chvilku zkouším znovu. Nebere to. Tak to po chvíli otočím, jedu zpátky a zanedlouho jsem u nich. Zapíchnu to na nějaký vjezd na polňačku a ptám se co se děje? "Hrabi se tu vymáznul" říká Kája. Tak to bychom měli, první nehoda je za námi. Škody naštěstí nejsou nijak hrozné, jen drobné oděrky, přední blinkr rozbitý, ulomený nášlap páky zadní brzdy a rozbité pravé zrcátko. Nic co by lepicí páska nespravila. Posbíráme střepy a fragmenty Yukasaki a jedeme to spravovat na horizont.

Je tu pěkná mlha, dala by se vázat i do otepí. Mezitím, co Karel s Hrabim lepí blinkr, Rebelista vyčkává na svém stroji a já trpělivě vyčkávám. Hrabiho se snažím uklidnit tím, že to podklouzlo i mně, jen jsem měl štěstí. Trochu to odnesly i jeho rifle. Ale roztrhané hadry se dnes nosí, tak byl aspoň trendy, cool a in. Všichni doufáme, že to byla první a taky poslední nehoda za celý výlet.

Ve Zlatých Horách máme odbočovat na Jeseník, ale to nějak mineme. Dojde mi to až za obcí, kde už není možnost se otočit. Náhle se z mlhy vynoří celnice a hle - Polsko. V prvním městečku nás přivítá objížďka. Vede nás skrze nějaké sídliště. Náhle zjistíme, že to dál nevede a objížďka se musí někudy jinudy objet. To nám to krásně začíná. Když se konečně vymotáme z toho bludiště a objevíme centrum města, konečně víme kudy na Jeseník. Kája na křižovatce přecedí přes zuby něco ve smyslu "už odsud vypadněme, ti lidi jsou divní, všichni mají na krku křížek".

V Jeseníku zastavujeme na čerpací stanici. Tam mě Kája dost těžce plísní za tu zajížďku do Polska. Vzápětí počítáme spotřebu. Dostal jsem se na 4,4 a stejně ji mám největší. Dohodneme se, že někde zastavíme na oběd, abychom doplnili síly, Kája se uklidnil a vymyslíme co dál. Na náměstí zabereme místo, vtrhneme do blízké restaurace a usazujeme se separovaně - já s Hrabim a Kája s Rebelistou. Proč? Těžko říct, jestli byl Kája naštvaný nebo byly příliš malé stoly...

Následující plán byl jasný: Červenohorské sedlo a dál do Šumperku a tam se uvidí. Na sedlo jsme se táhli skrze hroudy štěrku a extrémně hustou mlhu za kamionem, takže to trvalo déle než bylo třeba. Nahoře byla tak hustá mlha, že bylo vidět sotva na pár metrů. Když už jsme dojeli nahoru, tak to tam trošku projdeme. Podle tabulek se nelyžovalo na žádné ze sjezdovek, tak jsme se mohli vrátit ke strojům a pokračovat.

Cesta dolů na klikaté straně do Loučné byla toho času ještě po starém, nespraveném povrchu. Postupně se však alespoň trhala mlha a na úpatí kopců jsme již vyjeli do slunečného počasí. Po dni a půl dešťů, chladu a mlh to byl potěšující fakt. V Šumperku jsme to zapíchli někde v centru na parkovišti. Krátká pauza nám pomohla doplnit tekutiny a hlavně vyřešit kam dál. Byl jsem sice navigátor, ale další bod trasy mi byl sdělen až potom, co jsme dorazili na ten předešlý. I tak na mě pořád Karel nadával, že nás pořád vedu kdoví kudy. Být navigátorem je nevděčný post, říkám to pořád. Na druhou stranu bych se bál jet podle někoho jiného. Před odjezdem jsme ještě roztlačovali bábu s Favoritem, u kterého zapomněla zapnutá světla. Sice jí to opět chcíplo na kruhovém objezdu, ale už jsme dělali jakoby nic.

Z Šumperka jsme vyrazili směrem na Hanušovice. Dohodli jsme se, že když bude pěkný úsek, nebudeme na sebe čekat, tudíž jsem toho využil a v nedalekých serpentinách za Bratrušovem jim ujel. Počkal jsem na ně na jedné ze zastávek, abych pořídil i nějakou akční fotku, ale bohužel nepochopili mé znamení ať jedou dál a zastavili. I tak máme alespoň něco z jízdy. Tehdy jsme si mohli o kameře nechat jen zdát.

Před další obcí jsem si v zrcátku všiml, že nás dojel modrý Favorit. Stejný s tím, který jsme roztláčeli. Bába jela jak urvaná ze řetězu. Chvilku to vypadalo, že nás honí a chce nás zabít za to, že jsme ji neroztlačili ještě jednou, naštěstí pak někde odbočila. V Hanušovicích jsme výjimečně neminuli odbočku na Králíky. Cesta údolím byla velmi příjemná, bylo se na co dívat. Radost nám zkazila až uzavřená silnice od Horní Hedeče dál. Byla zde však nějaká objížďka. Cesta povrchem dobrá, přehledností však těžce na prd. Úzká, nepřehledná a do kopce, takže ti dva šneci zase brzdili konvoj. Když jsme však vyjeli z lesa, všimli jsme si po pravé straně jakési odbočky a nedaleké rozhledny. Usoudil jsem, že je škoda to vynechat, když se to tak nabízí, a tak jsem odbočil na ještě užší cestu k rozhledně. Karel výjimečně nic nenamítal.

Rozhledna jménem Val nám ukradla asi půl hodiny času. Pak jsme konečně sjeli do Králíků, kde jsme na Benzině museli dát pauzu a poradit se kudy dál. Další zastávka měla být až v Litomyšli, ale kdoví kdy tam budeme. Pokračovali jsme tedy dále, přes Mladkov, Jablonné nad Orlicí a přes nějaké konce světa do Ústí nad Orlicí, kde někteří z nás tankovali. Cestou do Litomyšle se neudálo nic zajímavého. Až v Litomyšli jsme zastavovali u Billy a následně jsme se vydali hledat zámek. Opět to však smrdělo deštěm, tak jsme jej obešli jen zvenčí a pokračovali rychle dál do kempu v Milovech.

To už se blížil konec dne. Slunce pomalu ale jistě klesalo, večerní hodiny již byly načnuty a únava už byla znát. Také to byl nejdelší úsek našeho výletu. Ale kemp už nebyl daleko. Utábořili jsme se takticky nedaleko bufetu. Dohodli jsme se, že kdo nestaví stany, zajde pro pivo. Kája donesl čtyři napěněné Poličky. Pak se někde zdejchnul i s Rebelistou a čekali jsme na ně s Hrabim, až nám přišlo škoda, že padá pěna. Brzo se však vrátili a mohli jsme ten prach z druhého dne zapít jak se sluší a patří.

Po večeři z vlastních zásob nás přivítal bufet ještě jednou. Když se zábava rozproudila, přesunuli jsme se k ohništi, kde si Hrabi vyškemral kytaru od nějakého postaršího chlápka a rozpálil to ve velkém stylu. Přilákalo to, kromě jiného, nějakou dívčinu, která se s námi dala do řeči. Když už jsme načli třetí čepované, chystal jsem se rozfoukat oheň, nicméně trošku jsem nevychytal balanc a opřel se čelem do uhlí. Kája s Hrabim dostali záchvat smíchu a smáli se dál i přestože jsem je ubezpečoval, že to byl záměr za účelem kontroly, jestli tam vůbec může něco hořet. Později jsme si s Kájou dali závod k břízám. Na tomto výletě vznikl pojem "chcací bříza". Čtvrté čepované bylo také poslední a to kvůli zavírajícímu bufetu. Lidé v kempu se pomalu uchylovali do svých stanů, jen my jsme ještě slavili vydařený výlet u ohně. Pak došla nějaká paní s drsnými slovy "vaše kamarádka je ožralá, spí tam na zemi a prší na ni, tak se o ni laskavě běžte postarat". Cítili jsme se trochu dotčeni, přece jen to byl cizí člověk, ale i tak jsme Káju poslali ať ji jde přikrýt svou pláštěnkou, když se s ní tak kamarádil. Po následné procházce s Kájou kolem přilehlého rybníka jsme po cestě ke stanům vyzvedli Hrabiho, který zaujal jakousi ztuhlou pozici kdesi u ohrady, kde předtím hodil tyčku. Noc byla klidná, o to horší bylo ráno.

Den třetí: Tak co, Honzo, už pojedem?

Ráno bylo těžké. Opravdu těžké. Hlavně pro mě. Ostatní to zvládali relativně dobře, ale mně těžký a horký vzduch ve stanu od ranního slunce udělal velmi špatně. Až do půl dvanácté (přibližně od desáté hodiny) jsem nebyl schopný s jistotou zaujmout tu nebo onu pozici nad mísou. Nebudeme však zacházet do detailů. To ráno, respektive dopoledne, bylo však hezké, a jak vždycky říkávám, na motorce se člověku udělá dobře. Balení bylo velmi obtížné, snídaně nepřicházela v úvahu. Celé dopoledne mi Kája zpříjemňoval dotazy typu "tak co, už je ti líp?" nebo "už pojedem? Aha, tak ještě ne...". Připraven k odjezdu jsem ještě plísnil ostatní, že se čeká jen a pouze na ně. Fakt byl však ten, že celé dopoledne čekali oni na mě, až budu schopen se odhodlat začít balit.

