Krušnohorská osmistovka

  Pitomá noc. U benzínky v Oloví si kupuji nějakou snídani. Tedy horalku a kolu. Pro cukrovkáře na inzulínu ideální. Ale kdo ví, kde potkám nějakou restauraci, kde se najím normálně. Bál jsem se hypoglykemie. Boučí. Předjel jsem nějakou porouchanou 125 ccm. Nepoznávám to tady, kde je ta cesta na Chodov? Najednou hlavní silnice Sokolov- Kraslice. Kde se tu vzala? Jindřichovice a pak na Šindelovou, fotit koupaliště. Fakt tam stále bylo i s tou hospodou. A zarostlý palouček, kde jsme s pionýrem stanovali, se soudružkou Novákovou. Nedopočítal jsem se těch let. Uprostřed stály dva vysoké smrky. Pak mi došlo, že mi bude skoro padesát a ty stromy prostě jsou výšší. Utřel jsem slzu a nefotil, kdo by chtěl tak pitomou fotku. 
  Nejdek, to město si také nepamatuji ve své dřívější podobě. Pernink a Horní Blatná. Má oblíbená Modrá hvězda. A ta pěší túra z Oloví na Blatenský vrch. Zase utírám slzu. Tady je už okres Karlovy Vary a známí zůstali na Sokolovsku. Byly to jen cíle mých výletů. Mezi Kraslicemi a Klínovcem. Pěšky a nebo na kole. 

   Jedu do Ostrova nad Ohří přes Abertamy, tak tady to už vůbec nepoznávám. A Děpoltovice s pionýrským táborem, stojí tam hotel Riviera. K Jáchymovu nejsou ty trolejbusové dráty. Jáchymov, vyjet ten prudký kopec se mi podařilo v rychlosti 30 km za hodinu, tedy až na Boží Dar. Uf, oddychl jsem si. Benzín na Božím Daru je asi o dvě koruny dražší, tak beru stovkový u OMV. Za 38. Kam až s tím dojedu? Ptám se .

  Jet zpět do Ostrova nad Ohří byla brnkačka. A pak? Až do Ústí nad Labem. Nikdy jsem tuto trasu nejel, tedy kromě minuloroční Litvínovské- Z Mostu do Teplic. Tentokrát z Ostrova, přes Chomutov, do Teplic, přes Chabařovice do Ústí nad Labem. Chtěl jsem se projet okolo Západního nádraží a hlavně depa, kde jsem pracoval jako voják železničního vojska. Nestavěl jsem, vzpomínat na vojnu mi nesedí.

   Další svačina na křižovatce u Agipu. Ještě nemusím tankovat, z Božího Daru, dojedu ještě kousek. 

  Ano, do Lovosic jsem dojel. 140 km asi na 3,6 litru.  Tedy 2,57 tentokrát. Pak už domů. Jenže. Praha. Místo na Hloubětín do Holešovic, jak mi sdělil policista. A protože jsem se zase ztratil, ve svém rodném městě. Ten policista mě ukázal jen výpadovku na dálnici, směr Brno. Ukázal jsem mu skútr a pokrčil rameny. Tak jo. D1, do Mirošovic. Tachometr se nakonec zastavil na osmdesátce a neukazoval dál. Tak snad jsem jel dobře. Tedy zastavit mě hlídka, nevím nevím. Podél dálnice si vykračoval čundrák rychlostí 4- 5 km za hodinu a stopoval auta. V Říčanech jsem to vzdal, nebudu riskovat. Projel jsem město a do Mirošovic jel po vedlejší. 

   No a pak už směr Tábor, v Miličíně jsem si řekl, že začíná bouřka a tak po dálnici. Asi za patnáct minut jsem se blížil k Sezimovu Ústí. Tankuji v Soběslavi. Z Lovosic. Už nepočítám kilometry. Prší. 

  Domů zbývá asi posledních čtyřicet. Je už tma. Skútr jede, tachometr ukazuje mezi 70- 80 za hodinu. Padesátka se nám nějak rozjela. 
  Vzpomínková krušnohorská skončila. Není to Itálie či nějaký dlouhý cestopis. Ovšem přes osm set kiláků mi stačí. Za dva dny určitě.
  A v září? Polsko, Balt, Slovensko, Maďarsko.... Tři tisíce, za deset dní???? Na padesátce. Uvidíme.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE