Mototrip No. I: Morava 2014

Vzpomínky uzrály, přišel tedy čas zpracovat je do podoby, ve které je může i čtenář sdílet s námi. Tehdy jsme byli čerství absolventi střední školy, odhodláni pustit se do něčeho, co nám naše stroje uměly nabídnout. Myšlenka se zrodila již někdy před maturitami. Od té doby už uběhlo mnoho času, ale pojďme se pokusit zavzpomínat...

Kapitoly článku

Fáze 1: Sejdeme se a něco vymyslíme

Vůdčí jedinec našeho zájezdního blázince o prozatím blíže neurčeném počtu osob byl samozřejmě Kája (Karel) - nejukecanější osoba z nás všech. Ten s nápadem moto výletu také přišel. Za mnou. Sdělil mi, že by rád někam vyrazil na motorkách, ale ještě neví kam, takže jestli se nechci přidat. Ptal se i několika kluků, ale vesměs se na to tvářili obdobně jako kdyby jim někdo rval šroubovák pod nehet. Já jsem byl samozřejmě pro, takový skvělý nápad nelze nechat zapadnout někde do šuplíku. Slíbil jsem, že se zeptám Hrabiho (Petr), jestli by jel taky. Ten hořel nadšením víc, než všichni dohromady, ačkoliv to na něm nikdy není příliš znát. Dohodli jsme se, že se sejdeme u mě, vytáhneme mapu a něco vymyslíme.

Nikdo už asi neví, co to bylo za den, ale sešli jsme se čtyři. Já, Kája, Hrabi a Rebelista (Lukáš). Byl jsem relativně překvapen, když se Karel vytasil s hrubým plánem trasy, který s Rebelistou již předběžně vymysleli. Mělo to být na čtyři dny, okruh po Moravě. Jediné, co zbývalo doladit, byly detaily trasy. Vytáhl jsem starý autoatlas z roku 2005 a zkoumali jsme stránky zblízka za účelem najít něco, co by stálo za zařazení do trasy. Výsledkem však bylo, že jsme našli dvě obce Petrov, dále Petrovice, Karlov, Karlovice, Karlovu Studánku, Jankovice a spoustu dalších nesmyslů, až jsme skončili někde v západních Čechách. Usoudili jsme, že tady nic nevymyslíme a že to necháme ještě uzrát po ten čas, který nám zbývá do odjezdu. Třeba někoho něco napadne. Místo toho jsme počali řešit důležitější věci, třeba co sbalit a hlavně jak to sbalit.

Nikdo, vyjma Káji, neměl kufry ani brašny na motorku, takže to smrdělo improvizací. Hrabi v tom měl jasno - vezme cestovní tašku, tu přiváže za sebe na sedák své Yukasaki (Yuki CSR 125; přezdívka Yukasaki vznikla zkřížením názvu Yuki a nápisu Kawasaki na samolepce, která kryla odřeninu na nádrži) a zbytek přiváže kam se dá. Rebelista, jako správný zádumčivý chopperista, nebyl příliš (přesněji řečeno vůbec) sdílný, věděli jsme pouze to, že pojede na svém rudém Rebelovi (Honda CA 125 Rebel). Karel měl brašny, které koupil i s motorkou (Kawasaki ER-5), tudíž ten měl balení bez problémů. A nakonec já. To bylo těžší. Jak známo, čtyřstovka Bandit je malá motorka, na kterou je obtížné cokoliv přivázat. První co mě napadlo bylo, že se podívám, kolik stojí brašny nebo kufry. Po zjištění pro mě tehdy horentních sum jsem usoudil, že tudy cesta nevede. Obrátil jsem se tedy na svého otce, který je schopen si vždy dobře poradit. Jeho nápad byl opět mou záchranou: "Zkus na to nasadit ty cyklobrašny, co mám v garáži." Zde se ukázala "velikost" Bandita výhodou. Ačkoliv byly brašny úzké, na Banditově zádi seděly relativně "použitelně". Stačilo jen vymyslet jejich upevnění a bylo vyřešeno. Problém nastal v přivázání spacáku a karimatky. To jsem nakonec vyřešil prosunutím popruhu podélně pod zadním sedákem a bylo hotovo. Potíž však byla v tom, že jsem neměl kam dát příruční věci jako lahev s vodou, toaletní papír a případně nákup. Rozhodl jsem se toto řešit batohem na zádech. To se později ukázalo jako nejhorší nápad, který jsem snad mohl vymyslet.

Fáze 2: Společná aklimatizační projížďka

Pár dní před odjezdem přišel Karel s nápadem, že bychom se mohli společně projet, abychom zjistili, jak nám to dohromady klape. Všichni byli pro, tudíž jsme se sešli u Kauflandu v Otrokovicích. Teda, možná to bylo jinde, protože už si ani moc nepamatuju, kam jsme vlastně jeli, ale nevadí... Dohoda zněla, že jsem byl zvolen navigátorem, tudíž pojedu první. V závěsu za mnou pojede Hrabi na své Yukasaki o výkonu 9 kW, následujíc Rebelistou na Rebelovi s o mnoho vyšším výkonem 11 kW, a celý konvoj uzavře Kája na své barvami hrající vytuněné Kawasaki. Proč jsem byl zvolen navigátorem? Protože jsem měl GPS navigaci. Ano, tehdy jsme si bez ní cestu nedovedli představit.

U konce trasy jsme si dali zastávku. Vyměnili jsme si dojmy z jízdy, pobavili se o různých nesmyslech a když už slunce zalezlo za stromy na parkovišti a my tak padli do jejich stínu, uznali jsme za vhodné, že bychom mohli jet domů. Samozřejmě jsme s Kájou Hrabimu a Rebelistovi kladli na srdce, že nám nevadí, když budou pomalejší, že se přizpůsobíme. Ale jak to tak chodí, nervy má člověk jen jedny.

Fáze 3: Připravit ke startu! Pozor... Kde je Hrabi?

Nastal den odjezdu. Sraz byl v Otrokovicích u Hrabiho před barákem. Předpokládejme, že sraz byl v 8 hodin ráno. První byl na místě Kája s Rebelistou, zrovna rozebírali co si kdo zabalil, když jsem přijížděl. Po našem přivítání přešla řeč k počasí. Vzhledem k šedé obloze to vypadalo na déšť. Naše nadšení to však nemohlo zhatit, co to pro nás je pár kapek, které následně začalo nebe trousit. Asi po čtvrt hodině jsme si říkali "co je s tím Hrabim? Netrvá mu to už nějak dlouho?" Proběhl rychlý telefonní hovor, ze kterého vyplynulo, že Hrabi dolaďuje poslední detaily a už jde. A to jsem se cítil tak provinile, když jsem přijížděl asi o 7 minut později... Uběhla další slušná doba a nám to nedalo a opět jsme volali Hrabimu, který to už nezvedal. Nervozita začínala houstnout, až se pomalu dala krájet. A konečně, přibližně po třičtvrtě hodině se otevřela brána, ozval se nezaměnitelný zvuk Yukasaki a Hrabi se vyřítil ze dvora. Proběhlo rychlé přivítání, pochválení Hrabiho koženkové bundy, kterou mu, tuším, propůjčila sestra, a mohli jsme vyrazit. Zde můžete být svědky vzniku nehezké Hrabiho tradice, kterou si drží dodnes - pokaždé, v den odjezdu, má zpoždění. Jednou jsem na něj před barákem čekal dvě a čtvrt hodiny, již dosti nas*án, ale to je jiný příběh...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (11x):
Motokatalog.cz


TOPlist