A tak jsme vyrazili na cestu. Dlouhou, únavnou a relativně nudnou cestu. Pokračovali jsme přes Sněžné do Nového Města na Moravě. Zde jsme se sešli po drobné komplikaci, kdy se náš konvoj hned v první obci od kempu rozdělil na dvě poloviny. Stalo se to takto: v důsledku táhlého kopce, který se před obcí Sněžné nacházel, Hrabiho předjel Rebelista s výkonnějším, a tudíž znatelně rychlejším strojem. Mně a Rebelistovi se pak podařilo zbylé dvojici mírně ujet. Za obcí jsme již museli zastavit, jelikož stále nebyli v dohledu. Asi po deseti minutách mi konečně Karel zvedl telefon a dozvěděli jsme se, že už jsou v Novém Městě na Moravě. Nebylo nám jasné, kudy se tam dostali, nicméně dohodli jsme se, že se sejdeme u Lidlu. Zde nám sdělili, že na křižovatce v obci Sněžné sjeli z hlavní, protože si mysleli, že jsme jeli rovně. Na to jsem jim řekl, že nemají příště nikde odbočovat, ale jet dál po hlavní, a když není hlavní jasná, tak teprve mají jet rovně. Diskuzi jsme zakončili nakoupením zásob v Lidlu (hlavně vody) a pokračovali jsme v cestě.

V Třebíči už jsme byli tak unavení, že jsme chtěli najít restauraci a poobědvat. Bohužel byla první restaurace zavřená a my jsme neměli energii na to, abychom se motali městem a hledali ucházející lokál. Pokračovali jsme tedy dál. Po cestě se nám opět u jedné odbočky ztratila druhá polovina konvoje, to už Kája chytal červenou barvu. Do Znojma jsme projížděli kolem jaderné elektrárny Dukovany, která však málem ušla našim zrakům, neboť jsme byli na pokraji sil. Byl jsem rozhodnut, že to nějak doklepem do Znojma a tam se najíme.

Ve Znojmu jsem zastavil na parkovišti u kina, věděl jsem, že bude Kája velmi rozladěn. Asi byl ale natolik unavený, že už mu to bylo jedno. Proběhla krátká porada. Cíl dnešního dne byla chajda v Novém Dvoře u Hrušovan nad Jevišovkou. Zde měl Kája rodinu, tudíž jsme měli domluvený nocleh. Nebylo to už daleko, tak jsem jen stihl posnídat a vyrazili jsme. Navigace se netradičně ujal Kája, jelikož ze Znojma trasu znal. Návštěvu Hrušovan jsme zahájili v restauračním zařízení, kde jsme konečně v 5 hodin odpoledne poobědvali. Jak jsme měli stažené žaludky po celodenní hladovce, tak bylo velmi obtížné spořádat celé porce.

Kája nám pak osvětlil situaci, jak to bude dál: zajedeme k známým domů, domluvíme se a pojedeme na statek, kde budeme nocovat. Vše proběhlo bez problémů, prakticky jsme byli za pár minut v cíli. Jednalo se o statek, kde chovali dobytek. Místo našeho noclehu byl takový domek v ohradě, kde se pásly kozy a ovce. Trošku jsme se rozkoukali, odnosili věci do baráku, proslídili statek a pak nám Kája sdělil, že je dnes večer v Hrušovanech nějaká zábava, tak tam to můžem celé krásně zakončit.

Večerní akce byla v duchu "jsme zbití jak žito, tak si dáme pivo a budeme rádi, že jsme". Po prvním kelímku už se nám nálada relativně spravila, tudíž nás přilákal stánek s klobásami v bagetách. Jediný Hrabi byl zlákán živou kapelou. Později zkonstatoval, že by na tu kytaru zahrál líp.

Den čtvrtý: Kde to zase jsme?

Po večerním návratu a přivítání březí krávou ve výběhu okolo chaty bylo ráno dost unavené. Vstal jsem první, podíval se, kde se vlastně nacházíme a pak mi došlo, že už dnes vlastně jedeme domů. Zanedlouho se vzbudil Hrabi, kterého jsme večer úspěšně vystrnadili na gauč, a vzápětí do otevřeného okna strčila kráva Jitka hlavu a dívala se co se to tu děje.

