Krušnými horami od východu na západ

   Protáhl jsem se přes Severní terasy v Ústí a šupem byl na Nakléřově. Nahoře jsem zastavil u pomníku pruského generála Kleista, který vpadl se svou armádou do týla Napoleonových vojsk a rozhodl o jejich porážce. Tam se i dočtete, jaké osudy dokážou mít i pomníky. Pomníků je v okolí Chlumce celá řada, různých vojevůdců, armád. Bitva U Chlumce z roku 1813 nebyla a není opomenutelná.

  Po vrcholové cestě jsem přes Petrovice a Rudolfov uháněl v silném větru, skoro mě to odfouklo, na Komáří Vížku. Vrchol s hotelem s občerstvením a krásnými výhledy. Končí zde také naše nejstarší a nejdelší sedačková lanová dráha z Krupky. Sjel jsem si krásnou silničkou dolů do Krupky a zase zpět. Paráda. Takových silniček je v Krušných na české straně celá řada. V tom je rozdíl oproti té druhé straně. U nás hory strmě stoupají a tvoří poměrně úzký pás, v Německu jsou hlubší a pozvolné.

   Další cestu jsem zvolil vrcholovou na Cínovec. U krásného jezírka se opalovala a koupala řada lidí. No nádhera.  Já jsem odbočil do Altenbergu. Za cíl jsem si zvolil shlédnout alespoň v létě světově známou bobovou, sáňkařskou a skeletonovou dráhu. Paráda, vstup bez problémů. Pro představu dobrá věc, asi sem vyrazím v zimě na nějaký závod. Oproti telce to bude větší mazec.

   Vrátil jsem se k nám a po vrcholovce pokračoval ke sjezdu do Hrobu a opětovnému výjezdu až na Bouřňák. Krásné zatáčky, super povrch. Chata na Bouřňáku zavřená, příjezd zahrazen. Zajel jsem tam pěšinou, ale vzhledem k vzrostlým stromům toto místo již neposkytuje ani vyhlídku.

    Dalším cílem byla Moldava. Zajímalo mě zchátralé nádraží s ohromnou nádražní budovou 180 x 18 metrů z dob, kdy vysokohorská železniční trať byla plně využívána k přeshraniční přepravě k sousedům. Dnes je to objekt v majetku města, které si s ním prozatím neví rady. Prostor ohromné čekárny s malbami na stěně je hezkým připomenutím časů minulých i spisovatele Adolfa Branalda, který zde sloužil v třicátých letech jako výpravčí.

 Zajel jsem ještě na Dolní Moldavu s krásným okolím i udržovaným kostelem.

    Následující zastávkou byla přehrada Fláje. Škoda, že v úterý bylo zavřeno infocentrum, zajímavá by byla prohlídka nitra přehradní hráze, která má neobvyklou konstrukci. Prostě budu mít něco napříště.

   A hurá opět do Německa, tentokrát do Seiffenu, městečka dřevěných figurek a různých vyřezávaných ozdob, andělských zvonění. Typická výroba z Erzgebirge zde má svoji historii a Seiffen je asi centrem této činnosti. Krámek na krámku, hezká podívaná.

   Vrátil jsem se na naši stranu hor a pokračoval okolo větrných elektráren na Horu Svaté Kateřiny s kamennou rozhlednou Na Růžovém vrchu. Zaujme i přísně střežená asi kompresní stanice plynovodu, který se k nám tlačí ze severu.

   Krásnou silnicí jsem si to dal na Kalek, kde je nádherně zrenovovaný kostelík. Kalek je zajímavý i tím, že zde přenocoval na své inspekční cestě císař Josef II. Přes Horu sv. Šebestiána jsem pokračoval na Výsluní s kostelem na překrásném místě. Kostel byl zachráněn, ale na celkovou rekonstrukci se asi peníze neseženou.

   Večer se blížil a tak jsem zkusil ubytování v Českých Hamrech, v penzionu, kde jsem již dříve spal. Trošku dohadování o ceně noclehu s pro mě kladným závěrem.

Doplnil jsem tekutiny třema bernardama a šel na kutě. Ani jsem již nic nevymýšlel, po více než třech stovkách kilometrů jsem usnul jako dudek.

2.den

   Snídani jsem si neobjednal a o půl deváté vyrazil zákazem přes pěší přechod do nejvýše položeného města Německa, Oberwiesenthal. Nikdo nikde, tak proč si nezkrátit cestu. Krásné městečko s konečnou úzkorozchodného parního vláčku.

   Je to i horské středisko se sjezdovkami, lanovkami i skokanskými můstky. Nad městem se tyčí nejvyšší německá hora Erzgebirge, Fichtelberg. Vyjedete tam ke krásným výhledům na část celého pohoří. Uvidíte i zvon míru, jako symbol opětovného sjednocení Německa. Vrcholová chata je v krásném stavu a nad Klínovcem vede 5:0. No posuďte sami dle fotek.

   Po zastávce na snídani u pumpy na Božím Daru zastávka v samotném městečku u Ježíškovy poštovny a dále s mapičkou z infocentra okolo vřesovišť směrem na západ.

    Krušné hory byly prošpikovány různými doly a šachtami. Vždyť pohoří bylo a asi ještě je plné různých nerostů. Zahlédl jsem odbočku na jednu z přístupných štol a vydal se k ní. Cesta do hlubokého lesa několik kilometrů podél Zlatého potoka směr k hranici. Zatočil jsem ke štole Johannes po lesní cestě a stál u štoly. I přes info z netu, že se musím objednat, jsem si myslel, že se třeba k někomu přilípnu. Na budce informace, že v září již zavřeno. Škoda. Vydal jsem se po mokré travnaté cestě zpět k silnici a nějak mi podklouzlo přední kolo. Škody žádné, akorát ze spoje kapotáže číhalo bláto s trávou jak z traktoru, který se vrátil z pole. Trošku jsem si narazil zadek, který občas cítím ještě teď, holt snížená koncentrace se nevyplácí. Pokračoval jsem silničkou přes Zlatý kopec. Další pokračování mé cesty bylo označeno značkou zákaz vjezdu. Nějak jsem to nerespektoval a vydal se dál směrem do Potůčků. Cesta nádherná asfaltka v krásném lese, pak lesní, nádhera a klid. Snažil jsem se jet tak, abych nikoho nerušil. Krásná je i kaplička Sv. Jana Nepomuckého, opět vystavěna v místech, co stála dříve spolu s obcí Mílov. Krásná lesní cesta a nikde nikdo, jen osamělý cyklista a houbařka. Obec Potůčky na hranicích s Německem - prostě jedna velká viet tržnice, tak jsem ani nezastavoval.

Jel jsem na Pernink, městečko, z kterého jsem viděl film Sněžné děvky z Perninku z roku 1985. Je o začátcích snowboardingu u nás a bylo to dost dobrý. Zajímavější jsou však Abertamy, blízkost Plešivce s dalšími krásnými rozhledy, hornické minimuzeum , které mělo zavřeno, rukavičkářské muzeum, které jsem již nestihl. Stihl jsem však návštěvu krásného dolu Mauricius, kde se dříve těžil přes 400 let cín. Měl jsem štěstí, přišel ještě jeden manželský pár, a tak se exkurze mohla konat. Super, doporučuji. Trošku jsem trnul, na pcx jsem nechal na odlehlém parkovišti zavazadlo i nezamknutou přilbu s rukavicemi, ale vše dopadlo ok a věci byly na svém místě tak, jako při mých cestách do zahraničí.

   Dále jsem pokračoval na Nejdek s hezkým náměstím a západní putování po Krušných horách jsem ukončil cestou přes Stříbrnou, Rolavu a Jelení. Drsná příroda. V Jelení jsem si přečetl historii této bývalé velké obce, která má dnes již jen tři domy. Postupné omezování důlních činností, odchod za prací do Ameriky, obě války a pak odsun Němců, kterých bylo v místních hraničních obcích více než 90% z počtu obyvatel, udělaly své. Na paměť podobně vymizelých obcí je v Jelení památník.

Cesta do Nových Hamrů byla v hrozném stavu. Byl jsem rád, když jsem ji projel. No a pak již jen zpátky se zastávkou na Klínovci s hezkou rozhlednou a příšernou boudou. V občerstvení kafe v moderním bistru za cenu jak na Václaváku. Turistů málo, ale ceny v horách spíše jak u sousedů.

   Ubytoval jsem se stejně jako předešlý den. Servírce jsem ještě pomohl odehnat nějakého zarostlého a smrdícího polského pobudu, který přišel dost nevybíravým způsobem žebrat o jídlo zdarma. Pivko pak přišlo vhod.

   Nová informace, že do Německa již nesmí ani Středočeši, narušila můj plánovaný program. Opět na východ jsem to chtěl vzít převážně po německé straně, měl jsem v plánu 3 města, 2 hrady a Aquapark.

   Nakonec jsem se rozhodl program upravit. Cestu na východ po naší straně si odpustím, ještě něco okouknu a pak zábavnou cestou k domovu.

3.den

   I když nebylo zrovna kdovíjak, nepršelo a sedlo jsem měl ráno suché nejen díky jeho potahu. Den předem ráno byl skůtr pod vodou - potah sedla jsem z lenosti nenasadil. Zákon schválnosti.

   Vydal jsem se přes Vejprty na skok do Německa. Risknul jsem to, nikdo nikoho nechytal, ani nehlídal. V sousedním Barensteinu jsem vyjel na místní medvědí kopec.

  Pak jsem se vrátil k nám a cestou z hor vzpomínal u jezera Přísečnice na můj první dětský tábor.  Rusová, šedesátá léta. Z Prahy celý vlak táborníků, ubytování ve stanech pro čtyři s palandami. K tomu přidejte tu masu lidí a typické krušnohorské počasí, chlad, vlhko, mlha. No nic moc pro prcka.

    Cestu domů jsem chtěl trochu procourat, tak jsem to vzal na Kadaň krásným klesáním plným zatáček, kde však již omezovalo napadané a vlhké listí. Uzávěru někde dole jsem tradičně nerespektoval, nebyla to chyba. Rekonstruovaný můstek se objížděl zkratkou přes les.

     Centrum Kadaně je krásné a hrad je nejhezčí z pohledu z mostu přes Ohři. No a snídaně v místní kavárně s posezením na náměstí byla přijemná.

 Hezkou cestou jsem pokračoval do Žatce, kde jsem se proběhl po náměstí a v okolí chrámu chmele. Kdysi jsem tu byl v muzeu chmele a byla to hezká prohlídka.

   Další cestu jsem nasměřoval k zámku Stekník, který se tyčí nad chmelnicemi, které však již byly očesány. Tady se pěstuje ten nejlepší chmel. Hned u cesty v Jimlíně mi stál další zámek Nový Hrad. Již jsem tu také byl. Tak jen procházka po nádvoří a dále na cestu.

   Měl jsem toho ještě málo, tak jsem zvolil jako další cíl Peruc. Před lety mě tu zklamal chátrající zámek, nyní je v soukromých rukách a z exteriéru již opraven. Našel jsem i Oldřichův dub, který jsem kdysi hledal marně. Dle pověstí je přes tisíc let starý a zde se údajně Přemyslovec Oldřich seznámil s Boženou, kterou později pojal za ženu.

   Poslední zastávku jsem zvolil na krátkou procházku parkem v Mšené Lázně. Část parku uzavřena pouze pro lázeňské hosty, to se týkalo i kavárny, tak jsem na kafe zapomněl. Tak hurá k domovu s krásným výhledem na Říp.

   Cesta z Kadaně na jihovýchod byla suprová. Krásná viditelnost Krušných hor, později Českého středohoří a konečně i Řípu – paráda. Ještě lepší by bylo jet opačným směrem. Koukal bych na to celou cestu a nemusel ani otáčet hlavu.

Závěr

   Super výlet, krásné cesty, hezké poježdění, je na co koukat a podmínkou je pěkné počasí. No a zpět ze západu na východ zase až to půjde a nezapomenout na tu přehradní hráz na Flájích.