Po nějakém čase jsme se konečně sbalili, rozloučili s Kájovou rodinou, Hrabimu jsme sdělili, ať někam vyhodí tu nedojedenou klobásu v bagetě od včerejška a vyrazili jsme na cestu k domovu. Nedaleko Drnholce stojí rozhledna, kterou jsme úspěšně minuli, nicméně v dané obci mi to nedalo, trošku jsme zavítali do různých uliček za účelem otočit to a za pár minut už jsme stáli pod rozhlednou, nesoucí název U křížku. Výhled skýtal pouze rozlehlé vinice, pole a nějakou tu dědinu.

A pak jsme vyrazili do Mikulova. První zastávka: čerpací stanice. Začlo totiž poměrně dost pršet, takže jsme zde někteří natankovali. Mezitím dojel nějaký Rakušák a my obdivovali jeho GSX-R a nepromok. Samozřejmě jsme se shodli na tom, že tak silná motorka je úplně k ničemu. Po dešti následoval Lidl. Dokoupili jsme něco na zub, odrazili nájezdy somráků žebrajících o drobáky na pivo a po krátké dohodě jsme vyrazili do centra města. Ovšem ještě předtím musel Kája natankovat.

A to je kapitola sama pro sebe. Na benzince Kája postavil motorku na boční stojan. Otevřel víčko nádrže a začal ji plnit. Až sem bylo vše normální. Pak požádal Rebelistu, ať se posadí na jeho motorku a narovná ji, aby do nádrže dostal co nejvíc. Nádrž naplnil až po hrdlo, a když pak víčkem uzavíral nádrž, vytlačil trochu benzínu ven, takže mu pak stékal po nádrži. Přetoky utřel, Rebelista postavil motorku na boční stojan a Kája se slovy "musím to utřít ještě pod víčkem" toto opět sejmul a benzín začal opět vytékat z nádrže. Hekticky a s jistou dávkou nervozity začal rozdávat zmatené povely "podrž to", "zvedni to", "nehýbej s tím" a "vrať to na stojan, to už je jedno", vzápětí konečně víčko vrátil na své místo, utřel opět benzín a sdělil nám "už na to seru, to už je jedno". Ve výsledku tak Kája natankoval snad nejdražší benzín na jižní Moravě, půlku vylil a ještě si možná poleptal polep na nádrži.

V centru nás opět překvapil déšť, tudíž jsme se museli ukrýt v jakémsi altánku a čekat, až se počasí udobří. Rebelista vyrazil na průzkum a po návratu jsme konečně mohli vyrazit na cestu. Pokračovali jsme směrem na Pasohlávky. Dodnes netuším, proč tam tak Kája chtěl nutně jet. Zaparkovali jsme u hospody hned u vodní nádrže, přičemž už podle vln bylo vidět, že se žene něco velkého. Zvedl se silný vítr, následně i déšť a tím jsme byli vyhnáni do hospody, kde si Kája stěžoval, že mu déšť zničil mobil. Po kofole a nějaké té půlhodince jsme se vydali na parkoviště zkoumat co ten uragán napáchal. Vesměs nic, jen mokro.

A nyní již byl čas vyrazit domů. To byl celkem stres, zejména pro Káju, kterému celá cesta přišla dost nezáživná. Motali jsme se po všelijakých kopcích, dědinkách, jednou jsme se dokonce začli i vracet. Na jednom kopci jsem zastavil, protože se mi chtělo na malou. Všichni jsme zastavili na štěrku, jen Hrabi musel drsně najet do naplaveného bahna z pole. Následně mě Kája zdrbal, kde to zase jsme a kudy to pořád jedeme, když i po hodině jsou krásně na dohled Pavlovské Vrchy na Pálavě. Říkám, že nevím, tak Kája na to, ať jedem rovnou domů, přes Buchláky a hotovo.

V Lednici už mi Bylo jasné, že je Kája řádně "rozladěn", tak jsem za městečkem zastavil u rybníka, aby měl možnost to rozdýchat. Mezitím, co jsem dojídal své poslední zásoby tyčinek, Hrabi objevil další škody na své Yukasaki. Trošku jsme se pobavili nad myšlenkou, že cestou přes Hodonín to může původnímu majiteli omlátit o hlavu. Zde byla také naše poslední pauza na trase domů, která již byla těžce nezáživná. Za zmínku snad stojí jen to, že za Břeclaví jsem předjel autobus a pak až někde u Hodonína se ke stejnému činu odhodlal konečně i Rebelista s ostatními v závěsu. V Otrokovicích nás Kája zavedl k němu domů, kde jsme také celý výlet oficiálně uzavřeli a považovali za úspěšně dokončený.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE